Dva dědci v pogu

Dva dědci v pogu 

Konečně! Po třech týdnech se Lukáš dostal do rodného města! Tři posrané víkendy plné přesčasů, do toho problémy se splácením leasingu, no co byste chtěli od průměrného velkoměstského konzumenta! Ještěže si té degradace byl alespoň vědom a přinejmenším přemýšlel, jak z toho kruhu ven.

Byly časy, kdy Lukáš chodil na punkové koncerty několikrát do měsíce. Nemohl si nechat ujít žádnou akci, co taky o víkendu jiného, že. Sedět u TV s rodiči? Hovno, žít se musí naplno! A že to žití naplno šlo, když si na sebe nemusel vydělat – náklady na lahváče, krabicové víno a lístek na vlak pokryl z nuzného kapesného od rodičů. To byly časy. Postupně se však punková banda začala drolit a punk se začal komercionalizovat. Už to nebyl jeden dva koncíky v kraji za měsíc. Akce se pořádaly několikrát do týdne, a to v každém zapadákově. Poptávka se přizpůsobila nabídce. Co na tom, že klientela se proměnila. Přestal mít přehled, kde se co děje. Stejně by na to neměl čas ani peníze.

 

Tentokrát ale na punkový koncert nemířil. Chtěl si trošku vyčistit hlavu, pokecat s Markem u piva a spláchnout ze sebe celotýdenní stres. Rockový klub, který na maloměstě fungoval už dvanáctým rokem, byl jistá volba.

Vyzvánění telefonu.

„Ano, Marku? Už jdu, jak jsme se domluvili, budu tam…prosím?... budu tam do… neslyším tě, budu tam do patnácti minut.“

Hlas na druhém konci drátu zopakoval svou informaci.

„Lukáši soráč, ten chujokokot generální mě poslal se zakázkou k dodavateli. Kdybych už měl pivo, pošlu ho do prdele, zmrdečka. Každý nácek má svůj tácek.“

„Hovno. V pátek večer? Na to ser… cože? Už jedeš?... no ok. Tak teda za hodinu. Však já mám knížku, počkám.“

 

Lukáš dorazil do potemnělého klubu. Pět a půl lidí, jako obvykle. U vstupu stál ovšem mladík s kasičkou. Zastavil jej ve chvíli, kdy si to Lukáš štrádoval k baru.

„Hele, kámo, padesát korun.“

„He?“

„Padesát korun, dneska je koncert.“

„Co hraje?“

„Uherská hácé smečka Zamárdy üdëhëja a rumunští punkenroleři Lacul Bucura. Mají tady zastávku v rámci šňůry, zajtra koncertují v Berlíně.“

 

Lukáš měl po poradě s šéfem kanclu hlavu jako gymnastický míč a moc si nedokázal představit, že ho ještě čeká divoké pogo v kotli před reprobednami. Ale to by zase musel žhavit telefon, zjišťovat, kde mají volný stůl, rezervovat… kdepak, zůstaneme tady.

 

Koupil si u baru kelímkové pivo a střízlivě si přisedl na kraj lavice, kde se krčila osmičlenná skupinka mladých punkerů. Číro, dokonce postavené, měl však jen jeden z nich (zřejmě vůdce skupiny), ostatní spíše působili jako sympatizanti, respektive punkoví nováčci. Punker svými košilatými vtipy bavil celý stůl, a když si všimli přisednuvšího Lukáše, mladé osazenstvo ztichlo.

Lukáš přelétl teenagery povzbudivým pohledem a praštil na stůl lesklou knihou. Tím dal najevo, že mladé nepřišel otravovat, jen nebylo jiné místo k sezení.

Kalendárium, zahlédl ještě číratý hoch na obálce a poté se opět pustil do uvolněné pivní konverzace. Z debaty o učitelích, známkách z písemek a rodičovských trestech za ně Lukáš pochytil, že jde o studenty zdejšího elitního gymnázia.

 

Když si šel Lukáš pro druhé pivo, zahlédl dva své staré známé. Jednoho pustili v lednu z vězení v rámci Klausovy amnestie, takže nyní opět smažil a čorkoval. Druhého viděl naposledy před pěti lety, to nastupoval na protialkoholní (ten známý, že). Dnes nepůsobil, že by byla léčba úspěšná. Krátce se pozdravili.

 

Marek dorazil, když začala zvučit první kapela.

„Tvole pčo…“ vydechl zruinovaně a odhodil kabát saka na dřevěnou lavici politou pivem. Kus látky se svezl na podlahu pod stůl mezi vajgly.

„Zdravím, ty efektivní lidský zdroji,“ zavtipkoval Lukáš „Psal jsem ti přece, že je tu koncert. Koukám, že pogo si asi nedáme, co?“

„Ty, co se týče těch bot, tak ty nevadí… koupím si nové.“

„A problém je?“

„No, ty rolexky za deset litrů. Někam si je musím…“

„Moment, tys byl zas na nějaké konferenci či co?“

„Ne, já tak chodím normálně.“

Oba přátelé se zasmáli a přiťukli si pivem. Ozvalo se plastové lupnutí vzájemně se srážejících kelímků.

 

Zamárdy üdëhëja rozjela první song.

„Tož omrknem to, ne?“ napadlo oba třicátníky téměř současně. Zvedli  se i se svými plasty, saky a manažerskými starostmi.

Co je však překvapilo, byla mizivá účast pogujících. Skupinka gymnazistů byla v podstatě jediná, kdo by připadal v pogující úvahu. Amnestovaný i neabstinující si balili jointa a kapela je spíše rušila. Občas zařvali nějaký agresivní skřek požadující ztlumení hudby. Jinak v klubu nikdo nebyl.

