Punk.cz - o punku u nás i ve světě

JAK JSEM SE DOSTAL ZA KOPEČKY

Někdy koncem října 1977, můj nadřízený v práci volá: "Jirko, uteč, už jsou zase tady." Ptát se, kdo, že to jako je "oni", nemělo smysl. Věděl jsem hned, o koho se jedná. Že mě vybízel vedoucí mě tenkrát překvapilo, ale stejně nebylo kam utéct. Nasedl jsem do známé limuzíny Volga a vyrazili jsme šílenou rychlostí na SNB. V této staré budově, kde za války mělo sídlo Gestapo, mělo poslední patro zvláštní katr, pravděpodobně, aby zločinci, jako já, neměli šanci utéct. Oddělení státní bezpečnosti v Karlových Varech. Někdy kolem třetí hodiny ranní mě pustili a takovej jeden pidižvík, mám dojem, že byl z krajské zprávy z Plzně, mně doporučil, abych si zažádal o vystěhování. V tu ránu se mi podlomila kolena. V hlavě zmatek, co teď. Do kriminálu se mi nechtělo, nebyl jsem si jistej, jestli to zvládnu.

V 68. roce jsem odvahu neměl. Tehdy jsem se tak trochu bál opustit zemi, kde jsem se narodil, ale tentokrát situace byla jiná. Lidé se mi začínali na ulici vyhýbat, tak jsem se rozhodl, že si vyzvednu žádost o vystěhování a uvidíme. V práci jsem si vzal náhradní volno a šel na Okresní správu pasu a víz, kde jsem slušně požádal o všechny potřebné papíry. Taková obtloustlá madame se mě zeptala, jestli jsem německé národnosti. Ne, jsem Čech, odpověděl jsem. Soudruhu, spustila, my nejsme žádný holubník. Na mou připomínku, že mi to bylo doporučeno pány z estébé, se odebrala do vedlejší kanceláře, kde s někým mluvila a papiry mi byly vydány. Samozřejmě rubrika, kde byla otázka, jestli si žadatel necháva čs.občanství, byla proškrtnuta. Tak jsem si doma prečetl, co všechno potřebuji, abych poprvé v mém životě přejel západní hranici. Výpis z trestního rejstříku, potvrzení Československé státní banky, že jsem před rokem 48, kdy mě bylo 5 let, nevlastnil žádné továrny, výpis o odepsání z vojenské správy, potvrzení zaměstnavatele, že nemá námitek k mému vystěhování do kapitalistické ciziny. Začal jsem shánět všechny možné papíry a potvrzení. Trestní rejstřík měl platnost pouze dva měsíce, tak ten jsem si nechal nakonec. Všechno jsem měl pohromadě, i vojenskou správu, kde na mne řval jakýsi major a skákal jako pérák do vzduchu, ale vzhledem k tomu, že jsem se nikdy přes hodnost vojína nedostal, nakonec mně dali papír a byl jsem rázem nevoják.

V práci zaťukám na dveře ředitele, nikdo neotvírá, ale slyšel jsem hlasy v kanceláři, tak jsem vstoupil a zase jsem chtěl odejít, ředitel a jeho sekretářka se nacházeli v pozici naprosto nepřirozené, flaška vodky na stole, bylo mně trapně. Do toho vstoupil výrobní náměstek, který vše tiše komentoval jen slovy, to už zase .... Tak, říďo, říkám, potřebuji podpis a štempl, jeho tvář byla bílá jak papír. Zmohl se na slova: "Soudruh výrobní náměstek ti to podepíše." Ten se ale zdráhal také, tak jsme se dohodli všichni tři, že si podám žádost o rozvázání pracovního poměru. A bylo to vyřešené. Vzhledem k žádosti o výpověď jmenovaného, vedení národního podniku Sportovní stavby nemá námitek k jeho žádosti o vystěhování. Všechno jsem měl v ruce, jen banka se neozývala. Ale při trošce štěstí jde všechno. Šel jsem v Praze se svým přítelem Charlim Soukupen k nim domů, kde bylo pár přátel paní Soukupové. Pani Soukupová se mě začala vyptávat, jak to mám s mou žádostí, tak jsem jí řekl, že budu muset asi znovu zažádat o výpis z trestního rejstříku, platnost se chýlila ke konci. A jedna její kamarádka, se mě zeptala, jak se jmenuji, kde bydlím, že mi to pošle expres. Tomu říkám klika. Všechno pohromadě odnaším na Městký národní výbor v Karlových Varech, kde jsem odevzdal občanský průkaz, zaplatil něco kolem pěti tisíc korun za vzdělání, které mně strana dala. A pak jsem jen čekal, kdy to přijde. To už se mnou nemluvil skoro nikdo, lidé se báli, že by je někdo mohl udat. Moji manželku vyhodili ze Stavoprojektu, slibovali jí nový byt, když se se mnou rozvede, ale prežili jsme. A jeden den moje dcera Jana čeká před barákem a mává s velikou obálkou v ruce a křičí: "Táto, už je to tady." Dostal jsem v obálce dva dopisy, jeden z Ministerstva vnitra, druhý z Plzně, z krajské správy SNB, kde me oznámili, že moje vystěhovalecké papíry budou připraveny v pátek na Okresní správě pasů a víz v Karlových Varech. Tak to ze mne všechno spadlo, v práci jsem oznámil, že končím, udělali vyúčtování, rozloučil jsem se a jdu domů. Moje manželka mně říká, že přišla nějaká Němka, která se nechtěla v našem bytě zdržovat, jen tam nechala igelitovou tašku. Kouknu do tašky, navrchu pár motoristických magazínů, sáhnu hlouběji a studený pot se mi valil po celém těle. Stovky fotokopií o atomové elektrárně (myslím, že to byly Bohunice), začal jsem panikařit, co teď. Je to provokace, anebo to šlo jen přes mne pro Chartu. Sebral jsem tašku, zahrabal ve sklepě u mámy pod uhlí, rychle do Prahy k Petru Uhlovi, který mě uklidnil, on mi to skutečně někdo zapomněl říct. Ten někdo byl Jaroslav Bašta, z Plzně (nevím, jestli je nějaká souvislost s Baštou - politikem). V pátek, i když na pasovce otvírali v devět hodin, jsem tam už cekal od osmi. Asi kolem jedenácté hodiny, mě ta samá rachomejtle řekla, že ještě nic nepřišlo, at přijdu v pondělí ráno.

