Punk.cz - o punku u nás i ve světě

 ...jsem sice zastáncem alternativní medicíny, ale povalovat se nazdařbůh po holé zemi bombajského nádraží pouze spoře přikryt spacákem, když má člověk teploty a bolí ho v krku, se mi jevilo poněkud přealternizované. Až jsem skoro se slzou v koutku oka vzpomínal na líbezný nocleh se štěnicemi na Armádě spásy. Zatímco Filip se nejspíše unavil tlučením hlavou o okénko taxíku a usnul jak když ho do vody hodí, já nebyl z to schopen zamhouřit oka. Hlavou se mi honily vzpomínky na rodnou domovinu a tajemný hlas v nitru mého podvědomí mi tiše našeptával, že bude lepší asi si lehnout do kolejiště, neboť tam budu kryt zídkou a nebude na mně tolik foukat studený vítr...

Kolem jedné ráno, zrovna když jsem zdolával Milešovku na slonu, mě vytrhla ze snění policejní hlídka, která pomocí bambusových holí čistila nádro od bezdomovců. Vyházeli naprosto všechny s vyjímkou nás. A to jen proto, že jsme byli bílí. Jaká to výsada pro zahraniční turisty po více jak půl století svržení britské nadvlády. Již od úsvitu, čili tak od šesti, jsem významnými posuňky jako kašlání, smrkání, krkání, atd. dával Filipovi najevo, že jest nejvyšší čas vstávat a vyrazit dál. Kolem půl osmé se dílo zdařilo. Už jen proto, že v osm otvírali kasu.

Jízdenky se sice Filipovi podařilo sehnat, ovšem když mi sdělil, že jsou do hlavního města- Dehlí, má původní radost byla zkalena a pokoušely se o mne mrákoty. Jediné co mě uklidňovalo, byl fakt, že tam budeme jediný den a poté pofrčíme do Haridwaru, kam jsme již měli zajištěn lístek. Z nádraží se vydáváme hledat poštu. Cestu nám velmi ochotně za dvacet rupek ukazuje místní ochotník. Přehlédnout ji na ulici by dalo asi tolik práce, co přehlédnout godzilu. Stará obří budova stavěná ve viktoriánském stylu, nesmyslně vysoké stropy, snad 20m. Aby zákazníci byli chráněni před padající omítkou, je u stropu natažená hustá síť, v které krom omítky se válejí i chcíplí (asi poštovní), holubi, z nichž někteří jsou v takovém stádiu rozkladu, že kapou na zem.

Psaní textů pozdravů nám šlo jak po másle. Skoro by se chtělo říci, že jsme od sebe opisovali. Texty byly vesměs totožné, každému psaní vévodila slůvka- ...pozdrav z indického pekla... . Horší to bylo, v mém připadku s adresami, páč jsem je měl napsané v tom deníčku, co jsem zapoměl na Kudle beach. Marně cvičím pamět, výsledkem je pět odeslaných pohlednic. Adresu k rodičům jsem znal zpaměti už coby pětileté dítko, do práce stačí napsat- Lego; Kladno; Czech rep. a ono už to nějak dojde, další dvě opisuji z pasu (cestovního), a světe div se, jednu adresu jsem přec jen z paměti vydoloval. Šokem byla cena poštovní známky. Stála osm rupií, čili na naše čtyři koruny!! Ano, poslání pohledu letecky z Indie do Čech vyjde na pouhé čtyři káble. Když si uvědomím, že jsem těsně před odjezdem na dovču ze srandy Kačence do ÚLu poslal pohled Kladna, kladenské radnice, jakože je to hinduistický chrám v Indii, a stálo mě to (tenkrát ještě), sedm pade...drahá sranda...

Ještě musíme na tržiště. Spínák ve Filipově sandále se totiž co chvíli otevírá a očividně tak potřebuje novou obuv. Začátek ´hulandské aukce´ je na sedmi stech rupií. Když jsou boty prodány za čtyřista, propuká prodejce v neutuchající pláč, že nemáme srdce a jeho děti budou o hladu. Beztak na tom dvě stovky vytřískal. S novými botkami se Filipovi kráčí o poznání lépe a naše kroky směřují opět do Red Salvation Army. Cestou míjíme nějakého nerudného hinduistického fanatika, co mne kárá za můj cherokézký sestřih. Umlčuji ho slovy, jež nesnesou odporu. "Jsem potomek slavných irokézkých válečníků a jestli mi to nevěříš, mohu tě dle našeho starého zvyku skalpovat." Poté už raději nic nenamítal, protiva jeden.

Na Armádě spásy nic nového pod sluncem. Stále tam bivakoval Šerif. Dnes ho na pivko zveme my. Napřed jdeme do sprch a číhnout na net. Psala Léna, pořád jsou na Kudle beach, občas vyrazí na vejlet, samozřejmě že jen kratší vzdálenost. Předevčírem byli omrknout nějaké vodopády. Vzhledem k tomu, jaká jsou sucha, byl vodopád silný asi tak, jako kdyby si tam nahoře někdo stoupl a po pár pivech se dolů vymočil. Poslala mi také ztracené adresy. Ty adresy, které jsem před pár hodinami postrádal. Šerif si mezitím párkrát potáhnul jointa, takže to spíše vypadá na pomalou procházku, než-li rychlý přesun do kořalny. Cesta vskutku ubíhala pomalu. Dokonce tak pomalu, že jsem za chůze stihl zapřást krátký hovor. Nyní se pro změnu můj účes stal terčem obdivu. Jakýsi Japončík se obdivně ukláněl a k němu se přidal starý Ind, že by prý chtěl také takový setřih. Což bylo ovšem nereálné, páč silně plešatěl. Na dotaz, proč jsem takto ostříhán, odpovídám stejně jako ráno, jen s tím rozdílem, že vynechávám pasáž o skalpování, neboť toto jsou milí a usměvaví lidé a není zapotřebí je nějak zastrašovat.

