Punk.cz - o punku u nás i ve světě

 Včera jako každý den jsem šel dolů do sklepa, kde bydlím, pro uhlí a koukám, že tam je halda starejch novin. Vezmu jedny do ruky a koukám, že jsou z roku 1992! No tak v nich začlu listovat a koukám, že se v nich nachází spousty dobrej hudebních porevolučních článků, které vám tu postupně budu publikovat, páč si myslím, že jsou docela zajímavé - minimálně alespoň na přečtení. Takže první.

Veselý šprýmař z Egypta

Egypt. Kapela, která byla už v roce 1989 dost dobrá na to, aby se nad ní všeobecně kývalo hlavou a říkalo se, že z ní jednou něco bude. Bylo. Docela ve zdraví přežila obchod kytarové hvězdy Karla Jančáka, nahrála desku dost dobrou na to, abych ji bez uzardění dával americkým novinářům jako českou rockovou špičku, a jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, přestála i změnu dvou třetin obsazení, jména a stylu...ehm...., byl to pak ještě Egypt ? Prostě, místo Karla Jančáka a Jirky Pelíška dnes se zpěvákem a basistou Petrem Kumandžasem hraje na kytaru Jiří Egrt a na bicí Filip Skiba, temnou psychadelickou rozbředlost vystřídala uvolněnost toho, čemu se i po těch letech pokřikování a mučení dá říkat funky - krátké slogany a kulometné bicí. Místo postávajících intelektuálů tančící holky. Místo Egypta JOLLY JOKER AND THE PLASTIC BEATLES OF THE UNIVERSE.

Povídá Petr Kumandžas:

Jak to vymyslet a jak to udělat,aby to fungovalo.

"Napadlo mě to ve vaně a děsně jsem se tomu nasmál. Říkal jsem to i Mejlovi Hlavsovi a nic. Asi před dvěma měsícema jsem si na to vzpomněl a řekl jsem si, že je třeba jít tvrdě do toho. Tak jsem se poradil s naším manažerem a se spoluhráčema a všichni mi to odsouhlasili. Ten přerod je hlavně v posunu bytí nad věcí, protože hlavní síla je v radosti a v humoru. Je to vlastně i nás životní postoj a jedině tak jsou lidé schopní přijímat - když vidí, že se nad ně nijak nepovyšujeme a že před tebou nemusí mít mindráky. Většina osobností v rokenrolu jsou šašci, který ze sebe dělaj cvoky. Venku se jim smějou, ale žerou je. Tady je bereme jako nějaký černý anděly a bohy, ale to je všechno směšný. Schopnost dělat si srandu, to je jeden ze základních stupňů. Jakmile nahodíš nějakou vážnou polohu nebo image, seš okamžitě nesvobodnej a dá ti to přes držku. Na to, abys byl vážnej, musíš mít. Většinou to smrdí pózama."

"Žolík a dva brouci. Myslím, že momentálně je to hodně založený na fyzický kondici.Je to těžký, protože tady jsou životní podmínky fak blbý a my musíme dostat to samý, co třeba Bubka. Musíme vyskočit hodně vysoko. Jde o to, aby jsme tam všichni levitovali. Alespoň teda já... Muzikou se už moc zabejvat nemusíme. Nemyslím tím to, že bychom už byli tak skvělí a dokonalí, to ne, ale je tady ještě duševní svoboda projevu. Odehrání turné, který máme před sebou – Holandsko, Francie, Belgie, skoro pětadvacet koncertů - nás posune a hlavně osvobodí hlavně proto, že budeme hrát před jinejma a dostaneme se ještě nad takový to vakuum, který tady na koncertech panuje.V klubech tady je taková určitá atmosféra, která působí jako svaložrout. Člověk by nad to měl vyskočit, ale nevyskočí... Tohle jsou věci, který nejsou vidět, ale můžeš je dost dobře cítit. Tady lidi na koncertech seděj a pijou pivo. Hráli jsme třeba v Plzni, Divadélko pod lampou se to jmenuje, nebo jak... Tam chodí jenom undergroundový publikum, ono v Plzni jiný nežije. Když jsme tam vlezli v teplákách, tak na nás křičeli: «Veksláci!» a na mě: «Trpaslíku,» ale dobrý, alespoň nějaká reakce. Odehráli jsme koncert, pak asi půlka lidí odešla a zůstaly tam takový holky, každá mohla mít tak patnáct piv, protože byly fakt vodvázaný.Ty pak za mnou chodily, mlátily mě do břicha a říkaly: «Trpaslíku hraj!» Jestliže se ti podaří tenhle moment překlenout, tak můžeš dělat velký věci pro lidi, který to jsou schopný vnímat. Když už to máš namakaný technicky, tak to ještě musíš zvládnou feelingově. Nejdůležitější je ta vnitřní věc. Nemusíš umět ani hrát - podívej se na Svatýho Vincenta. Když v sobě máš ten magnetismus, tak lidi osvobozuješ. A už se něco děje... Natočili jsme kazetu pro Rock Cafe a myslím, že dopadla docela dobře - na základě toho, že jsme to nebrali vůbec vážně. Pro tu danou chvíli to bylo docela dobrý, ale jakmile na tom vysíš půl roku, tak se z toho nemůžeš několik let vzpamatovat. Je to dokument a elpíčko, nebo CD by bylo stejně taky jenom dokument. Jde o to, aby se něco jak říkám dělo."

