Punk.cz - o punku u nás i ve světě

KTERAK JSME PODVEDLI INDICKOU VLÁDU

Chladný vánek a poklidný šum moře pomáhaly usnout, leč byla tu spousta rušivých elementů. Jednou mě probudil procházejcí zevloun, či noční hlídač, podruhé nějaké funění, které měl na svědomí jeden z toulavých psů, který se chtěl přitulit. Každopádně když jsem v šoku sebou trhnul, tak z toho byl chudák více vyplašený, než já. Ostatně, za pár dnů jsem si na to zvykl, že vedle mě vždy spí nějaký "psí kámoš". Oni jsou neuvěřitelně krotcí, za celý pobyt jsem se jedinkrát setkal s tím, že by na mě zlověstně štěkal pes, a to byla ještě fena od štěňat. Nyní s odstupem času můžu hodnotit, že prachy za očkování proti vzteklině byly zbytečnou investicí...

Finální probuzení bylo poměrně brzké, u nás bychom to ještě stíhali na ranní šichtu, vtip spočíval v tom že v Indii se již blížilo poledne, takže stavební práce byli již v plném proudu. Abych to upřesnil, na jejich poměry poměrně dřeli fest. Jenže jejich pojetí o čase je krapet jinačí - co nestihnou dnes, to dodělají příští měsíc, možná... V Čechách proto přesné přirovnání neexistuje. A pokud Indové znají naše pořekadlo: „Pospíchej pomalu,“ tak ho bravurně přivedli na vrchol dokonalosti. Rozhodně musím říci, že to byli milí a ohleduplní lidé, a v okruhu do deseti metrů od nás, je ani nenapadlo pracovat, nebo nedej bože uvést do provozu těžkou strojní techniku a opovážit se nás budit třeba zbíječkou. Tudíž se raději věnovali méně hlučnějším činnostem jako přečítání a komentování zpráv v Hinduistan time a nebo čištění si zubů levným kartáčkem. Pro ty, kdož nevědí, jak vypadá laciný indický kartáček na zuby: nanesete si zubní pastu na ukazováček a tím si drhnete zuby. Je to velice výhodné obzvláště pro senilní lidi, kteří se neradi loučí se starými opotřebovanými věcmi, neboť většina Indů si takto vystačí s jedním stomatologickým nástrojem po celý život. Stejně tak byli milí a usměvaví lidé prátrující po mostě a s úsměvem pokukujcí po "bílých bezďákách", protože vidět přespávat na ulici (staveništi) bělochy, se jim každý den nepoštěstí.

Jelikož i my jsme byli ohleduplní a chápali, že oni musí pracovat i v místech, kde bivakujem, sbalili jsme si svých pět švestek a vypadli. Ještě předtím jsme se narychlo pokochali smradlavým a špinavým pobřežím, v němž se pár místních odvážlivců mylo. Ovšem mám pocit, že pokud se minimálně nemyli dva týdny předtím, tak jim to bylo spíše na škodu a poté museli páchnout ještě víc.

Zanedlouho obdobně zapáchal i Karel, který, snad v jalovém popudu splynout s domorodci nožkou rozjel kravské lejno natolik ladně, až málem udělal rozštěp. Nechápu, jak to dokázal, že ho přehlédl, (bylo přes půlku chodníku), ale povedlo se, zřemě největší hovno jeho kariéry, do kterého hamtnul. Pokusit se překonat tuto vysoce nastavenou laťku by mohl už leda s pomocí slona...

