Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Petr B. Výškovický

V L. jsem měl koncertovat poprvé ve své kariéře, není proto divu, že můj impresario byl celou cestu jako na trní. Přesněji řečeno, čím více jsme se blížili k cíli, tím byl neklidnější. Můj impresario patří totiž k tomu druhu lidí, kteří všude a na všem hledají především nedostatky a jsou velmi spokojeni, když nějaké naleznou – a oni vždy nějaké naleznou-; to pak říkají, že oni to říkali, že to věděli a že se to dalo čekat. Na mém impresariovi bylo zřetelně vidět, jak se těší na nedostatky města L., kterých dozajista bude nemálo a určitě alespoň dva nebo tři z nich budou natolik závažné, že bude nutno pečlivě uvážit, zda nebude lepší koncert rovnou zrušit, než svolit k jeho uskutečnění za tak příšerných podmínek. Naopak na cestách do měst, kde jsem již koncertoval a jejichž nedostatky nám tudíž bylo už dopřáno odhalit, se můj impresario choval apaticky, tvářil se znechuceně a tragickým hlasem líčil, co všechno nás opět čeká, s tím, že vše bude nepochybně ještě daleko horší, než posledně, nehledě na to, že ke starým známým nedostatkům přibudou nedostatky nové, neznámé a o to záludnější.

Po příjezdu do L. se nás ujal doktor Goldstein, organisátor koncertu, jehož jsem dosud znal toliko z korespondence.

Zde dlužno poznamenat, že vzhled doktora Goldsteina se až na několik nepodstatných detailů shodoval s mou představou o něm: nevysoký ( o dobrou hlavu menší, než můj hřmotný, nerudný impresario), zavalitý, s baculatýma ručkama, které si často spokojeně mnul, velikou kulatou holou hlavou (jeho plešatost vyšla najevo později, když jsme se na ulici míjeli s jakýmsi známým doktora Goldsteina a on na pozdrav pozvedl buřinku), cvikrem na orlím nose a úzkou štětičkou vousů pod ním.

Ještě na nádraží skoupil můj impresario všechny noviny a v drožce, přepravující nás do hotelu, vyhledával v nich články, upozorňující na mé zítřejší vystoupení. Zaměřil se zejména na zkomoleniny mého jména a opravdu jednu takovou objevil, alespoň to tedy tvrdil, poněvadž onen, řečeno jeho slovy „ nechutný plátek“ zmačkal do podoby veliké papírové koule a upustil na podlahu drožky, aniž jej komukoli z nás předložil k nahlédnutí.

Hotely už jsme také zažili lepší, kteréžto hodnocení našich pokojů mým impresariem vyvolalo kapičku potu na čele našeho mecenáše, jenž si přestal mnout ruce a jal se orosené čelo otírat kapesníkem. Zabylo mi líto toho snaživého mužíka, projevil jsem proto s ubytováním spokojenost (pravda, několik chybiček by se našlo, zažili jsme však už horší hotely) a doktor Goldstein, takto uklidněn, navrhl nám procházku městem, spojenou s návštěvou vyhlášené kavárny, rozumí se, až si odpočineme po dlouhé a zajisté únavné cestě. Můj impresario ovšem procházku rozhodně zamítl s poukazem na mé chatrné zdraví, kterážto chatrnost byla, jak jinak, pouze plodem jeho představivosti, což mu ale sotva lze mít za zlé, vždyť všestranná péče o mou osobu patří koneckonců k jeho povinnostem, za něž je placen více, než slušně. K návštěvě kavárny se však můj impresario kupodivu vyjádřil souhlasně, pročež si doktor Goldstein spokojeně zamnul ruce a zanechal nás o samotě.

Po chutném a vydatném obědě, který mému impresariovi nechutnal a jehož nenasytil (navíc si neodpustil hlasitou vzpomínku na hotely s daleko úslužnějším personálem) si pro nás do hotelového restaurantu přišel doktor Goldstein, aby nás doprovodil do kavárny, nalézající se na nejrušnější třídě města L.

