Příhody Medvídka Pika podruhé, část II.

Příhody Medvídka Pika podruhé, část II.

Jediné, co vám mohu říct, je, že políčko bylo uprostřed lánů kukuřice, tudíž nebylo vidět z žádné strany, dokud člověk nepřišel až těsně k němu. Těžko pochopit, jak někdo mohl zapomenout na tolik trávy pohromadě, ale našim dvěma „přátelům" se každopádně hodila. Postup byl jednoduchý. Pobrali tolik trávy, kolik jenom unesli a v opuštěném údolíčku v lese ji usušili. Potom ji začal Johny hulit a Medvídek se šel schovat, aby se Johnymu lépe zapomínalo. A pak už jen čekal a pozoroval, jak obláčky marihuanového kouře vyplňují údolí až po okraj.

 

Uplynulo pár hodin a v údolí byla už taková mlha, že by se Rákosníček i se svým rybníkem styděl. THC ve vzduchu by se dalo krájet a všechna lesní zvěř komplet už byla zhulená, až běda. Medvídek doufal, že jeho plán vyjde, zatím se totiž nic nedělo a on už byl silně netrpělivý. Ale najednou pocítil takový neurčitý pocit. Začalo to v drápech u nohou a pomalu to sílilo až do žaludku. Ano, byl to skutečně pocit, jako kdyby mizel z tohoto světa. Jako kdyby pomalu řídl a vytrácel se, pocit absolutního a dokonalého zapomnění. Pomalu, kousek po kousku, se jeho vědomí vracelo zpět do jeho domova, následováno fyzickým tělem. Poslední věc, kterou uslyšel, bylo zvolání: „Chuligáni! Takový oheň po celým revíru! Zavolám policii a uvidíte, patříte na šibenici holoto jedna!" A pak se cosi zvrtlo. Mizícího Medvídka v posledním zlomku vteřiny spatřil hajný Bill Beer. Tedy už vlastně jenom jeho hlavu.

 

(Jméno Bill Beer je pochopitelně jen vymyšlený pseudonym, pan Konečný pochopitelně nechtěl, abychom jeho identitu veřejně obnažovali v tomto obskurním příběhu. )

 

Bílé plochy důvěrně známé Nekonečné planiny v Mezielnu se zavlnily. A doprostřed spadl Medvídek Piko. Bez hlavy. Hlava zůstala ležet kdesi v lese, což možná někdy dosti zamotá hlavu případnému náhodnému houbaři., takže tam pak budou ležet hlavy dvě. Torzo Medvídka se zvedlo a ohmatalo si krk. Pak zlostně koplo do země a zachrčelo pár nesrozumitelných hrdelních nadávek. Sice přežilo nehodu, ale nebylo mu to nic platné, jelikož nyní bylo jen bezhlavým medvídkem. Pomalu si však začalo uvědomovat, že může vidět jakýmsi vnitřním zrakem, což bylo jediné štěstí, protože alespoň mohlo zjistit, kde se nachází. Ukázalo se, že hlava není pro Medvídka až tak důležitá, protože většinu důležitých funkcí může obstarat mimosmyslově. Zjistil, že se může telepaticky domlouvat s kolemjdoucími a dokonce jim může i částečně číst myšlenky. Když se konečně ujistil o správném směru, vydal se zbytek Medvídka Pika na cestu domů.

 

Nemám hlavu lásko

Jsem jak moucha kroužící

Po stropu márnice

Slepec tápající ve tmách

Ztracený Bůh.

Kterého nikdo nehledá.

Kapka naděje v moři zoufalství

Vracím se domů

A postupně pověsím

Celou svou rodinu

Nad jejich těly

Si vyhoním čuráka

A potom snad naleznu

Správný směr

Zapal mou hranici

Už je čas

Ať shoří celý svět

Dnes se budeme milovat

Bez těla a bez duše

Jenom dvě prázdná torza

Nahá ve tmě.

Dnes se navždy zbavíme strachu

A vstoupíme do Ráje.