Po drobnějších peripetiích užívajíce si nefalšovanou indickou letní (vlastně jarní) výheň jsme dorazili na centrální nádraží v Bombeji. Odtud se, s pomocí příměstské vlakové dopravy (něco jako nadzemní metro), máme dopravit na nádro Tilak Nagar, odkud máme jet již řádným dálkovým vlakem do Gokarny. Zakoupili jsme si lupeny do druhé třídy, po sedmi rupiích na osobu a naprosto neomylně vlezli do první třídy... Na naši obhajobu musím uvést ten fakt, že jejich první třída vypadá zhruba jako naše dávno zrušená třída třetí. Což nás hluboce zmátlo, resp. ponechalo v klidu, že jsme ve správném vagónu. Zákonitě se naskýtá otázka, jakže asi musí vypadat, jejich druhá třída? Odpověď je na snadě- zhruba tak jako vagóny, jež dorazily z Bánskej Bystrice do Prahy ve slavném snímku Proč ?...

Proč jsme zrovna museli mít extra smůlu nevím, avšak to, co následovalo, by měl problém napsat sám Alfred Hitchcock. Nejenže nás okamžitě vyčáp revizor, my zrovna vyfasovali toho nejdebilnější revizora v celé Indii, neřknu-li na světě. Nikdy v životě jsme se nesetkali a už nikdy více setkat nechcem s tak uvědomělým fanatikem. Zřejmě byl v okolí svým zápalem pro práci velmi znám, že jiní ochránci zákonů, vojáci, se nám napůl posmívali a na půl s námi hluboce soucítili, poučujíce nás, že tohle je vyhlášené eso mezi revizory. Marně jsme mu zkoušeli vysvětlit, že jsme v Indii prvý den a neznajíc dobře místních poměrů jsme se v jiné třídě octnuli pouhým omylem, nikoli úmyslně. Naši variantu „a“ (přestoupíme do správného vagónu), vytrvale odmítal spolu s variantou „b“ (doplatíme si rozdíl mezi první a druhou třídou) a bezpodmínečně trval na tom, že musíme zaplatit pokutu 400 rupií...

Nastala tedy varianta „c“ (utečeme)... Jenže to se příliš nezdařilo. Ono utíkat na nádru totálně přehuštném lidmi se s krosnou na zádech zkrátka nedá. Hlavně když vás místní obstoupí kolem dokola, neboť takové pobavení, kterak revizor pranýřuje bílé ksichtíky, si přece ujít nemůžou nechat. Velice záživné to bylo pro mě a pro Karla, páč neumíme moc anglicky, takže jsme vlastně ani pořádně netušili, co se děje. Následovala varianta „d“ (utéct do vlaku a vystoupit o stanici dříve a pak se nějakým způsobem dopravit do kýženého Tilak Nagaru). No, nechci se opakovat, ale zdrhat před revizorem ve vágónu totálně přehuštěném lidmi se s krosnou zkrátka nedá. Pan revizor měl dokonce smysl pro humor a poněvadž původní lístky třímal v rukou on, obvinil nás nově z toho, že nyní jedem ouplně na černo...

Černo se nám dělalo před očim, když nám oznámil, že takto je už pokuta dvonásobná, čili krásných 800 rupek. Vystoupit na předposlední zastávce se nám na poslední chvíli podařilo. Byť to bylo už za jízdy do finální stanice. Leč sami jsme nevystoupili, naše věrné klíště bylo přisáto stále na nás a neskutečně nám tím pilo krev. A tak jsme se odhodlali k variantě „xy“ a dali revizorovi neslušný návrh: "My vám dáme sto rupií za tu pokutu a vy nám nemusíte dávat složenku." Áááááá to byl ten nejblbější nápad, co jsme mohli dostat. Vzápětí jsme byli obviněni, že chceme okrást indickou vládu. Zlaté české korupční prostředí... Následovalo sáhodlouhé poučování o tom, kterak tamní gavrment myslí na svůj národ a stará se o blaho indického lidu a my se takto potupně snažíme jejich milovanou vládu podvést. Čekal jsem už jenom na to, kdy nás obviní, že chceme jejich vládu dokonce svrhnout, že bychom jako mohli být odsouzeni k nějakému, príma alternativnímu trestu, např. rozdupání Slonem indickým či roztrhání Tygrem bengálským. Nakonec finální suma byla 320 rupií, což sice bylo lepší, než si nechat drtit kosti od slona, ale rikša by vyšla levněji. Když to zesumarizuji- lístek z Mubai CST do Tilak Nagaru- 28 rupií, doplatek do první třídy - 20 rupií, pokuta za jízdu na černo - 320 rupií, podvést indickou vládu - k nezaplacení, na všechno ostatní jsou tu bdělí, nepodplatitelní revizoři....

