Punks dobývají Indii (XXVIII)

Punks dobývají Indii (XXVIII)

PÁLENÍ ČARODEJNIC

Obavy abychom nezaspali byly liché. Na tu zpropadenou Alitalii to stihneme před obědy. Což je príma, páč nikdo nikdy neví, jak dlouhou siestu si úředníčci uráčí udělat.

Jdeme do ulic, je něco před desátou hodinou, třetí tisíciletí a my jdeme pěšky, ústně/osobně "jak dva dubové" zabukovat letenky. Samo sebou se to neobešlo bez velkého tápání. Ačkoliv jindy jsou Indové chytří jak brouk Pytlík, při dotazu na sídlo pobočky Alitalia jen bezradně krčili rameny, páč si pod tímto pojmem nebyli z to schopni něco představit. Ptát se na ono místo místo nich potulných filípků, vyšlo by to na stejno - na lejno. Nakonec to vypátral Filip sám, s pomocí bóží a map v Průvodci Indií.

To však zdaleko neznamenalo, že bychom měli vyhráno. V sídle sídlilo více firem, takže chvilku trvalo, než jsme vyslídili tu správnou kancelář. No a v té nás sekretářka s laskavým úsměvem odporučila pomalu na opačný konec Bombaje. Že tam prý nám to zařídí, tam je ta spávná pobočka/kancl. Prostě klasika, Hinduistán - Absurdistán. Přitom ta "kráva" mohla zvednout sluchátko a vyřídit to telefonicky. Měl jsem jí sto chutí na místě zamordovat. Filip nejspíš též. Avšak svorně jsme si uvědomili, že v Indii je kráva posvátná, tudíž jsme od tohoto úmyslu upustili a nasraně opustili tamní filiálku.

Opět jsme v ulicích, hodin už je jedenáct, na počtu tisíciletí se nic nezměnilo. Stále to chceme stihnout před polední pauzou, tudíž bereme tágo. Na šoféra máme štěstí. Nikde nebloudí, je rychlý a chce jen sto rupií. Ocitáme se před výkvětem moderní architektury - trapně nevkusnou ocelovo - skleněnou krychlí. Ve vnitř si připádáme jako v krematoriu u mrazících boxů. Nevím, jestli jsou zde zaměstnány mrtvoly, které by se teplem rozkládaly, že tu mají takovou klendru (rozdíl proti venku je tu asi 20°C). Co se týče rychlosti obsluhy, takto vskutku vypadalo na zombie. Přívětivá sekretářka se nám začala věnovat po šesti minutách hovoru (a to nevínme jak dlouho se vykécavala před našim příchodem). Kdyby to byl pracovní hovor, tak budiž. Ale silně pochybuji, že by se při vyřizování třeba nějaké faktury líbezně usmívala a eroticky zabarvovala hlas, jak to člověk dělá při hovoru s blízkou osobou opačného pohlaví. Ale což, hlavně že jsme to úspěšně vyřídili a to v námi plánovaném limitu, to jest do poledne. Tudíž můžeme jít v klidu na oběd, stejně jako za chvíli půjdou ouředníci.

Jelikož při zpáteční cestě nás netlačí čas, volíme levnější variantu a sice bus. Který však musíme napřed najít, odkud jezdí. A jak to v Indii dopadne, když se někoho zeptáte, kde je zastávka, vám vyprávět nemusím. To už jistě dobře víte. Navíc to bylo zamotané tím, že jsme se museli napřed najít sami.

Celé to vzniklo při přecházení čtyřproudovky. Páč nejbližší přechod měl být tak po půli kilometru, stříhli jsme to durch jako domorodci kličkující mezi projíždějícími auty. Naštěstí uprostřed byl ostrůvek, kde byl člověk relativně v bezpečí a mohl si na chvíli odáchnout. Protože jsem si na něm odáchnul o něco déle, stal se Filip vítězem našeho minisouboje, kdo se dřív dopraví na druhý chodník. Načež mi zmizel z dohledu, pohlcen davem. Tím pádem jsem se dostal do situace, po níž jsem bažil po celou dobu dovči. Ocitnout se sám na neznámem místě (cca 6 500km od domova) bez dobré znalosti cizí řeči, bez mapy, bez klobouku, ale naštěstí obutý. I přes všechna úskalí nepodléhal jsem panice, páč jsem měl po kapsách 300Rs na případné tágo a vizitku hotelu. Avšak nehodlal jsem tam zajet ihned, aby mě kdyžtak Filip zbytečně nehledal. Dílo se záhy zdařilo a po čtvrt hoďce bloumání okolo Chopátí beach jsme na sebe narazili. Radostí mi spadl kámen ze srdce, páč tím pádem jsem ušetřil 100 až 150 rupií, které budou následujícího dne zkapaněny v rámci oslav přežití a odjezdu.

Cesta busem do Colaby byla vskutku lacinější a to pouhé čtyři rupie na osobu. Po polední siestě vyrážíme k Red Salvation Army zjistit co a jak s Karlem a Lénou. Filip si v uličce hanby kupuje své oblíbené pitíčko 2 v 1, kterým si balsamuje nervy, zatímco já si je naopak drásám pomalorychlostním internetem. A to všechno jen proto, abych zjistil, že jsem nic nezjistil. Na můj včerejší e-mail už Léna neodepsala, takže nejspíš počítají s tím, že jsme na Armádě spásy.