...A ambice

"Já mám největší ambice dostat to do své představy. Jestli to tam docpeme, tak ať se děje cokoliv. Myslím, že každý kapele, která chce bejt osobitá, jde o to samý. Turné a vydání desky...a si jo, i když nejsem si jiste, jestli by bylo dobrý ji vydávat tady. Nabídky už tady jsou...To neříkám proto, že bychom chtěli šplhat někam vejš - samozřejmě chceme. Tady by to ale po zkušenostech, který máme, mohlo skončit pěkně blbě a pro nás vejš znamená, že to dopadne dobře."

Jak hrát/nehrát rokenrol

"Každýmu bych přál, aby si jel rokenrol očuchat do Mekky, do Států.Tam zjistí, že je to z převážný části sranda a podfuk. S tím se nedá žít celej život, jestliže nejsi opravdu osobnost. Jakmile se upneš na nějakej styl nebo image, tak stejně za chvíli splaskneš a nic se neděje. Všechno je strašně pomíjivý. Mně na tom nejvíc směšný připadá to, co se tady nejmíň preferuje, a to je tvrdost a vykouřenost.To má jako bejt ta svoboda, jo? Je jasný, že žádná drsnota neexistuje, protože všichni - jestli ne venku, tak tady určitě - jsou těžce vyměklí a akorát to překrejvaj. Největší tvrdost je v tom, že se vyrovnáš s realitou. Co se týče tý vykouřenosti, tak já se dost dobře vykuřuju sám sebou a tím, co děláme. Tou svojí svobodou, která se ventiluje v muzice a je to perfektní. Tvrdost přináší doba, ve který žijeme. Muzika prostě musí bejt tvrdá, aby k lidem pronikla jako nůž... Ale slyšel jsem i vyměklou muziku, která by myslím sebrala hodně těhlech drsanů. Třeba soul a vůbec tahle poloha, ve který muzika dokáže uvolnit energii. Já jsem byl v Harlemu na gospelu, na takový černošský nedělní mši v kostele, kde hrála fuková kapela. Byla to extáze! Byl jsem tam kvůli muzice a naprosto mně to vzalo.Takovej ten silnej okamžik, kterej člověk vždycky cejtí jenom na chvilku. Tam to bylo asi dvě hodiny a pak jsem musel odejít, proto už jsem to nevydržel. Dostal jsem se tam pak ještě jednou a vzalo mě to zas. Neříkám to proto, abych někoho přesvědčoval o soulu, ale proto, že to existuje. Pro mě to bylo to, co jsem v muzice hledal."

Lidi & spol

"Člověče, tím, že jsem stále ve větší a vědší pohodě, zjišťuju, že lidi jsou v těžký nepohodě, a to mě tak trochu trápí. Nemůžeš se prostě úplně distancovat, zvlášť, když se zabejváš něčím takovýmhle. Pomáhá mi to, že se snažím nebrat to vážně. Nebrat vážně rokenrol, tady tu pražskou atmosféru, tu smetánku - je to prostě všechno velká sranda.Smutný je to, že ostatní to vážně berou. Já myslím, že ta atmosféra se dá shrnout do pár slov - je to tady čím dál tím vykouřenější. V těhlech kolejích to pojede asi ještě hodně dlouhou dobu, protože to je kocovina přes několik generací. Každej se ale může osvobodit velmi rychle, stačí, když udělá nějakej krok. Je hodně nepříjemný, že když vybočíš z davu, jedeš si po svým a nebereš to moc vážně, tak najednou zjistíš, že to lidi berou vážně, že berou všechno vážně, a tys je najednou strašně zklamal tím, že si děláš, co chceš, že sis dovolil moc. Nemá to nic společnýho s tím, že třeba přejmenuješ kapelu, nebo že se začneš zabejvat něčím novým. Je to hlavně záležitost práce. Jak začneš na něčem makat a dřít, tak už seš mimo. Už nemáš čas střebávat tu sterilitu, tu atmosféru, která nikam nevede. K tomu se asi pojí i takové nešvary, jako je závist, protože jdeš dopředu. Zvlášť když máš tak blbej název a děláš ze sebe šaška. Je to jenom a jenom otázka osobní svobody."

