Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Na konci jedné zpustlé ulice leží sál Odeonu. Právě tady začíná Siouxise, ztělesnění reakce na všechno, co vidíme kolem, prvním koncertem mimořádně dlouhé turné po Británii. Ze slepých ulic neperspektivní periferie, z těch žalostných řad domků přesto vylézá armáda noci. Všechno, co dokázalo přežít z punkové revolty roku 1977, všechny ty ztemnělé duše, sinks, punks, mohykáni, všechno se to slejzá a vyhlíží k  Siouxsii. Je to dokonalý vztah. Oni ji potřebují, tak jako ona potřebuje je. Jsme v sále. Čelní řady dokonale zrdcadlí to, co ona zpívá, všechna slova, ústy i očima upřenýma na její obličej, jakoby vytesaný z kusu ledu. "Z kolíbek se line vábivý hlas, opřádá tě pavučinou, zpívá ti, že nemáš šanci.“ tolik Siouxsie ve své první skladbě. Ceremoniál v tomto "zparchantělém“ chrámu začíná jako nějaká filmová produkce – do tmy bzučí stroje, scéna odhalená přímo do divadelního horizontu klouzavě letících mraků. Bodové reflektory vytvářejí barevnou zeď, za kterou hraje kapela. Celému obrazu dominuje Siouxsie, která se plíží scénou jako orel vyhlížející krysy, poskakuje, vrhá se  vpřed, otáčí se a kroutí před pouštní krajinou zadní projekce pro skladbu "Arabian Knights“. Bubeník Budgie burácí do noci jako batalión městské infanterie. Pro skladbu " Head Cut“ si Siouxsie  nasazuje panamský klobouk, její nářky a skučení se bolestně vpalují do kůže. Pak se podél černých zdí objevují okna a Siouxsie se plíží počtyřech palácem Banshees (víly které věští smrt) do skladby " Tenant“ a pak "Night Shift“ a vlasy se jí lepí na potem zalitý obličej. Ve skladbě "Pandora’s Box“ se stává Louisou Brooksovou a smýká sebou a vleče se kompletním repertoárem z desek "Kaleidoscope“ a "JuJu“. Dáví ze sebe ze všech sil jeden význam za druhým, jednu barvu zvuku a hlasu za druhou. Pak se zhroutí na hromadu a zůstává takto uprostřed pódia jako malá holčička, která v návalu zlosti a žalu rozlámala svoje hračky a teď jí nezůstalo nic. Je konec představení.

Zatímco některé kapely dávají přednost své převaze nad publikem, svému trumfu, kterého chtějí víc a ještě víc, Banshees naopak věří v úplné totální sebeodevzdání. Dělají to tak, že nám zároveň umožňují sledovat se zatajeným dechem ten nejlepší film „gotické trgédie“. Jsme v transu. Jsme očarováni. (Spelbound)

Vivan Goldman v časopisu Melody Maker zpěvačku Siouxsii Sioux (nebo též Suzie Sioux a ještě dříve občanským jménem Suzane Janet Delionovou) označil za "Ice Queen of the new cold music Age"), za "ledovou královnu nového věku mrazivé hudby". Jméno které si tato "velekněžka punku“ vybrala pro svoji kapelu – The Banshees- jak nám prozradí letmé nahlédnutí do slovníku, znamená buď "víly které věští smrt“ anebo hovorově "protiletecké poplachové sirény“. Tedy Siouxsie a její Sirény. Líp si ani vybrat nemohla.

Je možné, že obsah skrývající se v záhadném názvu kapely by postihl to, oč Siouxsie and the Banshees jde,snad líp než stovky slov. Přesto, a jejich mistériu navzdory, zkusme se v několika utržcích z historie této kultovní kapely sestavit průzračnější obraz jejich tvorby. Pokusme se o to přesto, že i autor biografické publikace o Siouxsie and the Banshees, jeden z redaktorů New Musical Expressu, při minimálním možném množství informací konstatoval, že Siouxsie – to znamená pokusit se definovat nedefinovatelné! Banshees – to je svatba mýtu s autenticitou, je to boj protikladů, fascinace a skutečných plodů tvrdé práce. K jejich specifické estetice přispívá fantazie právě tak jako fakta. Zastřené pravdy se tu srážejí s názory vyslovenými bez ubrousku, věci dělané úmyslně pro efekt získávají postupem času hlubší význam, věci jakoby náhodně se skládají do překvapivých efektů.

Hledáme – li dobu a místo vzniku této jedné z nejvlivnějších kapel 80. let minulého století, jsme znovu odkázáni na střety fantazie a skutečností. Jedna z verzí vypovídá, že příběh téhle skupiny začíná ve filmu Vincenta Price, který zpracoval jeden z příběhu Edgara Alana Poea: "Cry of the Banshees“ Poe byl oblíbeným autorem jistého mladíka, Stevena Baileye, z něhož se postupem doby nevyklubal nikdo jiný než Steve Severin, skladatel, textař, basista a klíčová postava the Banshees. Otce jsme tedy našli. Matkou pak nemůže být nikdo jiný než Suzane "Siuxsie“  Dalionová, ozdoba prvních koncertů Sex Pistols. Jiná verze mluví o tom, že Siouxsie a Steve Severin se sešli ještě dřív než koncem roku 1975 na koncertech Johnyho Rottena a Pistolí, a to při koncertě Roxy Music ve Wembley roku 1974. Byla prý z toho láska na první pohled. Láska k Velvet Underground, Iggy Popovo Stooges, Roxy Music  a T.Rex. Na počátku tedy bylo společné estetické a hudební zaujetí a souznění. Ať je to tak či onak, Sex Pistols u toho byli taky.  

Zdroj: VOKNO

Pokračování příště..