Punk.cz - o punku u nás i ve světě

PUBLIC IMAGE LIMITED, GRINDERMAN a další - Festival Colours of Ostrava (+ JOHN LYDON - část rozhovoru z časopisu Rock & Pop)

Na ostravském festivalu Colours of Ostrava se loni ukázal nestárnoucí Iggy se svými Stooges a taky Marky Ramone, letos do ocelového srdce republiky zavítali Public Image Limited v čele s John Lydonem aka Johnny Rottenem.

PIL vystoupili na závěr prvního dne (čtvrtek) festivalu. Nevěděl jsem, co od jejich vystoupení můžu čekat, většina recenzí na reunion PIL byly velmi pozitivní a dostupná videa na internetu, taky nevypadala špatně. V duchu mi cosi říkalo, že budu svědkem něčeho výjimečného. PIL vtrhli na pódium ve 23:45 a svůj set odstartovali hitovkou This is not a love song, skvělý úvod. Ihned poté následovala Public Image z prvního alba First Issue. Perfektně čistý zvuk, přesné a úderné bicí, které obstarával Bruce Smith, temná basa Steva Winwooda a šílené (nejen) kytarové projevy a pohybové kreace multiinstrumentalisty a někdejšího člena The Damned, Lu Edmondse. To vše doplněno silným zpěvem/řevem frontmana Johna Lydona, ze kterého někdy až mrazilo v zádech, např. při Religion, kdy se monotónní basová linka opakovala stále dokola a Lydon se tázal publika, "Do you like the bass?", během čehož se postupně basa zhlasovala až na hranici únosnosti a po deseti minutách, kdy píseň skončila, stáli všichni v publiku jako zhypnotizovaní, ihned se však vzpamatovali a spustil se ohromný aplaus. Vystoupení PIL ani chvíli nenudilo, a to i přes skutečnost, že některé písně jsou opravdu jen pro otrlé. Dojem nezkazil ani déšť, který se spustil těsně před začátkem koncertu. Kapela přidávala tři skladby, Rise, mou oblíbenou Death Disco a na závěr strhující Open Up. Kdo na festivalu byl a viděl na vlastní oči, ten mi dá určitě za pravdu, že tohle byla opravdu velmi vydařená show. Deset bodů z deseti:)

 

 

Jestliže Public Image Ltd. nastartovali festival velkým stylem, velkým stylem taky festival skončil, a to zásluhou Nicka Cavea a jeho současného uskupení Grinderman. Jedna z největších rockových atrakcí posledních let - takto na hvězdu lákali pořadatelé festivalu, v žádném případě nelhali. Neuvěřitelný příval energie, šílenství. Cave dával do vystoupení opravdu všechno, vrhal se mezi lidi, zběsile běhal po pódiu. Jako když vypustíte nebezpečné maniaky z ústavu. Houmlesácká image kytaristy Warrena Ellise tuto vizi jen umocňovala. Sound byl hlasitý a správně neučesaný a Nick Cave ukázal, že si pozornost stále zaslouží. "To je hluk, já znám Nicka Cavea jinak, to se mi nelíbí" mohli jste občas v areálu zaslechnout, tohle totiž byla pravá syrová síla! Mnozí asi očekávali, že spatří tu klidnější stránku Nicka Cavea, ale spletli se. Oproti příšernému sobotnímu vystoupení, v současné době velmi populárních The Horrors (opravdu horor!), to byla slast.

Velmi zajímavě se jevili newyorští Semi Precious Weapons. Klasická bláznivá rock and rollová show se vším, co k ní patří (Jack Daniels nesměl chybět), v trochu moderním pojetí. Zpěvák Justin některými svými pohyby evokoval Davida Johansena z New York Dolls, kříženého Iggy Popem. Na programu byly samozřejmě také balady, ale publikum nejvíce bavily rock and rollové vypalovačky jako třeba Her Hair Is On Fire. Show alá glam rock 70. let, no, rozhodně se bylo na co dívat.

Mezi další umělce, jejichž vystoupení mě zaujala patří určitě Fernando Saunders, dvorní baskytarista Lou Reeda, ale taky Tony Ducháček & Garage, kteří svým pohodovým rock and rollem určitě zpříjemnili nejednomu návštěvníkovi sobotní odpoledne a další interpreti, kteří se ovšem na punk.cz moc nehodí zařadit:)

Vydařená akce, byl jsem spokojen. Můžeme doufat, že příští rok do mrtvé Ostravy opět zamíří neméně zajímavé spolky.

JOHN LYDON

Zde je úryvek z mého rozhovoru s Johnem Lydonem pro magazín Rock & Pop. Celé interview si můžete přečíst v květnovém čísle.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že PIL neměli s hudbou nic společného. S čím tedy?

Podstatná je komunikace a lidskost. V Public Image nejde ani tak o hudbu, o noty, jako

spíše o lidské emoce. V tomhle báječném světě hudby je mnoho kategorií a ty

rozdělují lidi, chápeš? To je velice hloupé. Nechci být nějak škatulkován, nechci být

označen jako punk, nechci být heavy metal, rock, pop, jazz, nic z těchto věcí. Tohle

nás, lidi, rozděluje, měli bychom se spojit! Proto hudba Public Image Limited nemá

žádné limity. (smích)

O založení PIL jsi uvažoval už za časů Sex Pistols?

