Punks dobývají Indii (III)

Punks dobývají Indii (III)

HURÁÁÁ DO MOŘE !

 

Dnes nás neprobouzelo palčivě pálící slunce, jelikož jsme byli dokonale kryti silnými zdmi nádražní čekárny, skýtající chládek. Avšak pohledům zvědavců jsme neunikli ani tentokrát. A i stejně jako na staveništi, byl i zde nádražní personál milý a přívětivý a ponechal nás vyspinkat pěkně do růžova. Ponejvíce byl růžový Filip, který si neomylně rozložil spaní uprostřed vysoce frekventované dopravní komunikace mravenců, tudíž se po ránu krásně skvěl načervenalými a růžolícími se pupeny od pokousání mravenci. Já evidentně vyfásnul lepší nocležnictví, takže jediné, co jsem měl po ránu červené, byla kontrolka energie na mém digitálním fotoaparátu. Páč se mi nějak sám od sebe v noci zapnul, neboť byl v kapse, čímž musel spolu se svým páníčkem absolvovat několikanásobné převracení se z boku na bok, při němž se musel nevědomky zapnout. Náhradní baterky jsem pochopitelně neměl. Ostatně proč taky, baterie Duracel přede vydrží mnohonásobně déle, než baterie běžné. Je vidět, že ne všude mimo Evropu se zajícům daří dobře přežít tak jako v Austrálii. Ale netruchlil jsem kvůli tomu, vždyť jsem měl již pořízené čtyři fotografie, což je, si myslím, adekvátní počet na měsíční dovolenou v Indii. Stát se mi to, nedej bože, někde jinde, třeba na Mácháči nebo v Krkonoších, byl bych zarmoucen podstatně více...


Po sklizení bagáže se šlo pro drožku, kterou jsem měl prý vošéfovat já. Ač neumím dobře inglišmensky, v tomto případě mne hluboce podcenili, neboť frázi "This is most expensive for me. Do you make mi better price, please (toto je pro mne příliš drahé, udělejte mi lepší cenu, prosím)," jsem před odjezdem usilovně piloval. Stejně jako jiná, velmi potřebná větná spojení: „Byl jsem okraden, ztratil jsem se, můj pas byl odcizen, atd.“ Domluva sice notně připomínala odušvnělý rozhovor dvou chovanců léčebného sanatoria pro duševně choré, neboť kdykoliv taxikář začal používat větu rozvinutou a nebavil se pouze o jízdném, musel jsem nenápadně, skrze zuby, se ptát Filipa, o čem že je to právě řeč. Po teatrálním výstupu byla cena přec jen stlačena ze sto šedesáti na sto čtyřicet. Což se ovšem později stejně navýšilo na stopáďo, páč my neměli drobné a on údajně také ne.



Deset rupek sem, deset rupek tam. Hlavně, že už jsme byli v Gokarně, resp. u jejich bran. Před definitivním vstupem dovnitř provázeným zvednutím vrzající závory nás čekala nutná, nudná ouřední procedůra, během níž jsme museli vyplnit všechny možné i nemožné údaje, včetně adres a telefoních čísel našich známých, které by kontaktovali v případě naší smrti, či unesení ufouny.

Gokarna byla oproti velkoměstskému shonu v Bombaji plna nikam nespěchající uvolněnosti. Ani si tam člověk nepřipadal jako v jednadvacátém století, ale o dobré dvě století nazpět. Žádné vydlážděné, nebo vyasfaltované cesty, nýbrž zaprášené uličky s udusanou hlínou, klasické baráčky uplácané z pálené hlíny. Vícepatrové budovy moderního střihu by jste zde hledali marně. Nejčastějším dopravním prostředkem jsou nohy, či kolo. Auta tam jezdí sporadicky. Ovšem vyhýbat se jim činní stejné potíže jako v Bombaji, neboť uličky jsou velmi úzké. O nezadržitelném pronikání civilizační techniky však svědčil fakt, že jsme narazili na cosi, co se při troše dobré vůle dalo nazvati internet kavárnou. Ceny pro člověka z rozvojové Evropy zvyklého i na vydřidušství typu - minuta = koruna, musel být balzámem na duši zdejší ceník 30 rupií za hodinu (15 Kč). Leč tím veškeré hřejivé balzámy končily. Rychlost připojení byla totožná s rychlostí jamajského čtyřbobu při debutu na ZOH v Calgary 1988 a zavirované to bylo až jéje.. jak Kropáčkův krk, do jehož útrob se vydali zmenšení Mach se Šebestovou spolu s Jonatánem ozbrojeni kladivem, vidličkou a kýblem s rejžákem. Nemohu se zbavit dojmu, že ti, kdož by chtěli pomocí netu v Indii hledat partnerský vztah, by tak měli učiniti nejpozdějc před dovršením desátých narozenin, sic budou riskovat, že se se svou vyvolenou osobou štastně shledají až v důchodovém věku. Ale což, i tak jsme předali do malé země v srdci Evropy poselství o tom, kterak jest překrásně v dálkami vonící exotické Indii a mohli vesele pokračovat v anabázi za poznáním.


