Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Nic nedokáže člověka spolehlivěji unavit, než-li nic nedělání. Slézt dolů z horního lůžka se mi jevilo jako nadlidský úkol, na nějž nemám patřičné síly. Přitom jediné, co jsem dělal posledních třiadvacet hodin, bylo, že jsem se převaloval z jednoho boku na druhý. Jako líný Honza za pecí. Ten spálil alespoň nějaké kalorie tím, že musel z pece, pánvičkou břiknout draka po palici. Já však nevykonal ani tuto aktivitu.

Páč jsme měli málo cestování vlakem, jdeme si vychutnat ještě jednu jízdu po kolejích. Tentokát je to příměstský spoj, odvážející nás k Church gate, čímž se ocitneme u pobřeží Arabské moře. Od Church gate se vydáváme přes Chopáti beach k hotelu Tádž mahál a odtamtud na známou adresu do Armády spásy. Jak se tak ležérně šouráme podél zídky, na níž v pravidelném rytmu šplouchají slané vlny, pozoruji, že něco není v pořádku, že cosi je neobvyklé. Spousta Indů má na sobě pouze kraťasy, nikoli kalhoty, a tamhle dokonce jedna Indka též s obnaženými lýtky. Něvěřícně na to zírám a ptám se Filipa, co se stalo. Jestli jsme náhodou nepropásli nějakou revoluci, s jejíž pomocí bylo svrženo nepsané přikázání míti nohy způsobile zahaleny až ke kotníkům. Vysvětlění bylo následující, jelikož i v Indii je neděle dnem, kdy se nepracuje, tedy rozhodně ne tolik, co ostatní dny v týdnu, tudíž je vyhrazena na to, aby si lidi kapku orazili a to nejlépe formou aktivního odpočinku - sportováním.

Leč s tím sportováním to Indové nijak nepřehání. U drtivé většiny Indů se dá jejich počínání nazvat čímkoliv, jen ne sportováním. S přimhouřenými oky maximálně pěší turistikou. Navléknou na sebe sportovní mundůr (to jest u nás běžné oblečení), např. šortky a triko od Reeboku, k tomu nazují též značkové botasky a jdou se promenádovat a zároveň machrovat, jakýže to mají značkový ohoz. Čili jak jsou bohatí, že si to mohou dovolit. Typuji, že většinu těchto "sportovců" tvoří vaišové a kšatriové. Brahmáni se mi na to zdají moc vznešení a šúdrové zase příliš nuzní. Co se týče opravdových vyznavačů Tyršových idejí, k vidění bylo zhruba něco přes dvacku běžců, kteří jen tak zlehoulinka vyklusávali, dále pár cyklistů a dvě osoby na kolečkových bruslích, z čehož ta jedna byla natolik zámožná, že měla in-line brusle. Toť veškerý výčet skutečných sportovních nadšenců během více jak hodinového zevlování po Chopáti beach. A když už jsme u těch počtů, krom plejády dívek v tříčtvrtečních kalhotách byly k vidění dokonce i čtyři dívčiny v kraťáskách jen ko kolenům. Takto spoře oděné se vám nenabízejí ani prostitutky na ulici...

Velikou oklikou přicházíme k Red Savation Army. Avšak ubytovat se do ní zatím nejdeme, páč cestou se k nám přivandroval dohazovač ubytování od konkurence. Nabízel dvoulůžkáč za 400 rupií, což je sice mírně dražší, než-li ármy spásy, ale nám se to jeví jako spásné řešení, poněvadž bídnější ubytování, než Armáda spásy, jsme nezažili. Filip to jde očíhnout, zatímco má maličkost zůstává s bagáží nás obou osamocena před R.S.A. . V duchu přemítám, jak dlouho se zde budu hryzat nudou během čekání na Filipův návrat. Když tu, jako zázrak, vychází z Armády spásy čtyřčlenná skupinka hovořící česky. Abych si krapet zkrátil čekání, tak se nenápadně a zároveň nekompromisně vměšuji do jejich rozhovoru. Jejich indické prázdniny jsou delšího rázu a to čtvrtletní. Především jim to ale letí dom za třináct hodin. Na mé snažné prosby, zda-li by nebyli natolik laskaví a nepropašovali mne do rodné vlasti v nějakém zavazadle, se jen zdvořile usmívali a říkali, že tohle by asi určitě neklaplo. No nic, halt tu budu muset vydržet ještě tři dny.

Filip se z průzkumné expedice vrátil s pořízenou. Pokoj prý zkolaudoval jakožto obyvatelný a navíc cenu stlačil na 350 rupek. Avšak musím konstatovat, že i těch 350 bylo moc. V místnosti sice byla sprcha, leč hajzliky byly na společné chodbě. To, že na pokoji nebylo TV, bych klidně oželel. Postrádal jsem však cosi jiného - okno. Né že bych byl velký romantik prahnoucí po líbezném výhledu. Jenže marná sláva, bejvák nejlépe vyvětráte tím, že otevřete okno. Jelikož my tu možnost neměli, mohla se naše cimra honosit názvem - Spojené královstí velkého vedra a staršného smradu. Pokud v takové místnosti nemáte zapnutý větrák, tak do pěti minut jste zpocení jak vrata od chlíva.

