Punk.cz - o punku u nás i ve světě

„Uhuru,“ volám od vrátek, jsou čerstvě natřená. Ani komín už není tak nakřivo, jak býval, a ve svahu se černají dva čerstvě zryté záhony. Nejdřív vidím svalnatá záda, opálená dohněda, pak kmitající šlachovité ruce. Stojí po pás v jámě, která tu včera nebyla, a neslyší mě. „Ahoj, co děláš?“ překvapuju ho zezadu. Poplašeně sebou trhne a vykoukne z jámy. „Kopu záchod,“ vykřikne a rozchechtá se nejšílenějším smíchem na světě. Pronikavé modré oči mu září z tváře zaprášené hlínou, chce se přestat smát, ale nejde mu to. V údolí pod námi vystupuje z oparu sto věží Prahy a řeka se matně leskne v horkém odpoledním slunci. Tady na kopci, v horní části zahrádkářské kolonie pod Bulovkou, jeho malém českém království, je vzduch čerstvý a voní zelení.

„Proč se mnou? Rozhovory se přece dělají se slavnejma lidma,“ ptá se a koutky mu nepřestávají cukat. „Chtěli někoho normálního,“ krčím rameny a on sebou po břiše plácne do zahradního bazénku, který je mu na délku tak akorát. Kdyby víc roztáhl ruce, přerazil by si je o betonové okraje.

„Nejradši mluvím o svojí kočce, ale to většinou nikoho nezajímá,“ vynořuje se, prská vodu a už se zase chechtá. Pro někoho podivín a blázen, starej ujetej pankáč a věčně nakoplej démon s nevyčerpatelnou energií, pro jiného vzácná zářící bytost, dětsky čistá duše, šaman, svatý muž a anděl. Narozen ve Skotsku a životem smýkán po nejrůznějších koutech světa, Kris Rowell, Rock´n´Rowell, toho času na prodloužené dovolené v Česku.

Počkej, to mi nejde, já nepřemejšlim lineárně, přeskakuju v čase sem a tam...

Mám tu misi, dalo by se říct.

Zrovna teď si myslím, že moje mise tady je postavit ten záchod.

Protože tu žádnej neni, ha ha ha.

A taky tím, že tady to místo dávám dohromady jakoby platím nájem tý skvělý ženský, která mě tu nechává bydlet. Vidělas, jak mi rostou cukety?

Já vím, ale nepoznám plevel od zeleniny, navíc nevím, co všechno jsem tam zasadil. A vůbec, proč jsi tak hrozně kritická? Copak nestačí, že to všechno krásně roste a ničemu to neubližuje? Proč bych to měl vraždit? Připomínáš mi tím mojí matku.

Měla ji, kde střádat. Měla a ještě pořád má dobrej život.

Vždyť mě taky občas měla plný zuby.

Vždycky mě na chvíli dala někomu jinýmu.

Nechodil jsem do školy, teda chodil, ale většinou jsem tam nedošel, ha ha ha.

Jako v životě?

Do džungle. Pozoroval jsem krokodýly, hady, pavouky a škorpióny. Bylo mi šest let a to je to, co malý kluky zajímá, ne sedět v lavici.

No jasně, jednou mě ze školy na dva dny vyloučili za to, že jsem je tam přines a vypustil ve třídě, ha ha ha. Vidělas, jak jsem opravil komín?

Táta byl architekt, stavěl tam univerzitu.

Máma je ze skotský aristokratický rodiny, nikdy nepracovala, všude ho následovala.

Teď jsem si zrovna vzpomněl, že jsem doma hodil přes vanu ručník, aby se po něm pavouci dostali ven. Jinak je dávám do krabičky a vynáším na zahradu.

Jo, z Nigérie. Cesta lodí, jak jsme zastavili v Las Palmas nabrat zásoby, jak jsme připlouvali do Accry. Od tý doby rád cestuju.

Vždyť víš, kde jsem byl.

Tak se ptej.

Tak jo.

Nádherný místo, jedno z mejch nejoblíbenějších na světě. Poslali mě tam, když jsem byl v armádě.

Musel jsem, zlobil jsem, já zlobím celej život, ale rovnou ti řikám, aby ses mě neptala, co jsem udělal. Dali mi na vybranou buď pasťák anebo armádu, tak jsem si vybral armádu, i když se mi teda moc nechtělo nosit zbraň.

Sedmnáct, vlastně možná šestnáct.

Do tý doby, než jsem si jednou dal moc dobrýho jointa a řek jsem, že už nevyskočim. Šest let, myslim.

Z letadla přece, byl jsem u výsadkářů.

Jel jsem tam, když mě vyhodili z armády. Měl jsem tenkrát přítelkyni, jmenovala se Carol Cocayne, dobrý jméno, ne? Ha ha ha...

