Punk.cz - o punku u nás i ve světě

To jsem znal jednu paní z Dejvic, jen tak od vidění, jezdila dvojkou od Špejcharu k Národnímu divadlu, kde vystupovala. Každej den a já taky každej den. Já do školy, a kam vona, to nevím. Vona byla robustní a měla srostlé obočí, já jsem byl žák reálnýho gymnasia v Křemencově ulici.Já si vždycky čet a ona taky. A jak si čtu a jak se strašně chechtám a jak vůbec nevnímám, že jsem ve dvojce a u Národního divadla, ona vystupuje a povídá mi: "To čtete určitě Švejka, že se tak smějete, že?"

Teprve po letech jsem někde četl, že jeden španělský král pozoroval z okna muže, který něco četl a přitom se svíjel smíchy. Král pravil: "Ten člověk určitě čte Cervantesova Dona Quijota". A poslal za mužem komorníka, aby se přesvědčil, co čte.Komorník se vrátil: "Měl jste pravdu, Sire."

Ta paní měla také pravdu.Četl jsem Švejka a od té doby jsem ještě nepřestal. Za ta dlouhá léta, co jsem si začal se Švejkem, přeložili Haškovo dílo do šestnácti nebo více jazyků. Smějou se mu Japonci, Eskymáci, Arabové, Portugalci,s mějou se mu a smějou se s ním po celém světě. Mnohokrát jsem si položil otázku, proč asi?

Pro mě byl Švejk a je dodnes víc než směšný děj, víc než satira. Nalézal jsem ve Švejkovi pach, ozon atmosféry - nevím, jak to mám přesně vyjádřit - prostě něco jako dotek Rakouska - Uherska, země, či lépe mocnářství, ano, to je to nádherné slovo,"mocnářství"!Mocnářství s veškerou nádherou kiosků, ve kterých sedávaly starší již slečny, aby prodávaly malinovku hodným dítkám, s krásou kolotočů s opravdovými vycpanými koňmi (jeden je ještě stále v provozu na Letné), se Stromovkou a bitvou u Lipan ("Vidíš,tady jsme to poprvé prohráli!"), se salvou granátníků o slavnosti Božího léta (mocnářství ve Vídni na generálské čepici jedno kohoutí pérko se chvělo ve vánku), s flašinetáři na rozcestí a dělovou ranou přesně v poledne. A potom také mocnářství s pivním lokálním patriotismem, užvandaným vlastenčením plným šovinismu, malosti a zahradních zábav s tombolou. Každý jsme někde rostli, já za to nemůžu, že jsem byl počat a povit v době, kdy květina mocnářství začala valem vadnout a vydávat mdlou vůni hynoucího květu. A že vůně snadno vyvolává vzpomínky na marný čas, to je přece staré.

Kdykoliv otevřu Švejka, cítím jí znovu, trochu hniloba, protože byla válka a po ní konec "mocnářství", zažil jsem ji, copak jsem nedoprovázel tatínka, když narukoval do kasáren na Pohořelci? Co o tomhle ví Eskymák nebo Portugalec, ptával jsem se sám sebe. Inu, zapomněl jsem,když jsem se takto ptal,že Haškův Švejk stojí tak pevně na svých nohou,že se Eskymák obejde bez mocnářství rakousko - uherského, že Portugalec nemusí cítit zrovna tu mojí vůni, aby se rozpomenul na portugalské poručíky Duby, Řek na řecké Bieglery, Francouz na francouzské Ságlery, Angličan na britské prd'ochy, poloprd'ochy, na dědky prevítské a "našeho starýho hajzla". Aby byl někdy blbý plukovník, který si potrpí na okultistické kuchaře, nemusí se jmenovat zrovna Schroder (a ten kuchař Jurajda). To Hašek je tak nazval, nebo pod tím jménem objevil, odhalil pro celý svět. A máme zjištěno, kolik plešatých pánů po světe nejsou páni Purkrábkové, zástupci banky Slávie, nýbrž generálmajorové von Schwarzburg? Ne, to nemáme zjištěno, ale máme zato zjištěno, že nám otravují život všemi jazyky, do kterých přeložili Švejka.

Hodnota uměleckého díla se neměří ani udělováním, ani upíráním cen. Umělecké dílo se hodnotí samo a to svou platností, přesněji trvalostí a obecností platnosti. Umělecké dílo, které je všeobecně platné trvale, můžeme nazývat dílem klasickým. Myslím, že by bylo předčasné říkat, že Haškův Švejk je dílo klasické. Zatím je to kniha světová, což jest veliký úspěch pro autora i pro národ, ke kterému autor patří. Myslím, že by si zasloužila Nobelovu cenu, chceme-li uznávat tuto poctu jako měřítko dnešní doby. Málo který autor přispěl věci míru, o kterém se neustále mluví všemi jazyky, do kterých přeložili Švejka, ba i dokonce těmi jazyky, do kterých ho ještě nepřeložili. Málokdo dokázal odhalit idiotství války a profesionálního vojáctví s takovým vtipem jako Hašek. Švejkův koňský rozum, common sense, stojí sám, zdánlivě sám, protože Švejk jsme my, čtenáři. My lidé, do kterých se střílí. Švejk mluví za nás. Říká se, možná, že je to pravda, že původní Haškův Švejk měl být nic víc a nic míň než blbec, úředně uznaný idiot.

Hašek pak asi změnil svůj původní úmysl, použil nezadatelného umělcova práva, otočil kormidlem své představivosti a narodil se Švejk, který říká, že je blbec a idiot ,protože nemá ani zbla pocitu méněcennosti a může to říkat a tvrdit s klidem, protože ví dobře,ví na beton, že on není blbec ani idiot, nýbrž ta vrchnost, která ráda slyší, když to někdo před ní sám o sobě tvrdí.

