Punk.cz - o punku u nás i ve světě

V 78. roce jsem vycestoval zbaven občanství do Rakouska. Během několika týdnů mi bylo jasno, že signatáři Charty, kteří měli komunistickou minulost, se stali znovu bolševickým děsem, kterého jsem se bál. Snaha ovládat člověka jim ale v mém případě nevyšla. Nepodařilo se jim, abych jako ostatní, i když nestraníci, lezli komunistickým gaunerům do prdele. Stranil jsem se těchto parazitů, kteří zneužívali pohostinství Rakouska. Začal jsem krátce po příjezdu do Vídně pracovat. Tito zhýčkaní chartističtí lumpové se do mě pustili, že jim kazím reputaci. Svou prací. Sudružka Dr. Irena Dubská řvala, jako by přicházela o poctivost. Měla snad strach, že by v té době musela pracovat někde, kde by to bylo pod její důstojnost? Měli vůbec ona a její druh Zdeněk Mlynář důstojnost? Pochybuji. Jejich nejlepší přátelé byli vyslaní estebáčtí agenti, chartisti. Podezření o chartistických fízlech jsem měl, spolu s několika přáteli, hodně let před zveřejněním seznamu udavačů v Cibulkových NN. A nemýlil jsem se! Dr. Skront, Dr. Hodic, Frantisek Maxera, ano to je ten, do jehož krásnyýh pivních džbánů se chodilo pro pivo u Karáska a v Ječný.

Nebudu se moc rozšiřovat o Vídni. To bude jednou samostatné téma. Jen chci naznačit, že komunističtí grázlové v čele s Mlynářem začali představovat západním novinářům Chartu jako pouze levicovou opozici, a to byl důvod, proč jsem odvolal svůj podpis Charty 77.

V 80. roce jsem z Vídně odletěl, znechucen politickými kašpary, do Sydney. První tři roky v krásne Sydney jsem ještě ze setrvačnosti pokračoval v pití. Když jsem se probudil ráno 11.října 1983 s hroznou kocovinou po oslavě mých 40. narozenin, řekl jsem dost. A přestal jsem pít. Přes dvacet let nepiji. Párkrát do roka, když jsou vedra, koupím si dvě třidecovky Plzně. Výjimku jsem udělal v Praze a ve Varech, kam jsem přijel v dubnu 1990 na návštěvu.

Chodil jsem po Varech, moc se mi tam první dny líbilo, jen se mi zdálo, že lidi vypadají trochu starší, zničeni každodenním vysedáváním v hospodě, špatnou stravou a znečištěným ovzduším, které bylo v té době na Karlovarsku katastrofální. A nejenom tam. Pamatuji si některé známé, kteří před mým odchodem do Rakouska byli schopni souvislé řeči. V 90. roce někteří byli přežívající mrtvoly. V hospodách chmura, čumění do poloprázdného půlitru mě děsilo. Všude na stěnách visel Havel, za mne Husák. Lidi ale zůstali stejní. Po 40 letech masivní komunistické propagandy byl výsledek víc než viditelný.

Prvního známého signatáře jsem viděl ve Varech, když Viktor Parkan se stavil u Vrati Riedla. Ohromná radost, vyrazil jsem do Prahy. Trochu jsem měl strach, jak mě přijmou kovaní chartisté po mém odvolání podpisu Charty v 79 roce. Se Zuzanou Němcovou jsem zašel ke Zpěváčkům. Pivo jako křen. V hubě prach, během dvaceti minut jsem vypil dvě Plzně. Zuzana mi říká: „Hele, tamhle sedí Sysel.“ Pokukoval jsem po něm, jestli mě pozná. Poznal, pozval mě ke stolu a jeho první slova byla: „Ty jsi to udělal dobře, žes to zabalil a odjel v 78. roce.“ Tím mě uklidnil. Sysel se mě zeptal, jestli dáme pivo. Říkám, že jsem měl již dvě, že kouřím trávu. On vytáhl plechovku a začal balit jointa. Servírka moc nadšená nebyla, protože podle jejich slov to divně smrdí. Šli jsme ven, Sysel balí, policejní auto pomalu projíždí kolem nás a já byl posranej až za ušima. Sysel mi říká: „Co se bojíš, jak kecnou, nechám je zavřít. Policajty. Pidižvík kouří taky, ale on nemůže, protože ho hlídají.“ Ptám se, kdo je Pidižvík a Sysel odpoví: „Ty nevíš, kdo je Pidižvík? No náš Václav (prezident).“

A pak jsem se začínal dozvídat od svých dobrých přátel věci, které bych radši neslyšel. Dlouho před 89. se vytvořila chartistická elita, která financovala z peněz, které chodily ze západu, vlastní osobní zájmy, ať již to byl drahý fotoaparát, hudební nástroje, atd. Na druhé straně tu byli lidi, například Eugen Brikcius, kterému v době temna Dana Němcová dala 5000 Kčs. Eugen byl bez práce, doma hladovějící dítě a Dana si řekla o peníze zpět. A ještě ke všemu v té době měl Eugen nohu v sádře. Katolická pomoc.

Do Ječný jsem vstoupil poprvé po dvanácti letech v dubnu 1990. Ani bych tam sám nešel, ale spal jsem v Praze u Ondry a Zuzany Němcových a děti jsem odvedl k babičce Daně. Prijdem do Ječný, děti daleko přede mnou mlátí na dveře, otevřel David Němec, který na mne koukal. Když mě viděl naposled, bylo mu asi patnáct. Po chvíli me poznal a pozval dál. Automaticky jsem šel do kuchyně, kde seděla společnost lidí, které jsem neznal. Na stole pár flašek drahého alkoholu. David mě pozval do Starýho pracovny, která byla stejná, jak jsem si ji pamatoval. Jestli jsem pobyl dvacet minut, tak to je hodně. Necítil jsem se tam vůbec dobře. Než jsem odešel, šel jsem se rozloučit se společností v kuchyni. Flašky drahého alkoholu byly schované. Asi abych je nevychlastal. A tak se začaly objevovat trhliny v mém vztahu k mým bývalým kamarádům a vlastně ke všemu, co dělá Čecha Čechem a dohromady to vytváří český národ, vlast, domov.