 

Tak se náš medvídek konečně vrátil domů. Bez hlavy se mu zdál svět jiný. Možná, že dokonce i lepší. Ale chtěl ji zpátky, to ano. Ale nevěděl, jak na to. Když je někdo bez hlavy, jedná většinou dosti bezhlavě. A tak se šel Piko nejdřív poradit s Malým Bílým Králíčkem. Ten ovšem – jako vždy – nevěděl vůbec nic.

„Hmm…člověče ty máš problém", pokoušel se Králíček přemýšlet nahlas. „Ale vím, kdo by ti mohl pomoct. Nicméně nebude se ti to líbit".

„Mluv. Zdá se ti, že jsem v situaci, kdy si můžu vybírat?"

„Můžeš zajít za Nesmrtelným Marabuem. Ta…Věc procestovala kdejaký kout Tethys. Mohl by vědět, kdo ti může pomoct. Alespoň mě nic lepšího nenapadá, sory".

To se ovšem Medvídkovi ani trochu nezamlouvalo. Nicméně, co mohl dělat? Nakonec si řekl, že za zeptání nic nedá a vyrazil k Marabuově boudě. To hovado si ji postavilo ze zapomenutých obětí znásilnění. Medvídka vždy překvapilo, jak rychle jeho dům rostl. Dům, složený z mrtvých žen. Vypadal už skoro jako palác. Nesmrtelný jako vždy seděl na zápraží a pozoroval okolí. Když jej spatřil, roztáhl své ústa v úlisném šklebu a zašeptal: „Medvídku, medvídku…"

¨"Nech si toho, nebo udělám to, co vždycky. Začíná to být trochu stereotypní, nezdá se ti?", odsekl Piko. Pak se trochu zarazil a zkusil být slušný. „Víš…upřímně řečeno, něco bych po tobě potřeboval?"

„Pro tebe všechno, lásko. A copak to bude?"

„Víš, možná sis už všiml, že nemám hlavu", začal Medvídek trpělivě.

„Samozřejmě. Ale na tom, co k tobě cítím to nic nemění, neboj se".

„No a já jsem došel k názoru, že bys mi mohl pomoci získat ji zpět. Prý znáš Zemi Zapomnění líp, než většina ostatních. Alespoň co se našich sousedů týče", mávl odevzdaně rukou směrem k Bělokrálíkovi a ospalému senilnímu Požírači.

„Tak takhle tedy. Pověz mi všechno".

A medvídek řekl Marabuovi celý svůj příběh. O Johnym, o pokusu navrátit se zpět a o své ztrátě. Když konečně skončil, Nesmrtelný jenom pokýval svou nestvůrně velikou hlavou a pak řekl: „Na něco se tě zeptám. Bojíš se smrti?"

„Teda…Já nevím. Mám rád svůj život docela rád a ještě nějakou dobu bych si ho rád užíval. Nechci zemřít".

„Ale smrt je jen zdání. Ve své podstatě neexistuje, vše je totiž živé, vše je v pohybu, mění se, vzniká a zaniká. Jenom to ne vždy dokážeme vnímat. Smrt je potom jen změna stavu, myslíme si, že někdo je mrtvý, jen proto, že máme obraz jeho smrti ve své mysli. Ale nedokážeme si připustit, že ve skutečnosti ani nikdy neexistoval. Víš, říká se mi Nesmrtelný, ale to není tak docela pravda. Víš, proč nemohu zemřít?"

„Ne. Proč?"

„Protože už jsem mrtvý, přirozeně", zasmál se Marabu chraplavým smíchem.

„Cože? Jak je to možné?", podivil se Medvídek.

„Přesně nevím. Tuším jenom to, že já sám zapomněl, nebo možná nechtěl odejít na ten druhý břeh, změnit se v něco jiného. Ale můžeš se na to zeptat Kenčorgy, až ji najdeš. Ta ví všechno".

„Kdo to je? Nikdy jsem o ní neslyšel".

„Tvůrkyně anomálií v tomhle světě. Královna Chaosu. Ona je zodpovědná za všechny takové, jak jsem já, nebo ty".

„Ale…proč to dělá?"

