Punk.cz - o punku u nás i ve světě

RAMONES, PLEXIS – Lucerna, Praha, 13.10.1994

Po dvaceti letech a několika měsících existence navštívila americká punkrocková legenda Ramones konečně i tento kout světa.

Když začátkem roku 1974 čtyři gymnazisti Forest Hill založili kapelu, zřejmě vůbec nevěděli, že nějaká Praha existuje. Možná znali tu americkou, ale i o tom silně pochybuji.

Teď přijeli aby setřeli napráskanou Lucernu svou nekompromisní palbou rock’n’rollu. Nutno poznamenat, že ze základní sestavy zůstaly jen Joey Ramone (vl.jménem Jeffrey Hyman) a Johnny Ramone (John Cumings). Původní baskytarista Dee Dee Ramone (Douglas Colvin) odešel v roce 1989 a byl nahrazen C.J Ramonem. Bubeníků se vystřídalo více, tím současným je jakýsi Ricky Ramone. Jak jste jistě zaregistrovali, všichni používají společné příjmení Ramone. Tohle jméno vlastně převzali od Paula McCartneyho, který měl ve zvyku představovat se jako Paul Ramone. Bylo to v době, kdy se Beatles jmenovali Silver Beatles. Původní bubeník a pozdější producent Tommy o tom jednou řekl: "Je to šikovně vymyšlené jméno. Když si na něj zvykneš, pochopíš, že nejsme Mexičané“. Souhlasím.

Ramones mají za sebou třináct klasických studiových alb, která se od sebe příliš neliší, byť na nich jsou různá znamení doby. Postupem času se přece jenom naučili lépe hrát a úměrně hektickému tempu civilizace zrychlili a trochu přitvrdili. K původnímu syrovému teeny bop zvuku a bubble gumu přibrali cestou i něco z popu, hard rocku i hard coru. V podstatě však svůj geniální patent, tedy kytarové kulisy za účelem zvukové stěny, na kterých je položená melodie ve třech (dnes zahrají asi o čtyři více) akordech, nezradili.

Pražský koncert Ramones začal trochu překvapivě instrumentálkou Durango 95 z alba Too Touch To Die z roku 1984. Pak se to ale začalo nezadržitelně valit a kapela nedala publiku takřka žádný čas na reakci. Celý repertoár byl průřezem jejich dvacetileté tvorby. Jediné album které nebylo v programu zastoupeno, se jmenuje Pleasant Dreams a je z roku 1981. Asi nejpopovější ale zdaleka ne nejhorší. Absolutně smrtícím úderem byly trojice a čtveřice starých vypalovaček, jakými byly třeba Blitzkrieg Bop, Sheena Is A Punkrocker, Teenager Lobotomy, Cretin Hop, Listen To My Heart, Gimme Gimme Shock Threatment, I Wanna Be Sadaded, nebo Today Your Love, Tomorow The World  oddělené jenom výkřikem „1-2-3-4“, charakteristickým prvkem jejich koncertů.

Osobně mně nejvíce potěšila Beat On The Brat z prvního stejnojmenného alba a dále kulový blesk Psycho Therapy z desky Subterranean Jungle z roku 1983, zahraný s moderním švihem.

Byl jsem zvědav, jestli Johnny alespoň na chvíli zapomene na svůj "kilový“ repertoár a zahraje i nějaké to sólo. Ale houby, houby zlatá rybko! Zvuková stěna zůstala neporušena. Joey byl takový, jak jsem jej očekával. Čistě statický (občas nějaké to gesto se stojanem od mikrofónu) s vlasy ve tváři, protože málokdo je takhle šeredný. Hodně si ulevoval při zpěvu, kde svými "jé“ a "ou jé“ nahrazoval celá slova. Myslím, že by měl více využívat hlasových možností baskytaristy C.J. Ramona, který příjemně překvapil třeba ve Strenght To Endure. Je to možná trochu šokující, ale z kapely se mi líbil nejvíce. Zdá se, že jako jediného jej to ještě baví. Pro ostatní je to job. Ale, udržte si dvacet let ten samý entuziasmus.

Ve vystoupení Ramones jsem postrádal pomalejší skladby, které by daly možnost lidem vydechnout a vystoupení by nebylo tak monotónní. Takhle jediné oživení přinesla skladba Pinhead, ve které se objevuje legendární pokřik "Gabba Gabba Hey“, jakýsi oficiální slogan kapely a diváků. Na transparentu ho přinesla příšera z Browningova klasického filmového horroru Freaks z roku 1932. V tom filmu přijímají obludy nové členy své tlupy pokřikem "Gabba Gabba, we accept you, one of us!“ Ramones přidali "hey“ a bylo to.

Mimochodem v kotli pod pódiem nebyla žádná sranda, hlavně v prvních třech řadách. Všechno jsem okusil na vlastní kůži. Kdybych byl ale někde v lóži, asi bych se dost nudil. Na pohled to příliš zábavný koncert nebyl.

Když mi před lety řekl přítel, který někde viděl koncert Ramones, že je to vlastně jenom punkrocková cirkulárka, smál jsem se mu. Teď vím, že měl pravdu.

Zhruba v hodině odeznělo 35 písniček, které sice znám jako vlastní boty, ale měl jsem občas co dělat, abych je poznal. Tempo bylo prostě neúprosné.

Joey nedávno řekl: "Nemohu hrát pomalu. Jsme hyperaktivní, nebo jak se to říká. Takovýhle zvuk při takovém tempu z nás prostě vychází.“

Ramones přidávali třikrát, aby tečku za koncertem udělala stará dobrá We’re Happy Family. Zaregistroval jsem i jednu novou coververzi.

P.S.: Jako předkapela se představili jacísi PLEXIS. Zkoušejte chlapci, zkoušejte! Možná se jednou stanete průměrnými.

Zdroj: LIVE BANG!