Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Spokojeně ukolébáni pravidelným kodrcáním vlaku se probouzíme (kolem šesté ráno), již v takřka liduprázdném vagónu až na konečné a to pouze díky přispění robotníků z úklidové čety, kteří námi jemně cloumali, jako že je konečná, zda by byli bílí sáhibové laskavi a uráčili se vystoupiti, páč oni se musí vrhnout do gruntování vlakové soupravy, a my jsme jim tam evidentně překáželi. Z Mumbai CST máme namířeno do proklatého Tilak Nagaru. A opět s levnějšími lístky do druhé třídy. Jenže nyní se trefujeme do vagónu označeným římskou dvojkou. Tím jsme si byli jisti nejméně na stodvacet procent, poněvadž tentokrát jsme to řádně a důkladně prozkoumali. Jako by se nám osud chtěl škaredě posmívat, tak během této jízdy nás žádný štiplístek nekontroloval.

Před budovou Tilak Nagarského nádraží přicházíme ve čtvrt na osm, a přestože otvíračka je v rovných osm, je tam už tou dobou fronta jak o kupónovou privatizaci na Harvardské fondy. Frontový had je nesčíselněkrát zakroucen, že je zhola nemožné poznat jeho konec. Začátek by se dal tušit kdesi u hlavní vchodové brány. Celé toto klubko frontových bojovníků museli permanetně umravňovat policisté, sic by se mezi sebou byli schopni poprat o lepší postavení. Nevím proč, ale fakt se mi vybavila naše ´slavná´ kupónovka. Měl jsem dosti času na snění, takže se mi v mysli vynořily vzpomínky, kterak v předvečer slavného harvardského ´čejndže´ - deset tisíc za kupónovou knížku, jsme šli se slečnou do kina na večerní představení a říkali si, kolik že to lidí dnes přišlo do bijáku, jak je ten český národ kulturní. Leč hluboce jsme se mýlili, nebyla to fronta do kina. První desítky nedočkavců zasažených privatizační vlnou a zlatou horečkou, již vyčkávaly v privatizační frontě, ačkoli výplaty ´kožených´ almužen měly začít dopoledne následujícího dne. A když jsme odcházeli z kina, tak jsme za sporého svitu luny a pouliční lampy klopýtali přes penězochtivce ve spacácích... ( Pro ty mladší ročníky, kteří nevědí, co to je/byla kupónová privatizace- jedná se o zábavnou společenskou hru určenou pro hráče od 18-ti let s neomezeným počtem hráčů, leč určenou především pro horních deset tisíc, jejímž účelem je prostě a sprostě zprivatizovat/nakrást co nejvíce státního majetku s puncem čestnosti i legálnosti, vyhrává ten kdo si naprivatizuje/nakrade nejvíc). My, jelikož jsme věděli, že stejně půjdeme k přepážce určené zahraničním turistům, v poklidu posedávali opodál nedotčeni veškerým šrumem a s jízlivým úsměvem sledovali, kterak ji občas nějaký frontový bojovník koupí od strážníka bambusovou holí přes záda. Jeden front-man byl natolik zaujat hádáním se o to, kdo má kde stát, že si ani nevšiml, jak mu toulavý pes z brašny položené na zemi zprivatizoval dobrou půlku svačiny.

Úderem osmé hodiny se prolomily ledy, resp. otevřela vrata. To, co následovalo poté, připomínalo pro změnu zteč ruských revolucionářů na Zimní palác. V okamžiku, kdy byla vstupní brána pootevřena tak, že by do ní jezinky sotva dva prstíčky strčily, dav se dal do pohybu a vyvinul tolik energie jak oba temelínské bloky dohromady, že málem byla vrata vyvrácena z pantů. Ke slovu se tak opět dostaly bambusové hole ukázňující frontové šílence. Každopádně na několik málo minut situaci policisté ztratili z pod kontroly. My ještě chvíli ukázali klid a pak ležérně šli do míst určených cizákům. Tam jakoby započal na novo náš každodenní příděl smůly. Čekání na odbavení sice trvalo jen dvacet minut, avšak výsledkem byl akorát waiting ticket, což je čekací lístek pasující vás do role náhradníka. Pokud se někdo na poslední chvíli odhlásí, vy zaujmete jeho místo a můžete jet. Pochopitelně že se nikdo neodhlásil a my mohli jet leda tak do ... A to jsme na tento nemilosrdný ortel museli čekat půl druhé hodiny. Nezbývalo tedy nic jiného, než-li se dopravit zpět na Mumbai CST a pokusit štěstěnu nám na sto honů vzdálenou na tamním nádru.

