Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Brzy usnul, brzy vstal. Tak by se dalo charekterizovat mé počínání. Cítil jsem jedinečnou šanci se snadno a rychle dostat na wc, poněvadž drtivá většina cestujících ještě podřimovala. Avšak Anisja nejenže byla vzhůru, ale dokonce meditovala, neboť měla štěstí, že nocležník pod ní už vystoupil a tak mohla sklopit lehátko a věnovat se duchovnímu cvičení.

Když jsem se vracel nazpět, pokynula, nechť přisednu. Sice jsem tušil, že náš hovor bude mírně váznout, ale i tak jsem se rozhodl jí dělat společnost. Vyprávěla mi, že dnes má jakožto stoupenkyně idejí Kršny postní den. Během tohoto dne smí pouze jíst ovoce a zeleninu a pít jen vodu. Kdo to dodrží, toho prý Kršna očistí. Jen jsem nepochopil, zda se to děje každý měsíc s návazností na úplněk, nebo je to mimořádné. Každopádně nebyl bych to já, kavalír největšího kalibru, abych se s ní nerozhodl držet basu. Ba co více. Zvítězila mužská soutěživost a ješitnost- když ona o ovoci se zeleninou a vodou, tak já najust jen o vodě. Samozřejmě jsem tomu jako bonus dal duchovní podtext, že se jedná o prastarou buddhistickou tradici. Jal jsem se Anisje vysvětlovat, že se takto postíme vždy v sobotu čtrnáctého jako díků vzdání za to, že jsme úspěšně přežili pátek třináctého. Na což mi odvětila, že tuto praktiku nezná, ač se zajímá i částečně o buddhismus. To mě nikterak nerozhodilo a dále jsem pokračoval ve výkladu, že toto konají především buddhisté v Evropě a Severní Americe. Kde je odpradávna pátek třináctého vnímán jako kritický den, ku kterému se vážou špatné historky. Když to hodnotím s odstupem času, musím přiznat, že ono počínání se vůbec neshodovalo s buddhistickou morálkou, takto si prachsprostě vymýšlet. Ale jak jsem vymyslel, tak jsem vykonal. A vskutku po celý den jsem nepozřel sousta. Ovšem to bylo hlavně zapříčiněno mou obavou, že pozřu-li něco, zvýším tím pravděpodobnost jít na velkou, což mě přímo děsilo. Představa, jak budu muset být v podřepu v kymácejícím se vlaku, mne naprosto spolehlivě vháněla do náručí potravinové askeze. Leč pocit provinění ze lhaní mi nakonec nedovolil nic pojíst ani potom, co jsme již byli na noclehárně. Čímž jsem se alespoň částečně karmicky očistil.

Anisja byla dosti sečtělá. Krom spousty knih o náboženství (především východního typu), četla Haškova Švejka, k čemuž jsme se dostali tím, že viděla mou rozečtenou knihu o Straně mírného pokroku v mezích zákona napsanou právě tímto literárním géniem, Jaroslavem Haškem. Znala rovněž Šrámka, Nerudu, Němcovou, držitele nobelovky za literaturu Seiferta a další. Abych nebyl za negramota, počal jsem jmenovat, co vše jsem přečetl z ruské tvorby, resp. co jsem viděl aspoň zfilmované. Páč pominu-li Timura a jeho partu a nějakou pohádku o Kostěji nesmrtelném (který stejně nakonec umřel), jsem všehovšudy opravdu četl jen Dostojevského Zločin a trest. Avšak když jsem viděl zářit Anisjina očka radostí a obdivem, vršil jsem ruské romány, mnou rádoby přelouskané, na kupu jeden za druhým, že to skoro vypadalo, jakoby jsem od věku batolete nedělal nic jiného, než-li četl ruské klasiky. Naštěstí za nedlouho se vzbudil Filip a převzal za mne otěže kavalíra, konverzujícího s dámou. Já se tak mohl vyškrábat nahoru a zalehnout. Ostatně bylo toho na mne přespříliš. Člověk by nevěřil, jak ho může vyčerpat vymýšlení si nesmyslů.

Vyčerpávající byla i cesta samotná. Konec konců, kdy se vám podaří jet v kuse sedmadvacet hodin štreku dlouhou 1554 km. Marné bylo snažení nalézt polohu, v níž bych nezdřevěněl. Hodinu před tím, než jsme měli dorazit do Dehli, takže vlastně tři hodiny předem i se spožděním, jsem sbalil věci a slezl dolů. Anisja již vystoupila a místno ní narukovala indická armáda. Postupně totiž k nám přisedli dva oficíři, tou dobou v civilu. První přisedl k Filipovi a rozjeli spolu na indické poměry neobvyklé téma, a sice sex. Vojáček byl zvědav, jakpa to chodí u nás, když se seznamuje chlapec s dívkou. Jak se věci mají v Čechoslovakiji vám snad popisovat nemusím, to jistě víte sami. V Indii, alespoň u jeho konkrétního připadku, to je tak, bod č.1: rodiny eventuelně nastávajících novomanželů se sejdou na jakýsi formální, smlouvací pohovor, během něhož se dohaduje věno apod. , bod č.2: nastává čas zásnub, budoucí partneři se poprvé vidí a oficiálně seznamují, samozřejmě že bez jakéhokoliv sexuálního sblížení, to následuje až po bodu č.3, kterým není nic jiného, než svatba samotná. Celé mě to natolik dojalo, že mi časem začaly docházet suché kapesníky. Což ovšem mohlo být též zapříčiněno tím, že po horečce se mi spustila rýma. Dále jsem odposlechl už jen to, že žije spokojeným životem a jakožto vyšší šarže má i vyšší plat, na naše dvanáct tisíc.

