CO PANKÁČ,TO SORTA...

 

Punková subkultura v Písku III

Punková subkultura v Písku III

Martina Schwubová nám poskytla ke zveřejnění svou bakalářskou práci, jejímž tématem je punková subkultura v Písku v osmdesátých letech dvacátého století, za což jí samozřejmě děkujeme. Vzhledem k rozsahu celého díla jsem se rozhodl, že vám představím několik výňatků. Pokud vás text zaujme, přiložím ho ke stáhnutí na konci celého seriálu. Martina při své práci vycházela ze vzpomínek několika týpků (Radek Hudec, Dušan Matějíček, Jaroslav Kabát, Pavel Rutta a Michal Schwub), kteří budou označeni svými iniciálami. Při práci použila citáty z několika knih. když jsem ke své hrůze zjistil, že bych měl s přenesením a upravením textu na punk.cz díky různým stylům písma, odkazům na použitou literaturu a podobně hodně práce, jako starý lenoch jsem všechny odkazy vypustil. Jak už jsem psal v úvodu, kompletní text se vším všudy se objeví ke stáhnutí na závěr.

mrtvola ©

4.4 Vzhled

Autentický popis oblečení punkerů z pera Státní bezpečnosti si můžeme přečíst díky PetruBakalerovi (zpěvákovi skupiny E!E), který uveřejnil spis „OTAVA“, vedený na něho během vojny:

„Uváděné osoby se v průběhu roku 1982 zúčastňovali prakticky všech zábav, na kterých vystupovala hudební skupina EXTRAKT ze Strakonic, navštěvovali také vystoupení skupiny BOMPARI z Příbrami. Na zábavy chodili oblékani po vzoru punkrokových představitelů, všichni nakrátko ostříháni. Při samotných zábavách seděli převážně na zemi pod podiem, pili alkoholické nápoje smíchané s francovkou. Při tanci se honili po sále, strkali do sebe, někteří jedinci předstírali křeče na zemi. V druhé polovině roku 1982 se ve dvou případech zůčastnil Radek Marek a Petr Bakalerov zábav skupiny EXTRAKT oba pomalovaní v obličeji vodovými barvami. (…) Jejich oblečení spočívalo v tom, že měli kalhoty různého druhu, kožené bundy, obutí do tenisek, v zimě vysokých kožených bot nebo „kanad“ a to údajně proto, že v případě rvačky jsou prý „kanady“ výhodné pro obranu. Dále nosili trička bez rukávů, kravaty a saka. Po vzoru členů skupiny PUNK se nechali ostříhat na krátko. Řetězy nosili dle jejich vyjádření proto, aby demonstrovali sílu hnutí. V několika případech si zejména při vystoupení skupiny EXTRAKT propíchli spínacím špendlíkem uši, údajně proto, aby vypadali jako přívrženci PUNK.“ (Spis Otava)

Tolik z jihu Čech.

Barevná hlava, trochu domodra

koženej hábit, řetězy

Namalovanej jako buzerant

do ucha kroužek, teď si grant

Seš humusák ..

(Humusák, skupina E!E)

 

Funkce oděvu byla obranná a prezentační. Obrana před vnějším světem, kterému se dávalo jasně na srozuměnou „já jsem jiný“. Prezentovali svůj názor a životní postoj navenek a zároveň uvnitř pospolitosti.

 

„..z týhletý naší bejvalý party, barvili jsme se, a hodně jsme, co se nám tenkrát líbilo, byl to

takovej nezvyk, voči jsme si malovali. Všichni kluci, jsme si malovali voči normálně černou

tužkou, to byl takovej základ.“ PR

 

Jak má správný punker vypadat se zájemci dozvídali hlavně z německého časopisu pro teenagery Bravo, který se k nám dostával různými cestami. Cenné snímky občas otiskly i tuzemské časopisy jako Svět v obrazech, Vlasta nebo 100+1 v rámci „informujícího“ článku. V některých oblastech republiky bylo možné sledovat i vysílání zahraniční televize:

 

„... jsem poslouchal i německou punkovou scénu, protože tu na Bayernu hráli celkem dost v tej

době. Vono bylo víc rádií. Já to tady chytil. Takže tam jsem nahrával na kazety celkem dost

písniček, dával jsem to klukům k dispozici. Voni tam pouštěli furt třeba ty Toten Hosen, ty byli

v televizi na Němcích furt. (...) Ramones, ty voni tam pouštěli taky, i ty jejich filmy, ten Rock n

roll High School, dost na těch Němcích to dávali, no.“ DM

 

Do yourself! Uděj si sám! Důležité heslo nabádající k aktivitě umožňovalo seberealizaci. U prvních britských punků se staré symboly naplňovaly novým významem v rámci brikoláže, v Československu uspokojovala domácí úprava oblečení touhu odlišit se. V době, kdy měli všichni všechno stejné, bylo třeba na sobě trochu zapracovat.

