CO PANKÁČ,TO SORTA...

 

Punková subkultura v Písku II

Punková subkultura v Písku II

Martina Schwubová nám poskytla ke zveřejnění svou bakalářskou práci, jejímž tématem je punková subkultura v Písku v osmdesátých letech dvacátého století, za což jí samozřejmě děkujeme. Vzhledem k rozsahu celého díla jsem se rozhodl, že vám představím několik výňatků. Pokud vás text zaujme, přiložím ho ke stáhnutí na konci celého seriálu. Martina při své práci vycházela ze vzpomínek několika týpků (Radek Hudec, Dušan Matějíček, Jaroslav Kabát, Pavel Rutta a Michal Schwub), kteří budou označeni svými iniciálami. Při práci použila citáty z několika knih. když jsem ke své hrůze zjistil, že bych měl s přenesením a upravením textu na punk.cz díky různým stylům písma, odkazům na použitou literaturu a podobně hodně práce, jako starý lenoch jsem všechny odkazy vypustil. Jak už jsem psal v úvodu, kompletní text se vším všudy se objeví ke stáhnutí na závěr.

mrtvola© 

 

 

4. Punková subkultura v ČSSR

 

4.2. Společnost a mládež

„V práci s mládeží je nutné vycházet z faktu, že měřítkem pro naši mládež jsou nejvyšší ideály

socialismu, pokrokový odkaz minulosti, snaha prosazovat své vlastní názory, pro které jí musíme

pomoci získávat prostor a podporu. Musíme mládež vychovávat tak, aby vědomě navazovala

na úspěchy minulosti, aby si jasně uvědomovala, že bez práce, bez obětavosti všech a každého

jednotlivce, není možné postupovat vpřed, rozvíjet výsledky dosažené. (...) Dochází k

užšímu spojení mezi ekonomikou, ideologií a kulturou. Kultura již není jen doplňkem způsobu

života, ale prolíná se veškerým děním společenským, pracovním, ale i osobním životem každého

jedince.“

 

Problémy ve společnosti samozřejmě reflektovala i mládež. Jaký život je vlastně čekal? Absolvování základní školy, vyučení, pro některé studia na střední škole, dvouletá vojenská služba, povinnost pracovat.. Rok 1968 buď vůbec nezažili, nebo jako velmi malé děti.

Ideologická masáž začínala od útlého věku. Děti se organizovaly v jiskrách, pak v pionýru, mládež v SSM (Socialistický Svaz Mládeže), SČSP (Svaz Česko-sovětského přátelství), zájmové kroužky byly pod záštitou Pionýrských domů či Svazarmu. Ke členství v těchto

organizacích se přihlíželo při přijetí na vybranou školu. Určitý návod jak se chovat dostávaly děti už v domácím prostředí, záleželo na tom zda rodina patřila k dělnické vrstvě či k pracující inteligenci, zda byla postižena režimem, nebo ne. Typická rada z domova byla: když se budeš dobře učit, tak ti projde hodně věcí! Ovšem celospolečenským ideálem bylo nevyčnívat z řady, být v průměru.

 

„táta to byl typickej příklad člověka tehdejší doby! Doma vo tom dokázal planě kecat! Jo! Ale

jakmile se vyšlo ven jo? Tak:[šeptem] Prosimtě hlavně buďte všichni zticha! Úplně normální!“

JK

 

Konec sedmdesátých let je zastihl na základních školách. Často již v tomto věku zaznamenali rozpory mezi tím co se říká ve škole a jaká je skutečnost:

 

„Doma se sice mluvilo o okupaci venku se vo ní nemluvilo, že jo. Doma se mluvilo z tátovo

strany vobčas o církevních otázkách, ale do kostela se nechodilo. Bylo to takový schizofrenní.

(...) tak mi třeba zarazilo už na základní škole, když jsem se učil anglicky, vod třetí třídy, tak

jsme někdy ve čtvrtý nebo v pátý, už nevim, dostali od angličtinářky adresy dětí z kapitalistické

ciziny, s kterejma bysme si mohli psát, a tim si zlepšovat angličtinu, a prostě dopisovat si jako

děti. Samozřejmě jsme měli adresy i s Rusama, jsem si psal s ňákym maníkem z Baku, to bylo

samozřejmě politicky správně. Jsem vyfasoval dívčinu z Norska, vyměnili jsme si asi dva dopisy,

no a pak si mě máma vzala stranou, a řekla mi že, jak to řekla? že prostě už jsem si nesměl psát.

