Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Zásluhou pohodlného spaní, že by si v něm libovala i princezna na hrášku, jsme vstávali skorem až v pravé poledne. Po absolvování ranní hygieny jsme tedy ani netušili, zda jídlo, na které vyrážíme, máme považovat za snídani, nebo rovnou oběd. Rozhodně to chtělo vyrazit o chvilku dříve. Nejlépe tak o pět až šest hodin. To aby se člověk postupně aklimatizoval na ruch dillských ulic. Vstoupit do nich takto na poprvé po poledni znamená šok.

Děs, chaos, zmatek, trmavrma... Ulice jsou po stranách lemovány obchody, či stánky se vším možným zbožím, všude mraky lidí, zvířat volně se potulujících ulicemi a mezi nimi se snaží prokličkovávat rikši. Takový šrumec v Bombeji rozhodně nebyl. Neobvykle je tu i vysoký počet policistů. Od Filipa se mi dostává vysvětlení. Je to dáno tím, že se na tomto tržišti před pár měsíci, odpálil bombou jeden muslimský fanatik, který se nemohl dočkat, až se v nebi setká s Aláhem. Akurát si nejsem jist, jestli takhle nahonem chtěli za Aláhem i ti ostatní, které vzal s sebou. Evidentně jsou zde bombové nejen ceny v obchodech. Po očku začínám pozorovat lidi na tržišti, především muslimy. Tu a tam se mi zdá, že některý z nich má cosi opásaného kolem pasu. Avšak jsem člověk racionálně uvažující, netrpící paranoí. Tudíž je mi nad slunce jasné, že jsou opásáni elektronickým pásem na hubnutí, který za vás cvičí kdykoliv a kdekoliv, zatímco vy s ním můžete jít v klidu nakupovat, třebas na indické tržiště. Jen mi nebylo jasné, proč chtějí mermomocí zhubnout, když mají padesát kilo i s železnou postelí.

Po zapadnutí do restauračky volíme spíše lehčí snídani, než-li vydatný oběd, páč v tomhle vedru je člověk línej se i najíst. S uklidněnými žaludky a myslí se vracíme do rušných ulic s úmyslem v nich zevlovat až do večera, kdy nás z místního pekla vysvobodí vlak. Tedy za předpokladu, že nám neujede, což by nebylo poprvé. Podařilo se nám vošéfovat další pohledy, což je príma, poněvadž posílat zmuchlané pohlednice se mi jevilo značně nedůstojným počinem.

Posléze jsme se přesunuli do krámku s elektronikou, kde jsem měl zálusk na nové baterie do foťáku. Ponejprv mi prodavač nabídl obyč baterky bez obalu. Ty však jako normálně v Indii nabité nebyly, neboť kontrolka energy vyzařovala svou oblíbenou červenou barvu. Krom těchto šuntů, co jsem mu vrátil, měl k mání již jen poměrně dražší nabíjecí články Sony. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl fotit nějaké zajímavosti v Dillí, potřeboval jsem, aby byly prodávány už nabité. Filip se ho tudíž pro sichr ptal třikrát a velmi pomalu, přičemž kšeftman stále přikyvoval hlavou, že jo. Zaplatil jsem tedy sumu, roztrhl obal, vložil sonky do digitálu a , a ano..., ti kdož tipovali, že kontrolka zářila tou barvou, jež by dráždila býka, si připisují bod, do testu vědomostí o Indii. Ta barva dráždila i mě. Ovšem než jsem stačil ukázat rudě svítící kontrolku fotoaparátu prodavači, ten už mi duchaplně s naprostým ledovým klidem podával nabíječku na baterie. Skýtaly se tři možnosti: A) na místě jej zamordovat a strávit zbytek života v indickém arestu, B) pohrdavě odejít a koupit nabíječku jinde, C) koupit ji u něj. Se skřípěním zubů jsem přistoupil k variantě Cé, a poté odešel se skálopevným přesvědčením, že u tohoto vydřiducha, už nikdy nic nekoupím. Jako bonus jsem ho proklel na následující tři reinakarnace.

