Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Když nevíme, co s punkem, zničíme ho prostřednictvím metod, které dobře známe. Tak uvažovala Státní bezpečnost, která proti punkerům rozjela celostátní akci s názvem ODPAD. Praha Tajná akce s názvem ODPAD. Takovou zbraň měla v 80.letech minulého století komunistickáStB proti mladým lidem, kteří odmítali žít konformním způsobem života. Vedle trampů, kterým StB znepříjemňovala život dlouhá desetiletí , se mezi pronásledovanné zařadilo brzy po svém vzniku i punkové hnutí. Ačkoli se centrálně vedený svazek akce ODPAD nezachoval (pokud vůbec existoval ), je možné metody StB používané proti punkáčům dobře zrekonstruovat z jiných dokumentů. Jde především o estébácke svodky, denní a čtvrtletní zprávy a plány činnosti, které si příslušníci StB posílali mezi sebou a jež se v archivech zachovaly poměrně ucelné.

Slovo punk se začíná ve zprávách šířit ve větší míře objevovat až kolem roku 1983. Od té doby se ovšem StB punkáčům věnovala soustavně a poměrně široce, říká vedoucí oddělení StB v archivu ministerstva vnitra v Kanicích u Brna Světlana Ptáčníková. Ze zpáv je zřejmé, že si StB nevěděla s dosud neznámým hnutím rady. Svědčí o tom třeba zápis, který pořídili estébáci v Šumperku v červnu 1983 po koncertu maďarské skupiny P.Mobil. Skupina během několika skladeb provázených plápolájícím ohněm zapáleného benzínu, světelnými efekty a zejména mimikou znázorňující soulož, vyprovokovala většinu přítomných z cca 3500 návštěvníků k jednání v extázi.Vystoupení zakončil zpěvák skupiny napřaženou pravicí a výkřikem SIEG, druhá část nacistického pozdravu z publika byla však jen ojedinělá. Stojí ve zprávě. Zmínka o nacistickém pozdravu je klíčová. StB se snažila punkery kriminalizovat za projevy, které hnutí, alespoň v očích estébáků, provázely. Archiv dokumentují řadu případů, kdy StB stíhala členy punkové komunity za propagaci fašismu a používaní drog. Vedle toho ovšem existoval metodický pokyn, který StB kolem roku 1983 připravila a rozeslala krajským správám Veřejné bezpečnosti. Samotný pokyn se nedochoval ze zmínek o svodách a koneckonců i z tehdy běžné praxe je ale možné dovodit, co obsahoval: příslušnící VB měli punkáče všemožně buzerovat a znepříjemňovat život.

Jeden příběh za všechny. V léťe roku 1984 začala pražská StB vyšetřoval tehdy šestnáctiletou Zuzanu M. Akce s krycím názvem FRAU měla všechny popisovanné atributy: parta punkerů, která se scházela v restauraci Na Terasách v Praze 4, měla užívat drogy a vzývat fašistickou idelogoii. Zuzana M. Se do hledáčku tajné policie dostala kvůli minci, kterou nosila na krku a na jejíž jedné straně byl hákový kříž. Spíše než o obdiv k fašismu šlo o frajeřinu a provokaci, což také dívka u výslechu vypověděla. Vyšetřování tím ale neskončilo, StB se zaměřila na další členy party. Hlavou fašistického gangu měl být sedmnáctiletý mladík Václav K., který před StB učinil pozoruhodnou výpověď: "Já mimo toho,že vyznávám hudební žánr punk, také svým zevnějškem se k tomuto hnutí hlásím, nosím rozčepířenou hlavu, mimo toho mám obarvenou jednu nohavici od džín... Takže moje džíny mají jednu nohavici modrou a druhou zelenou, stojí ve výpovědi." Případ Zuzany M. U soudu nakonec neskončil, stačilo pár výslechů a bylo po organizovánné skupině. Pozornosti StB si však v dalších letech punkeři hojně užívali i nadále.