Že si jí předvolali v práci na kobereček, a že nesmím udržovat písemný styk s občany kapitalistické

ciziny. Což mě jako klukovi, kterej chodí do 4 třídy přišlo poněkud divný, jo?“

MS

 

Volný čas na základní škole byl většinou spojován s pionýrskou organizací, na kterou moji narátoři vzpomínali podle toho, jak aktivní byli vedoucí a co s dětmi dělali. Jeden narátor byl dokonce „načerno“ v pionýru:

 

„Tak v pionýru jsem nebyl. Dokonce jsem to trošičku kamufloval, díky tý lásce ke sportu, protože

třebas pionýrská liga Bandy hokeje, tu mohli hrát jenom pionýři. A já jsem nebyl pionýr,

tak jsem to tenkrát zakamufloval, koupil jsem si košili, a můj velkej kamarád (...) tak řek, že

jako ztratil šátek a dostal ještě jeden. Takže já jsem byl pionýr, ale neměl jsem odznak“

PR

 

„My jsme měli, no, výbornou vedoucí. Teď si nevzpomenu, jak se jmenovala, ale to byla komunistka

jako blázen! To byl pionýrský oddíl Racek, chodili jsme tadydle ke třem rybníkům, tam

byla ňáká ruská hvězda, tu jsme chodili vopečovávat, vždycky vorejpat trávu, listí a vohrabat to.

Pak jsme jezdili do Oslova, to byl obec hrdina, ne? Tam byla partyzánská stezka, tam byli bunkry

v lese po partyzánech.“

DM

 

„Mě se tam líbilo strašně! Byl pionýr, chodilo se na pionýra, fungovalo to tak, že tam jako vedoucí

byli vojáci. To byla tenkrát klasika, ne? Záklaďák vedle z kasáren byl pionýrskej vedoucí,

buď jsme šli hrát fotbal, nebo hráli pinčes, což nás strašně bavilo, no a tim to pro nás končilo.

Neexistovaly žádný pochoďáky, vycházky, školení, to jsem za celej život nezažil. Ty klucí co tam

byli, protože vedle byly kasárna, ne? Takže tam ňákej nám dělal vedoucího, já si na ně nepamatuju,

ale vim, že ty byli rádi, že vypadli ven, jo? Bylo jim jedno co děláme, a my jsme se bavili.“

JK

 

Škola, rodina, pionýr či zájmové kroužky a jiné organizace, které měly působit na mládež v souladu s ideály socialistického člověka, neobsáhli veškerý volný čas. Volný čas byl jako zaklínadlo. Režim rozlišoval tzv. mládež organizovanou (tj. zapsaná v oficiálně schválených organizacích) a mládež volnou, policie sledovala tzv. mládež závadovou. Prázdnota a nuda, která socialistický výchovný proces provázela, ponechávala prostor pro realizaci skutečných zájmů mladých lidí. Hudba, sport, pobyt v přírodě, turistika, skauting, ochrana přírody a životního prostředí vůbec vytvářely prostor pro realizaci, ale zároveň se stávala i místem střetů s režimem.

 

„Náboženská a mírová shromáždění, punkové a novovlnné koncerty, bytové semináře studentů,

konkrétní drobná práce ochránců přírody a mladých ekologů, skautské oddíly atd. Se stávaly

místem neformálního, autentického prožitku reality, i s přijetím určitého ohrožení, jež tyto sledované

aktivity samy o sobě nesly (hrozba postihu v zaměstnání, nepřijetí na vybranou školu

nebo vyloučení z ní, vyšetřování bezpečnostmi orgány, celoživotní stigma v „kádrových materiálech“)“

 

Tyto „ostrůvky“ byly místem kde se dalo žít svobodně, i punk byl v ČSSR takovou oázou, kde se mladý člověk cítil dobře. Pro část mládeže byl přitažlivým hudebním i životním stylem. Byl spojen s nezávislostí, svobodomyslností, sklonem k anarchii a odmítáním materiálních statků. Šlo o lidi na okraji společnosti, ať tam byli vytlačeni společností nebo vlastním přesvědčením. Rebelství a provokace byly základním mottem, což souznělo s ideály dospívající mládeže.

