Punk.cz - o punku u nás i ve světě

„Promiňte pane“, začal opatrně a zdvořile. „Ale je trochu zvláštní vidět zde člověka. Pokud se neurazíte, rád bych se zeptal, jak jste se sem dostal“.

Muž byl vyšší postavy, bělovlasý a s dlouhým vousem, působil celkově asi jako něco mezi pohádkovým čarodějem a prodavačem vstupenek v muzeu. Povzbudivě se na Medvídka usmál a pokynul mu, aby si přisednul. Pak řekl: „No vida, bezhlavý medvěd, který přesto mluví. A jak zdvořile. Tato země mě asi nikdy nepřestane překvapovat. A to jsem zde již velmi, velmi dlouho“. Odmlčel se, upil trochu nápoje ze sklenice a zapálil si dlouhý doutník. Chvíli se zdálo, jako by na Medvídka zapomněl, potom však pokračoval dále. „Tak ty se divíš, co tu dělá někdo, jako já. Je to velmi prosté. Byl jsem spisovatel, slavný a proslulý, avšak lidé na mne zapomněli. Zpočátku jsem si cítil trochu divně, neboť jsem se několik desítek let po mé smrti objevil tady. Ale už jsem si zvykl, tady jsem opět slavný a leckdo mne zná. Mám všechno, co chci, tak proč litovat zapomnění?“

„Mohu se zeptat, co jste například napsal? Znám něco od vás?“

„Ale jistěže. Určitě něco budeš znát…Tak co třeba Hamlet? Nebo Romeo a Julie? Sen noci svatojánské? Říká ti to něco?“

„Ale jistě! To jsou přece známá díla“, vykřikl Medvídek. „Vy tedy budete pan…“.

„John Maxmillian Walter. Potěšení na mé straně“, dokončil stařík.

„Ale…to jsou přece Shakespearova díla…tedy lidé si to aspoň myslí“, podivil se Medvídek.

„Cože?“, zařval strašlivým hlasem Walter. „Ten zasraný diletant a nedouk William? Vždyť ten nebyl schopen napsat ani souvislou větu, natož román či hru. To on mi ukradl mé celoživotní dílo? Jak tomu může někdo uvěřit?“

„Za to můžou pravděpodobně historici. Ti dokáží vymazat a přepsat celou paměť lidstva jako nikdo jiný“.

Walter velmi nekulturně zaklel, objednal si dvojitou whisky a vrátil se zpět. Konečně se trochu uklidnil, podíval se na Medvídka a řekl: „To jsi mi radši neměl říkat. Teď jsi mi zkazil dojem z celého mého života zde. Ale co, na druhou stranu to leccos vysvětluje“.

„Můžu se vás na něco zeptat?“, přešel Medvídek do čelního útoku. „Znáte cestu k hoře Nihilis?“

Stařec se na něj zachmuřeně podíval z pod hustého obočí, kopl do sebe další whisky a poté pomalu promluvil: „Chlapče, chlapče…Ty jsi samé tajemství a komplikace. Proč to chceš vědět? Ale nakonec ano, znám tu cestu. Byl jsem tam jednou a zapřísáhl jsem se, že nikdy znovu už tam nepůjdu. Co tě donutilo ptát se po cestě na Horu Prozření?“

„To je dlouhý příběh“.

„Máme času dost. I když jen proto,že tu žádný čas není“.

„Tak dobrá“.

Po tom, co si Walter vyslechl celý příběh, pokýval hlavou a smutně řekl: „Zopakujme tedy staré chyby. Pomohu ti najít cestu k Hoře, avšak až k ní s tebou nepůjdu. Ovšem, kdybys skutečně potkal Kenčorgu, zeptej se jí na mě. A na toho kokota Shakespeara“.

„Dobrá. Nezapomenu“.

„Nuže, dopijme a vzhůru ke Třem soudcům. To oni musí rozhodnout, zda jsi hodem stanout před Patrony“, řekl Walter. Pak se provinile rozhlédl kolem a dodal: „Moment. Musím se na cestu ještě trošku posilnit. Počkej tady“. Vypil sklenku a zamířil k baru pro další, jako kdyby tušil, že se teď dlouho, velmi dlouho nenapije.

