Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Martina Schwubová nám poskytla ke zveřejnění svou bakalářskou práci, jejímž tématem je punková subkultura v Písku v osmdesátých letech dvacátého století, za což jí samozřejmě děkujeme. Vzhledem k rozsahu celého díla jsem se rozhodl, že vám představím několik výňatků. Pokud vás text zaujme, přiložím ho ke stáhnutí na konci celého seriálu. Martina  při své práci vycházela ze vzpomínek několika týpků (Radek Hudec, Dušan Matějíček, Jaroslav Kabát, Pavel Rutta a Michal Schwub), kteří budou označeni svými iniciálami. Při práci použila citáty z několika knih. když jsem ke své hrůze zjistil, že bych měl s přenesením a upravením textu na punk.cz díky různým stylům písma, odkazům na použitou literaturu a podobně hodně práce, jako starý lenoch jsem všechny odkazy vypustil. Jak už jsem psal v úvodu, kompletní text se vším všudy se objeví ke stáhnutí na závěr.

mrtvola©

4. Punková subkultura v ČSSR

4.1. Období normalizace

Jen my pořád stojíme, jak ty blbý ovce

a čumíme čumíme, jak to jde s náma z kopce,

ve svých prázdných palicích hledáme trochu světla,

trochu světla v temnotách a lidskýho tepla.

Vodkud fouká vítr, tam pošlou svuj plášť,

pod kterej si schovaj charakter a zášt,

jejich černý svědomí si stále mele svou,

že pro nás lepší zítřek a život budujou.

(Lidová demokracie,  E!E)

V předchozí kapitole jsme se seznámili s problematikou punkové subkultury v její mateřské zemi, Anglii. Tamější společnost subkultury dovedla zvládnout, nepředstavovaly pro ni žádný velký problém. Ale jak to bylo u nás? Do tehdejšího ČSSR se punk rozšířil již koncem sedmdesátých let. Program revolty a odporu najde živnou půdu v každé společnosti. I v Československu bylo proti čemu protestovat. Existovala nějaká místní specifika? V osmdesátých letech 20.století se již naplno projevovala krize normalizované společnosti. Násilné přerušení reforem v roce 1968 narušilo plynulý společenský vývoj. Důvěra v socialismus a komunistickou stranu byla otřesena, čistky počátkem sedmdesátých let dílo zkázy dokonaly. „ ...pocit svázanosti, bezmocnosti a absence pravdy i demokratismu způsobuje neobyčejně hluboký a trvalý úpadek společenské morálky, projevující se v „kultu věcí“, v takřka všeobecném drobném či větším rozkrádání společného majetku, v postupném narůstání alkoholismu a užívání drog, v chuligánství a nevychovanosti mládeže, v zhrubnutí mluvy i jazyka, v šířícím se a soustavně působícím vandalismu, v růstu kriminality (opět zejména mládeže), v stálé tendenci k emigraci na Západ, v idealizaci tamějšího způsobu života, v chladném a neangažovaném vztahu prostého občana k národu a vlasti, k jeho dějinným hodnotám.“

Život ve státě byl zakonzervován, jakékoliv změny se prosazovaly zdlouhavě a obtížně. Neexistovala diskuze. O problémech se veřejně nemluvilo, ekonomické otázky, školské reformy, či koncepce příští pětiletky byly nařízeny shora. Veřejnost nebyla vůbec objektivně informována. Řada informací byla buď zatajována nebo zamlžována, jak si můžeme ukázat na informování o katastrofě v jaderné elektrárně Černobyl. K výbuchu došlo 26. 4. 1986. První reakcí bylo zamlčování a utajování zpráv o havárii. První zmínku přineslo Rudé právo až 29. dubna. Ve vládním prohlášení z druhého dne se zvýšená radioaktivita popírala, „mírně zvýšená radioaktivita“ byla přiznaná až 5. května. Aby se lidé vůbec nějaká objektivní informace dozvěděli sledovali zahraniční rozhlas a televizi. Národní hospodářství v osmdesátých letech zpomalilo svůj růst, projevily se problémy související s orientací ekonomiky na těžký průmysl a centrální plánování. Zpomalilo se tempo tvorby národního důchodu. Byl zanedbán rozvoj sektoru služeb, podceněn nástup nových odvětví např. elektroniky či výroby spotřebního zboží. Zpomalil se růst osobní spotřeby. Projevovala se majetková diferenciace. Lidé měli dostatek peněz, ale nebylo za co je utratit. Zásobování trhu se spotřebním zbožím, pestrost sortimentu, to vše zaostávalo. Fronty se staly běžným jevem, shánění i obyčejných věcí, jako byl toaletní papír či hygienické vložky, často zabíralo dokonce část pracovní doby.

U řeznictví velká fronta. Kýho ďasa!

Spousta lidí tady čeká na kus masa

(Řeznickej krám, Telex)

Vytvořily se tři úrovně distribuce. První přerozdělování se konalo na krajské úrovni, mezi příslušníky nomenklatury, před tím než šlo zboží do distribuce. Po tomto dělení se dostalo zboží do prodejen, ale ne na pulty. Obchodovali s ním vedoucí obchodů, jejich zaměstnanci, a mnoho dalších, kteří měli ke zboží přístup. Teprve to co se v této druhé úrovni neudalo se dostalo do regálů prodejen, před kterými už stály fronty dychtivých spotřebitelů. Každá rodina si pěstovala sítě známostí, tzv. sociální kapitál.