Dle slov našeho průvodce mělo jít o podnik, v němž se schází zdejší umělci a významní měšťané, zastihli jsme však jen dvě dámy s velikými klobouky, jaké jsou teď v módě, které sotva patřily k výkvětu města, ačkoli obsadily zřejmě nejlepší stůl u okna. S dámami seděl tam ještě malý chlapec, který upoutal mou pozornost, zatímco můj impresario objednával kávu a zákusky.

Byl to chlapec asi pětiletý, pokud tedy šlo o chlapce, jehož vývoj probíhal podle všech pravidel vývoje; samozřejmě mohlo jít také o chlapce šestiletého, jehož vývoj byl z nějaké příčiny opožděn, nebo naopak o chlapce čtyřletého, který se vyvíjel rychleji, než běžní chlapci, dle jistých indicií jsem nicméně usoudil, že chlapci je ne méně a ne více, než-li pět let, ačkoli přiznávám, že jsem se mohl mýlit, poněvadž v dětech se příliš nevyznám.

Tomuto chlapci přinesl číšník obrovitý zákusek, řekl bych, že to byl skutečně příliš veliký zákusek na tak malého chlapce. Chlapec ale mé obavy zjevně nesdílel, neboť se do zákusku pustil s ohromnou chutí a odhodláním a zanedlouho jej celý spořádal. Dosti se přitom umazal, jak už to u takových malých chlapců chodí; o čokolády či jakéhosi čokoládového krému měl upatlán nejen obličejík, nýbrž i ručičky, které nyní v bezradném gestu zdvihl nad hlavu, rozhlížeje se kolem sebe po něčem, do čeho by je otřel. Ony dvě dámy, z nichž jedna patrně byla chlapcovou matkou a druhá její přítelkyní nebo sestrou, chlapci vůbec nevěnovaly pozornost a dále rozpřádaly dlouhý polohlasný rozhovor, hledíce přitom oknem do ulice.

Chlapci nakonec napadlo nejsnadnější řešení problému: otřel znečištěné prstíky do cípu běloskvoucího ubrusu, splývajícího pře okraj kulatého kavárenského stolku.

Zdálo se, že si toho činu, jenž jistě zanedlouho přinese neblahé důsledky zejména pro chlapce a dílem též pro jeho matku, je-li ovšem některá z těch dam jeho matkou, krom mne nikdo jiný nepovšiml. Jen můj impresario sledoval můj pohled, nabyl však mylného dojmu, že patří těm dvěma dámám respektive jejich kloboukům, jelikož podotkl, že nositelkám takovýchto klobouků, měl by být zakázán vstup do veřejných místností a dopravních prostředků a také na ulicích mělo by jim být vyhrazeno zvláštní místo, protože nepozornému člověku může takový klobouk snadno způsobit zranění.

To už jsme usrkávali horkou vídeňskou kávu a ukusovali z jakýchsi přeslazených koláčků s ořechovou náplní, o nichž můj impresario při objednávání tvrdil, že budou v tomto podniku tím jediným, co lze, s jistými výhradami ovšem, pozřít. Doktor Goldstein, zřejmě ve snaze se mému impresariovi zavděčit, začal rozvíjet úvahu o rostoucí velikosti dámských klobouků, přičemž byl toho mínění, že brzy budou dámské klobouky dosahovat takových rozměrů, že se jejich majitelky dostanou do velikých potíží, budou-li chtít projít dveřmi. Můj impresario doktoru Goldsteinovi oponoval, řka, že tak veliký klobouk by musel být vyztužen specielní konstrukcí a nedokáže si prý představit dámu, která by takový klobouk na hlavě unesla. Oba se ale shodli v tom, že dámy dnes postrádají smysl pro míru, což právě případ jejich klobouků velmi dobře dokládá, vždyť stačí jen tyto jejich přemrštěné klobouky porovnat s klobouky pánskými, klobouky uměřených velikostí, tvarů a barev.