Půlnoc

"Půlnoc,to byl takovej schod na cestě tam, kde jsme dneska. Já to hodnotím kladně, víc než si lidi z Půlnoci, nebo i jiní mí přátelé myslí. Každopádně to mělo nějakej smysl. Přišel jsem tam s tím, že jsem znal starý Plastic People, a nešlo ani tak o to, jestli se mi to líbí nebo ne, ale o to, že jsem věděl, jak bych se k tomu mohl postavit. Do určitý doby jsem tam fungoval jako najatej muzikant, i když to nebylo samozřejmě zproztředkovatelný takovouhle formou. Tady jsou lidé přecitlivělí a chtějí ve všem mít to kamarádství, takže je to amatérština a normální vztahy tady nefungujou. Samozřejmě, že jsem se do toho ponořil a nechal jsem v tom i kus svýho života, zvlášť když jsme jeli do Států. Tím, že jsem se tam mohl podívat, se naprosto vyvážilo to, co jsem s tou partou prodělal, protože to bylo hodně náročný. Je to logický. Najednou se ocitneš na druhé planetě, navíc ještě jako rocker, a máš tam ty lidi přesvědčit o kusu svýho života, kterej jsi tady prožil. Ty lidi na to čekaj. A tak ze sebe vydáš všechno. Jsi vystavenej absolutně neznámému prostředí, ve většině případů toho turné ve veliký nepohodě, protože najednou zjišťuješ, co jsou zač, ty Američani. To je tak vše k Půlnoci."

Amerika

"Těžko říct, jestli první výlet Půlnoci do Ameriky byl cirkus, nebo ne. To je takovej venkovní pohled. Já jsem se tím zabejvat nemohl, protože jsem v tom fungoval. Samozřejmě, že politická minulost byla kolem tebe. Nakonec všechny rozhovory se točily okolo Plastiků. Pojízdnej cirkus... Je to možný. Ale já, čistě za muziku, jsem cítil, že to ty lidi dostává. Všimnul jsem si, že lidi, který nevěděli,o co jde, z toho byli odvázaný. Nezlehčoval bych to, ale je to věc, která za chvíli vyprchá. Lidi jedou dál. Nakonec je stejně musíš přesvědčit, že jsi dobrej, že fakt makáš, a né, že se pořád vykuřuješ svojí minulostí.Plně věřím, že tam pojedeme s Jolly Joker, a možná velmi brzo. Je to jenom a jenom na nás, jestli budem tak dřít, že budem natolik svobodný, že to tam prostě rozmetáme. Amerika je do jistý míry vystavovaná světu jako taková špička ledovce, a zvlášť některý místa tam. Taková ta zdravá lidská ješitnost člověka táhne k tomu, aby se tam snažil nějak uchytit, realizovat a udělat tam díru do světa. Je to teda hodně těžký, ale já si myslím, že se nám to podaří.Tohle se asi spoustě lidí líbit nebude, ale ať si říkají, co chtějí, mě to prostě nezajímá."

A jen tak okrajově:

V roce 1991 vzniká band Jolly Joker and The Plastic Beatles Of The Universe. Zakládajícím členem je Petr Kumandžas, do té doby (od roku 1988), členem nejvýznamnější kultovní kapely 70. a 80. let Plastic People of The Universe.

V té době omlazená formace vystupovala pod názvem Půlnoc, aby tak tento soubor mohl (ilegálně), absolvovat tři světové turné, především v USA a West Europe, a zde následně natočit CD City of Hystery (BMG Arista Records).

Koncem 80. let kapela v sestavě Petr Kumandžas (zpěv, basová kytara), Jiří Egrt (sólová kytara), Ivan Pelíšek (bicí), vystupovala pod názvem Egypt a natočila demo-psychedelický vinyl se stejnojmenným názvem, Egypt.

Následně vzniklá kapela Jolly Joker and The Plastic Beatles of The Universe raketovým startem slaví úspěchy nejen doma ale i v západní Evropě.

První debutové album Heavy Funky Boxing´roll (vychází 1992), ve svém stylu revoluční deska, ovlivnila generaci nově vznikající hudební scény po pádu komunistického režimu.

Od roku 1992 se stává stálicí na klubové i festivalové scéně. V roce 1995 vydává CD Pro-Tlak s více hardcorovou podobou proti první desce H.F.B.R.

V období od roku 1998 až do roku 2003 kapela koncertuje, nicméně řeší se různé personální změny. Návrat do Undergroundu, kde pracuje na konceptu nové desky Welcome To Da Eastblock, která vychází na jaře 2005.