Pocuchané nervy jsem hodlal zklidnit pomocí bezelstného zvířátka, a sice ledňáčka. Zapluli jsme tedy do čehosi, co zdánlivě připomínalo discobar. Naštěstí terpv bylo odpůldne, takže terorizování tklivou, kvílivou indickou muzikou nehrozilo. Co však povážlivě hrozilo, byla moje zažívací soustava. S neblahým pocitem, že je to proslulý indický tyfový průjem, vyzbrojil jsem se ubrousky a vyrazil hledat onu místnůstku. Leč jednalo se jenom o planý poplach. Dokonce ani ubrousky nebyly zapotřebí. Nejen že tu měli evropské wc, oni tu měli dokonce i toaleťák. Jenže nebyli bychom to v Indii, kdyby tomu cos nescházelo. Když už nic jiného, tak míse chybělo prkénko. Musím konstatovat, že i přes tu vrstvu papíru to značně studilo.

Sedět stále u piva nám přišlo fádní a tak jsme se rozhodli prozkoumat dillské kulturně-historické pamětihodnosti. Najatou cyklorikšou jsme se dopravili k Red Fort, jež je údajně největší kulturní hodnotou v Dehli. Jedná se o obří pevnost rozkládající se zhruba na dvou čtverečních kilometrech (např. celý Vatikán má 0,44 km2). Místy její zdi sahají do výše přes třicet metrů. Zpočátku jsme si pochvalovali, jak je fajn stát v té kratší frontě, pro zahraniční turisty. Ovšem to bylo kompenzováno desetinásobně vyšším vstupným. Indové 10 rs. , cizinci 100 rs. . Za tu cenu nám mohli s celou pevností vlézt na záda. Znechuceně jsme udělali čelem vzad a kráčeli pryč. Cestou se nám stačila do cesty připlést prodejkyně suvenýrů snažící se nám vnutit indickou vlajku. V tu chvíli jsem měl sto chutí jednu od ní zakoupit a to za účelem jejího spálení. Což by celé nejspíše skončilo jako u bodu A v elektru. Pokud by nás dav neulynčoval rovnou na místě.

Pokoušíme se pevnost obejít, což dá fušku, páč je fakt moc veliká. Proplétáme se změtí uliček, na jedné z nich narážíme na pisoár, který je na férovku prostě u zdi na chodníku. Žádná plenta, žádné přepažení, prostě nic. Takže pánové se mohou v klidu vymočit za pohledů kolemjdoucích a kolemjedoucích. Pochopitelně k tomu není žádný přívod vody, takže smradu jako v Cařihradu. Samozřejmě ten smrad přitahuje mouchy, kterých bylo kolem jako much. Korunu tomu všemu nasazuje kiosek s občerstvením, vzdálný cca 25m od toho pušince. Ty mouchy byly z toho hicu natolik líné, že byly líné i létat. Vždy popolétly o malý kousek jen ty, kterým hrozilo bezprostřední zašlápnutí. Ostatní, ač jsme třeba došlápli pouhých 5 cm od nich, zůstávaly přilepené na zemi.

Po překonání tohoto ´chemicky´ zamořeného území jsme se časem octnuli u Yamuny, po Ganze, druhé nejsvětější řeky Indie. Nikdá jsem v životě (čtenáři nechť ten výraz prominou), zasranější řeku neviděl. Něco naprosto nepopsatelného. Několikanásobné nánosy nejrůznějších nečistot nejspíše napojených na nejzašší dno řeky. Zbytky ohořelých klád z hranic, obětní věnce, nepřeberné množství kvítí, popel z mrtvol, popř. jejich neshořelé, rozkádající se zbytky. Viditelnost do hloubky bych odhadoval leda tucet cenťáků, více určitě ne. V ten okamžik se mi vybavila exkurse v čističce odpadních vod, kde jsme kdysi byli se školou, jak nám ukazovali vodu, která přitéká do první čistící zóny. Dá se říci jediné, ty splašky, co u nás tečou do čističky, jsou rozhodně čistější, než-li Yamuna v Dehli. O to více mne mrzelo, že to nemohu zvěčnit pomocí foťáku. A tak jsem navýšil klatbu nad podloudným prodejcem baterií ze tří na pět následujících zrození.

Tak to by pro dnešek stačilo, co se týče turistiky. Na ostatní pokusy raději rezignujeme a jelikož máme přehršel času, dopravujeme se pro bágly uschované v noclehárně po vlastní ose pěšmo. Ovšem na nádro se necháváme vézt cyklorikšou, neboť se nehodláme vláčet s bagáži. Že nám vlak neujede jako předevčírem je na bíledni, páč na nádraží jsme dorazili s tříhodinovým předstihem.

