Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Rozhovory o ničem

Chtěl bych Vám zprostředkovat rozhovor z letošního září s nedávno zesnulým, jak někteří již vědí, Ivanem Chutorským (známým i jako „Váňa Kostolom“) (26). Večer, kolem deváté hodiny, 16. listopadu 2009 byl v Moskvě zavražděn právě on, antifašista a anarchistický skinhead. Byl nalezen sousedy na schodištní plošině u bytu, kde žil, s dvěma střelnými ranami zezadu do hlavy. Je dosti pravděpodobné, že šlo o nájemnou vraždu ze strany neonacistů a jim podobných radikálů, i když z jejich strany zaznívá, že mohlo jít o státní provokaci, která má vyostřit boj mezi nimi a antifašisty. Podle kamarádů Ivana Chutorského však viníci pocházejí z tábora radikálních nacionalistů, na jejichž seznamu tento antifašista již řádku let byl (jeho adresa a fotky byly na neonacistických serverech), kteří ho již dříve několikrát napadli. Např. v roce 2005 pět byl napaden hned třikrát – poprvé byl na hlavě pořezán břitvou, potom byl zbit baseballovou pálkou a pobodán zaostřeným šroubovákem a potřetí byl poraněn nožem do břicha. První útok byl dokonce zaznamenán na kameru, ale násilníky se nepodařilo dopadnout v žádném z případů.

Ivan byl v hnutí významný tím, že byl starší než většina aktivních přívrženců punkové, skinheadské a hardcoreové subkultury, a byl tak pro ně zkušený rádce. Stál při zakládání antifašistického hnutí v Moskvě. Navíc uměl bojová umění, která své kamarády učil, dělal ochranku na koncertech, měl právní vzdělání, které dokázal využít při styku s policií apod., účastnil se různých demonstrací, přímých akcí, podporoval sociálně slabé, byl u FNB, zkrátka byl aktivním člověkem, co se snažil pomáhat lidem ve svém okolí.

V Ruské federaci jde již o v pořadí šestou vraždu antifašisty, přičemž se několik viníků již podařilo i dopadnout a odsoudit. První byl v dubnu 2006 zavražděn několika ranami nožem u metra, cestou na HC koncert Alexandr Rjuchin (19). Tři z útočníků jsou odsouzeni (4,5-6,5 let), ale tři jsou stále na útěku. Loni v březnu po více než třiceti bodných ranách zemřel šestnáctiletý Alexej Krylov. V říjnu, taktéž loni byl zastřelen u svého bytu Fjodor Filatov. Nedávno byl pak zadržen Nikita Tichonov, nejspíše vrah novinářky Anastasie Baburové a advokáta Stanislava Markelova, kteří též vystupovali proti neonacismu a působili v lidskoprávních hnutích a kteří zemřeli letos v lednu. V červnu 2009 byl pak zabit antifašista Ilja Džaparidze, jenž zamřel v nemocnici na mnohačetná poranění způsobená chladnými zbraněmi.

Je třeba si však uvědomit, že tyto vraždy jsou jen špičkou ledovce, a že v Rusku umírají takřka denně lidé pro barvu své kůže a rasu, svůj původ, přesvědčení, vyznání a nesčetný počet lidí je z týchž důvodů „pouze“ napadán a bit, což se do policejních statistik téměř nedostane.

Rozhovory o ničem

Jsou 4 hodiny ráno... jsme... na vlnách rádia „Modern“ a máme tu jako hosta v cyklu pořadů „Rozhovory o ničem“ zasloužilého kulturního aktivistu Modesta Christoforoviče Kostopravova (pozn. pseudonym). Takže... první dotaz...

+ Jak jsi se dostal k punku? Jak to všechno začalo?