„I ona je jen služebnicí Entropie. Je jejím poslem, vykonavačem rozsudku i hlásnou troubou. Ale navíc se mě neptej, všechny tvé otázky ti zodpoví Kenčorga osobně. Možná".

„Dobrá…A ty znáš cestu k ní?". Medvídek začínal tušit, že teď se něco pokazí.

„No ano, znám cestu, ale předtím, než já pomůžu tobě, tak musíš udělat něco ty pro mne. To je základ obchodu, chlapče. Pojď dál".

 

medvidek

 

Medvídek se později snažil zapomenout na všechny ty věci, co s ním Marabu dělal u sebe v ložnici. Ale nikdy se mu to příliš nepodařilo, zůstalo mu to jako doživotní trauma. Nicméně, mrtvý Nesmrtelný přeci jen splnil svůj slib a vysvětlil Medvídkovi cestu. Cestu k hoře Nihilis.

 

Putoval deset dní ( Hrubým odhadem deset. Těžko měřit čas někde, kde není slunce. Na to totiž těžko někdy někdo zapomene ) pustinou Zapomnění, holými pláněmi, které obývaly bizarní a šílené bytosti, jaké si jen dovedete představit. Možná i takové, které si představit nedokážete. Nebo dokážete, ale já bych vám to neradil. No prostě, když už se mu zdálo, že jej nic nemůže překvapit, došel k večeru desátého dne k branám města Patria. Město se rozkládalo kolem hory Nihilis, jejíž vrcholek mizel nahoře v mracích, v několika soustředných kruzích. Kdokoli se chtěl dostat k hoře, musel tedy nejdřív přejít přes město. Medvídek tedy pomalu sestupoval k městské bráně a přemýšlel, co jej ještě čeká v tom podivném městě. Samotná brána vypadala trochu jinak, než jak jsme většinou zvyklí z našeho světa. Byla totiž živá. Lépe řečeno, jednalo se o Dveřního démona, který během let zarostl do hradební zdi a sloužil teď tedy jako vchod. Jakmile spatřil Medvídka, otevřel své jediné obrovské zlaté oko bez bělma a promluvil. Znělo to jako vrzání starých dveří: „Jmééno?? Drrruh? Důůůvod nááávštěvyy?"

„Medvídek Piko. Požírač emocí druhé kategorie, momentálně dočasně bezhlavý. Turistika", odpověděl náš hrdina. Nepovažoval za zrovna vhodné hned při vstupu do města na sebe prásknout, koho hledá.

„Souhlasííí. Můůůžešš vstoooupiit, aaalee needěleej proooblémyyy sssic přiiijdeš iii ooo zbyyyteekk těěla". Potom se rozestoupil na obě strany, což vypadalo velmi zvláštně. Uprostřed jeho těla vznikl dostatečně velký otvor, kterým Medvídek prošel do Patrie.

¨"Přííííjemnýý pooobyt", zavrzal za ním démon a opět se uzavřel. Zezadu vypadal docela jako obyčejná vrata.

 

Co se týče architektury Patrie, je to skutečně koncert podivností, nesmyslných konstrukcí a hlavně zapomenutých a nefunkčních slohů a konstrukčních postupů. Za zmínku stojí už městské hradby, které jsou růžové se zelenými a červenými puntíky. Přesto jsou vysoké téměř sto metrů a vnější okruh má obvod okolo třiceti kilometrů. Navrhl je kdysi dávno architekt Zylius z Alzheimburgu. Shodou okolností to byl vzdálený příbuzný Malého Bílého Králíčka, který o tom pravděpodobně neměl ani potuchy. Patřil také ke stejnému druhu bytostí, lépe řečeno k bytostem, o kterých nikdo nevěděl, k jakému druhu vlastně patří, čím se živí, k čemu jsou užitečné a nevěděly to ani ony samy. Zylius se tedy rozhodl stát se architektem, což se mu nakonec podařilo. Postavil ty nejpodivnější stavby na Tethys, které byly bizarní i na zdejší prostředí. Jeho oblíbeným jídlem byl meloun s hořčicí a byl vášnivým sběratelem vadných holících strojků. Nakonec byl popraven pro znevažování autority, čehož se měl dopustit tím, že postavil císaři Skleroziusovi IV. palác, který nebyl vidět. Ovšem nebyla to tak docela jeho vina, protože císař doslova řekl že chce takový palác, jaký „ještě nikdo na Tethys jakživ nespatřil". Zylius to tedy vyřešil tím, že postavil palác neviditelný. Tehdejší císař neměl příliš smyslu pro humor.


