SETKÁNÍ NA AMBIORIXU (sci-fi povídka)

SETKÁNÍ NA AMBIORIXU (sci-fi povídka)

sci-fi povídka

Petr B. Výškovický

 

 

Písečná bouře se k ránu konečně utišila. Pavel Kubeš vstal z mělké prohlubně mezi dunami,

setřásl se sebe nános jemného bílého písku a rukavicí nedočkavě očistil zaprášené číselníky a

kontrolky přístrojové desky na předloktí skafandru. Jeho nejhorší obavy se potvrdily: životadárného

kyslíku mu zbývalo sotva na čtyři hodiny a na základnu to bylo nejméně třikrát tolik.

Bezmocně sevřel ruce v pěsti a od plic si ulevil. Byl si sice jistý, že autopilot stihl vyslat

MAYDAY, jeho osobní vysílač nouzového signálu ale odešel krátce poté, co se katapultoval.

Komunikátor pak vzal za své při dopadu. Na tomhle zasraném megapískovišti měl Pavel Kubeš jen

mizivou naději, že ho najdou dřív, než...

Pohlédl vzhůru. Krvavě rudé slunce už stálo dost vysoko, zatímco to druhé, fialové, teprve

stoupalo nad obzor.

Ještě jednou prověřil údaje: k základně to měl dobrých pětašedesát kilometrů jihovýchodním

směrem.Pavel Kubeš si odevzdaně povzdechl a vykročil. Nic jiného mu ostatně ani nezbývalo. Jen

šlapat a doufat. Nebo lépe řečeno věřit. Věřit v zázrak.

Uplynuly dvě hodiny, ale na kontrolku kyslíkového přístroje se bál pohlédnout. Občas mrkl

jen na monitor elektronického kompasu, aby v případě potřeby mohl zkorigovat kurs.

Ráz okolní krajiny zůstával neměnný; všude, kam oko dohlédlo, se vršily písečné duny.

Poušť pokrývala celou planetu Ambiorix, stopy organického života se zde nikdy nenašly. Pokud

tady někdy nějaký život existoval, musel zaniknout před mnoha miliony let.

Fialové slunce už dohnalo červené a obě teď měl takřka kolmo nad hlavou. Jejich záře však

nebyla příliš intenzivní, v tuto roční dobu se teplota tady pohybovala pouze kolem plus desíti

stupňů Celsia.

Náhle zaslechl nějaký zvuk, připomínající bzukot vážky. Došlo mu, že jsou to motory

letadla. Hledají ho!

Srdce se mu rozbušilo, ale naděje pohasla dříve, než se stačila pořádně rozhořet. Vrčení

motorů zanedlouho utichlo, stroj ani nezahlédl. Kdyby tak měl aspoň světlici! Hořce se pousmál a

pokračoval v pouti.

Po dalším kilometru mu začal docházet kyslík.

Poznal to okamžitě, protože automatický regulátor omezil dávkování drahocenného plynu na

polovinu. Dýchalo se mu čím dál obtížněji, asi tak, jako kdyby zdolával nějakou pozemskou

osmitisícovku. Měl tušení, že vrchol už musí být nadosah.

Pavel Kubeš se neovládl a ověřil stav kyslíku: zbývalo mu ho na pouhých dvacet minut.

Začal proklínat nejprve ty idioty v Bruselu, kteří mu přidělili tuhle debilní trasu, následně

ten starý vrak, vedený ve výkazech jako zásobovací trajekt Evropské unie Catuvolcus 02, a nakonec

i sám sebe za to, že zvolil cestu na základnu, místo aby se pokusil raději nalézt místo havárie, kde

byla nepochybně daleko větší šance, že ho objeví a zachrání.

Posléze přešel proud nadávek v chroptění a Pavel Kubeš ztěžka zalapal po posledních

doušcích kyslíku. Před očima se mu roztančila rudá a fialová kola. Klesl do písku a s vypětím všech

sil se plazil kupředu. Po několika metrech se vše kolem zahalilo do milosrdné tmy a on ztratil

vědomí.

Když se probral, chvíli se vážně zaobíral myšlenkou na posmrtný život. Brzy ale zaplašil tu

naivní domněnku, neboť pochopil, že je prostě zachráněn. Ten zázrak se skutečně stal. Přece jen ho

našli.

Skafandr na sobě neměl. Jen v triku a trenýrkách ležel na tvrdém lůžku v nevelké místnosti,

jejíž stěny vyzařovaly měkké bílé světlo.

Pootočil hlavu a spatřil jakéhosi člověka v modré bundě s logem Kosmického programu EU,

sedícího na otáčecí židli vedle dveří. Jiný nábytek v místnosti nebyl. Chlápek vstal a blížil se k

němu. Jeho tvář se Pavlu Kubešovi zdála povědomá; ale vždyť to je přece...

„Míro!“ vyrazil ze sebe a vztyčil se na loktech. Zázrak číslo dvě! Je tohle vůbec možné?

Taková neuvěřitelná náhoda! Hlavou mu prolétly zhuštěné vzpomínky na všechno, co spolu prožili,

od gymplu ve Skalici přes vojenskou akademii v Lyonu až po Vzdušné síly EU, kde zalétávali nové

stíhačky Mirage. Po celosvětovém odzbrojení ovšem oba přišli o práci.

Unie naštěstí vzápětí rozjela velkolepý Kosmický program dobývání a kolonizace vesmíru a

zvláště bývalí armádní specialisté byli vítáni. Pavel Kubeš si po půl roce na pracáku udělal

rekvalifikační kurs na intergalaktické zásobovací trajekty, zatímco Miroslav Částek se nechal

naverbovat do planetárního výzkumu. Tehdy se jejich cesty rozešly. Jeden o druhém už dvanáct let

nic nevěděl.