Nad sklenkou pěnivého moku jsme se jali líčit Šerifovi naše historky z posledních dnů. Časem došlo i na mou story s prostitutkou, k čemuž Šerif dodal, že bombajská děvčata jsou tuze šikovná a hlavně laciná. Když ono slůvko laciná převedl do říše čísel a já posléze na naši měnu, šly na mne zase mrákoty a vrátila se mi teplota, jen s tím rozdílem, že místo žhavého čela se mi zapalovala lýtka. Spolu s alkoholem se nám do žil vlil optimismus. Byli jsme skálopevně přesvědčeni, že dnes to vyjde a z Bombaje se konečně vymotáme. Ostatně kdy jindy by se to mělo povést, když ne v pátek třináctého. Škoda, že jsme si nevzali s sebou bagáž, nemuseli bychom tratit čas vracením se na Armádu spásy a raději si mohli dopřát ledňáčka navíc, po kterém by mi jistě lidé ve vlaku přišli sympatičtější. Poněvadž to na Mumbai CST trvá tágem čtvrt hodiny, vyrážíme hodinu a půl předem, páč čert nikdy nespí. Loučíme se s Šerifem, který nám přeje poklidné přespání na nádru a ráno se bude těšit na shledanou.

První taxikář, na kterého narážíme, je neskutečně oprsklý a chce za odvoz 150 rupií, tak jen zabouchneme dveře a přecházíme k vedlejšímu. Ten si účtuje pouze rupií 50, tudíž ho bereme. Neuvěřitelné, jsme na nádraží více jak hodinu před příjzdem naší mašiny. A to jsem se vždycky škarohlídsky posmíval rodičům, že na vlak chodí s až patnácti minutovým předstihem. Takže hodinka nudy před námi. Bloumám očima po okolí a zevrubně prozkoumám určitá trika. První, které mi padlo do oka, bylo s nápisem N.Y. Rangers 68 Jágr. Jak vidno, božský Jaromír má své fanoušky vskutku po celém světě. Každopádně spojení ledního hokeje a Indie mi moc dohromady nejde. Pozemní hokej, to prosím, v tom jsou Indové šampióni. I hokejbal zde pronikl a je rozšířen na poměrně vysoké úrovni. Avšak představa vyzáblého Inda, brázdícího led, jež by měl podstoupit tvrdý střet u mantinelu, s nějakým metrákovým pořízkem, typu Scott Niedemayer, mně přijde děsivá a nereálná. A další zajímavé triko, tentokrát s nápisem Anarchy, pěkně po anarchisticku s áčkem v kruhu. Bakunin by zajisté měl radost, že jeho učení proniklo až sem do země tak striktně hinduistické a kastovně roztříděné. Ovšem poté se mému zraku naskytl jedinečně úchvatný pohled- malá postavička s malým štetcem, jímž načerveno natítral neskutečně dlouhou, téměř nekonečnou zeď. Ti kdož z vás viděli kultovní sitcom Red Dwarf, si jistě scenérii dokáží vybavit. Reakce Filipa toho budiž důkazem. Když jsem ho dloubl do ramene a mlčky poukázal na týpka se štětcem, pousmál se a řekl červený trpaslík. Shodli jsme se na faktu, že by s námi z fleku mohli natáčet volné pokračování, neboť i my jsme bloudili časoprostorem a ačkoli jsme z Bombaje měli odjet před pěti dny, stále jsme se zde kdesi potáceli a byli uvězněni v jejích spárech.

Je víkend a tak se spousta lidí zřejmě chystá navštívit své vzdálené příbuzné. Perón je natřískaný a na třískání přicházejí policisté, tradičně umravňující frontové bojovníky, páč bez policistů by snad ani Indové nebyli schopni civilizovaně nastoupit do vagónů. Třikrát zkrontroluj - jednou sedni, toť naše nové přísloví, kterým se řídíme při obsazování správného vagónu a sedadel. Ani se nestačíme pořádně uvelebit a už k nám přisedá usměvavá, pohledná paní, či snad slečna. Možná z žertu se táže, jestli gavarjájem pa rusky. K jejímu překvapení se jí dostalo kladné odpovědi. Avšak sama Anisja, tak se představila, nebyla čistokrevnou Ruskou, anóbrž Gruzínka z Abcházie, takže nám činilo potíže se dobře rusky domluvit. Nakonec tedy převážně hovořila anglicky s Filipem. Vedli duchovní debatu na nejvyšší úrovni, neboť ona je prý ortodoxní vyznavačkou Kršny, o což se Filip též velmi interesuje. Nic není nemožné. Je ovšem přinejmenším velmi zajímavé, že v zemi, kde je absolutní nadvláda pravoslavné církve, ať už gruzínské, ruské či arménské, popř. je v Ossetijské oblasti náboženství muslimské, se najde stoupenkyně učení bhagavad-gíty.

Poté co kolem prošla prvá žebrota a dolní lavice byla přeplněná, takticky vyklízím pole a lezu nahoru, kde hodlám trávit dlouhé hodiny ve společnosti nejlepšího přítele člověka- knihy. A dokavaď nebudu nucen jít vykonat potřebu, tak prostě neslezu! Moc jsem toho však nepřelouskal. Pod vlivem probdělé předchozí noci, jsem četl především se zavřenými víčky, což není ten pravý čtenářský požitek. Raději jsem tedy knihu založil a odložil a nehledě na rozvícená stvětla, tvrdě usnul se slastným pocitem, kterak jsme úspěšně přečkali proklatý pátek třináctého... dobrou...