Tři soudci patří k rase Dizormistů. To aspoň Walter medvídkovi tvrdil. Podle toho, co zapomenutý spisovatel tvrdil, vykonávala zřejmě tato rasa roli jakýchsi správců Tethys, kteří měli za úkol udržovat ten nepochopitelně složitý zmatek ve vytyčených kolejích. Podléhali prý přímo Patronům, mezi které pochopitelně patřila také Kenčorga. Jejich sídlo leželo přímo na úpatí Hory, mělo smolně černou barvu s bílými pruhy a tvarově se podobalo přesýpacím hodinám. Medvídek očekával dlouhou řadu žadatelů, kteří čekají na to, až budou vpuštěni na Nihilis, ale před ohromnou zlatou bránou kupodivu nikdo nestál. Brána byla sama o sobě mimochodem velice zajímavá, neboť měla tvar obličeje, který se neustále hýbal, mrkal na kolemjdoucí, mračil se či roztahoval ohromná ústa v dementním úsměvu. Podivné na ní bylo také to, že měla tři oči. Nebyl to však další Dveřní démon, jak Medvídek původně předpokládal, ale dveře, které na sebe braly podobu myšlenek a pocitů všech kolemjdoucích. Jakmile se před ně oba naši hrdinové postavili, dostaly do tváře mírně rozpačitý výraz, jako by nevěděly, co si mají myslet.

Walter si však dveře dlouho neprohlížel, přešel přímo k nim a zabušil na ně klepadlem, které viselo tváři z nosu jako ohromný piercing. Brána se pomalu otevřela a ven se vysoukal drobný mužík skřetovitého vzezření s titěrným cylindrem na hlavě, oděný v přiléhavé černé sako. Z pod saka mu vzadu čouhal dlouhý, jakoby krysí ocas, který zřejmě žil svým vlastním životem a neustále se mu pletl pod nohy. Spatřiv spisovatele a Pika, zašklebil se v pokusu o úsměv a spustil: „Ddobrrý den vážení pánovéé. Já jsem Scrrath, ponížený sluha a služebník tří...“

„Já vím, kdo jsi“, přerušil jej Walter hrubě. „Zaveď nás ke Třem Soudcům“.

„Jak ssi vaše veličensstvo přřeje“, zazubil se skřet a pozval je dál.

Dům se zdál zevnitř mnohem větší, než zvenku. Byl plný dlouhých chodeb, prostorných pokojů, ale nezdálo se, že by zde kdokoliv přebýval. Veškeré místnosti byly prázdné, až na měkké koberce, které tlumily kroky všech tří bytostí, které po nich kráčely. V domě panovalo divné ticho, které znají pouze hluší lidé, ticho, které pomalu vyplňuje obě uši, až se usídlí v hlavě natrvalo a člověk zapomene, jak vlastně znějí zvuky. Když už to Medvídek nemohl vydržet a chtěl se zeptat, jak dlouho ještě půjdou, otevřel Scrrath jedny dveře, otočil se na naše přátele a zašeptal: „Tak jssme tady. Počkejte, prosím, v přředssíni, já vás ohlássím Třřem“. S tím otevřel další, mnohem větší dveře a zmizel za nimi. Medvídek a Walter se usadili na pohodlných židlích v předsíni a čekali. Po chvíli se Medvídek otázal: „Co jsou vlastně zač? Co po mě budou chtít, aby mne pustili na Nihilis?“

„To nikdo dopředu neví. Jediné, co ti mohu říct, je, že oni jsou hlavními důvody, proč se někdo nebo něco objeví na Tethys“.

„Jak to myslíš?“, podivil se Piko.

„Tak jak jsem to řekl“, odtušil John. „Jsou to tři hlavní služebníci a poslové Zapomnění. Stres, Zmatek a Stáří. Aha, už jde zpět. Dneska je nějak podezřele rychlej“.