Každý ostřílený cestovatel-ka vám potvrdí, že s kručícím žaludkem žádná velká poznání neuděláte. Tudíž jsme zamířili do první, seriózněji vypadající restauračky. Pro mne a pro Karla, do té doby se živící pamlsky z domova, to byla konfrontační premiéra tváří v tvář, resp. tváří v talíř, pravé nefalšované indické kuchyni. Strach a nedůvěra do té doby k ní předpojatě chované se ukázaly jako neopodstatněné. Ne nadarmo již středověcí mořeplavci podnikali sáhodlouhé a nebezpečné výpravy do Indie mimo jiné pro koření, které dává indickým jídlům jinačí chuť a svérazný charakter. Mlsně se olizujíce jak kocour po misce smetánky, poručili jsme si iščo raz menu a nacpali se takřka k prasknutí. A beze trochy studu rázem zanevřeli na českou kuchyni. Už jen proto, že krom široké škály druhů koření má indická kuchyně další specifikum a sice přehršel výběru vegetariánských jídel. Což jsme kvitovali s velkým povděkem, páč všechny zúčastněné osoby našeho zájezdu nepapkají maso...


Dokonale nasyceni vyrazili jsme vstříc polednímu žáru a ležérně se šourali prázdnou ulicí v šestici. To poněvadž se k nám přidala jedna žebračka s dítětem na krku ve falešné iluzi, že z nás kápne nějaký měďák. Léna ctíc hostitelskou zemi zatoužila být podobna místním. Na rozdíl od jejího partnera to neřešila tím, že by šlápla do kravince, anóbrž si to moudře našlápla do krámku s konfekcí, kde si s vytříbeným vkusem kočičí mňaudámy vybrala slušivou sukýnku. V níž dozajista vypadala jako rodilá Indka, tedy za předpokladu, pominu-li zářivě bílou kůži, blond vlasy a modré oči... Ani já neotálel a vlezl jsem do obchůdku, z jehož vitríny se na mne potutelně usmívaly nové baterie do foťáku v bláhové představě nových snímků. Avšak ani v tomto případě Indie nezklamala. Tamní baterie mají jednu zvlášnost - prodávají se vybité, lépeji řečeno - nenabité. Alespoň ty, na které jsem narazil, a že jich bylo požehnaně. Škoda, že jsem je do foťáku nevložil hned v krámku. Bystrý čtenář se tedy jistě dovtípil, že žádná další fota jsem v brzké době nepořídil. Neboť vláčet se do Indie s nabíječkou na baterky jsem ve svých nováčkovsko naivních cestovatelských plánech nijak neshledal nutným.


Nyní jsme se pro změnu vláčeli v pětici. Somračka s děckem to vzdala a následně byla vystřídána dealerem hašiše, který nás vedl ke svému domku, jenž měl být nedaleko za rohem. Poněvadž nedaleko za rohem nenastalo ani po dvou kilometrech, shodili jsme bágly na zem s tím, že dál nepokračujeme, ať to donese sem. Nakonec byl stanoven kompromis a šel s ním pouze Filip bez batohu. Zatímco byli na cestě, my si krátili dlouhou chvíli zkoumáním podivného zaobleného tvaru cihel, z nichž byla vystavěna zídka naproti nám. Po zevrubnějším průzkumu bylo zjištěno, že se nejedná o cihly, nýbrž o uplácaný kravský trus, který je poměrně rozšířeným stavebním artiklem v Indii, neboť se jedná o bezkonkurenčně nejlevnější materiál, který ve zvýhodněné slevě - zdarma, se za tuto cenu prodává po celý rok. Aneb jak by babička Barunku poučila: "Správná hospodyňka i přes zídku pro hovínko skočí..." Během tohoto našeho seriózního vědeckého bádání nedaleko za rohem Filip úspěšně skočil pro jiné hovínko, které vonělo podstatně líbezněji. Zbývalo tedy už jediné, frontální ztečí dobít pobřeží a konečně, po třech dnech, svlažit zpocená a smradlavá těla vodou, byť jen slanou.