Markovi to nedalo a vplul do punkového tance. No, vplul. Vpodstatě pogoval sólo. Dva onášivkovaní chlapci si trsali v bezpečné vzdálenosti od něj. Později Marek zjistil, že je to maďarský doprovod právě hrající kapely.

Marek vlastně pogo nikdy nebral subkulturně, nýbrž sportovně. Vzhledem k tomu, že do sebe denně valil proteinové nápoje za účelem udržení pevného břicha, bicepsů a stehen, intenzivní pogo považoval za ideální způsob k udržení kondice. Účast na punkovém koncertě byl proto spíše takový závod, kdo odpoguje více. Marek vždy urval první, maximálně druhé místo. Možná i proto, že s ním nikdo nesoutěžil.

Po pár uvolňujících pivech se na prázdný parket vrhnul i Lukáš a po něm i číratý gymnazista. Byl to nezvyk. Lukáš si rád šoupnul nějaký ten stage diving či circle pit, nicméně zdejší podmínky to jaksi neumožňovaly.

Pivem zmožený gymplák se odšoural na záchod. Lukáš se natáhl pro pivo a chvíli ucucával a pozoroval kytaristův hmatník.

Marek si zprvu nevšiml, že poguje sám. Poté se otočil a celá ta absurdita situace ho rozčílila. Tak já přijdu z práce, dneska tu ani nemám být, v kapse se mi mohou rozbít rolexky – a ještě si musím všechno jak pičus odpogovat sám?!

Vtrhl na wc, kde si zrovna mladí drobili paličku do papírku a rázným gestem je nahnal do poga. To by tak hrálo. Voni sem dojedou až kdesik od Segedínu a vy byste si tu postávali na záchodě, že? Žádné takové!

Pogo tím znatelně zhoustlo.

Jsou to nějací magoři, ti dva, mumlali si teenageři pod vousy, ale poslušně pogovali. Nebudeme je provokovat, kdo ví, co jsou zač. Může jim hrábnout.

Když takto proběhlo i hudební představení druhé kapely, klub se opět zahalil do mlžné tmy a liduprosté prázdnoty. Marek odešel domů (v sobotu ráno musí do práce a odpoledne bere děcka na výlet) a Lukáš si dal ještě pivo, sleduje při tom partičku rozjařených šestnáctek, které se sem právě přiřítily z nedaleké diskotéky. Dívky se s chichotáním zastavily uprostřed klubu a přelétly těkavýma očima stoly. Prázdný, prázdný, hele, nějaká piča s knížkou, haha!, přisednem? Je tam místo! Neblázni, bude si chtít povídat a pak už se ho nezbavíme!

Děvčata si sedla do rohového stolu a dala si dvojité mojito.

Lukáš býval po šestém pivu rozvernější, a přestože se loni ženil, lehký flirtík nepovažoval za nevěru.

„Mařeno!“ výskl na prsatou servírku, která v klubu dělala už sedmým rokem „Ty mátové limonádky jsou na mě jo?“

„Jasně, píšu ti je na lístek,“ přisvědčila se smíchem barmanka a dále se věnovala svému notebooku. Lukáš pomrkl směrem ke stolu dívek a odpovědí mu bylo nechápavé vykulení očí.

Tlačil však nejen čas, ale i močák. Lukáš se odbelhal na záchod a s blaženou úlevou vylil své přeplněné kanoe. Opláchl si ruce před posprejovaným zrcadlem, a když se vrátil do klubu, zjistil, že je zde posledním hostem. Dívčí stůl byl prázdný. I Mařena už chtěla zavřít:

„Zdrhly ti, no. Bude to šest piv… plus teda čtyřista dvacet za ty drinky. Jestli nemáš hotově, napíšu ti to klidně na sekyru a zatáhneš mi to, až půjdeš kolem…“

 

 


8.11.2014   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 6   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1,9
jde to 1,9
 

Diskuse ke článku - Dva dědci v pogu

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
P.B.V.
P.B.V. - 15.11.2014 13:16

Psal to kamarád Filip z Opavy, dobrý a chytrý člověk.

 
Banjo
Banjo - 11.11.2014 10:40

Lopata jsem taky bejval, ale to už je dávno - v bolševickém pravěku 80. let...
Pak jsem si udělal VŠ, takže teď jsem ten IT - mimozemšťan...
A kdo to psal, to fakt nevím. S jistotou můžu konstatovat jenom, že já ne.
Ale celkem pohodové čtení.

 
chrpa
chrpa - 11.11.2014 0:04

to já poguju pořádně furtsmajlik - 1

 
Medvěd!
Medvěd! - 10.11.2014 13:12

Banjo: Ahoj.Já jsem taky lopata a stejně jako ty rád zapoguju - sice né dlouho,ale jo.Plíce mi to nedovolej,abych zapogoval na celej set,ale vždycky dvě,tři skladby dám alespoňsmajlik - 1Jinak.Kdo to psal ?

 
Banjo
Banjo - 10.11.2014 9:28

Třicetiletý "dědek" bych klidně mohl být moje dítě, a to bych ho měl skoro jako plnoletej... A když zajdu na koncík, klidně zapoguju. Akorát holt jsem obyčejnej ajťák a žádnej manažer... smajlik - 14

 
Sanovak
Sanovak - 10.11.2014 7:49

ja budu vecne mladej smajlik - 3smajlik - 1
a rolexky mrdam