 

„Tady nic nebylo k sehnání, tak si to člověk musel dělat. Doktorský kalhoty koupil člověk za 60

korun, tak jsi je vobarvil. Všelijak možně. Tričko jsi vobatikoval. Nebo přes sítotisk, mi to dělal

známej, (...) po dědovi vepřovici co člověk našel na půdě.“ PR

 

„No jasně, ten první punk byl jiný (...) Každý si tady musel svý věci vyrobit, díky té výrobě tady

každý vypadal jinak. A pak přišel model Já si to koupím, a nemusím nic dělat, a tak vlastně

vznikla jedna lajna, jeden jako druhý a to byl konec punku si myslím. Toho srdce, když tam bylo,

když si to pak může koupit, jak bohatý tak chudý, tak vlastně nepoznáš, kdo je kdo, že jo! Kdo

jak to myslí.“ RH

 

4.5 Chování mládeže, subkultury

 

Punk, tak jak se ustavil v Anglii, ventiloval vztek a rozhořčení, nesl si sebou i odpor ke společenským konvencím. Punkeři říkali sprostá slova nejen na pódiu, ale hlavně do médii. Překračování společenských tabu – vandalismus, vulgarismy, rvačky, nevhodné chování, to vše šokovalo britskou společnost té doby. I v našich poměrech mělo použití sprostého slova očišťující funkci, proto se tak často objevovaly v textech písní (samozřejmě s rizikem, že to bude považováno za výtržnost, záminku k ukončení zábavy). Není vhodné si komunitu příliš idealizovat. Drsné hochy často hráli, ale v Praze, či Plzni punkový život zahrnoval také bydlení v kanálech či kolektorech, braní drog, alkoholismus i příležitostnou kriminalitu. Mejdany trvající více dní, bydlení ve volných bytech, či později squatting. Jak již bylo dříve řečeno, punkeři se znali hlavně v rámci „party“ :

 

„Ale víš co, voni ti lidi zase, abych byl upřímný, voni se ti lidi v té době zase tak rádi neměli. To

fungovalo tady taky, když byl někdo o 3 roky starší, tak tě mezi sebe nepustili.(...) Lidé si v té

době hodně věřili. Je to fakt, že když už si tě někdo pustil k tělu, tak už ti věřili. Kdyby zjistili, že

donášíš nebo tak něco, tak už by se s tebou ale vůbec! nikdo nebavil.“ RH

 

Většina mých narátorů vzpomínala na víkendové akce, které se protáhly až do pondělí. Ti co

pracovali měli občas absenci, školou povinní si své „odseděli“ v lavicích.

„Áčko, to bylo horší. To jsem byl fluktuant hroznej. Já měl vybranou dovolenou už v březnu. (...)

Ty víkendy, že byly náročný.“ DM

 

„Když šel Pecka na vojnu, na Šumavě, jak je hospoda na Václavě, tak tam jsme měli my, nás

tam bylo snad dvacet, přijeli Strakoňáci, metaláci, Pecka šel na vojnu, skončilo to rvačkou s

policajtama, jo? Asi šest nás skončilo tady na oddělení, tam nás zmlátili. Potom jsme šli k Peckovi,

tam jsme mu podpálili prádelnu [smích] Ano, v neděli jsme tam chlastali, celou neděli

ještě, a já přišel v pondělí do školy úplně na hadry. (…) To byl víkend!“JK

 

Jak jsem zmínila v kapitole o Punkové subkultuře, punkové si dávali přezdívky. Ta měla symbolicky oddělit jedince od společnosti, vydělovala ho mimo. V českém prostředí měla přezdívka také další smysl. Poskytovala anonymitu. Lidé se znali hlavně pod svými přezdívkami a u výslechů mohli opravdu upřímně tvrdit, že toho člověka neznají.