Naše frontální zteč si v ničem nezadala se ztečí napoleonských vojsk táhnoucích na Moskvu. Snad jen s tím odvráceným rozdílem, že je sužovaly ukrutné mrazy, zatímco nás trápilo vedro. Záhy jsme vyšli z vesnice a trmáceli se s plnou polní do kopce. Po zdolání cca čtvrt tisíce schodů, jsme se ocitnuli u menšího, opuštěného hinduistického chrámu, jenž nám byl na dlouhou dobu posledním útočištěm stínu, následovaném několika hodinovou procházkou vyprahlou pustinou, jejímuž romantickému rázu dodávaly malebnost bělostně se skvoucí kostry zvířat, které zde nedobrovolně ukončily svou životní pouť zaskočeny zřejmě nějakým predátorem. Páč i ta němá tvář má dost rozumu na to, aby při umírání sešlostí zalezla do křoví, kde má klid. A ne umírat uprostřed ničeho na očích všem, jako to mají ve zvyku psycha na Nuseláku. My jsme se žádných krvelačných predátorů obávat nemuseli, protože v tomto kůži rozdrásávajícím žáru bylo vše živé zalezlé v dobrém úkrytu před žhnoucími slunečními paprsky. Tedy všechno živé až na čtyři psychouše, co se belhali směrem, kde tušili pláž.


Když tlející organické kosti zvířat byly vystřídány hromadami netlejících anorganických PET lahví, začali jsme větřit civilisaci v dohlednu. Zanedlouho se na skládkách spolu s PET lahvemi družně povalovaly jejich příbuzné, lahve skleněné, stejně jako konzervy, igelitové pytlíky a tašky, atd. Zkrátka měli jsme vyhráno, veškeré indicie neomylně naznačovaly, že (nad)vládci veškérého tvorstva a přírody sídlí již za rohem.


A skutečně. Po dalších pár minutách pochoďáku jsme mohli slavnostně zakřičet: "Hurááá mořéé...." Což jsme také učinili, avšak pouze v našich myslích, poněvadž na to, aby se nám to zvolání vydralo ven z hrdel, na to jsme již neměli sil. S převlékáním do plavek jsme se nijak neobtěžovali a vlétli střemhlav do vln Arabského moře prostě a jednoduše ve spodkách...


Stačilo tak málo, přejít jen jakousi pomyslnou demarkatační linii a během okamžiku jsme se dostali z pekla do ráje. Svá zmučená těla jsme ponechali volně unášet mořskými vlnami, stejně volně, jako jsme byli v hloubi nitra unášeni vlnami euforických pocitů slasti, jež probíhala celým tělem a rozlévala se jím do nekonečna takovým způsobem, jakým to dokáže právě jen moře nebo oceán. Čas jakoby se dostal do jiné dimenze. Už se nevlekl pomalu a ztěžka jako vězeň s železnou koulí u nohy. Nyní letěl s nenucenou volností a rycholstí sokola kroužícího na obloze. Či možná spíše jakoby přestal existovat a jediným znamením, že se opravdu nezastavil, byl šum vln přílivu, které pravidelně udávaly takt a tón nahrazujíce tím tikot hodin.


Po osvěžující koupeli jsme zatoužili se osvěžit i nějakým lahodným drinkem, což nebyl problém, neboť pláž byla restauračkami doslova poseta jak májová třešeň květy. Zamířili jsme do té nejbližší, která byla nejblíže břehu. Tudíž skýtala jedinečný audiovizuální zážitek, jaký vám nepřinese ani ta sebelepší televize, nebo domácí kino. Takže nebylo divu, že jsme se postupem času dík své vytrvalosti a věrnosti tam stali štamgasty. Ohromná hromada zavazadel pracně napěchovaných pod skrovným stolkem napovídala, že zřejmě dosud nemáme zajištěno ubytování a tak nám obsluha restaurace sama nabídla, zda-li vezmeme zavděk příbytky, jež jsou v těsném sousedství pohostinství. Cena byla na výsost lukrativní, pouhopouhých 70 rupií za jednu cimru na noc. Přičemž v ceně bylo zahrnuto prímové letiště s moskytiérou, luxusní osvětlení á-la česká stodola před stoletím a jako pomyslná třešínka na dortu nad tím vším se vyjímal obří větrák, jenž by mohl být z fleku spolehlivě použit jako vrtule u motoru B52. Avšak přes všechny nabízející se výhody vzali jsme zavděk pouze chlívkem jedním (takto trochu hanebně totiž nazýval tyto lacinné příbytky Filip už během své minulé indické expedice a nutno podotknout, že opravdu připomínaly zrekonstruované chlívky), s tím, že tam jenom zamkneme věci a přespíme na pláži. Před odchodem na pláž neopomněl Filip zkušeně vyměnit visací zámek od dveří chlívku za svůj, páč jistota je jistota.


