Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Probudil jsem se a hučelo mi v kládě. Poslední dobou se mi to stávalo často. Zdávaly se mi erotické sny jako když jsem měl 15 roků, ale nedokázal jsem si vysvětlit, čím to bylo. V té době jsem měl ženských dost. Možná se u mě rodila závislost na šoustání, nevím.

Bylo jaro. Vstal jsem z lůžka a dal vařit vodu na kafe. Péro mi furt nechtělo klesnout. Pomůže jen jediné, říkal jsem si. Utrhl jsem papírový ubrousek a šel si mastit lano... Mezitím se mi uvařila voda. Zalil jsem si kafe a zapálil si cigáro. Popíjel jsem kafe, pokuřoval, hleděl z okna na vycházející slunce a poslouchal ptáky, jak venku běsnili. Můj pták už byl v klidu. Skočil jsem pod sprchu, vyčistil si zuby, vklouzl do kalhot, navlíkl košili, nasoukal se do saka a vyrazil směr nádraží, aby mě vlak zavezl do práce. Měl jsem poslední šichtu, fajn. Od 11 do 11. Nějak těch dvanáct hodin přetrpím a pak zas budu mít chvíli volno, abych se vzpamatoval.

Bylo teplé slunečné počasí. Takových patnáct dvacet stupňů. Na nádraží bylo plno ženských, ve vlaku bylo plno ženských i tam kde jsem jel bylo plno ženských. Všechny vypadaly skvěle. Ukazovaly nožky. Díval jsem se na ně a představoval si, jaké by to bylo s nima v posteli. Jasně, samec, na kterého přichází jaro. Už to mám! Ha ha ha, rozesmál jsem se. Cítil jsem se jako ti ptáci, co seděli na větvi a vřískali na celé kolo, aby přilákali samičku, která by nakladla vajíčka, aby bylo na světě ptáků víc. Přesně takhle jsem se cítil, když jsem na každou samičku čuměl a v představách ji svlíkal.

V práci to byla jako obvykle otrava. Ale nějak se člověk živit musel. Nejradši bych se vším seknul a stal se profesionálním flákačem, ale tohle zaměstnání ještě nikdo nevymyslel a já jsem ho nehodlal vymýšlet, protože na podobné vymýšlení nemám buňky.

Když mi ukradli dalších dvanáct hodin mého života, mohl jsem jít domů. Už byla tma. Jedenáct hodin večer. Vlak mi jede za čtvrt hodiny. Zajdu si na benzínku a koupím si lahváče na cestu. Zapálil jsem si cigáro a sednul si na lavičku, popíjel pivo a čekal na vlak. Z rozhlasu se ozvalo, že můj vlak přijede na první kolej a abych prý nevstupoval do kolejiště, dokud vlak nezastaví. Poslechl jsem, nevstoupil jsem do kolejiště a když vlak přijel, nastoupil jsem. Poslední vagón. Vždycky nastupuju do posledního vagónu. Nebyl v něm nikdo, až na jednu ženskou. Zahlídl jsem ji, když jsem vstoupil mezi sedadla. Měla na sobě síťované punčochy, takové černé minišaty nebo jak se tomu říká, červený kabátek a červené lodičky. Její vlnité vlasy žhnuly jako jícen sopky a spadaly jí až na lopatky. Na stolečku před sebou měla láhev levného, bílého vína. Jaro. Ptáci sedí na větvi a přivolávají samičky... Přisedl jsem si k ní, položil si pivo vedle jejího vína a zadíval se přes okno na úplňkem osvětlené koleje. Už když jsem si sedal, ucítil jsem zvláštní chvění na hrudi. Asi po deseti sekundách mi to nedalo a zadíval jsem se jí do očí. Hleděly ven na měsíční krajinu. Řeknu vám, že krásnější oči jsem v životě neviděl. Byly zelené a měly v sobě lehkou příměs šedavé barvy. Říkaly něco, co jsem nedokázal identifikovat. Pak mi oči sjely na její nohy v síťovaných punčochách.

„Kristepane, já se zblázním!“ pomyslel jsem si a dopil zbytek piva na ex. Jenom jsem tam tak tupě seděl a zíral. Nemohl jsem tomu uvěřit. Všechno ve mně vřelo.