Večer přišlo repete. Počínala z toho všeho býti jakási rutina. Stereotypní koloběh jako v buddhistickém kole života, kde jsou propojeni vepř, had a kohout, navzájem se požírajíce. Nás sžírala nuda. Zvířecí trojici nahrazovaly whiska, pivo, konopí. Už jsme neměli síly na nějakou turistiku, podnikat výlety za poznáním. Pomyslný metr do civilu/odjezdu jsme stříhali tak, že jsme to prostě a jednoduše stříhli do nejbližší nálevny a tam zapíjeli a zabíjeli zbývající čas. A aby nebyl koloběh nijak narušen, odtamtud přes uličky hanby k hotelu Tádž mahál. S vědomím, že máme moře času civět do moře.

Dnes nás čeká poslední noc v žhavém indickém podnebí. Páč měla být poslední, osud se rozhodl nám ji spestřit. Nevím, zda-li to bylo záměrně na naši počest, ale snažili se nám připomenout domovinu. Blížila se Filipojakubská noc - pálení čarodejnic. Tak se nás rozhodli za živa usmažit avšak i s ostatními hosty. Před jedenáctou večer vypadl proud - následkem čehož se dotočil větrák - následkem čehož během pár minut jsme se potili jak v sauně. Aby nám tam šla alespoň trocha čerstvého vzdoušku, pootevřeli jsme dveře na chodbu. Ti, kdož si říkají: "A proč si ti troubové neotevřeli okno?" si okamžitě odepíší bod z naučného qvízu o Indii. Asi máte okno, páč jsem v minulé kapitole psal, že tahle kobka žádné okno nemá.

Toto trýznění ne nepodobné inkvizičním praktikám v rámci tortury při odhalování spiklenců ďáblových trvalo hodinu a půl. Jako odtučňovací kůra a průprava na globální oteplování to bylo v jádru fajn. Ovšem jinak absolutně na nic. Čtvrt hodinky po ukončení tortury, sotva jsme se stačili svlažit ve sprše, se kdos dobýval klepáním na naše dveře. Nebyli to naštěstí inkvizitoři, anóbrž naši milí přátelé, Kárl und Léna. Léna přec jen ten můj poslední mail přečetla, a tak místo na R.S.A., se šli též ubytovat do Maria lodge. Avšak byli o poznání moudřejší a rovněž neskromnější. Nebojíce se rozšoupnout, pořídili si bejvák o pade dražší, než-li my, následkem čehož měli luxusní nadstandard v podobě okna na pokoji.

Návštěvu si načasovali bravurně dokonale. Neboť Spojené království velkého vedra a strašného smradu právě dosahovalo svého zenitu zásluhou výpadku proudu. Ale to nám nikterak neubíralo na dobré náladě z radostného setkání. No dobře, Léně to kapku nevonělo, ale ostatním to bylo fakt šumák. Rozehráli jsme prapodivnou karetní partiji, v níž místo karet, za listy posloužily zážitky z cest. Čím hrůznější, strastiplnější zážitek - tím větší trumf. Byli jsme jak ostřílení, falešní hráči z Monte Carla, neboť jsme z rukávů tahali jeden trumf za druhým. Nakonec vyhrál Karel, jemuž moc nechybělo k amputaci nohy a možná i úmrtí, poté, co ho bodnul infikovaný moskyt. Dva dny byl total ochrnutý, nemohl chodit, jen ležel v malarických horečkách. Jeho hnis v noze působil dosti odpudivě a to už údajně bylo jen malé bebíčko po devíti dnech léčby jakž takž zhojené. Bebí hodně připomínalo pizzu. Byl to zarudlý koláč jakože tomata a uprostřed bílý hnis vypadající přesně jako rozteklý sýr na pizze. Když ležel na marách, prý se mu honily hlavou ty nejčernější myšlenky. Že mu nohu amputují, zůstane nakažen nějakým virem, nepovolí mu vstup do Evropy a on zůstane zubožen v Indii na ulici mezi žebrotou, ponechán na pospas trpkému osudu. Léna ho konejšila, že ho nikdy neopustí, že v tom případě zůstane s ním v Indii. Nemluvě o tom, že jí také ďoblo cos infikovaného, tudíž jí rovněž vyrostl v noze malý hnis. Takže se jakbysmet viděla na věky věků v Indii s jednou nohou a s jednonohým Karlem. Zkrátka scénář jak dělaný na hollywoodský doják, či spíše bollywoodský, když jsme v té Indii.

Jelikož "pěkných" prožitků z putování bylo habakuk, protáhli jsme si zajímavý "karetní dýchánek" do půl třetí ráno. Teprve potom jsme se odebrali na kutě. Obě dvojice poutníků ulehaly se slastným pocitem, že nejen oni jsou smolaři. Byť mám pocit, že moje a Filipovy pocity byly o něco slastnější...

...tak tedy naposledy z Indie... dobrou noc...

ALT

Punks dobývají Indii:


16.10.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 0   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 2,3
jde to 2,3
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (XXVIII)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.