Na rozdíl od ranního cestování doprovázeného osvěžujícím chládkem byly teď vlaky značně nacpané a my se do něj probojovali až na druhý pokus. Prvou šanci jsme propásli, páč nám před nosem zastavil vagón první třídy a jelikož jsme nechtěli být po drahoceně zaplacených zkušenostech za černé pasažéry, ačkoli jsme byli jediní bílí cestující, vyčkali jsme do příjezdu dalšího spoje. Samozřejmě, že jsme se bezpečně černými pasažéry stali. Poněvadž vlak v rozporu s našimi plány se rozjel směrem opačným. Takže jsme se museli na následující stanici prohandrkovat ven. Evidentně jsme na všechno potřebovali pokusy dva. Neboť vlastně až na druhý pokus jsme zvolili správný směr a při snaze dostat se do tohoto vlaku, jsme opět potřebovali možnost reparátu. Nebyli bychom v Indii, aby se s námi nějaký domorodec nedal do řeči vyzvídaje odkud pocházíme. Po zjištění faktu, že jsme Češi, tvářil se dotyčný tuze všeznale, neboť prý dobře zná Československo. Ví, že naším hlavním městem je Prága, že vyrábíme gud pivo a auta Škoda Octavia. Když jsme vystupovali, rozloučil se s námi stylovým pozdravem "Nazdar !"

No a máme tu další frontu. Naštěstí i tentokrát nemusíme podstoupit zdlouhavé stání v obyč. frontě, ale jdeme do té pro turisty. Pochopitelně jí jde podstoupit Filip. Já dřepím na zemi, opřen o bágly a těkám očima po okolí, až se upnu na jednom bodě. Konkrétně na Indce v (indické) minisukni odhalující třičtvrtiny lýtek. Pominu-li pobyt u moře, je to bezesporu nejerotičtější zážitek, jaký mi tu osud dosud poskytl. Zatím jsme tu vídali Indky pouze v sukních cudně zahalující nohy až po kotníky. Vlastně ani muži nenosí nějaké kraťasy. Všichni mají klasické kalhoty s nohavicemi sahajícími k chodidlům, ať je sebevětší vedro. Avšak z indické průkopnice minisukní se záhy vyklubala zahraniční turistka, páč si to nakonec namířila k přepážkám určeným cizincům. Zřejmě tedy nějaká Jihoevropanka, která se ve zdejším podnebném pásu plnými doušky oddávala slunění.

Plán cesty se vyvíjí nadmíru zajímavě. Díky možnosti objednat lístky předem na dalších uzlových stanicích máme směr putování skoro na týden dopředu zajištěný. Na což pozoruhodně reaguje moje psychika, která funguje tak, že v mysli vidí datum finální jízdy a představuji si, jak jsme ve Váranasí, ačkoli se nacházíme v Bombaji, takže tím pádem mám za sebou jakoby další týden indického očistce. Čehož následkem, takto podvodně dumpingována, mi stoupá nálada hned o několik stupňů. Plán cesty se snažíme sladit tak, abychom se střetli s Danem, který letěl do Indie s třítýdením předstihem a to zcela sám. Lístky bychom zajištěny měli, teď ještě zajistit nějaký nocleh, nejlépe laciný. Avšak sehnat levné přespání v nejlidnatějším městě světa, je jednouché jako spočítat počet tamních obyvatel. Cenová relace je zde poměrně široká, od možnosti přespat zdarma mezi bezďáky na nádru, až po ubytování v luxusním hotelu Tádž Mahál, pohybujícího se řádově ve stovkách až tisícovkách dolarů dle komfortu pokoje. Né, že bychom na tu jednu noc v Tádž Mahálu neměli, takové socky zas nejsme, ovšem poté jedné noci bychom, pro změnu, se museli přesunout na ono zmiňované nádraží a to po zbytek pobytu v Indii, což byly skorem tři týdny.

