Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Vzpomínáme na staré dobré časy: Je konec osmdesátých a začátek devadesátých let. Byli jsme divocí. Byli jsme zamilovaní do jedné ženy, do jedné skupiny: JINGO DE LUNCH. Do Yvonne Ducksworth, která je nejen zpěvačkou ale i velkou hudebnicí. Kapela z Berlína (Kreuzbergu) je jedna z mála, která více než 20let jako jedna z mála má co do činění s punkem, hardrockem nebo metalem v klobouku. Někdy v polovině devadesátých let, po několika zajímavých deskách, byli jednotliví členové skupiny JINGO DE LUNCH rozptýlení do všech světových stran a věnovali se svým vlastním projektům. Poskočíme o 15 let dopředu – 2010. Kreuzberg je ještě snad dokonce divočejší než před dvaceti lety. A JINGO DE LUNCH jsou také zpět a dokonce s novou deskou. Zde máte uvolněné Interwiew s Yvonne, Jingo zpěvačkou, Roller – Derby – sportovkyní a která čas od času poměří sílu ze silostrojem v Kreuzbergu Punkrock - Knajpě No.1. FRANKEN BAR

Yvonne, v lońském roce 2010 vydali SPERMBIRDS novou desku a JINGO DE LUNCH také – jste všichni staří hrdinové, což je pro mě nepopíratelné. Chceš říct že, začínáte velké obrození?

Nyní jsme na tom asi takto. Byli jsme také dříve u ROOKIE RECORDS  jako SPERMBIRDS, kteří zde taky udělali svou desku. Ale v krátké době produkovat dva takové projekty by bylo nakonec pro ROOKIE celkem dost nepříznivé. Proto jsme si s Arne z Nois O Lution promluvili a on pak řekl: "Ano desku vydáme u nás."  Výhody jsou jasné, je také v Berlíně a je tam staré dobré zvukové studio. Pokud nyní chcete vydat desku, je to v dnešním BUSSINESSU těžší, než tomu bylo dřívěji. Dáte si s tím strašně moc práce a získáte jen velmi málo nazpět. Proto se musíte rozmyslet přesně, co vydáváte. Kromě toho je Arnesovo studio kousek za rohem, mám ho pořád na očích.

Po znovuzrození v roce 2007 vám bylo skutečně hned jasné, že natočíte novou desku?

Myslím, že pro některé z nás to bylo velké přání. Pro dva zbývající ne, ale ti už u nás nejsou. Sepp by šel tak jako tak, už ani nechtěl jezdit na naše Tour. Protože by to pro něj bylo fyzicky vyčerpávající. Sepp má také zcela odlišné věci v hlavě, on hodně relaxuje s malýma skupinama. To má moc rád. Tom má také jiné věci na práci. Ale Steve, Henning a já jsme dělali na nových písních.

A jak je možné, že potom Garry Schmanlzl jako nový kytarista k vám tak dobře přirostl?

Tak za prvé, poté, co Tom odešel, tak jsme měli místo něj jednoho Američana, hrál s námi chvíli a potom se vrátil nazpět do Ameriky. Nakonec jsme byli úplně bez kytaristy, protože Sepp taky odešel. Pak jsme uvažovali, co budeme v současnosti dělat. Existuje několik lidí, kterým jsme řekli, že sháníme kytaristu, a tak byl najednou Garry u nás. To bylo vlastně perfektní, protože to nebyla pro nás neznámá postava – ten již dříve hrál se skupinou CHURCH OF CONFIDENCE a BELA B Y LOS HELMSTED, a je to neuvěřitelně příjemný chlapík. Má také svůj vlastní kytarový projekt, kde hraje 25 skladeb, to přirozeně vyžaduje také kytaristu silného kalibru.

Jaký máte podle tvého mínění  nyní zvuk po změně i když je Garry u vás jen chvíli. Máte nyní lepší zvuk než předtím.

Opravdu cítím velký rozdíl. Myslím, že jsme nyní mnohem soustředěnější a klidnější. Bylo nás  pět originálů, pět osobností, které byli více méně vykutálené. Byl to příběh pěti kumpánů, kteří společně používali správné argumenty. Všichni jsme byli  velmi nároční ale nikdy ne jednodušší. S Garrym je to lehké, je vždy dobře naladěný - ačkoli má tak něco jako alergii na alkohol, asi jako Bavorák na pivo. Jak jde ale na pódium, tak při koncertu pije nealkoholické pseudo pšeničné kvasnicové pivo, hahaha. Napadlo mě, že jsi se nejprve ptal , jak nám to funguje jen s jednou kytarou, protože se kluci dříve vzájemně doplňovali. Tak to jsem velmi skeptická. Ale Garry je dost dobrý v tom, co dělá. A s Henninga se stal také výborný basák. Hraje nám to dohromady dobře, tak neřešíme, že máme jenom jednu kytaru.