 

„A v tý době si těch pár lidí si najednou řeklo: Já na to kašlu! Stejně mě na západ nepustěj,

stejně nemám kam jet, radši si udělám svět pro sebe. A když byl punk na světě, tak to byla ta

nejlepší revolta, která se dala chytit. Energetická muzika, každá kapela si mohla napsat co

chtěla, bez jakýkoliv cenzury, a to je přece voda na mlýn pro všechny ty, který to chtěli dělat, to

je přece jasný! Ale co si pamatuju lidi, co kolem nás chodili, tak ti vždycky měli strach se s

náma kamarádit aby! Aby je nikdo nenapráskal, aby je nevyhodili ze školy, aby měli maturitu.

Takže, když nám tohle někdo říkal: No a co! To je punk, no! Tak jestli mě vyhodí, tak já budu

celej život dělat v kolbence, stejně jako kdybych... a já nechci jezdit v pět ráno autobusem a v

padesáti ti budou říkat jaký jsi byl výborný pracovník. My jsme se tomu smáli, říkali jsme ježíši

to nemá cenu! To je No future! To nemá budoucnost pro nás!“

RH

 

4.3. Hudba

 

Část mládeže se zapojila do různých aktivit, kde se mohla realizovat po svém a ne tak, jak předepisoval režim. Tyto „ostrůvky“ představovaly potřebnou alternativu ke konzumnímu způsobu života, který zde zavedl normalizační režim. Alternativa existovala vlastně od počátku normalizace. Šlo o skupiny, které byly nedobrovolně zatlačeny z oficiální scény do podzemí, tzv. undergroundu. Tato alternativní hudební kultura se vyznačovala odlišným životním stylem, kritikou socialismu a s tím související politizací. Stranická nomenklatura zavedla v rámci normalizace systém kontroly, který hlídal populární hudbu, média a kulturu jako celek. Vše, co nebylo v souladu se socialistickou kulturou (a to záviselo na uvážení kulturních referentů), bylo zakazováno a potlačováno. Koncem osmdesátých let, v souvislosti s perestrojkou v Sovětském Svazu, i u nás povolily ledy. Tak mohlo dojít například k uspořádání Rockfestu v Paláci kultury pod záštitou SSM, kde vystoupily i protirežimně zaměřené kapely.

 

Josef Vlček v kapitole Hudební alternativní scény sedmdesátých až osmdesátých let periodizuje českou alternativní kulturu takto:

 

1. První vlna z počátku sedmdesátých let je již zmíněný underground. Šlo o generaci lidí

kolem skupin Plastic People a DG307. Snažili se být apolitickou scénou, které sice reflektovala

normalizační kulturu, ale do politiky a disentu byli dotlačeni.

 

2. Druhá vlna z poloviny sedmdesátých let se označuje jako alternativní scéna. Jsou to skupiny

okolo Jazzové sekce a jím pořádaného festivalu Pražské jazzové dny. Jde o kapely

Extempore, Stehlík, Bluesberry, aj. Reagovali přímo na normalizační kulturu a oficiální

popmusic. Odmítali idylický obraz konzumní společnosti.

 

3. Třetí vlna spadá do první poloviny osmdesátých let a odpovídá Nové vlně a punku. Ten

se vyznačuje jednoduchou tříakordovou hudbou, krátkými údernými písněmi s texty popisujícími

svět, tak jak ho viděla dospívající mládež. Punk patří do Nové vlny, která je

směsicí různých stylů, obsahuje i pub-rock, novoromantismus, world music, elektroniku,

reggae, rockabilly aj. (z kapel např. Nahoru po schodišti dolů band, Garáž, Jasná Páka,

Pražský výběr, Precedens, Stromboli..) Důležitá byla vizuální stránka (masky, převleky,

pódiové aranžmá..) a zvláště české texty se specifickým humorem, které oslovily široké

publikum.

 

4. Čtvrtá vlna z druhé poloviny osmdesátých let je J. Vlčkem označena za overground. Hudební

scéna se decentralizovala do mnoha proudů, oblíbený je metal, hardcore, skins..

Některé kapely usilují o legalizaci (ty pak vystupují i na festivalech politické písně),

koncerty jsou navštěvovány masově hlavně jako alternativa vůči střednímu proudu. Díky

vysílání MTV k nám více pronikají zahraniční trendy.