Nakonec nás spasila Armáda spásy, jejíž ubytovnou jsme vzali za vhod a to za solidní cenu- 150 rupií za noc a osobu. Navíc v ceně byla zahrnuta i snídaně. Ostatně, víc peněz snad ani vybírat nemohou. Na pokoji o rozloze cca 20 m2 bylo pět dvouposchoďových postelích s nuzným sociálním zařízením. Bylo odpůldne a tak byla místnost zatím liduprázdná s vyjímkou jednoho Němce, který se nám představil jako Šerif. Prý žije v Indii dlouhodobě, asi proto pochytil místní zvyky a jal se ze mne tahat rozumy, jak se sluší a patří na domorodého Inda. Vinou mé lámané angličtiny toho ze mne ovšem mnoho nevypáčil. V zájmu získání více informací tudíž musel vyčkat okamžiku, až se Filip vrátí ze sprch. Směrem do sprch naopak zamířil já a s ohromnou radostí jsem zjistil, že se zde nachází klasická záchodová mísa. Klasická pro nás Evropany. Je až k neuvěření, z čeho všeho může mít člověk záchvat radosti. Ta představa, že po osmi dnech nebudu muset provozovat gymnastiku cvičením podřepu ve strnulé pozici a navíc dokonce ani nebudu muset žmoulat v ruce použitý toaleťák až do doby pozdějšího vyhození, mě učinila šťastným, jak malé děcko, jež dostalo vysněnou hračku pod vánoční stromeček.

Během mé nepřítomnosti na pokoji bylo dohodnuto, že nás Šerif zve do nějaké místní nálevny. Tím nám odpadla starost s pátraním po podniku tohoto typu. A tak zakrátko nám bylo dopřáno slyšet cvrlikotu nám již důvěrně známých ledňáčků, které měl v nabídce lokál, kám nás Šerif zavedl. Původ svého přízviska ´šerif´ nám ani vysvětlovat nemusel. To bylo nad slunce jasný. Podle stylu oblékání- široký kovbojský klobouk, košile s koženou vestou, jíž vévodila šerifská hvězda, džíny a boty tzv. koně. Čili vskutku ideální oblečení do subtropického vedra. Ale zřejmě si již zvykl, za ta léta. Neboť jak vyprávěl, žije v Indii už spoustu roků a jen zřídkakdy se vrací alespoň na krátký čas do rodného Německa. Postupně sjíždí celou Indii, avšak ne jako my, abychom se někde zdrželi na pár dnů a už honem pokračujeme dále. Putuje pouze, když je příznivé klima, období veder, či monzunů, přečkává v laciných ubytovnách.

Bylo zajímavé pozorovat chování Indů v takovéto nálevně. Zatímco Čech jde většinou do hospody v klidu posedět a pokecat u piva, přičemž po pár pivech a pár hodinách odchází mírně připitý, tak mnozí Indové do sebe lejí ostošest tvrdý alkohol a po slabé hodince se (od)potácejí totál našrot. Zajímavý zvyk měl i Šerif, nejen že odmítal sklenku k pivu, ale především odmítal jakoukoli jinou barvu lahve, než-li bílou. Číšnikovi to dělalo zjevné problémy pochopit, nebo byl možná barvoslepý. Avšak naštěstí vždy v rundě nějaká lahev s čirým sklem byla, takže jsme to mezi sebou pokaždé nějak vyhandlovali. S přibývajícími ledňáčky Šerifovi přibýval smysl pro humor, soudě dle toho, že se Filip stále častěji usmíval, páč já mu nerozuměl. Vrcholem jeho humorismu bylo, když chtěl odejít bez placení, ačkoli to byl původně on, kdo nás zval na drink. Jenže tento fórek nepochopil ani jeden z nás a cálnuli jsme to kažký jenom za sebe. Nevím, zda v okamžiku, kdy mě kasíroval číšník, Šerif zrovna pozřel znojemskou okůrku, každopádně po zjištění, že musí platit i on, se tvářil náramně kysele.

