NEUSKUTEČNĚNÝ KONCERT V L. (část druhá)

NEUSKUTEČNĚNÝ KONCERT V L. (část druhá) 

Cestou nás doktor Goldstein přemlouval k večerní návštěvě sídla zdejší šlechtičny, kterou by jistě nesmírně potěšilo, kdyby mne mohla osobně poznat ještě před vystoupením, můj impresario však prohlásil, že to v žádném případě nepřichází v úvahu, poněvadž před koncertem se potřebuji soustředit, což zahrnuje především dlouhý a ničím nerušený spánek.

Při zmínce o šlechtičně – řeč byla tuším o kněžně nebo možná o baronce, což není podstatné, i když dotyčná by možná protestovala, že je v tom propastný rozdíl, a možná by se cítila dotčena natolik, že její manžel, má-li jakého, by požadoval satisfakci a snad mne dokonce i vyzval na souboj, najdou se i tací - , tedy při zmínce o šlechtičně vzpomněl jsem si na jiného příslušníka aristokracie, jistého hraběte, jehož jsme před třemi lety poznali v Čechách. Koncertoval jsem tenkrát v Praze a dlouho před odjezdem můj impresario, jak je jeho zvykem, shromažďoval informace o tom městě, aby zjistil, čeho se tam máme vyvarovat. Doneslo se mu, že nejoblíbenějším nápojem Pražanů je pivo, alkoholický nápoj vařený z chmele a ječného sladu; z jednoho známého lékaře vymámil dobrozdání, že pivo má nepředstavitelně zhoubné účinky na lidský organismus, podobné účinky absinthu, a týdny před odjezdem a potom celou cestu do Prahy prodlel v mučivých obavách z toho, že obyvatelé pražští, proslulí taktéž svou pohostinností, budou nás nutit ten smrtonosný nápoj pít. V Praze pak odmítl opustit hotel (cestou k němu minuli jsme několik tuctů hostinců, hrdě se hlásících k podávání piva), a proto když po koncertě jeden hrabě, těžko odhadnout, zda z pohnutek snobských či uměnímilovných, pozval nás k několikadenní návštěvě svého panství, rozkládajícího se za Prahou, velmi se mu, mému impresariovi, ulevilo, že může opustit to proklaté „pivní město“. Brzy se však ukázalo, že na hraběcích pozemcích mimo jiné stojí také malý pivovar a že panu hraběti velice záleží na tom, abychom si toto zařízení prohlédli a ochutnali výtečný mok, který se zde vaří. Takové pozvání pochopitelně nebylo možno odmítnout, nicméně musím uznat, že chuť tamního piva mne mile překvapila, zato mému impresariovi ten výlet přivodil těžké bolení hlavy, žaludeční nevolnost a celkovou ochablost tělesnou i duševní. Tato příhoda objasňuje, proč můj impresario od jisté doby projevuje vůči aristokracii mírnou nedůvěru a styky s ní se snaží omezit n a nejnutnější minimum.

Před hotelem se s námi doktor Goldstein rozloučil s tím, že pokud nemáme žádné zvláštní přání, a my jsme žádné neměli, vyzvedne nás zítra po snídani a, nemáme-li nic proti tomu, a my jsme proti tomu nic neměli, ukáže nám konečně koncertní síň.

Bylo sice teprve okolo páté hodiny po poledni, můj impresario však prohlásil, že se cítí unaven a půjde si proto před večeří ještě zdřímnout. Oznámil jsem mu svůj úmysl vydat se na krátkou procházku po nábřeží, od čehož se mne můj impresario pokoušel odradit líčením rozmanitých nástrah, které na takovém podezřelém místě, jako je nábřeží, mohou číhat na člověka, který je ke všemu cizincem, leč jeho argumentace, zřejmě vlivem únavy, neměla obvyklý důraz a přesvědčivost, a tak jsem pohodil nové klobouky na lůžko, a, možná poněkud lehkovážně, pouze s jedním kloboukem vypravil se znova do ulic města L.