Jaký je tvůj oblíbený song na nové desce.

Poslední píseň na desce „Street cred heart“, ta je v současnosti moje nejoblíbenější. Předtím, než jsme šli do studia, se mně líbil stejný song, líbil se mi už i při jeho psaní. Jedná se píseň, při které se dokážu odvázat.

První dvě desky jste dokonce nahráli v krátkém čase za sebou. Jak to bylo tentokrát, bylo to také stejnou rychlostí? Jak dlouho jste byli ve studiu?

Tentokrát jsme použili  deset dnů ve studiu. Předtím jsme si užívali spoustu času i legrace ve zkušebně, tak jako u naší první desky. Udělali jsme písně a každý den jsme něco změnili a testovali. Doma jsem na písních velmi tvrdě pracovala, a potom přišel náš producent Jon Caffery, jestli máme vše připraveno, a šli jsme do studia. Studiové nahrávání bylo pro mě něco jako noční můra.

Desky, které jste v devadesátých letech vydali : „Underdog“ , "Deja Voodoo" a "BYE", jsou asi slabší než tato nová deska. Jak to vidíš nyní ve zpětném pohledu?
V "Deja Voodoo" dle mého názoru byly skutečně velmi pěkné písničky, podle mě byla ještě super i produkce. Už tenkrát nám to produkoval Jon Caffery, měli jsme více klidu a já jsem nazpívala věci docela rychle. Deska, o které si myslím, že není tak dobrá je "Underdog", ale mnoho dalších lidí říká, že je taky super, a deska "BYE" nebyla také přesně to, co jsme chtěli udělat. Je to věčné dilema. JINGO DE LUNCH není pro některé dost metalové, jiní říkají, že to nemá nic společného s punk rockem, další říkají, že to není hard rock. Hrajem prostě takovou hudbu, jakou chceme.

Členové JINGO DE LUNCH měli svoje vedlejší hudební projekty. Jak jsi na tom byla ty, co jsi dělala hudebně, a jak se ti žilo v letech 1996 - 2007 v USA?
Roller-Derby, to je můj vedlejší projekt. Ne, vážně, v USA jsem se snažila začít s několika kapelama, ale nelíbilo se mi to. Za prvé a především, kluci kteří chtěli abych nimi hrála, tak řekli: "Musíš zastavit všechny vedlejší aktivity a všechno ostatní, prostě musíš dělat jen hudbu s námi," nebo, že by jenom hráli převzaté písně, protože lidé nechtějí slyšet nic jiného. Ale já jsem měla dost jiných věcí na práci, chodila jse do školy, dosáhla jsem určitého vzdělání a to bylo dobré. Ale ve skutečnosti jsem byla docela nespokojená, a jsem jsem moc ráda tady nazpět. Docela dost se mi stýskalo po Kreuzbergu. 

Spotuješ Roller- Derby a zpíváš v punkové kapele, to jsou věci, které vyžadují hodně energie. Kde čerpáš energii k pohonu do těchto projektů?
Začala jsem s Roller Derby, protože v té době se s JINGO DE LUNCH nic nedělo a musela jsem něco udělat. Něco, abych vypustila ven ten výkon pod kapotou. Prostě mám spoustu energie a nevím proč. Občas bývám docela líná. Možná je to jen proto, že jsem vegan.  A návštěvy a  rozhovory ve FRANKEN baru mi dodávají taky trochu energie.

Kdo vlastně udělal obal pro vaší novou desku?
To byl Shaun Weber. Já jsem vlastně ráda, protože to zapadá pěkně se staršími obaly, které dříve dělal Fritz Ebeling, děda Toma. Shaun přijel konečně do Berlína a sednul za barpult ve FRANKEN baru s jeho kamarádem Jasonem, který je také velmi talentovaný umělec, a oba dva byli naprosto opilí. V tom rozpoložení ná přislíbil, že nám to udělá hned teď. A tak to udělal. Druhej den si moc nepamatoval.

Na začátku jsme zmínili SPERMBIRDS. Ty jsi nazpívala na jejich albu „Common Thread“ pár vokálů, jak to přišlo?
To bylo v pohodě. Tak to dopadne, když se dva Američané potkají v německém městě. Viděli jsme se v minulých letech opakovaně, jsme dobří přátelé a stále se setkáváme. SPERMBIRDS jsou úplně v pohodě a když se mě zeptali, jestli bych si s nima zazpívala, tak jsem byla velmi šťastná. A trošku jsem se i červenala.

Jingo de Lunch na MySpace

www.jingo-de-lunch.com