Pro jistotu, aby nás nikdo neočóroval, sedáme si naproti policejní stanici přímo vedle jejich služebních aut a motocyklů. Zpočátku si uniformovaní příslušníci mysleli, že máme za lubem provést něco nekalého s jejich vozidly. Když jsme se ale prokázali platnými jízdenkami, počáteční nevraživost z jejich strany byla rázem pominuta, ba přímo pozvolna přešla v náladu přátelskou. A to až do té míry, že nás pozvali prohlédnout si stanici zevnitř, včetně vězení. Nabídka to byla nadmíru zajímavá, leč raději jsme odmítli. Poněvadž jsme nechtěli podstoupit kanadsko/indické žertíky typu, že by nás jako /omylem/ na pár hodin do toho žaláře zamknuli. To jsem mohl rovnou zamordovat toho obchodníka, či spálit jejich národní prapor, aspoň bych věděl, zač jsem za katrem. Netrvalo dlouho a s tím samým návrhem přišli podruhé. Bylo to od nich velmi milé a přátelské, tudíž jsme s lítostí na rtech jim nakukali, že nám za chvíli jede vlak a proto raději půjdeme již na perón.

Čímž před námi byla hodina a půl, kterou musíme strávit na nadupaném nástupišti. Filip vylovil z batohu mango, které jsme pojali za véču. Po hříchu to mango nebylo natolik veliké, aby nám jeho konzumace trvala onu kýženou půl druhou hodinu, která zbývala do příjezdu spásy. Světe div se, čekali jsme jen tu hoďku a půl, neboť spoždění se nekonalo. No ještě aby se konalo, vždyť to byla druhá stanice od výjezdu. Tradičně jsme měli místenky nahoru, kam jsme ihned naházeli bagáž. Nakonec celou šestku v našem (ne)kupé tvořili cizinci. Novo Zélanďan Erik, který tam již seděl před naším příchodem, nějaký mladík z Francie a korejský páreček, který byl velmi zábavný. Byli to první lidé, na něž jsme v Indii narazili, kteří uměli hůře anglicky než já. Docela jsme nechápali, jak se mohou takto vypravit do ciziny, aniž by alespoň jeden z nich uměl pořádně cizí řeč. On se navíc vláčel s kytarou, což je velmi praktické, pokud podnikáte několika set kilometrové tůry. Tu kytaru pochopitelně dal na mé lůžku, takže když jsme chtěl jít spát, činilo velké problémy mu to vysvětlit.

Erik na rozíl od Indů mluvil plynule a poklidně, tudíž jsem stíhal lecos pochytit z jeho hovoru s Filipem, do kterého jsem se občas i přimísil. V jednu chvíli se téma stočilo na politiku. Říkal, že novo zélandská vláda má nějaké ty své mouchy, ale že jsou u nich v celku spokojeni se svým gavermentem. My na to opáčili, že naše vlády mouchy nemá, je to jedna velká obří masařka, či spíše politici jsou komáři, páč nám dnes a denně pijí krev. Když jsme Erikovi vyprávěli, kterak se u nás politici dohadovali osm měsíců na složení vlády, což je rovná šestina volebního období, nechtěl nám to věřit. Že prý si vymýšlíme, že tohle přeci není možné. Po té, co jsme mu to se svatým výrazem ve vtářích zopakovali, že to opravdu pravda je, plácal se do stehen a zajíkal se smíchy, jací jsme to taškáři. No, říci mu to ještě jednou, že je to opravdu, ale opravdu opravdická pravda, byl by se jistě zardousil smíchem. Potom, co jsme mu ještě řekli pár zkazek a bájí o českých politicích, šel spát ve veselé náladě, páč tak dobře se prý dlouho nepobavil. O nás se to říci zdaleka nedalo, tudíž jsme ulehali spíše s pocity negativními. On je totiž rozdíl, jestli o chrabrých skutcích vlády, takové jako je ta naše, slyšíte z vyprávění, nebo to zažíváte na vlastní kůži.

Avšak dobrou mysl nám dělalo pomyšlení, že už zítra budeme ve vyšší nadmořské výšce, takže nebudeme sužováni velkými parny jako doposud a také se ocitneme v menším městě, nikoli v mnohamiliónovém blázinci, tak dobrou...