Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Takže teď trochu lineárně...

Poté, co nám v Dali prodloužili víza o další měsíc a přestali jsme na chvíli být turisty (o středověkém městě a posvátné hoře už jsem psala), jsme pokračovali dál pres Lijiang do Shangri-la. Pokračovali jsme pomalu, protože jsem měla vysokohorskou nemoc a s tím jsme nepočítali. Je to pěkně nepříjemný, ale výborně si pak dokážete představit, jak se cítí nemohoucí, anebo třeba obézní (vyjdete pět schodů a nemůžete popadnout dech, motá se vám hlava, jednou jsme ztratili periferní vidění), to všechno předtím, než jsem pochopila, že se musím přesunout o pár set výškových metrů a prvních 24 hodin tam zůstat v co největším klidu, než můžu být zase akční. Dost nelehká věc, ale zase jsem přečetla velmi objemnou knihu o historii Číny. Chrpeze nic takového nepostihlo, takže mi vařil čaje a ubezpečoval mě, že se nenudí....

Všechna tři města - Dali, Lijiang a Shangri-la - mají společné to, že jejich staré části byly buď úplně zrekonstruovány, či zcela nově vystavěny. Má to dvě stránky, jednu hroznou a tou je těžký turismus, to znamená v každém tom krásném dřevěném domě se zvednutou střechou je buď obchod se suvenýry, anebo "western style cafe", a tu druhou a tou je to, že nebýt toho turismu, srovnal by Číňan tyhle starý města se zemí a v rámci místního pojetí modernizace a pokroku by na jejich místě vystavěl betonové zrůdy. Teď po sezóně jsou to zvláštní místa, turistická města duchů, se všemi těmi obchody a kavárnami otevřenými a do očí bijící nepřítomnosti turistů, včetně čínských, hlavně tedy v Sangri-la. Sangri-la je vůbec trochu humbuk, ještě před pár lety se jmenovala Zhongdian (a mistní ji pořád tak říkají), ale pak se čínská vláda rozhodla vydělat na ní peníze, nazvali to město Shangri-la (podle Hamiltonovy knihy "Llost Horizon", kde jakási blíže neurčená Shangri-la, zřejmě materiální protějšek buddhistické Shambaly, představuje ráj na zemi, ale tuhle historii asi znáte...), no a výsledkem je asi nejmladší staré město na světě, které tam postavili. Z Lijiangu, který je ještě úplně čínský, převládají menšiny Naxi a o něco dále i Mosu (do určité míry stále přežívající matriarchální společnosti, ale o těch jindy), se vyšplháte stále se zužující soutěskou nahoru, projedete pásmem věčné mlhy a když mlha skončí, jste na tibetské náhorní plošině a tam je všechno zase o něco jinak. Jiné domy, jiní lidé, ze zvířat už jen jaci (mimochodem velmi dobré maso a z jejich másla o dost horší čaj a s ječnou moukou smíchané v tsampu - to opravdu jen v nejvyšší nouzi), a v našem případě i jeden sup...

Co nám v Sangri-la opravdu vyrazilo dech, byla dvě muzea, na obě jsme narazili náhodou. Výjimečná byla už tím, že do obou byl vstup zdarma, což je v Číně vskutku nebývalé. Takže jedno bylo muzeum Tibetu, opravdu nestoudné, všechny ty thangky, které tam nezničili, si tady vystavili, pocit při pohledu na ně se nelišil od toho, jaký jsme měli při pohledu na zrekonstruovaný Karlův most. A druhé - muzeum bolševického "velkého pochodu", jak byli stateční a jak to měli těžké cestou přes ty zasněžený hory a hluboký močály a jak jim ty místní lidi rádi a hodně pomáhali a oni je za to pak osvobodili a teď společně všichni žijou hrozně štastně v bratrství, jednotě a socialismu. To opravdu nechám na každým z vás, abyste si to přebrali...