Byl jsem velice zklamaný z rozpadu Sex Pistols a vůbec z toho, jak to s kapelou

dopadlo. Bylo tam hodně korupce ze strany managementu a manipulace s lidmi. To

všechno vyvolalo totální zmatek mezi námi. Chtěl jsem něco nového. V té době

nahrávací společnosti podepisovaly smlouvy se spoustami kapel, které jen kopírovaly

to, co jsem se celou dobu snažil dělat. Bylo to směšné.

Věděl jsi, jak tvá nová hudba bude znít? Měl jsi o tom nějakou představu nebo

všechno vniklo spontánně?

Neměl jsem absolutně ponětí, jak to má vypadat. Říkal jsem si: Co se má stát, stane

se. Každý song PIL je příběh. Je to pravdivá transmise opravdových zkušeností ze

skutečného života.

Zkušeností z tvého života?

Nejen z mého. Například na prvním albu PIL je píseň Annalisa o posledním případu

exorcismu, který byl prováděn katolickou církví v Německu. Já jsem sice nebyl ta

dívka, kterou nechali vyhladovět kněží, kteří věřili, že je ďábel, ale dokážu si

představit sebe na jejím místě. Není to můj osobní příběh, ale jde v něm o mé vcítění

se do té dívky a pochopení její tragédie. V písních PIL můžeš najít řadu dalších

podobných příkladů. Například v songu Rise se zabývám výslechovými praktikami

jihoafrické policie. V textech se ptám všech, levice, pravice...: Co vedlo k těmto

situacím? Může za to systém, víra, fanatici. Všechny desky, které jsem dělal za

posledních třicet let, ať už s Pistols, PIL nebo s jinými kapelami, měly jasné poselství.

Důležitá je lidskost, respekt. Respektuji každého člověka, každý na zemi má svůj

prostor, ale jakmile mi někdo můj prostor naruší, bude mít se mnou problém. Myslím

taky, že jsem hodně ovlivnil způsob, jakým dnes lidé poslouchají hudbu. Tohle nemá

vyznít arogantně, ale mé skladby vycházejí ze srdce a z duše a to je podstatné.

PIL tedy chystají nové album. A co nové album Sex Pistols, dočkáme se ho

někdy?

Teď určitě ne. Momentálně se soustředím jenom na PIL. Nedokážu pracovat na obou

věcech současně, protože obě dvě jsou naprosto rozdílné. Rozdílný přístup, způsob

tvorby písniček a všeho ostatního. Takže teď se těš jen na nové album PIL. (smích)

Dobře, budu. Jsem poměrně mladý a možnost zažítt Sex Pistols naživo jsem měl

až v roce 2008 na Slovensku. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem vás mohl

vůbec někdy vidět. Na stranu druhou jsem ale měl z vystoupení pocit, že to byl

"jen" dobře odvedený rockový koncert, nic víc, nic míň. Jak sis koncerty na

posledním turné Pistols užíval ty? Asi to bylo jiné, než Anarchy tour v roce ´76,

nemám pravdu?

Jestli chceš porozumět Sex Pistols, musíš si pořádně poslechnout, o čem zpívám.

Nejsou to jen dobré rockové songy. Vzešla z toho veškerá současná moderní muzika.

A to, co jsi viděl a slyšel, byl originál, jeden jediný. Uvědom si, co všechno jsme

museli prožít. Celá Anglie byla tehdy proti nám, terorizovali nás na ulicích, zatýkali

nás. Vláda nás obviňovala z velezrady, za což byl tenkrát v Anglii trest smrti. A to vše

jen proto, že jsme napsali Anarchy in the UK a God save the queen. I po třiceti letech

stále bojuji proti nesvobodě, bojuji za každého, kdo kdy byl a je utlačován jakýmkoli

režimem kdekoli na světě. Mé náboje jsou má slova, nepotřebuji zbraně. Říkáš, že to

byl jenom dobrý rockový koncert. Takže to je vlastně dobře, ne? Co jiného jsi čekal,

než dobrý rockový koncert? (smích)

Vím, že nemáš rád The Clash, ale svého času tě prý navštěvoval Paul Simonon,

popíjeli jste spolu pivo a poslouchali reggae desky. Takže jste byli přátelé?

Jako lidí je mám opravdu rád. Jsme všichni velmi dobří přátelé. Jediné, co se mi

nelíbilo na Joe Strummerovi, byl způsob, jakým skládal. Bral songy jako nějaká

politická prohlášení. Víš, Joe vzešel z pub rockové scény, a potom přišel punk a on se

chtěl stát punkem. Přehnaně pak kázal, jak by punk měl vypadat. Podle mě zašel až

příliš daleko. Ale jinak je mám rád.

To mě celkem překvapuje. Z různých článků a rozhovorů jsem se dozvěděl, že

John Lydon nemá rád The Clash, nemá rád tohle a tamto...

To je proto, že nikdy neposlouchají, co říkám. Nemusím mít rád tvou práci, ale to

neznamená, že nemám rád tebe, chápeš? Nebo naopak: líbí se mi například práce Van

Gogha, ale to neznamená, že mám nějak rád Van Gogha. (smích) To je problém

hudebního tisku, hledají jenom senzační titulek, ale nesnaží se hlouběji pochopit, co

říkám.