Byl nejvýznamnějším a zároveň jedním z prvních punkových časopisů v Česku. Samizdatový fanzin Attack! si přitom punkeři nevydávali sami, ale vyráběli ho pro ně máničky, vlasatí příznivci undergroundu. Myšlenka se zrodila na přelomu let 1987 a 1988 v pražské restauraci Na Klamovce. Josefa Maracziho, kterého přátelé přezdívali Pepíno, tehdy oslovil František Čuňas Stárek. Říkal, že je zvláštní, že čeští punkáči nemají svůj vlastní časopis. Na Slovensku přitom v té době už punkový fanzin In flagranti vycházel a byl dokonce na tehdejší dobu dost tvrdý. Tak jsme si řekli, že do toho půjdem a punkáčům začnem vydávat časopis, vzpomíná na 20 let staré události Pepíno Maraczi. Jako tvrdý antikomunista měl Pepíno pro punkery pochopení: "Punk sice nebyla nikdy moje parketa, ale fandil jsem mu. Bylo na nich znát, že jsou proti všemu a že mají s bolševiky podobné problémy jako my...."

První číslo které Maraczi sám graficky zpracoval a ilustroval, je v tiráži datováno rokem 1988, o distribuci se staral Václav Žufan. Hned zpočátku se ale vyskytly problémy s konspirací. "Tehdy jsem pracoval ve vysočanské pragovce, což považuji za určitý paradox. Z té fabriky pocházel nechvalné známý dopis 99 pragováků z roku 1968. Já tam měl přístup ke kopírce a při své práci měl čas na výrobu Attacku!" vyprávý Pepíno Maraczi. "Pro Případ náhlé kontroly existoval důmyslný způsob ukrývání vyrobených čísel, ale i barev a dalších nástrojů potřebných k jejich výrobě. Schovávál jsem to v ženských šatnách. Tam bylo vždycky několik nepoužívaných plechových skříněk, které jsem označil neexistujícími jmény a zamykal do nich vyrobené časopisy. Nikdy na to nikdo nepřišel," vzpomíná Maraczi.

Brzy po objevení prvních punkových časopisů se o ně a jejich vydavatele začala zajímat StB. V jejích očích šlo o o nebezpečné ilegální tiskoviny. Byl to případ Attacku!, ale také jeho předchůdce, který se mezi punkery objevil v létě roku 1987. I tehdy u toho byl Václav Žufan. Důkazy o pozornosti StB těmto aktivitám přináší například denní svodka krajské správy StB v Ústí nad Labem ze srpna roku 1987. Agenturně byly zjišťeny doplňující záznamy k novému ilegálnímu punk-rockovému časopisu, The 10 Year Flexidisco v ČSSR. Jeho autorem je blíže neustanovený Žufan z Prahy – píše se ve zprávě. I v tomto případě vedla stopa do Pragovky. Jak bylo dále zjištěno, Žufan si první číslo časopisu nechal rozmnožit svým dále neustanoveným přítelem, který má v práci přístup k rozmnožovací technice. V případě Attacku už se Josef Maraczi ustanovil sám, v tiráži je uvedeno Pepíno.

Praha - Milan Jošt platil v 80. letech na Královehradecku za znalce punkové muziky a i příbuzných hudebních směrů. Mezi punkáči měl řadu kamarádů, kteří si ho kvůli tomu cenili a chodili si půjčovat desky z jeho rozsáhlého archivu. Příběh Milana Jošta, jeden z mnoha podobných, má i odvrácenou stranu. A o té neměli jeho přátelé tušení. Od ledna roku 1984 byl tehdy dvaceti tří letý Milan agentem Státní bezpečnosti vysazeným do prostředí tvz. závadové mládeže. Do služeb tajné policie se Jošt údajně přihlásil dobrovolně. Rozhodl jsem se na základě dobrovolnosti z čestných pohnutek pomáhat orgánům StB v jejich práci. Svou činností chci přispět k míru a bezpečnosti ČSSR, stojí ve vlastnoručně podepsané žádosti. Její prkenný styl ale napovídá, že spolupráce nejspíš dobrovolná nebyla.

Agent Jošt s krycím jménem Novák měl pro StB zprostředkovávat informace z punkového hnutí a tajní policisté si od něho hodně slibovali. Má v této oblasti důvěru a vybudované dobré zázemí. Mezi mládeží je uznávaným znalcem moderní hudby a zejména punk-rocku. Je vlastníkem značné množství gramofonových desek s nahrávkami zahraničních hudebních skupin, píše se v archivních zprávách. Jenže spolupráce trvala jen tři roky, agent Novák totiž poněkud zvlčil. V roce 1987 byl vzat do vazby kvůli trestnému činu spekulace. Hradecká StB pak raději spolupráci s agentem, od kterého si slibovala informace z punkovéh hnutí, sama skončila.