V pondělí čekám, čas běží, nic se neděje, najednou vidím přicházet tři kašpary, jeden z Prahy, druhý z Plzně, třetí byl místní estébák. Kolem půl dvanácté mě zavolali dovnitř, nabídli kafe a pokoušeli se ze mne tahat rozumy. To byly nejdelší čtyři hodiny v mém životě. Jen jsem si přál, kdyby místo dokladů mě zavřeli, aby moje manželka odjela co nejrychleji do Rakouska. Ale po třetí hodině odpoledne jsem dostal kus papíru kde v češtině a ruštině bylo napsáno, že tento doklad opravňuje k vycestování do Rakouska. To bylo pondělí. Večer jsem sehnal starého celníka, ktery nám udělá seznam věcí, které si bereme na západ. Kolik dětských spodních kalhotek a kapesníků, všechno muselo být znalecky potvrzeno. V úterý ráno jsem vyrazil na rakouskou ambasádu, kde mě pan velvyslanec požádal, abych okamžitě zavolal a dal jim vědět, kdy překročím česko-rakouské hranice. Běžím Vodičkovou ulicí, kde jsem se rozloučil se Sváťou Karáskem, který coby duchovní, zde myl výkladní skříň. Ruce jsme si podali symbolicky přes sklo, strašně jsem pospíchal na Wilsoňák, měl jsem štěstí, místenky měli na středu.

V úterý jsem většinu času strávil s mými rodiči, bylo to dopravdy velice těžké, všichni jsme si mysleli, že už se neuvidíme. A pak přišel ten Den, kdy jsem stál před domem, kde jsem žil s rodiči. Čekali jsme na taxíka, máma koukala z okna, ona nebyla schopná s náma jet na autobusové nádraží, nikdy do konce mého života nezapomenu na její tvář, tolik bolesti a utrpení, vnučky a jediný syn odjíždí někam do neznáma. S tátou jsem se rozloučil . Brečel, poprvé v životě jsem viděl slzy v tátových očích. Přijeli jsme na Florenc, holky že mají hlad, dostal jsem nápad, že bychom si mohli dát kuřata, jedno kuře na osobu. Nedali jsme si nic, protože v tom Kocourkově nebylo možno v poledne sehnat grilovaný kuře. Nasedli jsme do rychlíku Windobona, Berlín - Praha - Vídeň. Hned do jídelňáku, po prvním chodu jsem si objednal další jídlo, ale to už se nepodávalo. Číšník mně řekl, že za chvíli bude pasová kontrola. Ještě jsme nebyli ani v Táboře a pasová kontrola.

Přišla taková mladá, hezká celnice: "Vaše pasy prosím. Říkam ji, že jsem v životě neměl československý pas, podal jsem ji ten můj papír v ruštině a češtině, úsměv se jí zmrazil na tváři a s papírem odešla. Pak, myslím, že se to jmenovalo Horní Dvořiště, přišlo jich pět, papír kontrolovali, nám zkontrolovali a spočítali, kolik kapesníků a ponožek si bereme na západ, našli psací stroj, vlak stál na nádraží dvě hodiny, to jsem se poprvé bál. Všechno dopadlo dobře. Vlak se rozjel, rakouští cestující se shromáždili kole nás a v momentě, kdy jsme přejeli hranici, začali tleskat. Já měl v ten okamžik strašně smíšený pocity, připadal jsem si jako vyhnanec, ale po krátké době to ze mne spadlo. Ta hrozná tíha, která mě pronásledovala celý můj život v mé rodné vlasti. A do dneška přemýšlím, jestli to všechno utrpení, kterým pak prošli moji rodiče, zavinili jen komunisti, nebo to bylo v české nátuře. Bohužel jsem přišel k poznání, že i lidé, naši sousedé, s kterými jsme se znali mnoho let, byli stejná pakáž. Takže mně ta rodná hrouda moc neschází. Jen houby, ty v Austrálii nerostou, teda, abych byl přesný, pravé hřiby a kozáci.

Článek o Jiřím Vaňkovi z deníku Průboj:

Autorův BLOG