Medvídek se chtěl ještě na něco zeptat, ale všiml si, že skřetí slouha se opravdu vrací zpátky a mlčky na ně kyne, aby šli dál. Vstal tedy a poněkud nejistě se vydal ke dveřím. Spisovatel šel ještě kousek cesty s ním, ale Medvídek věděl, že na Nihilis chce jít jen on a jeho také budou soudit. S nelehkým srdcem tak prošel dveřmi vysokými ocelovými vraty a stanul v dlouhé místnosti, na jejímž konci stála široká lavice se třemi koženými křesly. A na těch křeslech seděly ty nejpodivnější bytosti, které kdy v životě viděl.

Nejde dost dobře popsat slovy, jak vypadá Zmatek, Stres a Stáří, protože člověk jejich podobu spíše cítil, než viděl, pokud se na ně podíval. Tak například kdybyste pohlédli na stáří, zřetelně byste pocítili, jak vás opouští síly, tělo vám napadají různé choroby, pomalu se scvrkáváte a v neposlední řadě vás opouští staré vzpomínky, jedna po druhé. Pak si dokážete představit, že fyzická podoba stáří není až tak důležitá. Medvídek se díval na všechny tři soudce naráz a jediné na co se zmohl, bylo tiché: „A do hajzlu“.

Mrtvolné ticho prořízl jako první Zmatek: „Kdo jsi a proč k nám přicházíš?“, otázal se. „Ne, že by na tom zvlášť záleželo, ale člověk dneska nikdy neví, koho si pustí do domu, že, páni kolegové. Onehdá se nám tu vecpal jeden blázen a prej že hledá svatý grál nebo co to mlel a tak podobně. Poslal jsem ho někam i s tím jeho červeným křížem a velbloudím hradem nebo odkud že to byl. Camel Lot, říkal ne? No a bylo to tuším tři sta nebo čtyři sta let zpátky co tu další magor v klobouku hledal nějakou archu nebo snad arch no nějakej papír…“ V podobném duchu pokračoval Zmatek dobrých deset minut, až Medvídek málem zapomněl, na co se ho prve ptal. Když se však Zmatek na chvíli zarazil, aby se nadechl, spustil Piko jako rychlopalný kanón:“ MedvídekPikopožíračemocídruhé kategoriemomentálnědočasněbezhlavý“. Tím vzal Zmatku vítr z plachet, hlavu však zvedl Stres, který si až do té doby okusoval nehty. Prohlédl si Medvídka zpod svých brýlí s kostěnou obroučkou, ukázal na něj plnicím perem a otázal se: „Skutečně? Ale to tvrdíš ty, jak máme vědět, že mluvíš pravdu? Co když jsi špión? Nebo nájemný vrah? Co když ve skutečnosti nejsi bez hlavy, ale máš na sobě jen převlek? Co mi na to odpovíš, he? Chceš na Nihilis, co? Viděl jsi ji někdy? Za kým chceš jít? Myslíš si, že je na tebe zvědavý? Co kdybys radši odtáhl, odkud jsi přišel, co!?“ Postupně se zvedal z křesla a poslední slova na Medvídka křičel z plných plic. Vyrostl do výšky, zdálo se, že vyplňoval celou místnost a Medvídek se neměl k tomu, aby ječícímu monstru odpověděl. Nakonec potichu zašeptal: „Chtěl bych navštívit Kenčorgu“.

„Cože??“, zaječel Stres. „Můžeš to zopakovat, skrčku? „

„Jdu za Kenčorgou, protože se jí chci na něco zeptat“, odsekl už sebejistěji Piko.

„Ahá“, zamnul si pan Nervózní ruce, ale dosud mlčící stáří jej rázným pohybem svého pařátu umlčelo.

