Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Nedávno jsem si koupil zajímavou knihu od Roberta Buchara: Revoluce 1989, utajené informace ze zákulisí. Autor knihy se na základě rozhovorů s ministrem obrany USA Robertem Gatesem, šéfem kontrašpionáže pro Východní Evropu Tennetem Bagley, plukovníkem KGB a dvojitým agentem pracujícím pro britskou M16 Olegem Gordijevským, generálem rumunské špionáže Ionem Mikchailem Pacepou, známým ruským disidentem Vladimirem Bukovským a s mnoha jinými ruskými, českými a americkými disidenty, odborníky na onu tématiku, či aktéry popisovaných událostí, pokouší doložit, jakým způsobem se KGB v bývalé SSSR snažila dospět k světové nadvládě, jak vytvořila mezinárodní terorismus v šedesátých letech minulého století a jakým způsobem infiltrovala a zároveň řídila kriminální podsvětí a různé velké banky za účelem praní špinavých peněz vydělaných pašováním a prodejem drog do západního světa.

Jedna z kapitol knihy pojednává i o "spontánnosti" tzv. Sametové revoluce v naší zemi. Přikládám vám k přečtení malou ukázku:

RB: Kdy jste tedy začal mít podezření, že něco není v pořádku?

Petr Cibulka: Já jsem byl naposled propuštěn z vězení 10 dnů po 17.listopadu, a tak ty první týdny jsem měl dojem, že dochází ke změnám. Až po několika týdnech jsem si uvědomil, že se jedná vlastně o kosmetické změny, o změny kulis. Že moc i nadále zůstane v komunistických rukou a komunisté nemají důvod obávat se o své pozice. Od té doby jsem začal kritičtěji hodnotit tzv. revoluční vývoj - a kritičtější pohled tato revoluční vlna samozřejmě nesnesla, protože v momentě, jak člověk začal pronikat do této hry, tak si uvědomil, že všechno je jenom hra pro veřejnost. Jak pro tu domácí, tak pro Západ.

RB: Jak jste k tomu závěru dospěl?

Petr Cibulka: Že se nejedná o revoluci, ale o další komunistický podvod, jsem zjistil velice snadno. Protože když jsem vznesl požadavky v rámci Občanského fóra, že by komunisté měli odejít ze svých funkcí, ze svých pozic a na jejich místa by měli přijít aktivní odpůrci komunismu, političtí vězni a tak dále, tak jsem byl označen za extremistu a tzv. revoluční Občanské fórum, místo do boje proti komunismu, se dalo do boje proti mně a dalším lidem, kteří požadovali skutečnou denacifikaci komunistického Československa. Takže to byla ozdravná sprcha, která nám otevřela velice rychle oči. Pokud revolucionáři, ti oficiální revolucionáři, místo s komunisty bojovali s námi, politickými vězni, tak jsem věděl, že všechno je jinak.

RB: Co se tehdy vlastně stalo?

Ludvík Zifčák: Mnozí lidé se domnívají, že v roce 1989 došlo k masovému povstání národa. Z toho, kde jsem působil, nebo kde jsem pracoval, jsem přesvědčen o tom, že k žádnému masovému povstání nedošlo. Došlo k určitým politickým změnám, došlo k výměně jednoho politického systému za druhý. Samozřejmě s pomocí tehdejších složek.

RB: Kdo napsal scénář?

Ludvík Zifčák: Kdo napsal scénář, to asi dneska těžko někdo zjistí, ale rozhodně ho nenapsala Amerika. Ta se v tom jenom v závěru vezla. Takže scénář byl napsán s nejvyšší pravděpodobností na Východě. Systém, který zde v té době byl více než čtyřicet let, potřeboval změnu. Všichni to cítili. Cítili to lidé ve straně, cítili to lidé v ozbrojených složkách, cítili to prostě všichni. Samozřejmě, změny nebyly míněny takové, aby se změnil politický systém, ale aby se změnili, aby byli vystřídáni lidé v politických složkách.

RB: Jací lidé se dostali k moci?

Ludvík Zifčák: Nejznámějším politickým seskupením u nás byla Charta 77, kde se angažovali především bývalí politici, kteří po roce 1968 byli vyloučeni z komunistické strany, a další a další skupiny. Později, to znamená kolem roku 1975, začala komunistická strana prostřednictvím Státní bezpečnosti, kontrarozvědky a rozvědky, budovat vlastní sítě, takzvané opoziční sítě, a prostřednictvím těchto skupin byli potom infiltrováni lidé spřátelení v politickém systému, kteří se potom dostávali do Charty 77, Demokratické iniciativy atd. Takže mám-li to charakterizovat jinak, v roce 1988 už byla převážná většina takzvaných demokratických sil nebo protikomunistických sil působících v Československu pod vlivem komunistických tajných služeb.

RB: Do jaké míry disidenti věděli, že jsou manipulováni?

Ludvík Zifčák: No, jestli věděli, nebo nevěděli.... Oni se domnívali, že jsou manipulováni, ale bohužel neměli ty prostředky ani sílu zjistit, kým jsou manipulováni, nebo kdo jimi manipuluje. Oni samozřejmě věděli, že v jejich strukturách jsou infiltrováni různí agenti, ale v té době neměli možnost zjistit, kdo je vlastně agentem. Občas došlo k určitým odhalením v jejich skupinách, ale oni to nemohli dokázat. Takže tyhle skupiny věděly, že jsou infiltrovány, ale nevěděly, kdo konkrétně spolupracuje s rozvědkou, nebo s kontrarozvědkou.

Vladimír Hučín: Já jsem podepsal Chartu po propuštění z vězení v roce 1986. Na doporučení Konfederace politických vězňů a organizace KAN jsem byl po Sametové revoluci doporučen ke zpravodajské službě. Ještě ale předtím, tedy po 17.listopadu, jsem byl předsedou Občanských komisí a byl jsem zvolen Občanským fórem do čela této organizace, která měla za úkol vyčistit policejní aparát od těch, kteří se v minulosti podíleli na komunistických zločinech. V roce 1991 jsem nastoupil k federální BIS v Olomouci, kde jsem dosáhl hodnosti kapitána. Specializoval jsem se na problematiku levicového extremismu a terorismu. Já jsem si představoval, že nová tajná služba bude jakýmsi hlídacím psem té demokracie. Pak, když jsem zjistil, jaké množství lidí z Charty 77 bylo zapojeno do činnosti StB, kolik agentů StB v tom prostředí získala, tak to bylo pro mne tak trochu zklamáním.