 

Celá hudební scéna je především městskou kulturou. Velké město poskytuje potřebnou anonymitu, kterou venkov ani menší města nemohou nabídnout. Komunikačními centry byly hospody. V lokálních se scházela místní pospolitost, v centrálních se komunikovalo s lidmi z jiných čtvrtí. „Hospody byly místo, kde kolovaly informace o chystaných akcích a kde se potom tyto akce hodnotily. Ale pozor - pouze v rámci jednoho stolu. (...) Hlavním důvodem těchto uzavřených skupin a jejich tajemství byly obavy z prozrazení. Jednotlivé party si věřily, ale víc než za okraj ubrusu jejich důvěra nešla.“

 

Samozřejmě i punkeři měli svoje oblíbené hospody, v každém městě to byla určitá základna, kde se parta scházela. Na obranu před příslušníky vyvinuli v Praze jednoduchou taktiku.

 

„No tak to byla parta 10 - 15 lidí, který tam chodili, ale na to se nabalilo dalších padesát, který

bydleli v jinejch částech Prahy, (...) se chodilo Na padesátej, pak se chodilo do hospody na

Zahradnim městě, pak se chodilo do Vršovic, k Soudku, to bylo různý. Vždycky byla určitou

dobu voblíbená ňáká hospoda. Vědělo se, že k Černejm chodí feťácí, do Orlíku chodí Landa.

(...) já jsem spíš chodil s takovou tou druhou vlnou, pražskejch pankáčů, takže už žádná Slávie,

a žádný schody u Nový scény, ale chodili jsme do Podolí, (...) co si pamatuju, tak se vybíraly

hospody, kam chodili taky kriminálníci. Vždycky seděli v první části a my v tý zadní. Když přišli

policajti, tak skončili u kriminálníků a k nám dozadu se dostali málokdy.“

MS

 

Punk se u nás poprvé objevil zhruba počátkem osmdesátých let. Jeho propagátory se paradoxně stali příznivci první a druhé vlny alternativní kultury. Byli dostatečně otevření novým stylům a zároveň měli možnosti si opatřit desky ze zahraničí. Kapela Extempore, vedená M. Chadimou, nacvičila punkový repertoár, s kterým měli velký úspěch. Osvěta se šířila také díky poslechovým večerům pořádaným Jazzovou sekcí. V rámci jejich Jazzových dnů vystoupily první české punkrockové kapely. První punková vlna26 z let 1980 - 84 je spojena s tvorbou kapel jako Zikkurat, Energie G, F.P.B., Kečup, A 64, Visací zámek aj. Hrály pro různorodé publikum, neboť punkerů u nás zatím nebylo moc. Léta 1985 - 1986 byla poznamenána určitým přeskupováním sil. Vojenská služba i nástup do různých škol mnohé kapely poznamenaly, některé skončily, jiné se ustavily. K opravdovému boomu dochází v r. 1987, kdy je možné hovořit o druhé vlně českého punku. Souvisí to určitě s uvolněním politického tlaku a aktivnější rolí SSM, která dávala mladým kapelám více příležitostí si legálně zahrát. Punkové komunity se objevovaly hlavně v Praze a velkých městech - v Plzni, Ostravě a také v Severních Čechách. Šlo tedy o místa, kde se kumulovaly problémy se špatným životním prostředím, nebo tam, kde obrovská sídliště znásobovala pocit odcizení.

 

„Litvínov, to jsem nechápal, tam prostě pršelo, a u chodníku, jak tečou takový ty proudy, když

prší hodně, zeleno-žluto-fialový, takový modrý, prostě déšť. Řikám Ty bláho! (...) takže todle byl

pro mě takovej první šok. (...) Tam vystoupíš, tedkon jsem tam dlouho nebyl, Litvínov-Most, ale

normálně cítíš síru. A další bomba teda pro mě byla Ostrava. Jako můžu ti říct, tam jsem se dostal

jako hráč, asi 3x jsme hráli v Ostravě, a tam vopravdu ocelový město. To bylo otřesný, tam

si se blížila z tý rychlostní komunikace a blížíš se posledních 20 km k Ostravě, to by člověk až

zvracel. A to si řekneš rovnou: tady bych nechtěl žít ani v okruhu 100 km. Jak řikám, bylo mi 17

- 18 let a samozřejmě neměli jsme řešení co s tim, nepsali jsme petice: hele zrušte Novou huť

K. Gottwalda, ale věděl jsem, kde žít prostě nechci. To byl ten Litvínov-Most a to byla ta

Ostrava, no.“

PR

 

Příčin tak širokého rozšíření tohoto hnutí u nás bylo několik. Generace -náctiletých se chtěla bavit a odreagovat. Oficiální kultura nenabízela mnoho možností. Hvězdy pop-music oslovovaly spíše střední generaci, televize vysílala nekonečné seriály plné prověřených umělců. Režim podporoval sterilnost, stereotyp a všednost, beznaděj z budoucnosti byla všudypřítomná.

