Punks dobývají Indii (XXIX)

Punks dobývají Indii

DRY-DAY

Po ránu jdeme s Filipem očíhnout bydlení L&K. Fakt nechápu, proč jsme si to padíčko nepřiplatili. Ale protože dnes už tu spát nebudeme, platíme jen jeden pokoj jako úschovnu na bagáž. Samozřejmě ten lacinější. Neboť se domníváme, že ten pušinec by eventuelního zloděje spolehlivě odradil od krádeže.

Ve čtveřici vyrážíme na nějakou tu mňamku. Se slzou v oku si naposled dopřávám své oblíbené Aloo gobi s parotou a porcí chilli navíc. Ta slza nebyla ani tak z nostalgie jako z toho chilli navíc, kterého bylo víc, jak navíc. Takže chvíli, co chvíli, jsem otíral slzu a smrkal. A pak ty slzy mohly být ještě zapříčiněny faktem, že byl Dry-Day (volně přeloženo - suchý den). Né, že by nám nedali vůbec nic k pití, jen se v tento den nepodává alkohol. Byl to jeden z mnoha (tuším z šestadvaceti), státních svátků a podáváním alkoholu by byl svátek znesvěcen. Tudíž jsme si připadli jak doma za komoušů, kdy se také na prvního máje nesměl podávat alkohol, aby někdo pod vlivem neznesvětil svátek dělnické třídy, či spíše ukázku tehdejší totalitní moci.

Pro nás to hlavně znamenalo, že zbývajících pár hodin nemůžeme trávit ve společnosti ledňáčků. Beztak Léna měla v úmyslu nás vytáhnout do okrasného parku. Takže jí to hrálo do karet a její myšlenka nenarazila na žádný odpor. Busem jedeme na konečnou. Jenže pro nás to konečná není zdaleka. Před námi se tyčí příšerný krpál. Zkracujeme si ho v jedné restauraci. Avšak ta je příšerná jak ten krpál. Přehnaná klimatizace dobrá k nastydnutí a moc nóbl ceny. Používáme indiánskou lest a požadujeme pivo. To nám ovšem dát nemohou - je Dry-Day. A tak naoko zklamaně, se znechuceným výrazem v tváři odcházíme, aniž si něco dáme.

Osvěžení nalézáme nakonec v petkách vody zakoupených v krámku. Páč při cestě byly už jen dvě restauračky, obě taktéž nóbl vyvoněné, předražené a překlimatizované. My volíme tu nejlepší čistě ekoligickou klimatizaci. To jest posezení pod korunami majestátně vzrostlých stromů. Škoda jen, že okolí se už tak majestátně netvářilo. Klasika Indie - všude poházené odpadky. Přesto všechno tam měl zřízený "bejvák" nějaký týpek. Měl nesmírně mazlivého psa. Chodil tam a sem kolem nás a vyžadoval mazlení. Žila s ním i jedna jednoruká opice. Prý je zlá a hodně kouše, tak ji raději držel na řetězu. Údajně má ještě černou kobru, ale ta byla kvůli vedru zalezlá. Byl to takový šoumen, vesele naložený. To, že bydlel pod širým nebem, ho nijak nermoutilo a na cti mu neubíralo. Krásná ukázka toho, že spokojenost nevězí v hromadění mamonu.

Další pobavení nám přichystali natěrači pouličních lamp. Né snad, že by to byli také šoumeni vědomě bavící náhodné kolemjdoucí. Nás dostal do kolen jejich styl práce. U nás by takového lakýrníka vyzvedli nahoru nějakou vysokozdvižnou plošinou, aby mohl v poklidu lakovat. Tady v Indii? Ani omylem. Kyblík s barvou zavěsit ouškem v lokti, štětku mezi zuby a hurá šplhat nahoru. Tam se jednou rukou přidržovat a druhou natírat. Jako posilovna dost dobrý, jako práce dost na houby.

Do parčíku dorážíme uondáni výšlapem a hicem. Takže místo kochání se přírodními scenériemi volíme posezení na lavičce ve stínu, kde trávíme hodinu a půl. Teprve pak vyrážíme na okružní kolečko. Krom záhonů s okrasnými květinami je v parku spousta keřů sestříhaných do tvarů rozličných zvířat. Než jsme to stihli vše řádně očíhnout, tak všechny lavičky byly zasednuté. Přesunuli jsme se tedy do druhé zahrady, co byla naproti. Ovšem tam bylo velký kulový, takže jsme ji prolétli jak kulový blesk, a zanedlouho jsme byli zase venku.