Venku se ujal vlády teplý zářijový podvečer, jenž vylákal do ulic množství lidu, který se zde promenoval pěšky i v povozech všeho druhu, od fiakrů přes kočáry otevřené i kryté až po hlučný páchnoucí monstra, zvaná automobily čili samohyby. Stal jsem se dokonce svědkem srážky dvou takových strojů: z jedné boční uličky, svažující se k nábřeží, se vyřídil automobil, kočírovaný člověkem ve světlém obleku, a zastavil se o jiný automobil, jenž právě projížděl po nábřeží a v němž seděli pán v jakési důstojnické uniformě a dáma s velikým kloboukem. Žádná hrozná rána to nebyla, jen kov zaskřípal o kov a dáma vykřikla úlekem, pročež oba pánové vystoupili ze svých povozů a jali se smutně zjišťovat utrpěnou škodu. Okamžitě se kolem nich seskupil hlouček zvědavců, jací se vždy u podobných událostí nachomýtnou. Zakrátko se jimi protlačil kýmsi přivolaný strážník a pustil se do pátrání po viníkovi havárie.

Pán v uniformě pravil, že je to přeci nad slunce jasné, že on se svou paní jeli si poklidně po nábřeží, když se shora naprosto neočekávaně přihnal ten šílenec, čímž myslel pána ve světlém obleku, a narazil do nich, čímž jeho paní div nepřivodil smrt!

Pán ve světlém obleku zbrunátněl v obličeji a zvýšeným hlasem pravil, že on tou ulicí v tuto dobu jezdí den co den a ještě nikdy do nikoho nenarazil, až dnes připletl se mu do cesty tento podivín, čímž myslel pána v uniformě, a jeho panička z čehož plyne, že samozřejmě je v právu on, pán ve světlém obleku.

Pán v uniformě namítl, že rovněž on se svou paní jezdívá tudy velice často a dosud do nich nikdo nenarazil, čemuž se pán ve světlém obleku hlasitě zasmál, vůbec to ale nebyl veselý smích a jeho původce zrudl ještě více a začal rozčileně rozkládat rukama, a já jsem si pomyslel, že můj impresario by se nepochybně postavil na jeho stranu a přesvědčoval by strážníka, že nehodu skutečně zavinil pán v uniformě, přesněji řečeno jeho paní, která svým kloboukem bránila svému choti ve výhledu do strany, z níž přijížděl pán ve světlém obleku.

Strážník si s nastalou situací vůbec nevěděl rady a mne napadlo, že spíše než ministerstva klobouků bylo by nám zapotřebí nějakého úřadu pro automobily, především ale nějakých pevných nařízení a zákonů, omezujících bezuzdný pohyb těchto povozů, a to dříve, než dojde ke skutečnému neštěstí. Jenže na světě už to bohužel chodí tak, že se chodí s křížkem po funuse, jak se říká, a zajisté též v záležitosti automobilů bude muset nejprve dojít ke katastrofě s mnoha mrtvými a raněnými – a to spíše zámožnějšími osobami, a také ke značným škodám na jejich majetku - , aby byly vytvořeny a schváleny příslušné předpisy a ustaven příslušný úřad, který bude dodržováním oněch předpisů sankcionovat.

Zabrán do přemítání ponechal jsem aktéry srážky jejich osudu a pomalým vycházkovým krokem dosáhl zahradní restaurace, rozložené částečně na pevném břehu dosti široké a nepříliš čisté řeky a částečně na dřevěném molu, vybíhajícím do líného říčního proudu. Usedl jsem do proutěného křesla k jednomu z volných stolků na molu; můj impresario by toto rozhodnutí určitě považoval za příliš riskantní a volil by posezení v pobřežní části restaurace, jenže můj milý impresario v té chvíli odpočíval v hotelovém pokoji a já jsem si proto mohl dovolit projevit krapet nerozvážnosti.

Nassál jsem vůni řeky a pach ryb a poručil si čaj, nečekaje ovšem nic převratného, věda, že nenalézám se v kraji zaslíbeném čaji, nýbrž žitné. Statečně jsem ale posléze upíjel slabý nápoj nevýrazné chuti a nenápadně přitom pozoroval okolí.

Stolek po mé levici právě obsazovalo několik jinochů, zřejmě studentů, a já byl zvědav, jak se zdejší mládež staví k hudbě, literatuře a umění vůbec, jestlipak také kácí modly a na jejich uprázdněné podstavce staví nové, tak jako jinde, a jaká zde tyto modly mají jména.