Na pokraji kolapsu jak psychického, tak i fyzického (Cimrmanova kufriáda je hadr ve srovnání s pokusem o útěk s krosnou před revizorem v indickém parnu), jsme dorazili do vysněného Tilak Nagaru. Všude opět nepřeberné fronty lidí, přičemž vytušit, která že fronta jest ta pravá, vyžaduje nadpřirozené magické schopnosti. Jelikož jsme je neměli, radějc jsme to za úplatu nechali vošéfovat nádražního týpka, živícího se sháněním lístků pro turisty. Krom žízně po penězích, proti jejímuž boji jsme mu přispěli částkou 100 rupií, měl i žízeň klasickou, tu se rozhodl zahnat vodou z mé láhve. Ani nevím proč, ale už jsem ji pro jistotu po něm nedopíjel.

Tudíž jedinou starostí bylo, kterak strávit několik hodin, zbývajících do odjezdu vlaku. Což jsme činili různě, např. tím, že jsme tiše seděli a čuměli kolem sebe, nebo mlčky dřepěli a civěli do blba a nebo nevydávajíce hlásky tupě zírali před sebe. Jak vidno, čekání na vlak nám příjemně a rychle utíkalo. Skoro jsme litovali, že to jsou pouhé čtyři hodinky... Ba co více, Léna s Karlem se dokonce na čtvrt hoďky odvážili vyjít ven před nádraží vydávajíce se napospas takřka padesáti stupňové výhni. Ale vyplatilo se jim to, páč to, co viděli, se jen tak hned nevidí. Cosi zdánlivě vypadajícího jako vodní koryto spíše než vodou přetékající odpadky a v tom plavající/brodící se týpek, který do igelitky vybíral "lepší" kousky odpadků/jídla. Inu, proti gustu žádný dišputát...

Čtyři hodinky utekly jako mávnutím kouzelného proutku a my se začali pomálu sunout na nástupiště. Vlak už byl přistaven, ale jelikož bylo poměrně dost času do odjezdu, jen jsme naskládali batožinu do vagónu a šli zpět na perón, kde nám Filip koupil masálu. Což je slazený čaj s mlíkem a skořicí. Když mi řekl ono zmiňované složení nápoje, šklebil jsem se asi tak jako čerstvý světový rekordman v pojídání citrónů a limetek. Leč zvídavost zvítězila a já okusil... mňam, všem vřele dopuručuji - jedno z nejlahodnějších pitíček, co jsem kdy okusil! Zatím co jsem se slastně kochal popíjením masali, se Filip stál vůdcem gangu tří až osmiletých dítek, které ho obklopily jako roj včel a krom rozumů odkud pochází apod., se z něj snažili (neúspěšně), tahat i prachy.

