Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Mám u sebe svoje sako, jsem v košili s dlouhým rukávem, kterou mám zastrčenou do mančestráků, stojím na slunci a čekám na autobus. Je mi vedro jako prase. Mám u sebe ještě jednu knihu, kterou měl vypůjčenou můj kámoš, u kterého jsem strávil noc. Bydlí na vesnici – já taky ale jinde – a prodává sudové víno. Vozí ho z jižní Moravy. Je dobré, proto jsem tam byl.

Zvoní mi telefon:

„DeLongpreho restaurátorská dílna, přejete si?“

„Miku to jsi ty?“

„Jo. Co chceš?“

„Jdeš zítra do práce?“

„Nejdu, bohudík.“

„Mohl byses ke mně stavit. Zrovna jsem dovezl vynikající víno a napadlo mě, že jsi ideální partner, se kterým bych ho mohl vypít. Co ty na to?“

„Víno? Hmmmm.... Tak jo. Přijedeš pro mě?“

„Nevím...“

„Dám ti na benzín.“

„Za půl hodiny jsem u tebe.“

„OK,“ zavěsil jsem.

K mému domu přistavil sněhožlutý Favorit, ročník 1988, já jsem nasednul, zapnul si pás, protože jsem zrovna neměl na pokutu a jeli jsme vstříc vínu. Bylo asi půl osmé večer.

Když jsme dorazili k němu domů, sebral si patřičné věci a šli jsme do hospody na pár piv, protože byl hic jako prase. Sedli jsme si na terasu a nechali se ovívat jarním, teplým a šeříkem provoněným větrem. Seděly tam dvě ženské v šatech. Šaty byly pěkné, ty ženské už méně, ale měly střevíčky a nohy. Dvě ženské, dva chlapi. Celé osazenstvo hospody. Nestalo se nic. Jo, vím že už jste čekali pořádnou šukačku, ale nic nebylo. Tentokrát bohužel ne. Tohle je slušná povídka, žádné porno, tak pozor.

Nuže.

Dopili jsme v klidu svoje piva, každý měl dvě, Monty – tak se jmenoval kámoš – měl desítky, já dvanáctky. Vždycky piju dvanáctky, pokud jsou. Čepovanou jenom dvanáctku, lahváče jenom desítku. Tak je mi to po chuti. (Mimochodem, teďkom se na mě směje jedna perfektně vychlazená desítka v láhvi. Počkat, musím se napít. Piju... Fajn, můžeme pokračovat, jenom co si dám šluka. Potahuju... Už je z toho vajgl, nechutná mi to. Kde jsem to skončil? Jo...)

Dopili jsme teda ty svoje dvě piva, ženské už byly v tahu a vyrazili jsme, v šeříkem provoněném jarním vesnickém potemělém vzduchu k Montymu domů.

Monty přetáhnul z mojí flashky písničky, které mám rád a nacpal je do mp3 přehrávače (dneska aby se v tom prase vyznalo v těch technických vymoženostech) a šli jsme sednout dolů na zastřešenou terasu. Byla tma, byl skoro úplněk, vlastně včera byl úplněk a bylo teplo. Akorát. Ani vedro, ani zima. Monty přinesl talíř s domácím uzeným, které bylo krásně prorostlé špekem a nakrájený sýr a rohlíky. Dali jsme si do nosu.

„Přinesu to víno,“ řekl a odběhnul do svého sklípku. Já jsem tam zatím seděl, poslouchal usínající ptáky a žvýkal uzené. Monty přišmajdal. „Tak tady to je!“ Donesl skleničky a prázdný džbánek. Do mé skleničky mi začal lít víno z toho prázdného džbánku. Vzal jsem si skleničku do ruky a díval se, jak leje sobě. Přelil, utřel to rukávem. Zkontroloval jsem barvu, pak vůni a pak jsem ochutnal. On se na barvu vysral, řekl že s tím nemůže točit, protože to má přeplněné, aby se mu to znova nevylilo, a pak se napil. Oba jsme se napili a podívali se na sebe že nám to oběma chutná, a pak Monty pronesl: „To je víno, jaké svět neviděl.“ Věta z jednoho filmu. Oba jsme se zasmáli a Monty se pak na mě podíval a ptá se: „Máš dvě možnosti.“

„Bílé,“ povídám.

„Müller?“ ptá se.

„Ja, mein führer,“ odpovídám.

