Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Po třech letech letech hraní v undergroundu mají the Banshees  dost materiálu – začíná práce na prvním albu. Toto album nese název: The Scream (Výkřik). Christoper Petit z Melody Makeru o této desce referuje pod titulkem "Děti R.D. Lainga a Charlese Mansona“.

Oxfordský slovník říká, že "Banshee“ je duch, jehož skučení a nářky do domu přivolávají smrt.

Televizní generace, děti antipsychiatra R.D. Lainga a šílence Charlese Mansona, přináší své odpovědi. Jim už nejde o to, počkat si na křižovatce, až ostatní přijedou, ale naopak. Šlápnout na plyn a vyrazit na plnou rychlost! To, co vidíme na obalu desky, je snad jakési rozebrané, rozkouskované nahé tělo položené do vody. Písně na tomto albu jsou o zhroucení, o kolapsu, o destrukci představ, o osobní, ale i univerzální desintegraci. Za vším slyšíme otázku: jakej to má smysl, k čemu to všechno je? Skladby "Jigshaw Feeling“ i "Suburban Relapse“ jsou výtvorem dislokovaných mentálních krajin předměstí.

V písni "Switch“ se mimo jiné zpívá:

"Na trpělivých guinejských prasatech

s drastickými vedlejšími účinky

léčí si svoje vlastní bolesti hlavy

vědci a lékaři....“

Tahle píseň spřádá i další zvláštní obrazy a představy, jako by z nějakého alternativního TV programu: Přepínač (Switch) jenom cvaká. "Nicotine Stain“ (Nikotinová skvrna) je píseň, která začíná pocitem, že vaše plíce každým okamžikem musí zkolabovat z kouření cigaret:

"Válejte se v lázni popela / vstřebávejte jedovatý čoudy a smrady“. Zatímco chór katalogizuje všemožné symptomy nemocí a nepořádku, hudba tu funguje jako nějaký chirurgický přístroj, jako skalpel. Ovšem nikoli jako čistý a sterilizovaný přístroj zmírňující bolesti dneška, ale drásající a řezavý. Už dlouho nebylo slyšet kytaru, která by zněla tak elektricky. Pohřební krok udávají v pozadí funerální bicí. Pak hlas, tak přímý a metalický jako železniční kolej. Je to jako výkřik z vedlejšího bytu. Jako by někde v domě byla smrt.

Severin, Morris, Fenton, Sioux - 1977

Přesto, že tolik textů tohoto alba patří strojům útočícím a nebezpečným, moc a síla Banshees tu zůstává v živém těle jejich muziky. Píseň "Metal Postcard“ je věnována Johnu Heartfieldovi. Byl to velmi známý německý umělec (za druhé světové války musel emigrovat) pracující technikou fotomontáže, který upozorňoval na hrůzy nacizmu tím, že ho zesměšňoval. Heartfield byl mistrem černého humoru. V písni "Jigshaw Feeling“ máte šanci vžít se do pocitů schizofrenika, do pocitů katatonie a zhroucení, rozpadu, který se blízí pocitům rozřezávání pilou na jednotlivé kusy duše i těla. Zpěvačka si přímo libuje ve slově "pieces“ (kousky- kusy), které rozkládá na jednotlivá od sebe odtržená písmena, na fragmenty a zlomky. Kytara se zajíká a breptá, když ještě před chvílí byla divoká a plná vřavy. Rytmická sekce zní opravdu jako by chtěla vytlouct mozek z hlavy, když Siouxsie zpívá: "Můj mozek mi padá z rukou...“ I ticho mezi skladbami je zlověstné.

Zjednodušeně řečeno, všechny oblasti zájmu na tomhle albu patří útrobám a mozku a jsou popřeny odkazy na knihu „Knots“ od Dr. R.D.Lainga. Všude je vysoce rozvinutá hra se slovy a obrazy. V písni "Carcass“ slyšíme zpívat: “Někdo je uložený k ledu/někdo zas pátrá po hlavních chodech hostiny/ někdo neodolatelně touží po špinavé lásce...“ Na svém konci se celá skladba proměňuje z "Carcass“, v jakýsi Warholův "Cacrash“ – známý pop - artový obraz autonehody.

"Helter Skelter“ původně beatlesovská písnička předělaná s ohledem na šílence Mansona, který se jí nechal inspirovat ke svému rituálnímu exorcismu a zavraždění přátel a přítelkyň Romana Polanského a které chápal jako urychlení cesty k apokaolypse. V téhle skladbě zní kytara opravdu jako by na ni hrál McKay hrál žiletkou. Hudba náhle a oslnivě končí na slově "stop“, právě tak jako Mansonova hromadná vražda ukončila 60. léta minulého století – léta lásky a tolerance.

Hlavním vlivem na tomto albu je však bezpochyby John Heartfield. Většina písní zrozených z nedůvěry vůči všemožným "image“, využívá tak jako Heartfield techniky nikoli nepodobné jako montážím. Rozrušuje, ničí všechny možné prvky tím, že je staví vedle sebe. Heartfield se pokoušel rekonstruovat "image“, uměle vytvořené představy německého fašismu, aby ukázal jinou alternativní realitu. Fašismus byl první politickou silou, která byla odhodlaná a schopná využít masově sdělovacích prostředků k tomu aby propagovala "čistou image“ státu. K podobnému zneužívání ideálních představ dochází i dnes, v televizi, večer co večer, aniž by si člověk všiml, že je předmětem propagandy a manipulace.

Obraz fotoelektrické cely v "Metal Postcard“ má říz hodný právě Heartfielda:

"Televize bliká

další a další zprávy

křesnutí pazourkem zapaluje oči

rodin usazených v křeslech...“

Všechno je v našem světě naprogramováno. Kdo se nechce vysekat z tohoto obluzení, musí začít mít nedůvěru k jakýmukoli "image“. O tom ostatně zpívá Siouxsie ve skladbě "Mirage“ (Přelud). Žijeme v naprogramovaném světě a přestáváme myslet na to, co za tím vězí.

"Čumíte na to/ jak něco exploduje/ čumíte na to/ jak něco vylítlo do vzduchu/ čumíte na roztrhaný svaly/ čumíte na to jak sebou škubou v křečích/ je pozdě přehodit kanál/ je pozdě vypnout obraz/ je pozdě změnit program...“ (Switch)

Jestliže slova tu drásají a řežou jako horké železo, pak o hudbě je  možno říct, že je jako špendlíky a jehly bodané do mozku. Když jsem poprvé doposlechl tuhle desku, zjistil jsem, že se potím. Musel jsem si jít sednout do auta a jen tak se projet abych se vzpamatoval, abych něco dělal. Vytrhlo mně to z klidu, pokusil jsem se do něj znovu vrátit.

Zdroj: VOKNO

Pokračování příště...