Dost, řek´ jsem jí, že se vrátím za půl roku a o rok a půl jsem to přetáh´.

Jasně, že na mě nečekala.

Jel jsem přes něj do Indie, Kábul bylo nádherný město a Afghánci nádherný lidi.

Strašný, nejhorší.

Jednou jsem tam našel na ulici nějaký vyhozený jídlo a sněd ho. Hrozně jsem onemocněl, byl jsem plnej červů.

Vzali mě k sobě křesťani a vyléčili mě. Ale říkali, že mě nevyléčili oni, ale Ježíš Kristus, a tak jsem vlastně našel Boha. Nejdřív jsem to řikal, jenom abych jim udělal radost, ale pak jsem pochopil, že měli pravdu.

Úžasný počasí. Gabi mě tam poprvé podvedla, ani jsem jí to nemoh´ mít za zlý, oni vypadaj fakt dobře.

Tam se narodila Lana. Nestih jsem Gabi odvézt do nemocnice, tak porodila v hliněný chatrči. Vyběh´ jsem ven a křičel ´haleluja´, vtom okamžiku začal zpívat muezzin z mešity a černoši řikali Gabi:´Tvůj manžel je křesťan?´, ha ha ha

Chtěli jsme tam žít. Měli jsme byt v Mnichově, udělali jsme velkej mejdan a uprostřed mejdanu jsme odešli na letiště, Gabi byla v šestým měsíci. Všem jsme řekli, ať si rozeberou věci v bytě, že už se nikdy nevrátíme.

Protože nám došly peníze a nesehnal jsem práci.

Můj bratranec tam měl diamantový doly, myslel jsem si, že by mě moh´ zaměstnat.

To si myslel taky, pracovali pro něj jenom černoši. Řikal, že když mě pošle dolů, živej se nahoru nedostanu. Ale dal nám peníze na cestu zpátky.

Leze z čeho?

Ne, zpátky do Británie, v Mnichově už jsme se neměli kam vrátit. Takže jsme skončili na Orkneyích, žili tam tehdy moji rodiče.

Danielovi byly tři roky. Když jsme ho vyráběli, v Londýně ve squatu, nevylezli jsme tejden z postele, miluju Londýn, ha ha ha....

Nebuď jedovatá, jo? Sama si vždycky začínáš s osobníma otázkama. Kde jsme to skončili?

Gabi to tam nenáviděla. Počasí, osamělost, byla hodně sama. Já jsem nebyl moc dobrej manžel, vždycky jsem odešel někam na návštěvu a vrátil jsem se za několik dní. To byl konec našeho manželství.

Bylo to jediný místo, kde jsem si tenkrát moh´ dovolit koupit dům. Je dobrý mít svojí základnu, místo, kde můžu dělat věci, který bych jinde dělat nemoh´. Mám obrovský množství nápadů, pořád se mi derou do hlavy, neustále, nejsem schopnej je všechny přetvořit na věci, to je trochu frustrující. Proto je dobrý mít svoje místo, můžeš si tam dělat, co chceš a nedbat na to, co si o tom kdo myslí.

Jako třeba postavit pár komínů, který nejsou úplně nutný, ale vypadaj dobře.

Nejdřív mě chtěl jeden z nich zabít, vidíš tu jizvu, co mám na čele?

Dodnes se na mě zle kouká.

Mysleli si o mě určitý věci, který si už teď nemyslej.

Když jsem to slyšel poprvé, nevěděl jsem, co to znamená, musel jsem se podívat do slovníku. A tam stálo, že ´napůl šílený´, tak to mě trochu zranilo. Vůbec to zní trochu jako nemoc, co? Teď už mi to nevadí, přijde na to, jak se to projevuje, jako třeba ten týpek s tou vycpanou žirafou, Dalí, ne že by se mi jeho věci líbily, ale nevadilo by mi ubírat se podobným směrem. Taky na to mám věk, jako mladej člověk nemůžes bejt ekcentrickej, protože to jsi přece ještě neměl čas se ekcentrizovat. A navíc, když to nějak nevyužiješ, nemá význam takovej bejt.

Pro mě je to způsob, jak vyjadřuju sám sebe. A lidi okolo mě z toho mají radost, hodně se nasmějou, to je to, co na tom dělá radost mně. Prostě místo toho, abych vozil lidi ve vlaku nebo je opravoval nožem, jim dělám radost tim, jakej jsem.

Já někdy říkám, že jsem umělec, ale lidi se mě pak ptají jestli maluju oleje nebo pastely, prostě přemejšlej jenom v jedný dimenzi. Tak radši říkám, že jsem environmentalista a pacifista.