„Za Kenčorgou nemůže žádný živý“, zasténalo a jeho hlas zněl jako zavírající se víko rakve. „Nejprve se musíš podrobit mojí moci a potom se znovu narodit. Nesmíš být obtížen žádnými vzpomínkami, neboť bys mohl narušit křehkou rovnováhu, které kolem ní panuje. A já se tě tedy ptám: chceš to podstoupit? Nebo se radši vrátíš domů tak, jak jsi, bez hlavy, ale se vzpomínkami? To rozhodnutí je na tobě, nikdo ti v něm nemůže zabránit, ani živý, ani mrtvý. Věz ovšem, že Kečnorga vládne děsivou a nevyzpytatelnou mocí. Je dcerou Entropie, žije v jejich vírech, stále se měnící, věčně zanikající a a znovu sebevytvářející. Nikdo netuší, co ti setkání s ní přinese. Ani já.“

Medvídek Piko chvíli tiše uvažoval. Nejdřív měl chuť vrátit se domů a na všechno zapomenout. Připadal si zmatený, podvedený a naštvaný. Nakonec se však přece jen rozhodl rozhodl jinak: „Když už jsem došel až sem, tak nemá cenu se vracet. Celá má cesta by byla vykonána zbytečně. Jen do toho, přines mi mou smrt a zabij mé vzpomínky“.

„Tak dobrá“, odvětilo Stáří. „Pojď blíž ke mně“.

Stáří natáhlo kostnatou ruku a Medvídek cítil, jak ho ovanul chlad. Všechny barvy mu zčervenaly před očima a stále tmavly, až nakonec celá místnost kolem něj upadla do tmy. Pak vše odplulo někam do dálky a on ztratil i poslední zbytky vědomí.

Bez vědomí není vesmír, hmota, ani antihmota. Vez vědomí není života ani smrti. Ani Bůh, ani Satan, ba ani sama existence neexistence. Ani slova, ani podstata jejich syntaxe. Vše i nic jsou utopeny jak čajové lístky v temném pu – erhu nevědomí. Není tu čas, ani prostor, aby rozvířil jemné vlnky myšlenek na hladině a dal vzniknout čemukoli. Příčina a následek spočívají klidně v sobě v dokonalém satori bez jakékoliv duality. Ale jelikož Chaos má smysl pro humor, i na této tabula rasa se nakonec objevilo pár ošklivých cákanců. A vesmír znovu vznikl, popadajíc se při tom kameňáku za břicho v miliardách slunečních erupcí.

Přímo tady se právě oddělil subjekt od objektu a pojal o sobě iluzorní zdání, že je malým bílým bezhlavým medvídkem. Přestože neměl hlavu, vířil v něm celý proud zmatených myšlenek, které se zkrz zástupné symboly pokoušely marně uchopit hologram reality slovy. Tedy, na počátku byla věta. Věta zněla: „Kurva, kde to jsem?“

Kolem něj byly mraky a mlžné cáry, které se líně pohybovaly ze strany na stranu. Přímo nad ním zářilo černé slunce. Ležel totiž na vrcholku hory tak vysoké, že její špička sahala až do nebes. Prohlédl si vlastní tělo a uvědomil si celou svoji bělost, medvědovitost i bezhlavost. A pak si všimnul, že proti němu sedí Bytost. Nepřipadala mu nijak zvláštní, protože byla první bytostí, kterou v tomto životě viděl. Její tělo vypadalo, jako by bylo složeno ze samých chapadel měděné barvy a páru černých netopýřích křídel. Bytost se však stále trochu měnila, někdy se mu zdála, že vlastně ani nemá žádnou barvu, že její pokožka naopak jakoukoliv barvu a světlo pohlcuje. Tak nějak mu přišla stvořena z něčeno jiného, než on. Měla však obličej s temně černýma očima, které jej z nějakého důvodu uklidňovaly a jako jediné se neměnily. Byly to dva temné, pevné body, které viděli až na dno duše vesmíru.