Než-li hnít na pokoji za poslechu tichého chodu motoru ventilace, jež by svou tichostí přehlušil i případný ryk stáda splašených slonů běžících ulicí pod našimi (ne)okny, vyrazili jsme radějc do ulic splašeně my, ačkoli byla venku zrovna největší výheň. Samozřejmě, že jsme nešli ven, do toho žáru, za účelem ulovit něco bronzu na svoje pokožky, nýbrž abychom svlažili vyprahlá hrdla. Volba byla jednoduchá, šlo se do nálevny, kde jsme onehdá byli s Šerifem.

Evidnetně byl tamním štamgastem, neboť i tentokrát tam vysedával a nasával ledňáčka z flašky, která, jak jinak, byla z čirého skla. Ještě, než jsme se stačili po pozdravení se zdvořile otázat, zda můžeme k němu přisednout, vybídl nás nechť zaujmeme místa k sezení. Poté z nás počal tahat rozumy z cest, páč bylo jasné, že on nová dobrodružství neulovil, poněvadž byl po celou dobu pouze stále ve zdejší čtvrti. A tak jsme se dali do líčení historek, přičemž Šerif slastně přivíral oči a zasněně si představoval, jak by ta dobrodružství zažíval on sám. Jelikož byl doposud při smyslech a paměť mu dobře sloužila, nedalo mu si do mne nerýpnout otázkou: "A co kurvy , narazil jsi úspěšně na nějakou, od tehdá?" Po moji kladné odpovědi: "Ano, po cestách jsme narazili přímo na spoustu kurev, ale nikoliv na prostitutky. A ta největší kurva mě ukradla pár věcí z báglu," se Šerif jen chápavě usmíval. Dále vyzvídal, kde máme ubytování, zda ho doprovodíme do Red Salvation Army. I tentokrát, pro změnu po záporné odpovědi, že máme "cosi lepšího", se usmíval pod knír a odvětil nám: "Kecáte. Nemáte prachy, tak zas budete radši spát mezi sociálama na nádru!" Ten den byl zkrátka ve formě a hýřil vtipem.

Po třech kouskách se šouráme zpět na ubytovnu. Cestou Filip zaplouvá do "uličky hanby", ve které se prodává alkohol. Ten je nejspíše zálohovaný, tak jako jsou u nás zálohované lahve. Páč ho zde evidentně pijani vrací nazpět. O čemž svědčí fakt, že to tam strašlivě zapáchá, jak je všude nachcáno podél zdí. Jak se již stalo Filipovou tradicí, zvolil placatku vizoura, ku které v normál krámku přikoupil půllitrovou petku coly. Tyto dva nápoje následně smísil, tudíž měl moderní drink, tzv. "dva v jednom".

Po krátké relaxaci na hotelu vyzbrojen tímto nápojen vydal se se mnou k Tádž mahálu. Stříhnuli jsme to kolem Armády spásy, kde jsme sondovali, zda se tam neubytovali dva Češi, muž se ženou. Během té chviličky, co jsme se tam zdrželi, se k nám přichomýtli zase nějací týpci od filmařské branže s nabídkou, jestli si nechceme přivydělat děláním křoví v telenovele. Jak vidno, během krátké doby jsme si v Bombaji vydobyli statut filmových star. Leč následujícího dne bude zavhod nahlásit se na pobočce Alitalia. Že jako fakt toho druhého května poletíme, abychom měli jistotu, že na nás zbudou volná místa v letadle. Taková krásná výhoda laciných letenek. A páč jsme neměli páru, zda tuto proceduru neprovedli Léna s Karlem, nezbývalo než hraní v telestupiditě odmítnout.

U pobřeží bylo nezvykle rušno. Nejspíše to bylo dáno tím, že je ta neděle. Rádoby sportovci už sice dávno vyklidili pozice, avšak nahradili je spousty prodejců čehokoli a též všudy přítomní žebráci. Jednoho z nich Filip krásně diplomaticky vypoklonkoval se slovy: "Kdybych měl podarovat každého, kdo mě osloví, tak by mi nezbylo ani na cestu zpět. Protože v Indii je tolik bídy, že kdyby nejbohatší muž země, Tata, měl každému z té bídy pomoci, tak by se on sám stal žebrákem." Na což onen žebrák jen uznale pokýval hlavou a smutně odkráčel s nepořízenou. Raději jsme si sedli na zídku a hleděli na vzdouvající se vlny přílivu. Čímž jsme byli zády k chodníku a tím pádem se už nás nikdo neopovažoval obtěžovat.

Tudíž jsme mohli nerušeně sedět a jen tak uvolněně čučet do moře. Filip vypil svůj drink "dva v jednom" a rázem byl takový klidnější, spokojenější, uvolněnější. Já vzpomínal na domov. Na Kačenky, Vlky, Sklípkany, na to, jak zítra půjdou pálit čáry, jak se za pár dní s nimi půjdu spálit a zkalit na máry. Představa, že to bude již "za pár", mě činila takovým klidnějším, spokojenějším, uvolněnějším. Večerka byla sice v naší nuzné noclehárně a hodinu déle, než je zvykem u Armády spásy, ale i tak jsme spořádaně vyrazili nazpět o půl desáté.

Po příchodu na pokoj nám docvaklo, že jsme přec jen měli ještě nějakou dobu raději civět do kalných a slaných hlubin a přijít o něco více ospalejší. Páč usnout v téhle díře vyžaduje značné úsilí. Chtě nechtě, pustili jsme nehlučný větrák a snivě si představovali, kterak jsme na louce, kde právě probíhá CzechTek, a statečně se pokušeli za dunění ventilačky usnout... ...tak dobrou...