„To koukáš, viď, Pájo!“ zahlaholil Částek a napřáhl dlaň. Kubeš vstal a vřele stiskl

nabízenou ruku.

„Ty blboune, nikdy bych nevěřil, že tě potkám zrovna tady!“ zvolal.

„Tak to bude asi osud, ne?“ zašklebil se Částek. „Už osmej rok dělám správce na týhle

meteorologický stanici. No jo, kamaráde, s lítáním sem seknul. Ale poďme rači vedle.“

Ve vedlejší místnosti, zařízené mnohem komfortněji, zapadli do hlubokých pohodlných

křesel.

„Polejem jazýček?“ ukázal Částek na láhev průzračné tekutiny, stojící na stolku mezi nimi.

„Co je to?“

„Chlast, co jinýho. Ale na složení se rači neptej. Prozradim ti jenom tolik, že základ je

brzdová kapalina. To víš, čoveče, každej si pomáhá, jak umí.“

Částek nalil alkohol do dvou plastových kelímků, které pozvedli k přípitku.

„Tak na to setkání.“

„A na zdraví.“

„Na tvoje.“

„Na naše!“

Nechutnalo to nejhůř, Kubeš už pil daleko horší břečky v nejrůznějších zapadlých koutech

vesmíru.

„Jak si mě vůbec našel?“

„Já tebe? To si našel mě! Doplazil ses mě málem až do obýváku. Jenom sem tě vtáhnul

dovnitř a dal ti loknout kyslíku, potom už si spal jako mimino. Tvuj MAYDAY sem zachytil, jenže

sem nemoh nic dělat kvůlivá tý bouřky, akorát tady sedět na prdeli. Ke všemu se posralo spojení se

základnou: Ale pučim ti písečnej skůtr. Na základně s nim budeš za hoďku. Necháš mi ho potom u

Rybára.“

„U Rybára?“

„Jo, to je muj šéf. A vlastně celý týhle pojebaný planety. Bratr Slovák, ty vole! Pěknej kokot

jinak. Ale chlast pálí slušnej. To poznáš.“

Následující hodinu strávili vzpomínáním a vzájemným líčením svých osudů. Nakonec si

vyměnili kontakty, ujistili se o nehynoucím přátelství a přísahali si, že se budou navštěvovat

nejméně dvakrát ročně. Načež se Pavel Kubeš zvedl k odchodu.

Znovu se navlékl do těžkého skafandru a z garáže vytlačil písečný skutr. Miroslav Částek

mu za oknem pokynul na rozloučenou. Kubeš také zvedl ruku k poslednímu pozdravu, vyhoupl se

do sedla a nastartoval. Motor zařval a stroj vyrazil vpřed, zanechávajíc za sebou kupoli

meteorologické stanice, ježící se anténami, parabolickými zrcadly a solárními panely. Za chvíli už

kolem opět nebylo nic jiného, než nekonečné moře písku.

Na základnu dorazil přesně po hodině klidné, plynulé jízdy. Zastavil na červeně

ohraničeném obdélníku přistávací plochy, která se za okamžik propadla dolů, aby se zarazila asi

dvacet metrů pod povrchem. Krátce nato se na vozidlo i jezdce se všech stran snesly jemné spršky

dezinfekčních prostředků. Po předepsaných pěti minutách Pavel Kubeš sňal přilbu a čekal, co se

bude dít. Ve zdi se odklopily masivní dveře a z nich vyšel pomenší padesátník, napadající na levou

nohu. Rybár.

Šéf planety Ambiorix se zastavil dva metry od Kubeše a zkoumavě si ho přeměřil. Kubeš

srazil paty a začal podávat hlášení: „Pilot druhé třídy Kubeš, pane! Včera ve 22:27...“

„Viem,“ přerušil ho Rybár, „zachytil som váš signál. V tej búrke som nemohol nič robiť. Až

dnes nad ránom som našiel trosky vašej lode.“

Chvíli mlčel a pak hodil hlavou směrem k písečnému skutru: „Nevedel som, že trajekty sú

vybavené hentými bazmekmi.“

„Nejsou, pane,“ usmál se Kubeš, „tenhle skutr jsem dostal na vaší meteorologické stanici.

Není tam spojení a ...“

„Čo to tárate, človeče? Na akej stanici?“ nevěřícně se otázal Rybár. V jeho pohledu se zračil

úžas. „Na akej stanici, pre Boha živého?!“

Kubeš znejistěl.

„Přece na té, co tam dělá správce Míra Částek! To on mě zachránil, když mi došel kyslík...“

Nedopověděl. Proměna, která se udála s Rybárem, byla děsivá. Šéf planety Ambiorix

vypoulil oči, zbledl jako křída a zapotácel se.

„Zošaleli ste?! Táto základňa je jediná na tejto planéte! Miro Částek sa zabil před siedmimi

rokmi, keď mu v priezkumnom člne zlyhal motor!“

Stáli tam jako přešlí mrazem a zmateně zírali jeden na druhého. Pavel Kubeš ucítil, jak mu

vlasy na temeni vstávají hrůzou.

P.B.V.


17.7.2010   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 3   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - SETKÁNÍ NA AMBIORIXU (sci-fi povídka)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
bohém
bohém - 18.7.2010 14:16

Chválím a taky dávám za 1.

 
Radovan
Radovan - 18.7.2010 8:21

Dávám za jedna a to néjen pro to že jsem převeliký fanda SCI-FI smajlik - 1smajlik - 5smajlik - 10

 
Monty
Monty - 17.7.2010 10:50

Mně se to líbí!smajlik - 5jak ten příběh mě celkem zaujal, tak i ten nápad dávat sem různá literární díla od ( pro mě neznámých autorů). Opravdu se mi to líbilo Petře smajlik - 10