Čas odjezdu se blížl, proto jsme se rozhodli opustit dětský nádražní gang a raději zavčas zaujmout nám určená sedadla, neboť v Indii v první a druhé třídě jsou pouze místenkové vlaky, sice na jedno sedadlo platí až tři lístky, ale o tom povyprávím někdy později. Takže, zasedli jsme na místa a a ano, ti čtenáři, kteří odhadovali, že jsme opět vlezli do nesprávného vagónu, si mohou připsat bod za správný tip. Ano, opět blbě!!! Naštěstí tentokrát se to obešlo bez pokutování a sprintů s krosnou na zádech, páč lístek jsme měli v totožné cenové relaci, akurát jsme byli v jinčím vágóně. Tento průvodčí byl kliďas a s úsměvem na rtech nám vysvětlil, že musíme o vagon dopředu. Obsadili jsme tedy nové pozice, jen jsme se nemohli tolik rozvalovat, poněvadž už tam seděly nějaké dvě postarší anglické lady, čímž byla kapacita šest míst, plně obsazena. Netrvalo dlouho, pouze dvě stanice a kapacita byla dokonce překročena, páč se k nám nakýblovaly dvě Indky a ti chlápci, co je tam usadili, na naše protesty nám ukázali, že mají platnou místenku, přesně na ty místa, kam se usadily. Mno, čili následovalo opětovné sáhodlouhé diskutování o tom, která že to ze tří skupin sedí na špatném fleku. Avšak nyní ti, kdož se domnívali, že jsme to tradičně my, kdo sedí blbě, tak to maj bez bodu, páč nás hluboce podcenili - takový hovada zas nejsme!!! Tentokrát zůstal černý Petr v rukách Angličanek. Bohužel ke škodě všech zúčastněných sardinek, tísnících se ve zmenšeném prostoru, je napadlo mrknout se na lístky důkladněji skoro po třech hodinách.

Mezitím stihl Karel prohlásit památnou hlášku, (cituji) : "Ve vazbě na Pankráci by mi bylo líp, už nikdy nepojedu těma zasranejma indickejma vlakama víc jak dvě hodiny v kuse...," a jak prohlásil, tak také učinil. Nemluvě o jeho rouhačských myšlenkách, jimiž nás častoval, typu - "Pojedem domu, nejlépe ihned!" "Co by mi chybělo v hospodě u Mongola? Nic, dal bych si v klidu pivo a nemusel se tady smažit ve vedru." Zkrátka to psychicky neunesl. Není se co divit, ono toho bylo za jeden den až přespříliš.

Ponurá nálada se částečně zvedla, až když se zvedly Angličanky a vypadly na svá místa. S nimi zároveň vypadlo, resp. zapadlo slunce za obzor, takže se dalo lépe sedět a dýchat. Před ulehnutím k spánku jsme vošéfovali čas, kdy bychom měli dorazit do pro nás cílové stanice, Gokarny, nařídili pro sichr budík a s (ne)klidem šli do hajan. Když to tak beru s odstupem doby, nechápu proč jsem si budíka nařidil s dvaceti minutovou rezervou před údajným časem příjezdu do Gokarny. Páč místo v jednu ráno jsme tam dojeli v půl třetí, takové běžné indické zpoždění. Čímž jsme museli trpělivě vyčkávat onen slastný okamžik, kdy budeme moci vypadnout z toho příšerného vlaku. Mno, kdyby na indických dráhách mělo platit naše rčení: „Trpělivost růže přináší,“ museli by na železnici zaměstnávat armádu střihorukých Edvardů a princů z Šípkové Růženky, páč by to tam vypadalo přesně tak jako po sto letech, když Růženku usnula, tudíž by koleje byly neprůjezdné. Aneb bez trpělivosti na nádraží nelez. Neboť indické železnice své klientele nabízejí širokou škálu zpoždění od půl hodiny až po půl dne. A když vám bude štěstěna dout do plachet, tak klidně i více. Zlaté České dráhy...

Jelikož nádraží Gokarna se nachází daleko od města, rozhodli jsme se, že tam pojedem tágem až dopoledne, poněvadž shánět ubytování v tuto dobu by nemělo žádný smysl. Tudíž jsme na nádru zalezli do kouta, který se stal naším dalším "luxusním hotelem", ve kterém jsme přespávali. Avšak nyní se nám nad hlavami romanticky nezprostírala obloha posetá hvězdami, nýbrž oprýskané nádražní stěny poseté pavučinami. Když už nic jinýho, aspoň že ty pavouci nebyli jedovatí..., tak dobrou...