Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Billy Idol, někdejší leader Generation X, jeden ze symbolů 80. let, spolu se svým dlouhodobým parťákem, kytaristou Stevem Stevensem, přijede 27.6. do Prahy, hlásaly titulky na internetu...tohle jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít...

Koncert byl umístěn do moderního, snobského klubu SaSaZu s kapacitou okolo 2000 lidí. První dojem zkazila hned při vstupu do klubu ochranka. Byl jsem na spousty velkých koncertech v halách, ale tihle chlapci se tvářili a chovali až moc důležitě. Uvnitř jsme si dali pivo za 30,- Kč, což není tak hrozné, na to jaká to tam byla snobárna jsem čekal víc. Postavili jsme se k pódiu a čekali...

Začátek akce byl hlášen na 21.30 a na minutu přesně se tak stalo. Zhasly světla, kapela vtrhla na pódium a spustila úvodní pecku, Ready Steady Go od Generation X, vynikající nástup. Následovala Dancing with myself, Love is strange, Flesh for Fantasy a Scream, poté následoval set pomalejších písní, Sweet Sixteen, Eyes without the face a nová skladba Kings and Queens, ve které Billy rekapituluje svoji kariéru, zpívá o starých časech v 70. letech, o dnech strávených v klubu Roxy apod. Perfektní! Cover verze L.A. Woman od Doors, kterou Billy nahrál na svém albu Charmed Life, pak opět uvedla lidi do varu. Doprovodnou kapelu pro Billyho tvořili, již zmiňovaný Steve Stevens, na doprovodnou kytaru Billy Morrison, basák Stephen McGrath, Jeremy Colson na bicí a klávesák Derek Sherinian. Milým překvapením pro mě bylo, že kapela zahrála i songy King Rocker a Running with the boss sound z alba Valley of the dolls od Generation X. Kapela byla po celou dobu koncertu úžasná. Bezchybná sóla Steva Stevense k písním Billyho Idola neodmyslitelně patří. Komunikace s publikem fungovala, Billy rozhazoval paličky, tácky, vše co měl po ruce, mezi písněma s radostí podepisoval desky, které měli lidi připravené (škoda, že jsem si taky jednu nevzal). Na závěr zazněl Rebel Yell, asi největší hit, na který se všichni těšili. Kapela zmizela v backstage, ale ohromný aplaus a skandování je ihned vrátilo zpět. Steve Stevens začal na akustickou kytaru úvodní tóny White Wedding a Billy se přidal svým zpěvem, píseń odehráli napůl akusticky napůl normálně. Následovalo krátké bubenické sólo Jeremy Colsona a konečný song Mony Mony. Úžasné, geniální, jedinečné...

Publikum bylo opravdu zvláštní, bylo tvořeno hojným počtem fanoušků z Německa, staršími lidmi s dětmi, buržoazními typy apod. Pár známých jsem tam potkal, ale lidí z punkrockových kruhů tam opravdu moc nebylo. Asi se většině zdálo vstupné příliš drahé, ale věřte, že po tom, co jsem viděl, bych dal i víc:)