„Vem si, že v osmdesátejch letech už se hospodářství potýkalo s velkejma problémama, takže

tydle prostoje zas nebyly tak nevobvyklý. Protože věčně něco nebylo! Vobchody byly prázdný, že

nebylo vovoce to bylo celkem běžný. Chleba byl, maso bylo, ale voblečení, eletronika a takový,

pro to se jezdilo do Východního Německa nebo na Slovensko. V rámci federace, aby si Slováky

udrželi, tak jim tam cpali všechno možný, si překročil hranice a jenom si se koukal, jak maj

vybavený vobchody. Si pamatuju, že naši si tehdá přivezli z Tater, z dovolený, velkou barevnou

televizi. Byli vyřízený. Tady na ní byl pořadník, no a tam to bylo běžně k dostání.“ MS

Bujela stínová ekonomika. Melouchy, úplatky u lékaře, veksláctví, korupce a rozkrádání společného majetku mělo dopad nejen na ekonomiku státu, ale hlavně na společenskou morálku. Populární heslo „Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá svoji rodinu!“ nese jasný vzkaz, že poctivost, čestnost, a solidní práce již nebyly ceněnými hodnotami.

„Stavbyvedoucí úsekovej, to byl komanč, ne ňák kovanej, ale komanč kariérní. Zatimco my jsme

jezdili demonstrovat každej den na Václavák, tak von se sychroval tim, že když se stavěl Barrandov,

tak se souběžně stavěly ještě panelový garáže. No a to tehdá stavěli chlapi ve stavebním

družstvu, členem družstva se mohl stát kdokoliv, stačilo podepsat přihlášku. Akorát jsi musel

vodmakat určitej počet brigádnickejch hodin, že jo. Takže většina starších chlapů ze stavby byla

členama družstva, a během pracovní doby si tam chodili vodmakat brigádnický hodiny. Takže

každej z nich tam měl, vole, jednu garáž (...) a stavbyvedoucí, ten měl garáže dvě, futroval je

nakradenym stavebnim materiálem, tam dral počínaje míchačkama, cihlama, no prostě

všechno. No a listopad se sešel s prosincem, už bylo rozhodnuto po generální stávce, vedoucí

zahodil rudou knížku, a vod ledna začal dělat svoji vlastní stavební firmu.“ MS

Majetnou vrstvu tvořili jednak lidé zbohatlí z černé ekonomiky, jednak příslušníci nomenklatury a jejich okolí. Obě tyto skupiny měly prestiž a peníze, ovšem utratit je bylo pro ně obtížné. O zajištění kontinuity dosažených výhod usilovaly obě skupiny, což mohlo mít vliv na pozdější události „Sametové revoluce“.  Nové generace již nezažily ani válku, ani padesátá léta a tak srovnávali se sousedními vyspělými státy. V příhraničí šlo celkem dobře sledovat zahraniční programy, chytala se vysílání cizích rádií. Srovnání nevyznívalo pro režim dobře. Přestával plnit základní podmínku „společenské smlouvy.“ Ta se ustavila počátkem sedmdesátých let. Lidé tehdy změnili hodnotový žebříček, přestali se zajímat o občanskou společnost, stali se pasivními občany. Lidská práva vyměnili za materiální jistoty. Vládnoucí skupina zajistila lidem životní standard. Stavěly se rodinné domky, kupovaly se auta, chaty, chalupy. Lidé se soustředili na budování soukromé sféry, kde se mohli realizovat a také uzavřít jak do ulity. Výsledkem byla přeměna občana ve spotřebitele, který byl k režimu loajální, ovšem jen pokud byly uspokojovány jeho potřeby. V „gulášovém socialismu“ již nehrála ideologie žádnou roli. Režim nechtěl, aby mu lidé věřili, stačilo plnit rituály, veřejně se k němu přihlašovat.

„Normalizace votrávila otrávila život v mnoha rodinách, (...) votrávila společenskej, vnitřní,

duchovní život celýho národa. Protože, to si můžeš uvědomovat jedině s vodstupem, jo? Tam šlo

vo to, že (...) tam tě nutili veřejně říkat lež. Ty jsi věděl, že je to lež, voni věděli, že je to lež, a

všichni se tvářili, že je to v pořádku, že je to správně. A když si vemeš, že to má naprosto

devastující účinek na psychiku a na celý povědomí národa! V podstatě voni tě učili, že lež je

správná, všichni jsme věděli, že v osmašedesátym přišli vojácí spřátelenejch států bez pozvání,

neměli tu co dělat, zabili spoustu lidí, ale oficiálně se tomu řikalo říkalo bratrská pomoc.

Normalizace byla strašně špatná v tom, že nutila lidi, aby tu tezi bratrský pomoci furt soustavně

vopakovali, a tam už nebylo zavírání jako v padesátejch letech, že jo. Tady se útočilo na lidi

sofistikovanějc a daleko záludnějc, jo? V padesátejch letech extrémní bylo, když tě popravili,

ale jinak tě vyvlastnili, zavřeli tě, sebrali ti majetek, vystěhovali tě úplně jinam, nejlépe úplně

do pohraničí, na ves, ale furt si si moh řikat co jsi chtěl. Ty jsi byl jejich nepřítel a všichni to

věděli. Za normalizace tě vyhodili z práce, sebrali ti práci, a nemoh si si řikat nic. Jo taky tě

zavřeli. Nepověsili tě, ale chtěli po tobě, abys papouškoval, že to, že ti ubližujou, je správně.

Jo? Tam to bylo už špatný. V padesátejch letech bylo buď – anebo, v sedmdesátejch bylo si s

náma i když nechceš.“

MS