Doktor Goldstein si v této souvislosti vzpomněl, že zaslechl kdesi, že v Americe nosí veliké klobouky i muži, o čemž sice můj impresario zprvu zapochyboval, posléze však připustil, že je to docela dobře možné, neb Amerikání jsou schopni všeho, jeho že by ale, pokud by se nějakou náhodou v Americe ocitl, nikdo za nic na světě nepřinutil nasadit si takový klobouk na hlavu. Představil jsem si svého impresaria v takovém klobouku, jaký měly ty dvě dámy, sedící opodál, a div jsem nevyprskl smíchy; musil jsem si ústa zakrýt dlaní a předstírat náhlý záchvat kašle.

Můj impresario dále navrhoval, aby byly vytvořeny zvláštní předpisy nebo rovnou zákony, které by omezovaly velikosti dámských klobouků (doktor Goldstein připomněl, že v Americe by se tyto zákony musely vztahovat též na klobouky pánské), a vůbec nejlepší že by bylo, kdyby byl zřízen úřad nebo rovnou ministerstvo, kterému by příslušely záležitosti, týkající se klobouků, poněvadž v této věci vládne dnes naprostá anarchie.

Doktor Goldstein pravil, že by ho zajímalo, zda vůbec nese někdo odpovědnost za výrobu a prodej dámských klobouků a kdo tyto klobouky vlastně navrhuje, načež můj impresario vyslovil myšlenku, že silně pochybuje o tom, že by o vzhledu klobouků rozhodovaly dámy samy, ty že prostě přijdou do krámu a koupí to, co leží na pultě, a to ani ne proto, že by pochopily její užitečnost nebo rozpoznaly její krásu, nýbrž jednoduše proto, že tu věc vlastní už její přítelkyně nebo sousedky. Podle něj mohou za všechno výrobci klobouků, kteří své zhmotnělé šílené vise ve svých rámech dámám lstivě podstrkují.

Doktor Goldstein si jen mnul ruce a přikyvoval, avšak jen do okamžiku, kdy se ho můj impresario otázal, zda je ženat (což nepopřel) a jestlipak jeho žena nosí také takový veliký klobouk, což doktor Goldstein váhavě připustil s omluvným výrazem, který měl zřejmě naznačit, že on s hanebným výstřelkem své manželky nemá zhola nic společného, ba že jeho manželka si klobouk opatřila za zády a proti vůli doktora Goldsteina.

Mého impresaria následně zajímalo, jak asi veliký je klobouk milostivé paní doktorové, jestli menší nebo větší než klobouky zde přítomných dam. Doktor Goldstein se dlouze zadíval na klobouky, zdobící hlavy oněch dvou dam, načež pravil, že je toho názoru, že klobouk jeho ženy není tak veliký, a že si myslí, že toto zde jsou největší exempláře klobouků, jaké vůbec existují, on že alespoň větší klobouky dosud nespatřil.

Rozprava o kloboucích poté ještě pokračovala, má pozornost však poněkud ochabla, jelikož jsem pokoušel představit si ty dvě přítomné dámy ve všestranně uměřených kloboucích pánských a chtě nechtě musel jsem uznat, že současné dámské klobouky při vší přemrštěnosti sluší jim více.

Mezitím jsme dojedli a dopili a po kratším handrkováním o to, kdo zaplatí útratu – doktor Goldstein trval na tom, že uhrazení tohoto, jak se vyjádřil, skromného pohoštění, je věcí jeho cti a můj impresario předstíraje rozladění ustoupil a vsunul tobolku zpět do náprsní kapsy-; jsme se zvedli k odchodu.

Když jsme opouštěli kavárnu, strhl se za našimi zády povyk; to bezpochyby vyšel najevo chlapcův přestupek proti bontonu. Bezděky jsme všichni tři přidali do kroku, abychom unikli rozčilenému sopránu jedné z dam, pravděpodobně chlapcovy matky či snad pěstounky.