Ale vraťme se k bezhlavému Medvídkovi. Dostal se sice bez problémů do města, nicméně absolutně netušil, jak se dostat až k Hoře. Nikdy dřív ve městě nebyl. Kolem vládl nepopsatelný zmatek a chaos. Po podivně stavěných ulicích pobíhala celá změť těch nejroztodivnějších tvorů, zapomenutých bytostí a stvoření, navzájem si překážejících, hlučících a spěchajících za svými každodenními starostmi. Společně vytvářeli poněkud křečovitou, avšak velmi charakteristickou atmosféru města. Medvídek bloumal po ulicích, které byly někdy zbytečně široké, jindy zas až neuvěřitelně úzké, padaly do hlubin města, aby se vzápětí opět vynořili vysoko nad domy v bizarních mostech, vinuly se ve spirálách, zamotávaly se v nejroztodivnějších křižovatkách, větvily se na všechny strany. Některé byly označeny různými nápisy, cedulemi a šipkami, až by z toho Medvídkovi šla hlava kolem. Samozřejmě kdyby nějakou měl. Po nějaké době se dostal na náměstí, které bylo uprostřed mnohem vyšší, než na krajích a proto působilo poněkud pyramidovitým dojmem. Bylo vytvořeno z černých dlaždic, lemovaných žlutými pruhy a kolem dokola jezdila podivná vozítka všech možných barev, připomínající zrezivělé zahradní traktory na krabích nožkách. Vozítka byla obsazena Obsadenty, údajně nejlínějšími stvořeními na světě ( Alespoň to se tvrdí v příloze knihy Šanorumcon, jejíž autor měl zřejmě nějakou potřebu zmapovat všechny světy, nesvěty, jinosvěty a antisvěty, co jich jenom je. Autor, jenž zůstal v anonymitě, nám tady tvrdí, že Obsadenti jsou skutečně nejlínějšími stvořeními, ovšem jen o vlásek vyfoukli toto prvenství dobře najedenému Španělovi v neděli odpoledne ). Většinu jejich těla tvoří jejich žaludek, který se nalézá zcela venku z těla. K němu poté přiléhá malá hlava, tenké nožičky a takřka nepostřehnutelné ruce. Obsadenti samozřejmě nemohli chodit, takže si nechali postavit stroje, které je nosili, takzvané Nosiče. Celý život se potom zabývali tím, že se potulovali po světě a hledali, co by si nacpali do svého obrovského žaludku. Jedli opravdu téměř vše, ale naštěstí pro ostatní tvory nebyli příliš rychlí. Měli velmi neobvyklou metodu rozmnožování. Jelikož byli tak líní, že žádný pohlavní akt nepřicházel v úvahu, rozmnožovali se vlastním žaludkem. V praxi to vypadalo tak, že když se jejich žaludek naplnil do určité míry, vyvrhl dalšího malého Obsadentíka. Ten potom vyfasoval vlastního Nosiče a začal shromažďovat potravu. A tak dále pořád dokola. Rozhodně nepatřili k nejoblíbenějším druhům života na Tethys.

 

Nicméně našemu hrdinovi posloužili jako orientační pomůcka. Uvědomil si totiž, že na onom náměstíčku už jednou byl. Velmi nevybíravě ( telepaticky ) zaklel a rozhlížel se kolem, nevědouc už, co dál. A právě tehdy mu padl do pomyslných očí spásný nápis, na jedné z budov okolo náměstí. Byla to tři magická písmena, vábící poutníky i místní do útrob dveří pod sebou. Výzkumy prokázaly, že tento nápis je srozumitelný všem existenčním formám, jejichž životní profil je rychlejší, než růst javoru a to ve všech světech. Vypadala takhle:

 