Dále jsem je nevnímal. Poněvadž ke mě přisedl rovněž voják, teprve kadet. Ten se mi spíše, než-li člen armádního sboru, jevil jako homosexuál, či zloděj. Páč mě bez nějakého dotázání osahával stehno. Tudíž jsem si říkal, že je buď na kluky nebo mi chce něco vyčórovat z kapes. Ale jeho zajímala látka šortek. Byly totiž zeleně maskáčové, takže se domníval, že jsem též voják. Absolutně nebyl schopen pochopit, že takovou věc si u nás může civilista zakoupit v krámu. Zaplať pánbů, za to že jsem neměl na sobě originál vojenskou košili s českou vlaječkou, to by mne zajisté otlapkával po celém těle. O Czech rep. si myslel, že leží v Americe, takže jsem vytušil příležitost pokračovat v dnešním blafování. Např. na dotaz "Jaká je vaše boje schopnost ?" Jsem mu, bez mrknutí oka, sdělil, že máme cca 10 000 000 vojáků! Čímž jsem de facto u nás zavedl celoživotní všeobecně brannou povinnost, pro všechny věkové kategorie a to bez rozdílu pohlaví. K čemuž mě ovšem vedly šlechetné pohnutky. Ten indický kadet vypadal tuze podezřele. Radějc jsem ho tedy zastrašil nadsazenou velikostí našeho udatného vojska a tím odvrátil hrozbu indické invaze (za což očekávám vysoké státní vyznamení za zásluhy o rozvoj a obranu vlasti). Kdybych mu nalil čistého vína a vyklopil mu pravý stav naší armády, které nota bene z postu ministra obrany velí osoba v sukních (tehdy zrovna byl-a ministr-yně obrany pí. Parkanová), na tuty by nás neminul statut prvé indické kolonie.

Více jsme toho probrat nestihli, anžto nás čekalo vystupování. Poté, co jsme se vymotali ze změti nádraží, měl jsem tu možnost zakusit, jak se jede cyklorikšou. Jede se s ní blbě a to hlavně rikšocyklistovi. Obzvláště když veze dva lidi, nebo dokonce někdy i více. Byla to prostá trojkolka, bez převodů. Takže když se jelo do kopce, Filip zkušeně seskočil a radějc vyšel stoupání pěšky, sic bychom do noclehárny dorazili až po zavíračce. Rikšák jenž nás vezl, byl typický zkorumpovaný filuta, který nás nezavezl tam, kam jsme chtěli my, nýbrž k drahému hotelu, kde by za nás dostal provizi, kdybychom se ubytovali. Vrazili jsme mu tedy ´za ochotu´ pár rupek do ruky, chopili se báglů a šli pěšmo pryč. Vše pochopitelně za naříkání šoféra, kterému spolu s námi odcházely peníze. Ale byl to v jádru rozumný člověk. Sotva jsme zmizeli za rohem, přestal lkát, šlápl do pedálů a jel za námi, s tím, že tentokrát nás opravdu doveze, kam požadujeme. Na druhý pokus to tedy klaplo. Ještě jsme museli kousek absolvovat pěšky úzkou uličkou, kterou by rikša neprojela a stál před námi laciný hotýlek.

Bereme dvoulůžkový pokoj za tři stovky. Což je cena v přepočtu na osobu totožná s Armádou spásy, akorát že tady je více komfortu. Postele, na indické poměry, s čistým povlečením, televize s dálkovým ovládáním a sprchu s wc jen sami pro sebe. Začínám vybalovat batoh a zjišťuji, že ten voják, co seděl vedle mne, byl fakt zloděj. Ponejprv mi přišlo divné, jak je bágl zapnutý, pak shledávám, že mi chybí taška s veškerými léky a kosmetikou, sandále a hodinky. V duchu si vybavuji, jak lezl se svým kufrem nahoru, co jsem měl batožinu. Takže je mi jasné, že tu chvilku, co strávil nahoře, využil k přemisťování oněch věcí do svého kufru. Co mi však není jasné, je to, co bude s těmi věcmi dělat. Léky s českými a sloveskými instrukcemi použít nemůže, leda-že by se chtěl otrávit, a kosmetiku jakbysmet. Sandále byly již natolik rozpadlé, že byly určené leda na krátké chůze na pláži po rozpáleném písku, aby nepálily nožky a více méně předurčeny k tomu, že Čechy nikdy více nespatří a budou v Indii vyhozeny. A lacině pořízené hodinky na vietnamském tržišti měly v drsných indických podmínkách plnohodnotnou životnost necelý týden, takže mu budou leda na dvě věci. Vlastně by se to celé mohlo kvalifikovat jako pokus o vraždu, páč tím, že mě připravil např. o léky proti malárii, mě vystavil smrtelnému nebezpečí.

Kupodivu se ani moc nerozčiluji. Jen to potvrdilo mou vybudovanou averzi na tuhle zem. Hlavně neztrácet hlavu, neztratit pas a dostat se dom. Jako další negativní bonusy dopátrávám tradičně vybité baterky ve foťáku a zmuchlané pohledy. Teď, když konečně k nim mám ty adresy a mohl bych je zítra poslat. No nic, poprvé po dvanácti dnech uléhám do čehosi, co se dá nazvat postelí a to oproštěnou nějakých breberek... dobrou...