Skutečně se poměrně brzy rozvinula debata o díle a osobnosti malíře, kterého jsem znal a jehož plátna jsem vždy obdivoval; jedno z nich ostatně už řadu let krášlí stěnu mé pracovny. Studenti však dílo tohoto malíře nemilosrdně rozcupovali a zesměšnili, řkouce doslova, že zaspal dobu a že jeho vyčpělý romantismus může dnes oslovit leda stejné fosilie, jakou je on sám. Odsoudili potom výtvory ještě několika podobných umělců, načež se začali předstihovat v superlativech na adresu jakéhosi Francouze, tvůrce zřejmě prudce moderního, jehož z vyčpělosti, natož romantismu, rozhodně nebylo možno podezírat.

Jen co si svého boha sdostatek vychválili, stočil se hovor k hudbě. K mému překvapení rozhovořili se ti hoši o mně a mém zítřejším koncertě, který, jak jsem vyrozuměl, chystali se všichni navštívit. Jeden ze studentů pravil, že zvláště v interpretaci Brahmse jsem nepřekonatelný, zatímco jiný tvrdil, že slyšel mého – ano, opravdu to takto formuloval – Liszta je vskutku zážitek. A co teprve Bach! přisadil si další, a já si pomyslel, že kdyby tito odborníci na umění zvěděli, jaký obraz visí v mé pracovně, určitě by jejich nadšení pro mou osobu doznalo citelného ochlazení.

Adorace vyvrcholila přípitkem na mé zdraví, aniž by ti mladí mužové tušili, že sedím takřka na dosah ruky. Povšiml jsem si však, že jeden chlapec, takový podmračený, rozcuchaný pořízek, se k přípitku nepřipojil, na rozdíl od ostatních zůstal sedět a jen na všechny strany vrhla zlé pohledy, až z nich mrazilo. Když se chlapci posadili, zapálili si cigára a dumali o nějakém dalším zajímavém tématu, ten člověk, do té doby sedící mlčky, najednou promluvil. Nejprve ze sebe s neskonalým opovržení v hlase dvakrát vyrazil slovo „umělci“, a když takto upoutal pozornost svých přátel, temně pravil, že všechno je to nectná verbež, zplozenci pekla, ve službách ďáblových zastírající pravou tvář skutečnosti, výrobci a šiřitelé lži a „stínů stínů“. To se již někteří studenti vzpamatovali a okřikli rebelanta, posměšně ho nazývajíce „našim ikonoklastem“ a „zastydlým platonikem“. Jeho soused, pokoušeje se zarputilce uchlácholit, objal jej kolem ramen a snažil se mu do ruky vtisknout sklenici vína, on se však vyškubli – sklenici přitom převrhl -, vyskočil na nohy, rozhlédl se kolem sebe tím svým pohledem šílence- na zlomek vteřiny jím ulpěl i na mé maličkosti a mně se zdálo, že se ten pohled, v němž byla koncentrována všechna nenávist a zloba světa, propaluje až na dno mé duše -, vykřikl něco ve smyslu, že všem ještě „ukáže“, a rozběhl se pryč, bezohledně při tom úprku vrážeje do hostů a převrhuje neobsazená křesílka. Uprchlíkovi soudruzi chvíli rozpačitě mlčeli, než opatrně a jaksi násilně zkusili navázat nit přerušeného hovoru. Po té mrzuté příhodě jsem však pozbyl zájmu o jejich názory; kvapně jsem dopil, zaplatil a vrátil se do hotelu.

Přišel jsem tam právě včas, můj odpočatý impresario už mne očekával u našeho stolu.

Po lehké večeři zamířili jsme každý do svého pokoje. Při loučení před mými dveřmi pravil můj impresario, že si bude asi ještě chvíli číst; ujistil jsem ho, že já se netěším na nic tak, jako na koupel a po ní na dlouhý a ničím nerušený spánek. Popřáli jsme si dobré noci a rozešli se, abychom každý provedli to, co jsme si usmyslili.


Nazítří, asi hodinu po snídani, dostavil se do hotelu doktor Goldstein a odvezl nás, tedy mého impresaria a mne, na místo, kde se večer měl uskutečnit můj koncert.