Za nejbližším rohem, kam už spílání z kavárny nedoléhalo a kde bylo lze zaslechnout toliko běžné pouliční zvuky, jako kupříkladu halekání trhovců a kamelotů, klapot koňských kopyt, pokřik kočích, falešné tóny flašinetů, spíše uši než srdce rvoucí popěvky flašinetářů a bohužel také dráždivý kašel automobilových motorů, jemuž se, jak bylo zřejmo, neubránilo už ani takřka provinční L., tedy za tímto nejbližším rohem jsme zvolnili, abychom v klidu promysleli, co s načatým odpolednem.

Doktor Goldstein navrhoval návštěvu budovy opery, abych se prý seznámil s místem, kde budu nazítří koncertovat, potažmo s nástrojem, na který mám hrát – přivezli ho prý až z Poznaně!, kteréžto hrdé prohlášení naplnilo mne temnými obavami, neboť je mi známo, jak se taková přeprava dokáže podepsat na sebekvalitnějším nástroji-, můj impresario ale pravil, že na to je času dost a že by snad bylo lépe, kdybychom zavítali do zdejšího kloboučnického krámu, je-li vůbec v L. jaký, a zakoupili v něm pokrývku jeho, čili impresariovy, hlavy, poněvadž, jak vyšlo najevo v hotelu, jakýmsi nedopatřením vydal se na cesty, považte, pouze s jediným kloboukem.

Doktor Goldstein se rozhodl, že v L. je dokonce několik kloboučníků, když však můj impresario zatoužil zvědět, kde se nalézá nejbližší obchod s klobouky, ukázalo se, že vědomosti doktora Goldsteina v tomto směru jsou dosti chabé a mlhavé, nezbylo nám tudíž než požádat o radu drožkáře, lelkujícího na kozlíku svého povozu, stojícího poblíž u chodníku. Drožkář namísto přímé odpovědi nabídl nám, že nás k nejbližšímu kloboučnictví dopraví, můj impresario ale pravil, že zná takové ničemy, kteří by nás dozajista hodinu nebo i déle schválně vozili po celém městě, načež by zastavili u krámu, nalézajícího se někde za rohem dvě minuty pěší chůze odtud. Drožkáře se toto podezření dotklo a odmítl nám požadovanou informaci poskytnout, naštěstí si však doktor Goldstein vzpomněl, kde pomáhal své ženě vybírat její poslední klobouk. Náhodou ono kloboučnictví skutečně sídlilo docela nedaleko a můj impresario spokojeně utrousil, že jeho nikdo nemusí zasvěcovat do mentality drožkářů, protože on má všechny drožkáře prokouknuty skrz naskrz a zná je jako své boty. S těmito slovy stiskl kliku prosklených dveří a otevřel nám tak přístup do zatuchlé tmavé místnosti, jejíž určení napovídal omšelý plechový klobouk, nad vchodem se na řetízku pohupující v lehkých závanech větru a vydávající tichý skřípot.

Jen cinknul zvonek nade dveřmi, vynořil se za pultem vyzáblý člověk v umolousané zástěře s úslužným dotazem, čím pánům poslouží. Můj impresario projevil přání prohlédnout si nějaké klobouky za účelem koupě některého z nich. Kloboučník se s úklonou odporoučel za závěs, oddělující zřejmě prodejnu od skladu. Čekajíce na jeho návrat prohlíželi jsme si zatím klobouky, vystavené v prodejně, a tu nám padl zrak na olbřímí kulatou krabici, skrývající nepochybně dámský klobouk nevídaných rozměrů. Po návratu prodavačově otázal se můj impresario toho dobrého muže, zda-li mohl by nám ukázat obsah zmíněné krabice. Kloboučníka tento nezvyklý požadavek ani v nejmenším nevyvedl z míry, jen odložil náruč pánských klobouků na pult a podotkl, že koupě dámského klobouku je ožehavá záležitost, což mu vzhledem jeho bohatým zkušenostem můžeme věřit, a že by proto snad bylo lépe, kdyby si dotyčná dáma sama přišla klobouk prohlédnout a vyzkoušet. Jeho slova nepadla na úrodnou půdu a byl proto přinucen sundat krabici s police a otevřít ji. Zjistili jsme, že obsahuje klobouk jen o málo menší, než byla krabice, což je vcelku pochopitelné, vždyť sotva bylo by možno vměstnat do ní klobouk větší, vyjma případu, že by se jednalo o klobouk skládací, což se mi v danou chvíli jevilo jako docela zajímavá myšlenka, ačkoli nemohu popřít, že jsem se dosud se skládacím kloboukem nesetkal, což ovšem neznamená, že by existence skládacího klobouku byla vyloučena – v tomto případě má se to s existencí skládacího klobouku podobně jako s existencí Boží, již se jedni snaží prokázat a druzí popřít, aniž by kdo z nich dokázal podepřít své tvrzení nevyvratitelným argumentem a odvěký spor tak jednou provždy rozhodl, nehledě k tomu, že zkonstruování skládacího klobouku nemusí být záležitost složitá, neřkuli možná.