BAR

Medvídek se nerozmýšlel ani chvíli a vkročil dovnitř. Ukázalo se, že místnost vevnitř je patrně mnohem větší, než budova, ve které se nachází. Co se týče interiéru, vypadala hospoda téměř jako každý pozemský bar, ovšem s různými speciálními úpravami s ohledem na osazenstvo. To bylo opravdu velmi různorodé. Medvídek byl zvědav, co takový podnik nabízí tvoru, jako je on a proto se posadil na jednu z barových židlí a čekal, až si ho někdo všimne. Netrvalo to dlouho a jeden z číšníků, vytáhlé čtyřruké stvoření azurové barvy se na něj povzbudivě usmálo a otázalo se: „Co to bude, mladý pane?", přičemž jedním párem rukou stále míchalo nějaký drink. Medvídek znejistěl a pak řekl: „A co máte dobrého? Tedy…abych byl upřímný, ještě nikdy jsem v takovémhle zařízení nebyl".

 

„Á, tedy pán je pravděpodobně z venkova, že?", zazubil se modrák. „Spektr, nemýlím-li se? Máme tady širokou nabídku zakonzervovaných emocí a nálad, velmi koncentrovaných a pečlivě vybraných. Jen si račte říct, co byste rád". Posunul před něj jakýsi podivný lístek. Místo jídel a nápojů na něm však byly položky jako: Sebevražedné myšlenky", „Frenetické štěstí", „Melancholické rozpoložení schizofrenika" apod. Medvídek si jej celý prolistoval, náhle ho však něco napadlo a tak se zeptal: „A jak je to tady s placením? Máte tady nějaké peníze, nebo tak něco?" Barman opět odhalil své fialové dásně a odvětil: „S placením, mladý pane, nebudou žádné problémy. Dovolíte?", otázal se a špičkou dlouhého nehtu přejel lehce Medvídkovi po jeho bílém kožíšku. Poté se na prst podíval. Pod nehtem mu zůstal ten nejčistší heroin, jaký kdy v životě viděl. „Jak jsem říkal," usmál se spokojeně. „S placením z vaší strany nebudou žádné problémy. Jen si račte vybrat. Budete u nás váženým hostem".

 

Medvídek si nakonec vybral jeden z míchaných konzervantů, specialitu podniku „Smíšené pocity Deluxe". Emoce obsažené v malé bílé nádobě byly opravdu velmi luxusní. Mnohem lepší, než ty surové od lidí, pomyslel si Medvídek a pohodlně se uvelebil v kožené pohovce v rohu baru a užíval si rauš. Po nějaké době si uvědomil, proč vlastně do Patrie vůbec přišel a rozhlížel se po návštěvnících v místnosti. Hledal někoho, kdo by vypadal jako zcestovalý a natolik ochotný, aby mu mohl pomoci. Nakonec mu zrak spočinul na někom, kdo seděl hned na vedlejší pohovce, vychutnával zcela obyčejné Martini a spokojeně pozoroval mumraj v místnosti. Byl to člověk, což bylo v Tethys velmi zvláštní, působil však dojmem, jako kdyby zde byl doma již od narození, jako kdyby v tomto baru přímo bydlel. Medvídek si dodal odvahy a opatrně se k němu přišoural.

Squat_the_world


15.8.2009   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 5   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 4,4
nic moc 4,4
 

Diskuse ke článku - Příhody Medvídka Pika podruhé, část II.

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
Squat_the_world
Squat_the_world - 15.8.2009 15:48

myška: néé, obrázky kreslil Neznámý Malířsmajlik - 12

 
myška
myška - 15.8.2009 15:43

mates a kdo kreslil ty obrýázky? alysha?

 
myška
myška - 15.8.2009 15:42

juch...smajlik - 18

 
Squat_the_world
Squat_the_world - 15.8.2009 14:34

Houda: hele ještě tak jeden, možná dva, uvidim jak je ten zbytek dlouhejsmajlik - 1

 
Houda?
Houda? - 15.8.2009 14:31

ksakru clovek se do toho zacte a hned je konecsmajlik - 2 kolik to bude mit jeste dilu?smajlik - 5