„Chceš loka?“ zeptala se.

„Jasně“ a přihnul jsem si z láhve jejího levného vína. Bylo dobré.

„Proč na mě furt tak zíráš?“

„Líbí se mi tvoje nohy. Dám si ještě loka,“ vzal jsem flašku a dopřál si něco vína.

„Dej si. Stejně mi to nechutná. Fakt se ti moje nohy líbí?“

„Jo, líbí. Ty punčochy musí být štěstím bez sebe, že je můžou objímat,“ v tom přišel průvodčí a chtěl po nás lístky. Vytáhnul jsem svůj lístek a podal mu ho. Cvaknul razítkem a díval se na mou spolucestující, jak hledá peněženku. Řekl bych ale, že ho víc než peněženka zajímalo něco jiného. Šmátrala v kabelce, šmátrala po kapsách, ale peněženka nikde.

„Do hajzlu,“ pronesla, „někde jsem ztratila peněženku! Musela mi vypadnout, když jsem si kupovala lístek.“

Vytáhnul jsem svou šrajtofli a zaplatil jí lístek.

„Děkuju,“ řekla a zadívala se mi tak hluboce do očí, až mě zamrazilo.

„To je v pohodě, kotě.“

Dopili jsme víno akorát, když vlak dorazil do cílové stanice a oba jsme vystoupili.

„Tak fajn, měj se a opatruj svoje nožky.“ Otočil jsem se a šel směrem domů.

„Počkej!“

Otočil jsem se.

„Můžeš jít se mnou, jestli chceš.“

No vlastně proč ne. Čekají mě tři dny volna a tahle ženská mě fakt rajcuje. Tohle se ti nepoštěstí každý den, pomyslel jsem si. A taky ti to nebude nikdo věřit. Však ať si nevěří. Jaro. Sameček...

„Tak fajn“ a šli jsme.

Byla teplá noc a na cestu nám svítil měsíc v úplňku. Cestou jsme se stavili do obchodu a koupili kartón po deseti pivech, sedmičku vodky, čtyři krabičky camelek a pár levných doutníků. Vyšlo mě to něco kolem šesti stovek. Ještě mi v peněžence zbývalo 650 korun. Měl jsem ten den u sebe hodně peněz. Naštěstí. V pohodě jsme došli k jejímu domu. Nebylo to daleko. Bydlela v činžáku a byt měla v horním patře. Vyjeli jsme výtahem a celou cestu se na sebe usmívali. Oba jsme tušili co nás čeká. Odemkla byt (ještěže neztratila i klíče). Nebyl to velký byt, ale byl dostačující. Měl balkón s výhledem na město. Posadil jsem se na gauč, otevřel si lahváče a zapálil si cigárko. Přiběhl ke mně její pes. Podrbal jsem ho za uchem. Ona zatím odběhla kdesi do kuchyně a začala něco chystat. Našel jsem ovladač. Zapnul jsem televizi. Nějací létající upíři hryzali lidi do krku a pak je zavírali do rakví. Vypnul jsem televizi. Sundal jsem si kalhoty, abych se cítil líp a seděl jenom v trenkách, díval se do stropu, popíjel a pokuřoval. Mezitím se vrátila z kuchyně, přinesla skleničky a nakrájené sýry a klobásky a salámy. Vzal jsem si pár koleček klobásky a strčil si je do pusy a ona rozlila do skleniček vodku. Sedla si naproti mně do křesla a zkřížila přede mnou nohy. Pro boží smilování! Zaskočila mi klobáska a rozkašlal jsem se.

„Copak?“ zeptala se, ikdyž dobře věděla co se děje.

„To je dobré“ a zapil jsem to mocně pivem.

„Tak na zdraví,“ pozvedla svou sklenici vodky.

„Na tvoje nohy.“

„Co máš furt s těma nohama?“

„Nic, jenom že se mi líbí. Máš tu někde sprchu?“

„Jasně že jo. Proč?“

„Strávil jsem dvanáct hodin v práci a nerad bych smrděl tvému psovi.“

Začala se chechtat, div jí pivo nevyteklo nosem.