 

„Tak tenkrát se vlastně všichni kryli za ty přezdívky, (…) u některejch lidí z party, s kterejma

jsem prožil tři možná i pět let, tak jsem je vůbec neznal příjmením ani jménem, že prostě jsem

znal jenom přezdívku“ PR

 

Jak je obvyklé přezdívky si nevolíme sami, ale dostáváme je od druhých. Buď vyplynou

zkomolením jména, nebo nápodobou, případně shodou okolností, jak se dozvídáme od Fruťáka:

„Já nevím, kdo s tím vlastně přišel. (…) byla tam oslava džus se pil, vodka a „Pijte mošty

značky Fruta, postihne vás sračka krutá!“(parafráze na tehdejší reklamní spot pro značku

ovocných džusů n.p. Fruta - pozn. M.S.) [smích]

 

A já jsem ty džusy přivez! [smích] Takže tim se

to spojilo, tam to někde vzniklo, taková krásná přezdívka! [smích]“ PR

 

Čistě punkové akce byly počátkem 80. let vzácné. Na zábavy se chodilo spolu s „máničkami“ vyznavači undergroundu, alternativy a dlouhých vlasů, s kterými je spojoval, jak jiný životní styl, tak postihy ze strany Veřejné bezpečnosti. Další vyhraněnou skupinou byla tzv. diskomládež. Nezávadová, socialisticky „rozjuchaná“ naplňovala představy o budoucnosti národa. Jinou velkou skupinou byli „metaláci“- vyznavači heavy metalu. Metal se v některých oblastech sebedefinoval jako alternativa tancovačkových kapel, které hrály jednodušší hardrock ze sedmdesátých let. (…) Běžná metalová scéna už vznikala bez komplexu z politické situace v Československu. Její základ tvořily mimopražské skupiny, které nebyly svázány kulturní a politickou tradicí s undergroundem, většinou o něm ani nevěděly, a oficiální střední proud, jenž byl pro novou vlnu úhlavním nepřítelem číslo jedna, ignorovaly. Nebylo jim zatěžko akceptovat některé tlaky režimu a řada z nich postavila svou budoucí overgroundovou kariéru na sokolovských festivalech politické písně. I to byl jeden z důvodů proč se punkeři a metaláci často napadali. Jak vyplývá z citace, metal byl rozšířen hlavně na venkově a party se na zábavách často potkávaly:

 

„...když jsme jezdili na zábavy, a metalácí ze začátku, tak to byly rvačky! Blateňáci, parta Blateňáků

to bylo votřesný (...) Z Blatný se muselo jezdit (...) do těch lokálních vesnic, kde hrávaly

Bonpari na Příbramsku, a to bylo hrozný. (...) prostě jako metalisti v okolí Prachatic, kam se

jezdilo na Parkány. Ty byly taky celkem vysazený. Šlahouna, (...) toho táhli za nohy ven, ten měl

asi tejden zaražený kamínky v hubě.“ MS

 

Pouze pro úplnost doplňuji, že se u nás také vyskytovali „novoromantici“ předvádějící „blazeovanou pózu kultivovaného zklamání a znechucení, aby byl výčet nejvýraznějších skupin mládeže kompletní. V druhé polovině osmdesátých let došlo, jak jsem již popsala výše, k určitému rozrůznění scény. V souvislosti s uvolňováním tlaku režimu klesala stylová soudržnost rockových kapel. Objevují se u nás fanouškové skupiny Depeche Mode, „depešáci“, proti kterým byli zaujati jak punkové, tak metaláci. Elektronický pop u nás představovala oblíbená kapela Oceán, která oslovila i část fanynek diskoték. Výlučnější byl hardcore hudebně rychlejší pokračovatel punku. Hnutí bylo založeno na kontaktu a přenosu energie mezi kapelou a fanoušky. Hudebníci se často angažovali v různých aktivitách jako například za práva zvířat, proti trestu smrti, či válce. V textech reagovali na hrůzu ze smrti i z bytí jako takového, nejistotu z budoucí existence. Hardcore se nejen hraje, ale i žije. Hardcoristi nepili alkohol, často ani kávu, nejedli maso. Poslední odnoží, o které se zmíním bude hnutí skinheads. Vydělili se také z punku a z počátku se odlišovali jen způsobem oblékání a účesu. Později začali stavět na národním cítění, podpoře pravice a otevřeném rasismu.

 

4.6. Tlak režimu

 

Důležitým mezníkem byla snaha režimu ukáznit hudební alternativní scénu pomocí veřejného vystoupení stranických orgánů proti nové vlně. Ve stranickém týdeníku Tribuna vyšel v roce 1983 článek „Nová“ vlna se starým obsahem:

 

„Buržoazní manipulátoři s myšlením, ideologové a diverzní centrály si rychle uvědomili, že rocková

hudba – dostane-li „správný obsah (tzn. takový, který mládež odvádí od politiky, od

třídního boje, od každodenních životních problémů) – se může stát drogou, která má koneckonců

stejný účinek, jako droga skutečná. Vede mládež k pasivitě, k útěku od reality do říše

snových představ, vytváří bezvýchodné postoje...“

 

Článek měl nejen tendenčně informovat veřejnost, ale také dát pokyn k politickému tlaku. Byla to direktiva, jak se vypořádat s režimu nepohodlnými skupinami. Zřizovatelé kapel odstupovali od smluv s kapelami, které byly v textu zmíněny. Článek vyvolal bouřlivou reakci veřejnosti. Fanoušci si nechtěli nechat své kapely vzít. Do redakce dorazilo mnoho dopisů od příznivců skupin i organizací SSM. V Tribuně samotné byla otištěna polemika s článkem od hudebníka M.Chadimy, a hudebních kritiků J. Vlčka a L. Dorůžky.