Odběhl s tím džbánkem, ve kterém bylo víno, jaké svět neviděl a vrátil se co by dup s Müllerem v ruce. Teda s džbánkem, ve kterém byl Müller.

„Tak mi nalej toho němce,“ říkám takovou volovinu. Nalívá mi Müllera. Dolije. „Danke schön,“ povídám. „Bitte schön,“ povídá on. Potom tam pustil přes tu empétrojku a rádio ty moje písničky. Byly to dobré písničky. Hitovky z padesátých a šedesátých let. Tuhle hudbu mám rád. Fats Domino, Beatles, Billy J. Kramer & Dakotas, pro kterého skládal Lennon a McCartney, The Diamonds, Johnny Cash, Jerry Lee Lewis a tak dále. Moment, musím se napít a zapálit si cigárko.

 

Hotovo. Takže jsme tam tak seděli a popíjeli německé víno vypěstované a vyrobené na Moravě a samozřejmě jsme u toho tlachali. Už si ani moc nepamatuju o čem jsme se to vlastně bavili. Byly to takové obyčejné kecy, nic zvláštního. Žvásty.

„Ono je to docela fajn, když si tak spolu posedí kámoši, ale když je u stolu ženská, tak se hnedka lépe pije. Chlap se potom chová jinak,“ povídám a přitom prdím a zapaluju si žváro.

„Jo, to máš recht. To bysis takhle neusral, kdyby tu seděla ženská.“

Potom pronesl památnou větu, jakou ženskou by chtěl, ale už jsem ji zapomněl.

„Jo, taková ženská by byla fajn. Chlap má tendenci se ve společnosti ženských vychloubat a machrovat. I když je většinou úplný hovno.“

„Jo, třeba jako my.“

„Třeba jako my. Onehdá jsem byl kdesi ve městě a bylo tam plno ženských. Plno pěkných ženských. Všechny na mě hleděly a já jsem hleděl na ně. Furt jsem si nemoh vybrat, kterou bych si tak jako za ten večer vzal do pucu. No a nakonec to dopadlo tak, že zvítězilo pivo. Neměl jsem žádnou. Jenom jsem seděl na barové stoličce, čuměl do blba a na blby a na ženské a vychutnával si pivo.“ Jo, to jsem celý já. Líný jak veš. (Je veš líná?)

„Jo, to se mi stává taky... Už je mi dobře. Stačilo se trochu napít a už se cítím líp. Nebyl jsem ve své kůži, když jsem pro tebe jel.“

„?“ povídám.

„Byl jsem na jedné vesnické zábavě tady v kulturáku a šel jsem na hajzl. Byl jsem tuhý jak límec už si to přesně ani moc nepamatuju, akorát vím, že tam najednou vešly dvě ženské.“

„A vlezls na správný záchod?“ přerušil jsem ho uprostřed monologu.

„Jasné, kurva vím kam lezu ne? Byl tam na dveřích chlapeček, co stojí a čůrá do hrnce nebo do čeho. No prostě tam vlezly dvě ženské a zavřely se do kabinky. Zabušil jsem na ně a povídám: 'Dámy, tady jste si spletly lokál.' Zasmály se a najednou přede mnou stojí jakýsi plešoun, co je menší než já a tady právě ztrácím lajnu. Nevím jestli mi dal čelo nebo jestli mě trefil pěstí, ale asi se mu podařilo mě knokautovat, protože potom vím, že mě jedna z těch ženských křísila u umyvadla a mně potom natekl ret, bolel mě nos a dva tři dny mi bylo blbě. Asi jsem měl otřes mozku. Kdyby aspoň řekl 'Pojď ven,' stejně by mě sejmul, ale bylo by to fér. Tak jsem byl sprostě doražen a teď o tom mluví celá vesnice. Vesnický internet.“

„Já bych si ho našel a pak bych ho střískal, nasral bych do hajzlu a strčil mu tam tu jeho plešatou kebuli.“

„Jo, jenže já nejsem žádný rváč. Nakopal by mi prdel.“

„To já taky ne, ale když se naseru...“

No, vidíte, kecy, tlachy, plky, žvásty. Tak jsme tam trávili ten večer. Monty vždycky odběhnul naplnit džbánek německo – českým vínem a Mike poslouchal If I Fell od Beatles. Beatles byli dobří, ale postupem času to šlo s nima z kopce. Ty jejich první fláky jsou nesmrtelné, ty jsou dobré. Ty pozdější jsou taky dobré, ale nejsou už tak dobré jako ty první. Z celých brouků jsem měl nejradši George Harrisna. Podle mě patří do trojice nejlepších kytaristů na světě. Brian May z Queenů, pak Harrison a pak Carl Wilson z Beach Boys. Tihle chlápci to uměli roztočit. No nic. Kde jsem to zase skončil? Jo, že Monty běhal pro džbánky a Mike hezky nasával.