Ještě jednou před setměním jsme absolvovali koloběh života - mořská koupel, posezení v restauraci, odkud jsme zamířili k chlívkům pro karimatky se spacáky a dávkou repelentu na dobrou noc a poté se vydali hledat strategicky vhodné místo na pláži, kde bychom se uložili k spánku. Věc to jednoduchá vůbec není, protože když zalehnete blízko moře, smete vás příliv a pokud si ustelete blízko džungle, může přijít teplo vašeho spacáku vhod nějakému hadu, co by se rád ráčil vyhřívat nejlépe na vašich prsou. Hrubým odhadem jsme se utábořili na place, který se nám zdál býti aritmetickým průměrem oněch výše zmiňovaných variant a s vyhlídkou vydatného spánku se vydali do říše snů. Po chvilce se k nám začali stahovat potulní psi z pláže, ujali se stráže chráníce nás před případnými ataky plazů a další nezvané havěti. Takže to vypadalo na poklidnou noc s příjemným šumem vln za hlavou. Leč zdání mnohdy klame a bylo tomu tak i v tomto případě. Časem, krom psů se k nám začali stahovat komáři, před kterými nás naši čtyřnozí přátele ohlídat nemohli, byť se snažili ze všech sil. V polospánku jak zombie jsme se po malých kouscích přibližovali vstříc moři, odkud dul vítr.


Čím blíže jsme byli k hranici přílivu, tím vanul silněji a stával se tak větší překážkou v letu komářím krvežíznivcům, kteří si usmysleli na našich tělech uspořádat oktoberfest, ačkoli byl teprve apríl. Zřejmě si z nás hodlali dělat aprílové žertíky a abychom si je mohli vychutnat naplno a čirou náhodou je neprospali, neustále nás budili svým protivným bzukotem. Avšak my, čeští sucharové, beze kouska smyslu pro humor, nemajíce zájem o jejich vampíří noční šou, posouvali jsme se stále ze setrvačnosti vpřed ku vysněnému ráji, centimetr po centimetru, pokaždé následováni svými věrnými psími nohsledy, až jsme se ocitli v takové blízkosti moře, že by komáři museli mít alespoň křídla kolibříka, aby k nám byli schopni doletět. Každopádně se jim tak podařilo naši večerku z původně plánovaných pozdních večerních hodin posunout na časnou hodinu ranní... tak dobrou...


ALT

Punks dobývají Indii:


12.3.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 5   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (III)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
mrtvola ©
mrtvola © - 16.3.2011 19:58

alt: u nás doma vařím já, protože mě to baví, a mikrovlnka mojí ženy se v momentě, kdy jsme se nastěhovali do jednoho bytu, ocitla okamžitě v popelnici. Nechť je jí země lehká.

Miluji indické žrádlo, ale mám rád i naši klasickou kuchyni, asijskou (když spěchám), italskou, francouzskou, není špatná ani mexická a řecká (ta je parádní v létě).

 
alt
alt - 16.3.2011 18:59

mrtvola: (mnohá) moderní gender žena ani neumí uvařit brambory či polívku z pytlíku... tohle když mi lidi vyprávěj, tak nevím jestli si dělaj srandu- jeden známý výprávěl, že dceři (23 let) musel oloupat a uvařit brambory, páč to neumí.... kolegyně z práce vyprávěla, jak dcerka (21 let) vařila polívku z pytlíku- dala vodu do hrnce, nasypala polívku, dala na plotnu a odešla k počítači, když se po X minutách vrátila, divila se, že 3/4 polívky je na plotně a plamen nehoří....
a abych nehanil jen ženský, jiná kolegyně povídala, kterak její syn (23 let) si chtěl udělat rýži, vzal pytlík a jen tak na sucho ho mrsknul do mikrovlnky, v domění že se mu rýže uvaří...

 
mrtvola ©
mrtvola © - 13.3.2011 20:47

chrpa: to je prostě sen, ale doufám, že ty Himaláje jednou uvidím. Zatím mi zbývají jen kopce v okolí.

 
chrpa
chrpa - 13.3.2011 20:00

gokarna je nádherná,jen to moře bylo za našeho pobytu plný asfaltusmajlik - 20

 
mrtvola ©
mrtvola © - 13.3.2011 0:20

Indická kuchyně je naprostá bomba, rafinovaná jak prase, zdlouhavá a celkem složitá příprava a vaření, ale ten výsledek smajlik - 5

Žádná nukleární kuchyně moderní gender ženy uvařená v mikrovlnce a tak smajlik - 20

Jinak super, těším se na další pokračování.