Kniha Švejk má vlastností dobrého vína. Zraje s časem. Hašek psal Švejka, aniž si vypůjčil zdvižený ukazováček Jana Amose Komenského. Neříká nám přistup,synu, a uč se moudrým býti. Vypravuje a nestará se o literární formu, snad neměl čas, možná ani úmysl (to nejspíš). Předkládá příběh jednoho z tisíců, někdy utne, jindy nastavuje, protože píše na pokračování.Dickens to prý taky tak dělal se svým Klubem Pickwiků. Vidí očima Švejka a mluví za nás za všechny, co nechceme válku, co nechceme, aby na nás kdokoliv řval, když se mu zachce, co nemáme rádi podvod a náfuky, mluví za nás ústy Švejka. A protože ví, že nemluví k nosorožcům, nemoralizuje. A protože nemoralizuje, tak také nenudí.

Byli lidé proti Švejkovi, byli lidé pro Švejka. Patřil jsem a patřil k těm druhým.Ti, kteří odmítali Švejka,se obyčejně odvolávali na zdánlivou vulgárnost jazyka.Říkám zdánlivou, protože jsem tam skutečnou nikdy nenašel. Jsou ovšem lidé, kteří dokážou sprostě myslit a i jednat bez použití sprostých slov, a takoví bývají snadno mravně pobouřeni. Jsou však na druhé straně lidé, kteří jsou pro Švejka a jen pro Švejka, protože neumějí myslit jinak než vulgárně a berou ze Švejka jen to, co jim vyhovuje. Mají jen jedno přesvědčení. Jednu touhu. Ošidit něco, nebo někoho,"vyzrát" na to. Jsou to v podstatě zbabělí lenoši, nebo líní zbabělci, jak chcete.

A přece Švejk není hrdina negace. Švejk je kladný člověk, Švejk ví,co chce.Ví, kde je rozum a kde hloupost. Nechce být hrdinou a kdo chce? Hrdinství je součet okolností a okamžiků. Statečnost je vlastnost a Švejk je statečný. Nebrojí, on se nebouří, nekárá nedostatky. Ale když se to hodí, popadne Dubova pucfleka Dubem právě zfackovaného a táhne ho násilím k raportu k hejtmanovi Ságnerovi a obrleutnantovi Lukášovi a prohlašuje že se u rakouské armády zbytečně fackovat nesmí, tak to je v reglementaci. Pucflek to zapře, Dub se podřekne,Ságner pucfleka Dubovi vezme a Švejk má u Duba o vroubek víc. "Vy jednou příjdete na šibenici," sykne mu Dub vztekle do tváře. "Nashledanou na popravišti," cituje Švejk, už nevím přesně koho. Tak si myslím, že ten, co "švejkuje", by si podobný žertík nedovolil, neměl by ten nerv. Jak jsem řekl, nedorozumění z hlouposti, vulgarizace.

Někdy se také hovoří o "českosti" Švejkovi povahy. Jinými slovy o tom, že Švejkovo "vyčkávací stanovisko" do ničeho se "nehrnout", komentovat ano, ale podniknout něco nikoli, to prý je typicky české. My Češi máme plno chyb. Nejsme sami. Lidé mají plno chyb. Tudíž i Eskymáci, Portugalci a Češi. Naší největší chybou, domnívám se, je to, že si chyby neradi přiznáváme. Neradi slyšíme mluvit o závisti, o čistotě našich měst a vesnic, o snadnosti přitakávání a myšlení si svého. My přece neděláme dvojí jaternice, ty lepší pro nás a ty horší pro hosty. Dobrá, neradi to slyšíme, zapíráme si to, ale je to tak. Zato rádi kážeme s ukazováčkem á la Jan Amos poslední dobou dokonce s dlouhým velkým Á.

Našli jste něco z toho u Švejka? Stál sám proti strašlivé, nelidské a idiotské mašině války. To je vyčkávají stanovisko? Že nevzal mašinkvér a nepostřílel, co mohl, a pak nepadl? Švejk byl obyčejný člověk jako vy, jako já, jako skoro tři miliardy podobných. Záviděl někomu něco? Šidil? Jestli je Švejk typicky česká povaha, pak v tom všem, v čem je naše povaha typicky lidská. Že se hned tak nepoděláme, když jde do tuhého, že v době potřeby uděláme jitrnice i pro souseda dobře, že chceme žít, aniž by na nás řval kdokoliv si vzpomene, že nejsme podezřívaví, že nechceme válku, že nechceme zabíjet, že nechceme být zabiti, že chceme být živí bez strachu. Já vám něco povím: "Kdyby by býval Hašek neumřel, tak by se byl Švejk vrátil z války, sešel se s tím naivním šovinistou Vodičkou u Kalicha a pak by byl býval vzal koště a pomohl nám uklidit města a vesničky, dělal by stejnej prejt do všech jitrnic ,říkal by, co si myslí, a říkal by pravdu, protože by byl výtečný, veselý, chytrý a obyčejný člověk. A dělal by si srandu ze všeho, co za to na tom světě stojí. A já bych rád věděl, kdo by se mu to opovážil zakázat.

A ještě něco. Kdyby byl Hašek dnes živ, zajel bych za ním, dal bych mu flašku něčeho dobrého a kytičku petrklíčů a pak bych pravil: "Pane Hašku, kdykoliv si čtu ve vašem Švejkovi, tak jsem trošku pyšnej na to, že jsem váš krajan.Tak jsem vám za tenhle krásnej pocit přišel poděkovat."