Krátce po příjezdu do Varů moji kamarádi hudebníci udělali v Zámečku v Doubí u K.Varů přivítací koncert. Bylo to nádherný, o Chartě mluvil kdekdo. I lidi, kteří se za totality báli vzít kopie dokumentů Charty domů. Teď byl každý hrdina. Týden na to byl koncert v Lokti, kde Umělá Hmota, Ocelový Pepa, mě vraceli zpět do doby, kdy vše pro mne v Česku skončilo a já odjel s přesvědčením, že se již domů nikdy nepodívám. Ale dvanáct let života v Austrálii nechalo na mě pozitivní dopad. Již jsem nemohl přijmout pohled na totálně ožralé šestnáctileté kluky a holky.

Lidi z mé generace, kterým v 90. roce bylo mezi 40 a 50 lety, většinou byli lidské trosky. Vzhledem i duchem. Pomaličku se ke mně dostávaly zprávy, že lidi jako Mejla Hlavsa podepsali spolupráci s estébé. Moc jsem tomu nedával tenkrát význam, s Mejlou jsem mluvil několikrát a i při mé poslední návštěvě na Klamovce jsme spolu prohodili pár slov. V té době se mi svěřil xxxxxx, když byl nalitej, že se ztratilo několik tisíc podpisů ze seznamů udavačů. Jen se zmínil, že mezi udavačskýma zrůdama byli lidi jako Skutina. Ignoroval jsem řeči o Mejlovi a jiných. Nemohl jsem tomu ani věřit. V Praze jsem chodil odpoledne po ulicích s Jimem Čertem, jednou jsem šel na výstavu Benyska, který v Praze vystavoval a je taky v seznamech. Dá se říct, že na otevření výstavy se sešli VŠICHNI. Mluvil jsem s Blankou Dobešovou, Eugenem, který výstavu svou řečí otvíral. Byl tam Paul Wilson, Hendrix, Němcovi, sjeli se lidi z celého světa. Skvělá Olga Havlová se bavila způsobem, jakým se bavila vždy, jeden by ani nepoznal, že je manželka prezidenta. Večer po zahájení Benyskovy výstavy se šlo na Rybárnu, kam Havlovi chodili mnoho let. Číšnice oslovovala Olgu slovy: „Dáš si ještě jedno, Olgo?“

Taky jsem se tam setkal s Čuňasem, coby majorem, který zajišťoval bezpečnost paní prezidentové. Koukal na mě jako inspektor Klubíčko. Z něho se postupem času stal obyčejný estébák, který zapomněl na své ideály.

A časem jsem se dozvídal věci neuvěřitelné. V Ječný, kde všechno prakticky začalo, v srdci Charty a Undergroundu, byli udavači dva. Mejla Hlavsa a Starej (Dr. Jiří Němec). Před mým vystěhováním jsem si myslel, že někteří intelektuálové chlastají jen z deprese, nemohli vykonávat svoji akademickou práci, nemohli publikovat. Mýlil jsem se. Po Sameťáku chlastali ještě víc. Dr. Němec, coby profesor, se ožíral takovým způsobem, že ho nikdo z rodiny Němců doma nechtěl. Na Zbráslavi, kde bydlel u své nejmladší dcery, se posrával na koberec a pak se TO snažil rukou utřít. To, co píši, není jedna paní povídala. V 91. roce se problémem alkoholu zabývali v Němcově rodině. Byl jsem u toho. Na to si našla čas i Markéta Němcová, která toho času byla velvyslankyně ve Varšavě a s kterou jsem se setkal u Ondry Němce v jeho bytě na Letné, kde jsem spal. Setkání s Markétou patří mezi mé dobré vzpomínky z návštěv Prahy.

Dr. Jiří Němec několikrát ve Vídni o sobě se slzami v oku, totálně namol, prohlásil, že podepsal spolupráci s estébé. Jen aby se dostal někdy v 80. letech na studie. Co je to za charakter? Upsat se ďáblovi, zrovna on, který se vydával za představitele Laického katolického hnutí. Úplný paradox. O Mejlovým otci se vědělo, že je to práskač, Mejla zdědil tuhle hnusnou vlastnost asi po něm. V 90. roce lidi posílali peníze na fond, který vedla Olga Havlová. Z tohoto fondu si půjčil jen Mejla Hlavsa v první polovině devadesátých let 400 tisíc korun. Na sociální průzkumy, které dělal po pražských putykách.

Olga nesla těžce nesrovnalosti ve financích nadace. Nenávratné půjčky. A když se svěřovala nejbližším přátelům, určitě se svěřila i svému manželovi, prezidentu Václavu Havlovi. Určitě si na to vzpomene, pokud bude chtít. 400 tisíc byly v 90. letech velký peníze. Nejde ani o morální aspekt, ale mrzí mne, že nějaká stará paní, žijící třeba v Austrálii, která žije z důchodu, si utrhla od huby jen proto, aby měl na chlast estébácký udavač. Mejla Hlavsa, přestože žil v Ječný, kde Chartu podepsali Jirka, Dana, Markéta, nevím jestli Pavla, Chartu nepodepsal. Byl posranej za ušima, jako většina národa.

(Dokončení příště)

Blog Jirky Vaňka