Tak jsme tam seděli a pili a tlachali a poslouchali a čichali šeříky ve vzduchu a pak jsme šli do hajan. Ráno mi slunko svítilo přímo do ksichtu, byl mi hic, měl jsem kocovinu a chtělo se mi srát. Srát jsem nešel, protože jsou prý dezinfekce celého domu drahé. Monty mi uvažil kafe a šel načepovat jednomu alkoholikovi, který se k němu stavuje každý týden pro deset litrů Svatovavřineckého, a já jsem si zapálil cigárko na balkóně. V televizi dávali reprízu hokeje z předchozího dne. Česko – Švédsko. Vyhráli jsme na nájezdy. Zaslouženě. Byli jsme celý zápas lepší, tak jsme si to taky zasloužili. Dali jsme konečně těm žlutým co proto. Už dlouho se nám to totiž nepovedlo. Finsko porazilo Rusy. Taky dobré. Pozvedne to trochu náš kredit před mistrovstvím světa, které bude za chvíli. Hokej je dobrá hra. Kdysi jsem měl být hokejistou. Chodil jsem do hokeje, ale pak jsem se na to vysral a šel dělat něco smysluplnějšího. Dneska bych jezdil třeba po boku Jágra nebo Hejduka. Ale myslím si, že bych to nedotáhl nikde, jako jsem to nikdy s ničím nikam nedotáhl. Ale to je jedno. Teď se vraťme k tomu příběhu.

Kolem poledne jsem odjížděl autobusem a to se dostáváme k úvodu vypravování, jak čekám na zastávce. (Musím se jít vychcat. Pivo se tlačí ven. Jdu, tak neodcházejte od obrazovek.) (Sakra, málem jsem ztratil linku, protože jsem se u toho chcaní taky nechtěně vysral. Chčiju totiž v sedě. Možná se teď smějete, ale je to lepší. Pohodlnější. Ze začátku se mi stávalo, že jsem ptákem šmechtal o mísu, ale časem si najdete místo, kde ptákem o mísu nešmechtáte a můžete v klidu chcát. Prostě sedíš a chčiješ a moje budoucí manželka bude ráda a nebude nadávat, že jsem jí pochcal mušli. Ale u pisoáru chčiju ve stoje, to je vám snad jasné. Kurva, furt odbíhám od tématu. Beztak jste nasraní, ale co naděláte? Nenaděláte nic. Tak já vám poradím: čtěte dál.)

Takže čekám na té zastávce, kouřím a pere na mě slunko. Je mi fakt hic. Přijede autobus. Nastupuju. Hlásím řidiči zastávku. Je to ke mně domů daleko, takže musím přestupovat v jednom městě, kde se narodil Zikmund Freud. Platím za lístek. Drobné v peněžence mi táhnou kalhoty dolů. Naštěstí mám pásek. Je mi fakt pekelný hic, mám v ruce svoje sako a jednu knihu. Plné ruce práce. Sedám si do sedadla a sedám si špatně. Sednul jsem si na stranu, kde svítí slunko. Je mi ještě větší hic. V autobuse sedí hodně lidí. Taková podivná sorta. Od dámiček, které svým parfémem zamořujou okolní vzduch, přes ožralce (myslím tím sebe) až po ubrečené mimino, které se ještě k tomu posralo a smrad z hoven se smísil se smradem z parfémů a udělalo to zvláštní puch. Měl jsem kocovinu, pralo na mě slunko a chtělo se mi z toho zvracet. Nakonec jsem to přežil a vypadnul z autobusu jako parašutista bez padáku z letadla. (Obrazovka mého počítače je naproti francouzskému oknu a v odrazu vidím, co se děje na ulici. Právě prošla jedna ženská. Viděl jsem ji v odrazu a usoudil, že stojí za otočení a za pohled. Otočil jsem se a fakticky za to stála. Máme tady takové ženské a ani o tom nevím. Proč se žádná nestaví? Zase jsem odběhl. Z téhle povídky budete mít kulové. Ale čtěte dál.)