- Všechno to začalo hodně dávno. Někdy na začátku roku 1994. Mě bylo 11 let a mému bratranci 9. Zdálo by se, že jsou to jen takoví malí kloučci, jenže oni se rozhodli, že se s velkou částí svých vrstevníků nebudou bavit, protože se rozcházeli v zálibách. Poslouchali určitou hudbu, přemýšleli jinak než ostatní. To bylo rozhodnuto. Ale přemýšleli, jakou subkulturou by bylo nejlepší se dát? A zvolili si punk. Přirozeně, že o punku jako takovém tehdy ještě neměli šajnu, a pokud měli, tak to byly představy jako u lidí kolem. No, jaké jsou děti, si posuď sám. Ale časem jsme pod vlivem starších děcek začali dostávat víc infa. Jeden z nich už je na onom světě, druhej už od toho všeho odešel. Má rodinu, děcko. Začali nám poskytovat různé nahrávky. První nahrávky se nedají nazvat nějakým punkem. Všechno šlo podle standardního schématu: Sektor Gaza (pozn. Plynový sektor), Krasnaja pleseň (pozn. Rudá plíseň). Všechny tyhlety hovadiny. Ale seznámení s punk rockem proběhlo právě někde, myslím, že v letech 95-96-97. Ze zahraničního punku jsme začali první poslouchat Sex Pistols, Exploited, NoFX, Offspring, Ramones a Clash. Todle byly jistě první punk skupiny, na kterých jsme začínali. Z ruských... No, bohužel byly v té době všeobecně dostupné profláklé sborníky „Pank revolucija“, námi všemi nenáviděné společnosti KTR. Zdravím Pavouka mimochodem (směje se). Víc nic nebylo, žádné jiné sborníky nebyly. V té době se dalo na těchto sborníkách slyšet Distemper, Naiv, Tarakany, Purgen. Skupiny, které měly záporný vztah k fašismu, nacionalismu, rasismu. Ale i tím spíš jsme díky těmto sborníkům začali poslouchat alba již domácích skupin: Distemper, Naiv, Tarakany, Purgen... Mavzolej (pozn. Mausoleum) taky. Pak v 1997 jsem zašel na první punk koncerty. Byl to Sektor Gaza, byl to Purgen a byla to G.O. (pozn. Graždanskaja Oborona – Civilní obrana). To byly první tři koncerty... V 98. už to bylo častěji...

+ A jak se k tomu stavěla Tvá rodina?

- No, ze začátku nechápali, co se děje. Copak se stalo! Takovej kluk, dobře se učí ve škole. A tak nenormálně vypadá. Ze začátku nic nechápali. Ale s mým přibývajícím dospíváním, s mou větší informovaností, jsem jim to začal vysvětlovat, co a jak. Časem se všechno usadilo zase zpátky na své místo. Máti se seznámila s velkým množstvím lidí z jiných měst, skupin. Sama si oblíbila ska, dřív se jí líbil jazz. Hard core nemá ráda. Ale pop-punk si ještě poslechne. Táta to ze začátku taky nedával, ale pak bylo všechno v normě. Babička, tehdy brala negativně číra, prý je to hnůj na hlavě, různé bodliny. „V jednom autobuse s tebou nepojedu.“ Tak daleko to až šlo. Ale pak to šlo zase všechno normálně. Prostě jsem dal lidem možnost nechat si to všechno vysvětlit, přečíst si o tom.

V r. 1999 se objevila taková knížka: punk-encyklopedie Olega Bočarova. 1. vydání bylo veliké, formát A4, v zeleném obalu s lebkou Exploited. Bylo tam popsáno hodně punk, hard core, ska, oi kolektivů. Takže aspoň odtud, internet tehdy ještě jako takový nebyl, a když byl, tak jen u vybraných jedinců, a navíc za šílený prachy, začali čerpat první informace, kupovat kazety. V těch časech byla rozšířená vydání Piggimot records, modré kazety s prasečím rypáčkem. Právě oni vydávali kazety MIGHTY MIGHY BOSSTONES, Ramones, NoFX, Exploited, GBH a další... Potom, asi na konci roku 99, počátku r. 2000, jsem začal chodit na ska-punk koncerty. A tehdy to všechno začalo. Tehdy jsem si uvědomil svou antifašistickou pozici. V těch časech ještě... tehdy všechno probíhalo takovým způsobem, ska-punk scéna byla malá: Distemper, Sojuz, Klopy (pozn. Blechy), Spitfire, a to byla celá scéna, na koncert chodilo 300-400 lidí, z nich 15-20 fotbalových fanoušků, kteří byli přirozeně pravicovými, čert je vem! Mnozí z nich se mezitím dostali k drsným firmám jako Gladiators, Union atd. atd. A těchto 20 lidí vypouštěli všelijaké naci-hesla a dovedli pouštět hrůzu na všechny ostatní. Stáli do kruhu, a kdo se k nim dostal, toho zbili. Nebo jejich holčiny rvačky provokovaly. Takovým způsobem například byl zmlácen „Gruzín“, basák skupiny Směch (pozn. Smích). Ale on na to zapomněl a začal s takovými skupinami (polopravičáckými nebo nemorálními) hrát. Očividně měl krátkou paměť. Přirozeně, že my jsme se s takovou situací nemohli vůbec smířit. Museli jsme něco udělat. A tak my, pár punkerů, 5-7, jsme se začali rvát s těmi fanoušky. Ach, jak ti nás nenáviděli. V punkovém hnutí v Moskvě tehdy jsme byli jejich nejúhlavnější nepřátelé.

+ Čili se vytvořila už první militantní skupina.