Jelikož jsme byli líní sejít štreku až dolů na bus, počali jsme vošéfovávat nějaký bus nedaleko od zahrad. Po složitém vyptávání zjišťujeme, že do Colaby jede bus č.122. Pochopitelně, že nejezdí v neděli. Sice byla středa, ale státní svátek, tudíž jakoby neděle. Naštěstí si sami všimneme, že tam jede i č.133. Akurát, že si toho všimneme u prvího busu pozdě - už nestačíme naskočit. Všechny busy jezdí, pokud tedy jezdí, v deseti až patnácti minutových intervalech, s čestnou vyjímkou čísla 133 - to jediné jede jednou za hodinu... Z čehož vyplývá, že jsme byli za vokůrky a domorodci z nás měli pobavení. Nutno podotknout, že jsme nijak nazdařbůh nemrhali drahocenným časem, anóbrž jsme se zodpovědně vzdělávali. Za tu hodinu jsme se s přehledem naučili dešifrovat indické číslice. Při druhém pokusu jsme dávno věděli, že se k nám blíží č.133, a měli tak dost času na přípravu "zakleknout do startovních bloků". Filip sice naskakoval až za jízdy, ale i tak bylo naše kvarteto komplet.

Zalézáme na pokojík hanby. Začíná doba balení, sprchování a zewlu, vyšperkovaná suchým drinkem, když je ten Dry-Day. Kouř z drinku líně plynul pokojem, stejně jako nám pokojně plynul čas před odjezdem. Suchý drink byl velmi dobrý nápad. Když jde Filip vyřídit účet za nocležnictví, nabízí se portýr, že nám zařídí taxi. Což se ukazuje velmi výhodným, protože je domorodec znalý cen, nesnaží se ho taxikář oblafnout. Krásným výsledkem se stává cena 350 Rs. Čili poloviční oproti té, za kterou jsme se od letiště dostali sem. Portýr dostává za dobrý skutek dýško pade a nám tak zbývá hafo peněz na (ne)propití.

Nastala hodina Há. Je devět večer a poněvadž nám to jede v 1:45 ráno, vyjíždíme. Jistota je jistota. Páč, co kdyby taxikář píchnul, že... Naposledy máme příležitost si vychutnat jízdu noční Bombají. Léna si část jízdy na památku nahrává digitálním foťákem. Šofér se nás ani moc nesnažil natáhnout. Místo 350 chtěl 370, budiž mu přány. Jízda proběhla bez defektu a bloudění, tudíž máme k dobru čtyři hodiny, než to poletí. To je velmi "príma", páč co jsem četl, tak letiště Chatrapati Shivaji v Mumbai patří do top těch nejhorších letišť na světě.

Problém nastává s tím, zač utratit peníze. Směnit tu hrst rupií za dolary a ty pak následně u nás za koruny, by bylo značně nevýhodné. Tak se proměňujeme v Mařenku a tři Jeníčky, co jsou na výkrmu u Ježibaby. S tím rozdílem, že my to jídlo do sebe futrujeme s chutí a rádi ostošest. Po hodině a půl v restauraci, či spíše ve výkrmníku, jsme nacpaní k prasknutí. Utrácet další peníze za nová jídla nemá smysl. Jediné, co ještě utrácíme, jsou drobné za použití WC. Halt když se někdo naplní, skoro až přeplní, musí se začít vyplňovat. A tak jeden po druhém mizíme na toaletu. Zjišťuji, proč je toto letiště v top ten špíny. Na kabinku čekáte frontu, a ač se letiště snaží tvářit honosně, je to záchod na podřep.

Jídlo už vidět ani nemůžeme a záchody vidět snad už nebudeme muset. Tudíž si to šineme k RTG kontrole. Indům se pramálo líbí Karlův pyramidový opasek. Nechápou, proč takovou věcičku nosí. Odpověď, že se jedná o "punk fashion", je nijak neuspokujuje. Nevědí, co je punk... A podezírají Karla, že by opasek mohl použít jako zbraň. Po názorné ukázce, kterak dlouho trvá vyvléct pyramiďák z oček kalhot, je teprve vzat na milost. Uznávají, že by byl ohromně nápadný a letadlová ochranka by měla přehršel času ho zpacifikovat. Ještě, že si nevzpoměli na variantu, kdy může jít na záchod a tam by na přípravu zbraně měl času dost. Ale ono to bylo z jejich strany spíše takové hraní si na důležité osoby. S čímž jsme se nesčetněkrát setkali u uniformovaných lidí. Zbývající trio je vpuštěno bez nějakých procedur. A tak můžeme vejít do sekce, kde se čeká, až je éro přistaveno. Je to přesně ten úsek, kam jsme nechtěli jít brzy. Jako indické vyplašenky, které se všady nahrnou zbytečně brzy.

Vítají nás neóny prozářené obchůdky s vínem, pivem a whisky a to za pár šupů. Jedná se o jakousi neutrání zónu. Zde Dry-Day neplatí. Za blbost se platí. Indický kalich hořkosti je vypit do dna...

...Sbohem Indie...

Punks dobývají Indii:


30.10.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 0   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (XXIX)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.