Bytost na něj pohlédla a sametovým hlasem pronesla: „Tak jsi se vzbudil. Tvá cesta je tedy u konce, našel jsi mne. Máš radost?“

„Ale…Kdo jsi…A kdo jsem vůbec já?“, vyděsil se Medvídek. „A jak jsem se sem dostal? A hlavně...kde to vůbec jsme?“

„Otázky nesouvisejí s odpověďmi“, odtušila Bytost. „Právě teď jsme na Počátku, i když vesmír žádný počátek ani konec nemá. Ale přesto je plný Paradoxů. Abychom se přes ně dokázali přenést, potřebujeme Chaos a Entropii. Tak, jak jedna událost ovlivňuje druhou, tak i jeden okamžik pohybuje mnoha jinými skrz pavučinu času. A ty jsi bezhlavý medvídek Piko, který ve světě lidí ztratil hlavu. A aby se dozvěděl proč, tak přišel i o paměť a znovu se narodil na Počátku Věčnosti. Teď ti budu vypravovat celý tvůj minulý život, který ještě nenastal, od začátku, abys jej lépe pochopil. Ale věz, že už nenastane. Tvé otázky i tvá cesta tím tedy postrádají smysl. Svým rozhodnutím jsi smazal tu část existence, ve které jsi rozhodnutí udělal a tím také veškerou kauzalitu, která z něj vyplývá. Je to trochu složitější, ale teď vidíš, že díky tobě přestal svět, jak jsi jej znal, existovat. Vznikla zcela nová Jsoucnost“. Pak se dala do vyprávění o Medvíku Pikovi a o činech, které vykonal ve světě, jehož existence nejen že skončila, ale už také nikdy nenastane.

A Medvídek Piko Znovuzrozený to nechápal, nemohl to pochopit, to co se stalo a zároveň vlastně nestalo, nemohl pochopit, že došlo k jakési sebevraždě reality, která se znovu zrodila spolu s ním. Nemohl to pochopit, protože jeho vnímání bylo příliš podobné lidem, byl pevně přilepen ke svému vláknu pavučiny Času, odsouzen k pohybu pouze po směru větru Okamžiků a čekajíc na pavouka Smrti. Ale už brzy se to mělo změnit.

„Víš, jakékoliv pochopení čehokoliv je k ničemu, když to neprožiješ na vlastní kůži a nedokážeš se z toho poučit“, řekla mu jednoho dne Kenčorga. „Ve svém předchozím životě jsi sice vysával z lidí jejich emoce a city, ale stejně ses nedokázal cítit jako oni, protože tvé tělo je vnímalo jinak, jako potravu a ne jako vnitřní zdroj. Teď se situace obrátí, staneš se vnitřním zdrojem lidstva, jejich novou drogou, díky které prozřou a osvobodí se od lepkavých pavučin času. Budeš proudit jejich těly, jejich krví, staneš se novou duší lidstva. Tvé kořeny prorostou skrz kosti Země, tvé podhoubí se usadí pod litosférickými deskami, tvé spóry se dostanou všude, nikdo se před tebou neschová. Víš, v tom světě, který už neexistuje, byly drogy příliš nedokonalé, buď byly jen pro malou skupinku zasvěcených, anebo pouze neužitečně nafukovaly už tak příliš přebujelé ego mas. Ovšem ty se staneš pravou sómou, božskou manou, skrz tebe lidé osvobodí své vědomí od omezující individuální mysli a opět nastane Zlatý věk“.

„Nezeptáte se mne, zda do toho chci jít, nebo ne?“

„Ne. Na tvém rozhodnutí totiž už teď vůbec nezáleží“.

Medvídek Piko náhle pochopil...

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

A na čem tedy záleží? Nuže, jak už jsme si řekli, vše je vědomí. Takže pokud jste dočetli až sem, tak si teď hezky v klidu sedněte, pusťte veškeré své myšlenky z hlavy a medituje o rozhodnotí, které budete muset udělat. Jenom na vás totiž záleží, jestli se jednoho dne objeví na světě nová, prý tedy už dokonalá droga, která bude obsahovat esenci Medvídka Pika a která nás osvobodí z vězení Času, nebo jestli vše zůstane tak, jak je to právě TEĎ. Ale nemusíte spěchat. Dejte si klidně na čas. Hlavně na to nezapomeňte...

Bezhlaví medvědi

futuristické obří houby

sluhové Entropie

Požírači snů

a Cech Časoplavců

Vám děkují za váš Čas.