Punk.cz - o punku u nás i ve světě

JAK NA TO

Válej se v prachu

na pošramocených

dálnicích

kruť se do rytmu

Samby

házej vajíčka

na slepice

kokrhej při východu

úplňku

skač salta ze

střech domů

a dělej kotrmelce

s flaškou v ruce

pij pivo

pij víc piva

moc nejez

ignoruj názory

cizích

báseň je jenom

tvoje

nikomu jinému

nepatří, tahle

má sílu, větší

než ta předchozí

sedni si do křesla

a pojídej hroznové

kuličky

řvi do světa

do stromu

do květiny

neřvi na lidi

směj se na

hroby

buduj si styl

moc nečti,

čti kvalitu namísto

kvantity

vždy poslouchej

sám sebe

napodobuj řehot

koní

tancuj se žábou

prdel ti svítí jako

světlušce, tak

si toho važ a

piš jenom to

co znáš

nemaluj čerty na

Zeď Nářků

občas popros

Boha o pomoc,

vysere se na tebe

ale za pokus to

stojí

nemlať ženy,

jenom někdy,

radši jim dávej

do těla.

Jestli tohle všechno

zmákneš, tak

z tebe bude dobrý

básník a hlavně

dobrý člověk.

 

 

MIKOVA VIRGINIA

Zjevila se tam a já věděl

že je se mnou zle.

Tohle se mi stává často,

když potkám něco TAK nádherného.

Culila se, děvčátko rozkošné

měla přes osmnáct let, rozpustilá holka,

vypadala o hodně mladší.

Dlouhé vlnité blonďaté vlásky

měla rozpuštěné po lopatky,

obličejík bez jediné vady

sametové jemné chloupky se

na malých ručkách třpytily

jako kapičky rosy

za letního úsvitu.

„Hepčííí!“ kýchla si.

„Na zdraví,“ povídám.

„Děkuju,“ špitla.

Ovečka moje malá, jehňátko

co na louce ukusuje sedmikrásky,

čistá jako horský vánek, teplá.

Usmála se rtíky.

Chtěl jsem olizovat její

perličky před celým širým

vesmírem.

Chtěl jsem laskat její

tvářičky,

svírat ji v Náručí Boží.

Uhranula mě.

Nebyla taková jako holky z časopisů,

souměrná jako renesanční zahrada.

Byla jako anglický park, nádherná

svou originalitou.

Byla tam se svým druhem,

vypadal, že může mít každou

holku z časopisů, ale byl s ní.

Cítil to stejně jako já.

Věděl.

Cítil jsem se jako

Céline a Virginie

Dokázal by ji popsat líp,

vypadala totiž přesně jako ona.

Kvíteček mezi květinami.

Nikdy na ni nezapomenu.

Bude navždy zvěčněna

v téhle básni.

Mikova Virginia.

Umím být něžný, ale ženy

mi k tomu málokdy dávají příležitost.

 

 

MODERNÍ DOBA

Internet

internet

internet

chat

internet

Proboha co z toho člověk

může mít?

Hovno,

to vám povím.

Degeneruje to mozek,

myšlenky ztrácí smysl

nad dumáním jestli se

připojit nebo ne.

Kde se ztratil lidský charakter?

Kde se poděla krev?

Proč je dneska moderní být mladý

a nebýt starý?

Co nám diktuje móda?

Poserem se z toho.

A poserem se z toho hodně brzo.

Všichni to víme,

ale máme strach.

„Z čeho?“

„Ze sebe.“

„Jak to myslíš?“

„Nijak, vole.“

„Aha, takže ty říkáš, že se z něčeho lidi poserou.“

„Jo.“

„Ale z čeho se poserou?“

„Nevím...“

„Takže ty něco říkáš a nevíš co.“

„Hm... Asi jo.“

Život není náhoda, jak to zpíval Werich s Voskovcem,

život je branže

a když už je někdo v té branži zběhlý,

nehodlá to měnit.

Internet

internet

chat

čet

V tom je ten průser.

2050 přijde ten rok

kdy bude mé tělo

klesat do země za doprovodu fanfár

a v tu chvíli si uvědomí, že jsem

pro tuhle dobu nežil.

Vždycky jsem žil minulostí

a vždycky jí žít budu,

protože minulost je ten nejlepší učitel,

a my bychom si to měli uvědomit.

Do jednoho.

Tak to je.

 

Mike DeLongpre