Jsem teda v tom městě, kde se narodil Freud a mám půl hodiny čas, než mi pojede spoj. Chytá mě sraní a mám žízeň. Pořád mám v ruce svoje sako a knihu. Z minula si pamatuju, že jsou tu pěkné veřejné záchody, za které se nemusí platit. Mířím k nim, je mi hic jako prase, mám na sobě košili s dlouhým rukávem, mančestráky a v ruce sako a knihu. Vlezu do kabinky, utrhnu kousek toaleťáku a utřu pochcané prkénko. Pak utrhnu další tři kousky – jeden kratší a dva delší – a obložím si už utřené prkénko. Sedám si a začínám procesí. Line se smrad. Vinné hovna smrdí podobně jako pivní hovna. Tyhle dva druhy alkoholu mají jedno společné – kvašení. Seru a myslím na to mimino v tom autobusu. Dokončím to. Nezabralo mi to ani pět minut. Jeden bod z mé mise ve městě, ve kterém se narodil psychouš Zikmund je splněn. Zbývají dva. Uhasit žízeň a počkat na autobus. Jal jsem se teda plnit další úkol. Vidím budovu, na které je nápis Penny Market. Vlezl jsem tam a neměl jsem to dělat. Pozdě. Koupím si vodu v plastu a jdu k pokladnám. Mají plný krám lidí, čtyři poklady a otevřené jsou jenom dvě a každá fronta má patnáct metrů. No šetří se všude, jak vidím. Postavím se do fronty a vedle mě stojí ženská v důchodu s plným košem pičovin. Stojí přesně mezi jednou a druhou frontou a rozhoduje se, kde se postaví. Já stojím klidně dál a pouštím před sebe jednoho alkoholika bez domova, který má v ruce krabicové víno a ještě mu na to přispívám desetikorunou. Ha! Ženská se rozhodla. Vetřela se přímo přede mě. Nechal jsem ji. Je to důchodkyně a má asi špatné nohy, tak ať dlouho nestojí. Prozatím študuju její košík. Vidím toaletní papír, který stojí patnáct korun. Balená šunka za šedesát korun. Jabka a kedlubny. Ale, čokoláda za čtyřicet korun. Důchodci nemají peníze?

Vystojím frontu, je tam pěkná pokladní. Ta důchodkyně předemnou platí. Vytahuje tisícovku. Já jdu hned potom, co jí pěkná pokladní vydá nazpátek a platím čtyři koruny za perlivou vodu v plastu. Šel jsem jenom pro vodu a strávil jsem tam čtvrt hodiny. Už mi zbývá jenom deset minut. Jdu na zastávku, v dlouhé košili, peče slunko, v ruce už mám sako, knihu a vodu. Přijdu tam, dřepnu si a otevřu knihu. Čtu si povídku o čtrnáctiletém, zavražděném a rozporcovaném klukovi, kterého má jeden náruživý pár schovaného v ledničce a postupně ho spořádává. Přijíždí autobus, zavírám povídku, kupuju si lístek a sedám si na sedadlo. Při tom myslím na to, že jsem to teď vyhrál. Nesedl jsem si na slunko, ale na stinnou část. Ale zmýlil jsem se. Autobus byl natočený naopak a když vyjel z města na silnici, už jsem se zase smažil. Do hajzlu, myslím si. (Momentík, musím pustit kočku, škrábe mi na dveře.) Teď už tu nesedí žádné děcko, co by se posralo. Teď už tu je jediný strůjce smradu – já. Po cestě zahlédnu billboard, který je připevněný na jednom domě. Napadá mě námět na povídku: manželé komunisti, za kterýma jednoho dne přijde chlápek z reklamní agentury a nabídne jim 10 000 korun za to, že si nechají na barák připevnit billboard s reklamou, která se bude obměňovat. Manželé komunisti na to kývnou a po třech letech se rozejdou, protože manželka začne manželovi vyčítat, že nebyl průbojný a neřekl tomu chlápkovi z reklamní agentury NE, a teď musí mít na baráku ten nesmysl a deset tisíc nikde... Říkám si, že jak dorazím domů, tak tu povídku napíšu. Nenapsal jsem nic. Mezitím píšu tohle.