 

Samý kecy, jenom kecy, prázdný kecy

v hospodě a ve fabrice

je to špatný, všeho málo, strašně drahý

u piva a kořalice

No to je hrůza, tak už to dál nejde

ale zejtra u mašiny, zas se všechno sejde

(Telex)

 

Koncerty kapel přinášely možnost jak se odreagovat z nudy. Vyjádřit svou frustraci umožňovaly texty a energická muzika, které souzněly s životními pocity mladé generace. Vyřvat se spolu s kapelou, zazpívat si texty, které mluvily z duše, vyskákat se při tanci, to byl tolik potřebný relax. Pogo byl nový taneční styl, který k nám přišel spolu s punkem. Tanečníci okolo sebe máchali rukama a kopali nohama, vráželi do sebe, strkali se.

 

Pogo mám rád

pogo to mi dává

pogo mám rád

pogo to mi nedá, nedá spát

Zmáčkni kytaru

a hrábni do bicích

tancuju v odpadu

po našich jadernejch hlavicích

(E!E)

 

Snaha odlišit se, vypadat jinak než většina, byla další příčinou obliby punku. Poznávacím znamením fanouška undergroundu či alternativy byly hlavně dlouhé vlasy (máničky). Byla to provokace, která byla pro starší generaci zvláště nepřijatelná29. Punkeři, nosící účesy z krátkých vlasů, byli proto zpočátku chváleni, ovšem jen do té doby, než dorazily shora direktivy, jak se proti této „nové“ závadové mládež chovat.

 

„Pamatuju si, když jsme po prvně vyšli vostřihaný, ježatý, prostě klucí, rozdrbaný vlasy, prostě

vopravdu pěknýho ježka po celý hlavě [smích] ne každýmu slušel samozřejmě, a třebas vobarvený

řeznický kalhoty nebo doktoráky na červeno, tak si pamatuju, že cajti nás zastavili a docela

se i bavili, že se smáli: Jo to je dobrej nápad! Jako úplně bez nějakejch represí, nebo ukažte

nám vobčanky! Nic.“

PR

 

Martina Schwubová

Punková subkultura v Písku:


7.2.2011   Rubrika: Články   |   Komentářů: 8   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 2,5
jde to 2,5
 

Diskuse ke článku - Punková subkultura v Písku II

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
alt
alt - 9.2.2011 9:35

Mě ten článek připoměl návštěvu Litvínova, cca březen/duben 1994. Vylezl jsem ven z busu a připadal jsem si jak ryba na suchu. Normálně jsem lapal po vzduchu, páč z toho hegeše, co byl v okolí, se mi nějak nedostávalo kyslíku do plic... A to jsem byl "trénovaný" Poldovkou. Nějakého horala, zvyklého na čistý, řídký vzduch, by to ten den snad zabilo. Z hrůzou na to vzpomínám dodnes...

 
Banjo
Banjo - 8.2.2011 16:01

Tak koukám, že se mi ten příspěvek nějak pomnožil... Kdyby někdo kompetentní ty dva přebytečný smáznul, budu rád :-)

 
Banjo
Banjo - 8.2.2011 10:36

Tak mě tam zase pobavil název skupiny "Stehlík" místo Švehlík...
A jak tam říká Ráďa energetická muzika, nemělo by být spíš energická? I když neříkám, že to fakt neřekl :-)
Ale jinak tahle část byla o dost výživnější, než ta minulá. Dost mi to některé věci připomnělo...

 
Medvěd
Medvěd - 8.2.2011 0:00

mrtvola ©: Kurva dědku,dávej si pozor.smajlik - 1smajlik - 14

 
mrtvola ©
mrtvola © - 7.2.2011 23:26

punkiesak: jasně, sorry za překlep, jdu to opravit smajlik - 10

 
punkiesak
punkiesak - 7.2.2011 23:16

nemá tam být Telex místo Teletex? :D