- Jo. Jen samozřejmě nebyla akční, nevyjížděla na akce. Všechny bitky byly na koncertech. Přišli lidi, vyprovokovali rvačky. My jsme se za někoho postavili. Nebo provokovali nácci. Například poslali někoho malého nebo holku, začala se s někým hádat, do někoho šťouchat a pak se za ni všichni oni postavili. Hodně případů bylo v „Točce“ (pozn. klub), když byla ještě na starém místě. Tam jsem s mým kámošem, mistrem sportu ve vojenském boji zblízka, větší než já, skolili dva fanoušky. No, takové pořádné kořeně... Tak ti se nám potom pomstili. Vrhlo se na nás asi 10-15 lidí s židlemi. Jak to, že nám nic nezlomili, a jak jsme se odtud zázrakem dostali, si nepamatuju. Ale v zásadě jsem měl lehký otřes. Ovlivnilo mě ještě chození do klubu „Estacada“. Chodil jsem tam od r. 2000 do 2004. Já a moji kámoši jsme ten klub celým srdcem nenáviděli. Proč? Je to zaprvé fízlácký klub. Vedle je oddělení policie. Vedení klubu je s fízlovským oddělením jedna ruka. Třetina výdělku jde tam. Za druhé je to čtvrť kriminálníků. Každý, kdo tam byl, jistě ví, jaké jsou tam problémy počínaje zloději konče nácky. Samozřejmě jsme nehonili a nemlátili ty vagabundy a nácky v klubu, ale venku za jeho hranicemi. Taky nás bylo málo. Tuhle to byl dobrej případ. Asi rok 2003. Jedeme trolejbusem. Nepamatuju si z jakého koncertu. A na trolejbus nabíhá 30 těch zasraných ksichtů s řetězy a baseballkami. A nás bylo 5 bojovnejch punkerů a 2 fotbaloví chuligáni z CSKA - takže nás 7 se na ně vrhlo. A ti se posrali. Co trofejí jsme tehdy posbírali. Ale i nás honili kolem „Estacady“. I sám klub. Ta zkundyochranka, která mlátila nejen samotné návštěvníky, ale i muzikanty na toaletách. Zaháněla je za stage diving. Bylo to hodně tvrdý všechno. Přirozeně že nás to všechno omrzelo. Nešlo se usmířit. Začali jsme to místo bojkotovat. Ale jiní mí přátelé nejsou tak důslední. Dál tam chodí.

+ To jsou všechno doby punkového mládí. A jak jsi přišel na téma skins a v podstatě k RASH (pozn. Red and Anarchist Skinheads) hnutí?

- Někdy na začátku r. 2004 jsem si uvědomoval, že punkové hnutí bohužel v mnohém v Moskvě degraduje. Tehdy jsem už toho taky dost věděl o skinheadech, četl odpovídající literaturu. Už se objevil internet, dalo se zajít na sajty. V podstatě jsme tehdy dělali akce malých měřítek. Chtěli jsme si najít kontakty na Sharpy (pozn. Skinheads against racial prejudice) a Rashe z Moskvy. Věděli jsme, že tu jsou. Ale ve výsledku jsme se s nima nemohli nijak sejít. Někdy v březnu 2004 jsem se stal sXe, oholil si číro a začal se oblíkat podle skinhead módy. Tehdy víc podle New York skinhead stylu.

+ Pověz podrobněji, jak jsi přešel k sXe?

- Po velmi dlouhých úvahách. Přehodnotil jsem to a uviděl, kolik známých punkerů mi zemřelo kvůli alkoholismu a drogám. Měl jsem partu na ul. Pervomajskaja. Kolem skupiny Toksičeskoe našestvije (pozn. Toxická invaze). Vystupovali s Purgeny na konci 90. let a počátkem nového tisíciletí. No, tak polovina z nich je na onom světě. Někdo se předávkoval heroinem. Někomu v opilosti heroin šlehli. Někdo skončil život sebevraždou. Celkově se tak dál žít nedalo. A skinheadské hnutí, skinhead subkultura, je něčím spolehlivějším, nebo co, než bylo. S jasnějším směřováním a uvažováním. Bez toho zamrdaného způsobu života. V podstatě mi to daleko víc vyhovovalo. Ačkoliv všechno nejlepší, co se dalo z punku vzít, jsem si vzal s sebou. A sXe jsem se stal tak, že jsem několik měsíců přemýšlel, díval se na svý chyby, co jsem dělal. S drogama jsem se nikdy neměl rád, kromě toho, když jsem kouřil marihuanu. Chemické měli u mě zákaz hned. Alkohol... Vzpomínám, do jakých stavů jsem se dostával. Všechno jsem to přehodnotil a postupně se stal sXe. Přičemž ze začátku jsem si tak neříkal. Až pak... A k RASH hnutí... Od počátků se pořád potkávám se Sharpy, vzájemně se ovlivňujeme. Ale mívali jsme vlastní pohledy na společnost, na politiku.