Každopádně jsem dorazil do cílové stanice. Do jiného města, kde se nenarodil nikdo. Jenom já. Ještě potřebuju dojet na vesnici, domů. Nejjednodušší dopravou mi je vlak. Šel jsem teda na nádraží. Koupil jsem si lístek (Sakra kde se ty ženské pořád berou. Provokujou mě. Musím psát v noci. V noci se totiž nic od obrazovky neodráží.) a šel do buffetu pro další vodu. Tu předchozí jsem totiž zapomněl, když jsem byl začtený do vražedné povídky. Vlezl jsem do buffetu a co nevidím. Směje se na mě vychlazené pivo. (Dáme tady přímou řeč, ať není nuda.)

„Dobrý den, jednu vychlazenou desítku a dvě krabičky Viceroyek.“

„Říkal jste vychlazenou?“

„Jo.“

„S sebou?“

„Jo.“

„Tak 138 korunek.“

„Díky, nashle.“

(No jo, byla to nuda, ale co naděláte. Nenaděláte nic, tak čtěte.)

Vylezl jsem z buffetu a šel na nástupiště. Bylo plné lidí. Divných lidí. Naštvaných lidí. Mladých hloupých lidí. Starých hloupých lidí. Mrtvých lidí. Těch tam bylo nejvíc. Nebylo si kde sednout. Teď jsem měl pro změnu v ruce sako, knihu a pivo. Otevřel jsem si pivo a pořádně si přihnul. To byla slast. Trochu mě to schladilo, ale furt mi byl hic jako prase. Deset minut jsem poslouchal stupidní kecy studentů vysoké školy. Budoucnost národa. Ani omylem. Zápálil jsem si cigáro a pak to přišlo. Teď se držte, teď totiž přijde důvod, proč jsem se rozhodl tuhle volovinu napsat. Zase v tom má prsty (spíše prdel) ženská. Vyšla z podchodu, měla bílé kalhoty, bledě modré tílko, které schovávalo ohromné prsa a v ručkách hrdě nesla kolečkové brusle. Ksicht měla pěkný, ale zmalovaný, jak to dneska holky dělaj, tím pádem škaredý. Ale nešlo mi o ksicht. Šlo mi o tu PRDEL. Ta vám byla! Chtěl bych být záchodovým prkýnkem u ní doma, pomyslel jsem si. Byla to ta nejhezčí prdel, kterou jsem za poslední pozorování spatřil. (Teď si to po sobě čtu a chechtám se jak mačo co to píšu... No nic, jedeme dál.)

Přijel vlak. Pohlídal jsem si, abych nastupoval přímo za Tou Prdelí. Ta Prdel otevřela dveře a ladně hodila nožku na vysoký schůdek. Vyvalily se na mě, přes ty bílé kalhoty, bledě modré, krajkované kalhotky. Nebyly to tanga. Nebo možná byly, já nevím totiž jak se jim říká, ale z vrchu půlek se postupně zužovaly do anální štěrbiny. Panečku, to byl pohled. Málem jsem upustil sako, knihu a taky lahváče. Toho lahváče bych klidně obětoval, jenom kdybych si tu prdelku mohl ohmatat.

„Úchyláku!“

„Cože?“

„Že seš úchyl a nic víc. O ničem jiném psát neumíš, jenom samé prasárny!“

To nic, tímhle si nelamte hlavu, to byla jenom moje imaginární manželka...

Nastoupil jsem za Tou Prdelí. Ho, teď jak si na to vzpomenu, tak se mi staví pták. Sedla si na druhý konec vagónu. Já jsem si přisednul k jednomu staříkovi a po cestě jsem dopil svoje pivo. Vystoupil jsem z vlaku, zapálil si na cestu cigárko a pořád mi byl hic jako prase. Ve vlaku nebylo třeba vymýšlet místo k sezení, protože jsem jel přesně na jih a bylo něco kolem poledne. Tak mě napadlo, že vlastně na jižní polokouli slunko brázdí oblohu na severu a na severní polokouli na jihu. Počkat, nebo ne? Kurva fakt nevím. Blá blá, fyzika.

Špacíroval jsem si to domů, po cestě pohladil jednu kočku, která se vyhřívala před Prodejem krmiv a dorazil domů. Po cestě se už nic extra nestalo. Zapnul jsem počítač, otevřel si lahváče a začal bušit do klávesnice jako zběsilý. Teď mám v sobě už čtyři piva, kocovina šla k čertu, cítím se dobře a vy se asi ptáte kde je pointa?

Tak já vám říkám, že pointa není nikde. Ha, to jsem vás napálil. Šla k čertu stejně jako ta moje kocovina.

Tak na zdraví!

 

Mikeho blog