Šel jsem se opláchnout a vrátil se k ní. Rozlil jsem další panáky a zapálil si doutník. Teď už jsem tam seděl jenom v trenkách. Už jsem na sobě neměl ani ponožky, ani košili. Vydechl jsem hustý, modrý oblak kouře a obrátil do sebe vodku.

„Pustíme si hudbu,“ řekla a odešla ke stojanu s cédéčky a začala se v nich přehrabovat. Pustila tam nějaký rock. Bylo to celkem dobré. Nevěděl jsem co to bylo za skupinu, ani jsem se po tom nepídil, protože si sedla zpátky do křesla a já jsem byl paralyzovaný jejíma rudýma vlasama, jejíma zelenýma očima, které něco říkaly a já furt nevěděl co a jejíma nožkama, které tak ladně a hrdě nesly tělo, které mělo úžasné prsa. Všechno bylo jaksi podivně ideální. Ona, byt s balkónem s výhledem na město, dostatek piva a cigaret, hudba... V tom musel být nějaký háček. To přece není možné, pomyslel jsem si. Ale vzápětí přišla další myšlenka: proč ne? Proč se tomu nepoddat? Tak jsem se tomu poddal.

Jak jsme tam tak naproti sobě seděli, poslouchali hudbu, tlachali a popíjeli, začala těma svýma nožkama v těch punčochách kmitat a mávat a kroužit a propínala jednu nožku, pak ji skrčila, pak zase propnula druhou a zase ji skrčila, nemohl jsem to vydržet a kleknul jsem si před ní a vzal do dlaní tu nohu a začal jí zlehka líbat. Potom jsem ji políbil na rty. Byly měkké a vláčné. Svlíkl jsem z ní ty černé šaty a vzal si jí celou v tom křesle při poslechu nějaké neznámé rockové skupiny. Odběhla do sprchy a já jsem se utřel do přehozu na gauči, zapálil si cigáro, otevřel si další pivo a poslouchal jak se sprchuje a přitom se díval na úplněk, který se do mě vpíjel tak, jako jsme se my dva před chvílí vpíjeli do sebe. Když přišla ze sprchy, rozlil jsem další vodky.

Pili jsme ještě dlouho a noc se přehoupla do časného rána. Šli jsme do ložnice a tam si to rozdali ještě jednou. Teprve tehdy mi došlo, že vlastně ani nevím jak se jmenuje.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se uprostřed čísla.

„Do háje! Emily! A teď mě šukej!“

Ta druhá šoustačka byla ta nejlepší, kterou jsem kdy zažil. Když jsme usínali, byli jsme v sobě zapletení. Bylo jaro a ptáci venku... Cha! Vy ptáci! Trumfnul jsem vás. Už jsem si svou samičku našel a vy od včerejška furt nic. To bylo poslední na co jsem pomyslel, a pak jsem usnul.

Když jsem se probudil, hučelo mi v kládě. Slyšel jsem mlaskání. Emily? Pootevřel jsem oči. Byl to její pes. „Do hajzlu, táhni!“ a smetl jsem ho jedním pohybem ruky z postele. Slyšel jsem Emily, jak se sprchuje. Vstal jsem z postele, její pes se na mě díval, jakobych mu něco udělal nebo co, zapálil jsem si cigáro a dal si snídani – pivo. Když Emily přišla do obýváku, byla zase oblečená v těch černých šatičkách, punčochách, červených lodičkách, červeném sáčku, měla s sebou kabelku, dala mi jenom letmou pusu na rozloučenou, řekla „Ahoj!“ a vyletěla ze dveří, ani jsem se nestihl pořádně zorientovat, co se to vlastně děje a kde to pomalu jsem. Byla pryč. Dopil jsem pivo, oblíkl se, šáhnul do peněženky, vytáhnul 600 korun, nechal jí je na kuchyňském stole a zabouchl za sebou dveře od jejího bytu.

Bylo jaro a ptáci venku seděli a vřískali, aby přilákali samičku, která by nakladla vajíčka, aby bylo více ptáků na světě...

- --

Poezii od Mike DeLongpre během tohoto víkendu najdete ve stánku nakladatelství Mezera na veletrhu Svět knihy v Praze,  pokud budete mít cestu kolem, tak se určitě stavte, mrtvola.