Budova zdejší opery se přespřílišnou honosností nevyznačovala, interier však naštěstí celkový dojem zachraňoval; sedadla v hledišti se dokonce pyšnila zbrusu novým potahem ze zářivě rudého plyše. Na podiu pak stálo křídlo dobré značky – konkrétně Georgswalde – a překvapivě kvalitního zvuku; k jeho vyzkoušení jsem zvolil úryvek z Variations sérieuss d moll Mendelssohna – Bartholdyho. Jakmile jsem skončil, doktor Goldstein se nadšeně roztleskal, můj impresario jej však ihned zpražil pohledem a doktor Goldstein ve snaze zakrýt rozpaky jal se nám horlivě líčit vášeň své ženy pro umění a hudbu především, s čímž úzce souviselo pozvání na dnešní oběd. Přijali jsme je a uklidněný doktor Goldstein si zamnul ruce a provedl nás celou stavbou, nevynechávaje ani kotelnu, kde zřejmě od nás očekával – podotýkám, že marně – projevy obdivu pro zánovní kotel firmy Weissmann Herrlich.

K domu našeho hostitele, který stál stranou městského ruchu v tiché čtvrti, oplývající zelení, jsme přibyli půl hodiny před polednem. Služka od nás převzala kabáty, klobouky a deštníky a uvedla nás do salonu, kde se nám dostalo uvítání od tělnaté dámy s drdolem, již nám doktor Goldstein představil jako svou paní.

Po nezbytných lichotkách a ujištění, jak nesmírně je potěšena mou návštěvou – titulovala mne Mistře -, nás paní doktorová usadila kolem rozměrného oválného stolu, tvořícího dominantu místnosti, a s pomocí služky začala z kuchyně nosit jednotlivé chody, k jejichž osobní přípravě se upejpavě přiznala. Nelze popřít, že paní doktorová vařila, pekla a smažila vskutku znamenitě, ačkoli dnes už si nemohu vzpomenout, cože jsme to vlastně jedli. Dokonce i můj impresario pochválil paní domu její kuchařské umění, jemuž, jak později vyšlo najevo, rozuměla přeci jen lépe, než-li výronům tvůrčího ducha.

Po obědě, zatímco služka sklízela se stolu, nám doktor Goldstein nabídl doutníky; odmítl jsem s díky a vysvětlením, že tomuto zlozvyku jsem dosud nepropadl, zato můj impresario si bez ohledu na mé chatrné zdraví s chutí zapálil. Několik okamžiků požitkářsky bafali (paní doktorová na mne přes stůl dělala omluvné obličeje a ručkou rozháněla kouř), aby posléze můj impresario vznesl dotaz stan nového klobouku milostivé paní. Milostivá paní zprvu nechápala, co má na mysli, když jí však můj impresaio objasnil, že její manžel /který pojednou zrudl a začal se potit) se včera velmi uznale vyjádřil o novém klobouku své choti a on, můj impresario, pod dojmem chvalozpěvu pana doktora zatoužil onen skvost spatřit na vlastní oči, polichocená hostitelka přivolala služku – jmenovala se, tuším, Zoša – a pro klobouk poslala. Služka byla vmžiku zpátky s kloboukem velikým jako kolo od vozu. Paní domu si jej rádoby koketně narazila na drdol a můj impresario se neubránil škodolibému úšklebku, adresovanému nešťastnému doktoru Goldsteinovi, jenž si kapesníkem otíral pleš a zátylek. Samozřejmě nikdo z nás nešetřil slovy obdivu a paní doktorová se pýřila a nakrucovala pod svou kolosální pokrývkou hlavy. Na závěr přehlídky projevil můj impresario naději, že se milostivá paní objeví ve svém skvostném klobouku na večerním koncertě, o čemž ho uzardělá milostivá paní ujistila.

Nějakou dobu jsme poté, co Zoša klobouk odnesla, klábosili o umění, počasí, cenách pozemků, aviatice, politice a podobných věcech. Hodiny na stěně salonu právě odbíjely třetí, když jsme se, můj impresario a já, rozloučili a nechali se drožkou odvézt do hotelu, abychom se převlékli a vůbec se všestranně připravili na večerní koncert.


V opeře jsme byli krátce po setmění. Inspicient nás zavedl do šatny, kterou už jsme měli možnost poznat při dopolední prohlídce. Zanedlouho dovnitř nahlédl doktor Goldstein s otázkou, zda něco nepotřebujeme, třebas nějaké malé občerstvení. Požádal jsem o trochu vody a můj impresario pravil, že bezprostředně před vystoupení se vystříháme jakéhokoli jídla. Doktor Goldstein byl zpátky během chvilky a podávaje mi sklenici, obsahující čirou tekutinu, vzrušeným hlasem nás zpravil o tom, že sál se utěšeně zaplňuje a on, doktor Goldstein, dal by ruku do ohně na to, že dnes bude beznadějně vyprodáno.