Zatímco jsem takto poněkud kacířsky přemítal, poté, co si vyměnili pohledy plné útrpnosti a soucitu s ženským plemenem, přestali mí společníci věnovat pozornost dámskému klobouku a obrátili ji ke kloboukům pánským, rozloženým na pultě. Kloboučník rozhovořil se o prvotřídní kvalitě a mírných cenách svého zboží a můj impresario se vskutku nechal zviklat a jeden z nabízených klobouků si vybral. Prodavač pochválil pánův vytříbený vkus, načež se pokusil své klobouky vnutit i doktoru Goldsteinovi a mně. Můj impresario zabručel, že žádné další klobouky nepotřebujeme a hotovil se k odchodu, kloboučník se však nenechal odbýt, řka, že vždy je lépe mít sebou klobouků několik, pročež nás oblažil historkou, která se mu údajně před časem přihodila na železnici cestou do Poznaně: když se vyklonil z okna vagonu, aby zjistil, je-li už v dohledu stanice, ulétl mu ledabyle nasazený klobouk a on, kloboučník, nemaje klobouku náhradního, ocitl se potom po vystoupení z vlaku v nádražní hale v tom moři klobouků prostovlasý! Zdálo se mu, že je pro svůj nedostatek středem nežádoucí pozornosti a připadal si proto nevýslovně uboze, doslova jako vyvrhel! Hned z nádraží běžel prý do nejbližšího kloboučnictví, kde si koupil rovnou tři klobouky, a od té doby vždy, když někam cestuje, vozí sebou pro všechny případy alespoň dva náhradní klobouky. Můj impresario na to řekl, že bylo to od něj, kloboučníka, nezodpovědné, vyklánět se z okna jedoucího vlaku s ledabyle nasazeným kloboukem, vždyť, pomineme-li jeho ztrátu, mohl ten klobouk náhodnému chodci způsobit zranění! Doktor Goldstein souhlasně přikyvoval a já, abych prodavači udělal radost, jsem pravil, že jeden nebo dva klobouky bych si opravdu mohl koupit, a můj impresaio do toho vpadl s teorií, spočívající v tom, že kdyby se z okna jedoucího vlaku nedejbože vyklonila dáma s velikým kloboukem mohl by takový ulétnuvší klobouk někoho možná i zabít!

Kloboučník pozvedl obočí, neřekl však na to nic a jal se mi předvádět své klobouky. Postupně jsem je zkoušel, zatímco můj impresário obracel oči ke stropu dramaticky vzdychal, netrpělivě poklepával deštníkem o podlah a i jinak projevoval své mínění o této transakci. Doktor Goldstein a prodavač klobouků se mi snažili radit, mnoho jsem ale na ně nedal a nakonec si vybal dva skoro stejné šedé klobouky z měkké plsti dle vlastního uvážení. Můj impresario s těžkým srdcem vysázel na pult příslušný počet mincí a poté jsme již zamířili zpět do hotelu.