Z nálevny jsme si to zamířili k pobřeží naproti hotelu Tádž Mahál, kde jsme chtěli ubalit jointa a mlčky se pokochat šploucháním kalných vln. Leč nebylo nám souzeno. Všude kolem proudily davy lidí včetně hlídkujících policistů, před kterými nebylo radno brko balit, a tak jsme se raději odebrali vykonat akt na ubytovnu. Filip si ještě zašel koupit placku vizoura do uličky hanby, kde se prodává alkohol v podloudném doupěti, např. lahev piva zabalená do novin, neboť tu platí ´pouliční prohibice´ a tím pádem se nesmějí alkoholické nápoje požívat na očích veřejnosti. Já mezitím bezcílně bloumal touto čtvrtí. Netrvalo dlouho a už mě kdosi oslovoval. Nějaká starší ženština, s mladou dívčinou. Ta starší mi stále něco říkala, zatímco mladší se na mne jen významně usmívala. Já její hřejivý úsměv jakožto gentleman opětoval a s vlídným úsměvem na rtech jsem se jim snažil vysvětilit, že neumím dobře anglicky a nerozumím jim. Po čase to vzdaly a šly o dům dál. To už ke mě přicházel Filip, který zaslechl závěrečnou část rozhovoru. Na můj dotaz: "Co ty dvě baby chtěly?" Se potutelně pousmál a suše odvětil: " Nechtěly skoro nic. Jen ta mamča se ti snažila za prachy nabídnout dcerku na sex." V tu chvíli jsem zůstal stát na místě jak přikovaný. Dalo se konstatovat jediné- jsem debil... Takhle si blbě nechat příležitost utéct mezi prsty. Hlavně že se táhnu s prezervativy, se kterými jsem si udělal akurát ostudu na letišti.

Ani jsme nestačili zapadnout na pokoj a už nás odchytli nějací týpci. Ironicky jsem instruoval Filipa, že kdyby nám nabízeli dcerky na sex, tak do toho rozhodně nejdu, páč jejich ratolestem by mohlo být tak maximálně deset let. Ovšem tohle nebyli žádní pasáci, anóbrž filmoví producenti lovící bílé ksichtíky do natáčení telenovely. Vidina záře reflektorů byla přespříliš lákavou, než abychom v sobě našli síly nabídku s díky odmítnout. Předběžně jsme tedy kývli, jakože jó, s tím, že si nás tu zítra ráno vyzvednou. Filip kvapně přelil whisky do petky s colou, rychle smotnul jontík a hurá k Tádž Mahálu. Ulice se mezitím zahalily do černého roucha nadcházející noci, takže vše rázem vypadalo mnohem mystičtěji. Na moři se v rytmu vln pohupovaly nuzné kocábky s potrhanými a zasmrádlými sítěmi, mezi nimiž s noblesou kličkovaly luxusní parníky ověšené lampióny se spoustou snobů užívajících si faktu, že se (z většiny) narodili správným rodičům. Tady na pevnině se snažili ti méně šťastní urvat ve svém každodením pouličním boji kus žvance ve falešné naději, že zítra bude snad lépe. Každý dle svého uvážení a možností. Někdo se snažil vydělávat na živobytí pražením kukuřice, druhý nabízel vypucování bot, další se nám nabízeli, že za drobnou úplatu objednají taxi, jiní jen tak natahovali otevřené dlaně beze snahy nabídnout oplátkou nějakou službičku. Stejně smutný úděl měli i koně táhnoucí vyšperkované kočáry ve stylu 18-tého století. Bylo to zjevné týrání zvířat, neboť spoutaní oři očividně nelibě nesli neutuchající troubení aut projíždějících v těsné blízkosti kolem nich. Absolutně jsem nebyl z to schopen pochopit ty cvoky platící horentní sumy za takovou projíždku. Vždyť co může být romantického na vyjíždce kočárem, jakoby o pár století nazpět, když ve vedlejším pruhu je provoz jak na dálnici, všude smog a betonová džungle.

Blížila se pomalu dvaadvacátá hodina. Tedy čas, kdy se uzamkne vchod Armády spásy a nikdo již nebude dovnitř vpuštěn dříve, než-li následujícího rána, tudíž jsme zahájili taktický přesun. Dopravit se na Red Salvation Army se nám podařilo v časovém limitu, takže už zbývalo jen ulehnout na postele s protlačenými matracemi a usínat s vírou, že nikdo z přítomných nebude v noci chrápat, jak když řeže dříví... dobrou...