Nemohli bysme tohle už vynechat?

Udělali ze mě pacifistu, to je snad jasný. Od tý doby nenávidím násilí, děsí mě. Zažil jsem ho tam víc než dost. Ale fakt o tom nechci mluvit, a ani bych neměl.

Hele, tak to už je fakt moc. Zapomněla jsi, že se taky považuju za environmentalistu.

Ale jo, třeba boty, oblečení. Je to hezký, když si koupíš něco, co není k jídlu, máš to potom i druhej den, i třetí. Třeba tady jsem si koupil psací pero.

Ty si se asi zbláznila. Slabost pro převleky mám z doby, kdy jsem chtěl být tanečníkem baletu.

Jo, ale tohle nebyla úplně moje vina.

Otec mi to zakázal, myslel si, že mám problémy se svojí sexuální identitou.

Ne, určitě ne. Já mám problém jenom s tím, že se strašně jednoduše zamiluju, takže jsem taky hodně často zklamanej, ha ha ha.

Já nevim, to se snad nedá spočítat. Několikrát denně, vždycky když opustim svůj zahradní sektor.

Tak třeba se snažim koukat se na ženy jako na sestry.

To asi neni, ale už o tom nebudeme mluvit, jo? Já z toho pak mám určitý problémy, uvědom si, že už žiju dlouho sám, ha ha ha.

Pořád, všude. Proto jsem si doma pořídil návštěvnický centrum Uhuru, to je svahilsky svoboda.

Dobrej nápad.

Nebyl můj. Ale už před lety jsem si na dům napsal nápis ´café´.

Přišli německý turisti.

Vysvětlil jsem jim, že tam žádnou kavárnu nemám, že jsem jenom chtěl, aby někdo přišel.

Všem říkám, aby toho moc neočekávali.

Chodí, ale já jsem často pryč. To je jedinej způsob, jak tam žít, jezdit co nejčastějc pryč.

Třeba do Česka.

Byl jsem tu před dvaceti shánět práci, ale žádnou jsem nesehnal.

Ale já jsem se sem původně přijel oženit, přivez jsem si na to i oblek a nechal si ho vyčistit!

Ne, už měla někoho jinýho. Zase jsem přijel pozdě, ha ha ha...

Všechno. Počasí je skvělý, lidi upřímný, všechno tu roste. Na Orkneyích mi na zahradě roste jenom kapusta a ta nikomu nechutná. Teče tady voda a je sem zavedená elektřina...voda si myslím, že je důležitější...

Jak jsem říkal, dávám to tu dohromady, snažím se z toho udělat bezpečnější místo. Vidělas tu zeď, co jsem dole postavil? Jinak v podstatě to samý, co jsem dělal v Africe. Každý ráno se probudím a obdivuju přírodu. Jabloně a hrušně, nejdřív kvetly a teď je na nich malinký ovoce, strakapoudy a vlaštovky na obloze. A dole jezdí vlak, to mi připomíná můj dětskej sen.

Ne, chtěl jsem ho řídit, mít tu svojí malou kabinku, potkávat každej den spoustu novejch lidí...

Ne, neřídil.

Když jsem uklízel v nemocnici, chtěl jsem jsem bejt chirurgem, ale taky se to nepovedlo, to je trochu otrava na mym životě – dostávám šance a nejsem schopnej je proměnit ve skutečnost, ha ha ha.

Ha ha ha, ale já za to nemůžu, to přichází automaticky.

Ne, to nikdy, to se mi v životě nestalo.

Jasně, že lituju, všeho, vždycky. Lituju i toho, že se dívám zpátky na všechny ty věci, kterejch lituju. Na všechny ty hlouposti, který jsem udělal i na ty, který jsem neudělal. Říká se, že člověk se chybama učí, ale to teda není můj případ, já jsem ve svý podstatě dost dětinskej. A některý lidi jsou pak nasraný, protože si myslej, že ty svoje úlety dělám schválně.

Ale tak to neni.

Příliš často, ono tě to k tomu svádí, když člověk žije sám. Jako třeba když tě opustí žena – máš strach začít si něco s nějakou další. A pak si říkáš ´měl jsem a neudělal jsem´, to tě hrozně psychologicky poškodí. Někdo kvůli tomu brečí, já se snažím s těma svejma neúspěchama žít.

Můj vztah s Bohem.

Určitě.

Samozřejmě...počkej, jak to myslíš?

V tom případě bych byl rád, abys tam napsala, že moje děti jsou pro mě důležitější než moje kočka.

Všechno, drží to tu všechno pohromadě, dává život. Tahle malinká planeta klopýtá vesmírem a já na ní sedím a můžu bejt i nadále bláznem, ekcentrikem, pacifistou a environmentalistou.