A doktor Goldstein se nemýlil: když s šestou hodinou vytáhli oponu a já za ohlušujícího potlesku vstoupil na jeviště, nezahlédl jsem jediné volné sedadlo a též lóže a balkony zdály se plně obsazeny.

Okamžik jsem postál zády ke klavíru a čelem k publiku (které se stále nemohlo nabažit hluku, vyluzovaného dlaněmi), pátraje po hloučku studentů ze včerejška. Nemusel jsem hledat dlouho: seděli všichni způsobně hned v první řadě a v jejich mladých, takřka ještě dětských tvářích se zračila směs obdivu, úcty a dychtivého očekávání. Nescházel dokonce ani onen „zastydlý platonik“, jenž se ovšem, na rozdíl od svých kolegů, tvářil stejně sveřepě, jako včera v nábřežní restauraci. Paní doktorovou jsem nehledal, předpokládaje, že dala přednost soukromí některé z potemnělých lóží. Lehce jsem se uklonil (což mělo za následek zesílení slábnoucího již potlesku) a otočil se k nástroji. Při tom pohybu jsem koutkem oka zahlédl, kterak „ikonoklast“, nebo-li ten zapšklý student ze včerejška, vstává, vytahuje cosi z náprsní kapsy saka a míří tím předmětem na mne. Než jsem mohl jakkoli zareagovat, třeskl výstřel a já pocítil v zádech palčivou bolest, která mne srazila na kolena. Zatápal jsem rukou po židli, ale ta se záhladně vzdálila z mého dosahu a mé neovladatelné tělo plnou vahou dopadlo na vyhlazená prkna jeviště. Poslední, co mi utkvělo v paměti před ztrátou vědomí (která trvala po tři dlouhé dny, jak jsem se pak dozvěděl), byl nepopsatelný mumraj, jenž se v sále po tom hrůzném a nepochopitelném činu rozpoutal. Můj impresario mi později, sedě u mého špitálního lůžka, dopodrobna vylíčil vše, co se po fanatikově výstřelu seběhlo.

Propukla prý naprostá panika, dámy ječely, pánové volat policii, jedni chtěli utéci, druzí se chtěli skrýt, všichni po sobě šlapali, zkrátka hotová jatka. Zločince dopadli přímo na místě činu, odkud se ani nepokoušel uniknout, náhle propadnuvši jakési apatii či smíření s osudem. (Zde můj impresário odbočil, aby mi popsal, kolik mu dalo práce, aby odradil vyšetřovatele a soudce od obtěžování mé osoby v souvislosti se svědeckou výpovědí, obžalobou a podobně; atentátník se prý ke všemu doznal a mé přítomnosti u soudu, rovněž vzhledem k mému zdravotnímu stavu, nebude zapotřebí.) V hledišti byl naštěstí přítomen lékař, navázal můj impresaio na popis události v opeře, který s jeho, tedy impresaiovou, pomocí zastavil krvácení a poskytl mi nejnutnější ošetření před urychleným převozem do nemocnice, kde jsem byl neprodleně operován. Kulka totiž uvízla v pravé plíci a mohu tudíž hovořit o velikém štěstí, že jsem vražedný útok přežil. Nyní jsem už, díky Bohu, mimo nebezpečí, rána se rychle hojí, přesto bude mi ještě dva nebo tři týdny setrvat na tomto loži, než-li budu moci podstoupit cestu železnicí zpět do vlasti.

Nu což, nezbylo mi než přetrpět to nějak, a zásluhou laskavé pozornosti lékařů a neumdlévající péče milosrdných sester se to podařilo, takže v půli listopadu s prvním sněhem opustili jsem s mým impresaiem proklaté město L., abychom se do něj už nikdy nevrátili.

 

 

část první



P.B.V.


27.6.2010   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 1   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 2,5
jde to 2,5
 

Diskuse ke článku - NEUSKUTEČNĚNÝ KONCERT V L. (část druhá)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
Bazarov
Bazarov - 29.6.2010 18:25

Lehce mi to připomnělo Requiem od Doctorowa, akorát tohle se mi hůř četlo, což bylo asi tou volbou archaizujícího jazyka a pak tou ich formou, která mi moc neseděla. :-)