Z odjezdu do Deqinu, přiznám upřímně, jsem měla opravdu hrůzu vzhledem k tomu, že mi bylo blbě už od Lijiangu, kterej je 2400m.n.m., a teď nás čekal přejezd průsmyku v 4300 metrech. Většinu noci jsem, myslím, probděla a řešila svůj vztah s vysokohorskou nemocí a horou, ke které se chystáme, a s vesmírem vůbec a ráno jsme - já v rezignaci z vyčerpání, s přesvědčením, že strach je od toho, aby se překonával a s nějakými tibetskými tabletami v sobě, Chrpez , jak jinak, v klidu a v pohodě, nastoupili a dalších šest hodin jsme šplhali na začátek střechy světa. Něco způsobilo, že vysokohorská nemoc se už nedostavila, a byl to opravdu nářez. Himaláje...takhle nevypadají žádný jiný hory na světě. Ale co, ty hory, ta údolí v nich, to je ta pravá Sangri-la. Rostou v nich banánovníky, tečou v nich potoky a okolo se tyčí ty zasněžený velikány....

Z Deqinu jsme odjeli do Feilai si a tam poprvé viděli masiv Kawa Karpo, s Kawagebo, nejposvátnější horou Tibeťanů uprostřed. Kolem hory tečou tři velké řeky - Jinsha (nám známá jako Jang'c'tiang), Ganga a Lan cang, co se pak dál v Asii jmenuje Mekong. Zase jedno z míst, o kterém se těžko píše, jeďte se tam podívat, stojí to za to. Kawagebo (čínsky Meili xueshan) ještě nikdy nikdo nezdolal, všichni vždycky zahynuli, naposledy čínsko-japonská expedice před dvaceti lety a teď už místní nahoru nechtějí nikoho pouštět - podle Tibeťanů se totiž hory se sněhovou čepicí na vrcholku maji uctívat a ne pokořovat...), poutní cesta (třikrát okolo hory), trvá dvacet dva dní a zaručuje dobrou reinkarnaci. Na to jsme neměli čas, ale věříme, že jsou i jiné cesty, jak se v příštím životě nenarodit prasetem... Měli jsme aspoň štestí a druhý den ráno byla obloha bez mráčku a viděli jsme celou horu při východu slunce.

Po materiální stránce tam byla především strašná zima, večery jsme trávili zabalení v dekách v jídelně obskurního hotelu spravovaného věčně vyhuleným pubescentním hoteliérem. Žádný tibetský dům nemá topení. Ne, že by jim nebyla zima, ale prostě to, jako spoustu jiných věcí, neřešej... Při návratu jsme v Sangri-la (i tam už byla zima a sněžilo), potkali výbornej pár z Jeruzaléma, cestujeme teď společně (na cestách Čínou se tak paradoxně dozvídáme hodně o Izraeli), vrátili jsme se s nimi do středověkého města pod posvátnou horou a tak tu tak sedíme na třetím dvoře u Ou Yanga, okolo chodí děda, zametá (nejčastejší čínská činnost), anebo chytá mouchy do ruky (a nikdy nemine), babička vaří rejži k večeři a my se pomalu rozpouštíme v líným rytmu toho města, co se za poslední stovky lety asi moc nezměnil...

Tak se mějte a zase brzy
beguni

PS:

V Sangri-la, v Muzeu dlouhého pochodu, je obrovský sál, kde můžete na vlastní kůži pocítit, jak to ti bolševici měli hrozně těžký, když tady putovali. Mimochodem, v tom muzeu jsou u všeho podrobné anglické popisky (i to je v Číně vzácností), aby tomu všichni opravdu rozuměli, a to včetně nočníku používaného ruskou armádou anebo třeba českého samopalu...

Tohle se jmenuje "Snow Mountain And Marches Experience" - nalevo malba zasněžených velehor a figuríny se šťastnými budovatelskými úsměvy brodící se hlubokým sněhem, projekce sněžení na zdi a zvukový efekt kvílejícího blizardu, napravo malba močálu a opět ty postavy štastně se jim brodící, projekce sněžení na zdi a zvukový efekt prudkého deště, bičujícího močál. Všechno patřičně ponuré, skutečná hysterie...