 

Kapely měly zákaz hrát, vytvářely se seznamy zakázaných skupin pro ten, který region. Uspořádat zábavu nebylo kde, volné sály, kluby a jiné prostory byly zavírány. V roce 1985 se podařilo snížit počet hudebních skupin z původních 523 (= rok 1983) na pouhých 58. Přesto se nepodařilo represivním složkám hnutí rozložit a zlikvidovat. V roce 1987 už bylo v ČSSR zmapováno 5186 fanoušků hnutí punk. V hudebních skupinách působí 2165 osob.36 Jak je patrné z čísel, režimu se hnutí potlačit nepovedlo. Lidé hledali možnosti a cestičky, jak období přestát. Některé kapely se přejmenovaly a začaly nanovo (Jasná páka jako Hudba Praha, Novodur sečasem stal Telexem), některé se zúčastnily festivalu Politické písně (O.K.Band), některé hrály pouze na zábavách mimo velká města, ale hlavně se objevily tolik potřebné kluby. Zpočátkupouze na periférii Prahy (Na chmelnici, Opatov, Strahovské kluby) časem i v regionech.

 

„Ve Strakonicích už se nenachází žádný zřizovatel, který by byl ochoten stát proti proudu

nesčetných kulturních opatření a protiakcí. Skupině Park „X“ je na konci roku 1982 odebráno

bez nároku na odvolání „oprávnění hudebního souboru“. Hudebníci zrušené skupiny Park „X“

se opět nevzdávají a podle hesla „moudřejší ustoupí“ se stahují do pozice okresu Prachatice, kde

na odboru kultury je muž na svém místě: pan (nikoli soudruh!) Dokulil. (…) Skupinu, která si

mezitím zvolila nový název PARKÁN (a pevně věří, že už poslední), si bere pod svá ochranná

křídla.“

 

Domnívám se, že také zde se uplatnila již dříve zmiňovaná deviza punku - Do yourself! Udělej si sám! Důraz byl kladen na činorodost a aktivitu. K provozování punkrocku nebylo zapotřebí hrát nijak dobře, takže se hrálo všude, kde to šlo a zvláště na akcích, které si lidéorganizovali sami.

 

„Když byl koncert Zastávky Mileč, tak mě třeba fascinovalo to, že ty koncerty byly dělaný na

černo, žádná oficiální věc. Vědělo o tom pár lidí, který navedli další do toho baráku, kde byl

koncert a třeba se vypínala elektrika, když jeli vokolo policajti. Takže kapela hrála a najednou

vypadla elektřina. Někdo vyhodil jistič. Dole někdo hlídkoval, teď voni projeli a znova se

nahodila elektřina. To mělo takový kouzlo! [smích] To byla prostě absolutní pecka!“ RH

 

To, že nežádali o svolení, či dělali koncerty na svatbách, na narozeninách, soukromě, to bylo to hlavní co režimu vadilo. Spontánní, neorganizované, nelegální aktivity byly režimem potlačovány ještě na podzim 89, i když punkové kapely už celkem bez problémů mohli hrát na oficiálních rockových přehlídkách, které měly i regionální kola. Aktivita SSM se v tomto období zvýšila, zmiňované Rockfesty vrcholily přehlídkou v samém Paláci kultury. Tato kulturní událost se konala 4x od roku 1986.

 

„Rockfest byl dobrej, to jsem fakt, fakt musím říct čuměl, protože jsme, s kym jsem byl? se

Zubajdou, a to jsme přijeli do Prahy, chtěli jsme se někde najíst, no a ze tří hospod nás

vyhodili, že nám jako takhle voblečenejm nic, žádný jídlo, žádný pití, takže po týhle sprše vo to

víc kontrastovalo a bylo úplně supr, když jsme přijeli na tu stanici jmenovala se Gottwaldova,

(…) přijeli jsme tam a já jsem myslel, že jsem tim metrem dojel do Londýna! Protože do tý doby

jsem tolik pankáčů neviděl. Tam byly stovky, stovky pankáčů, to bylo vobsypaný, vobsypaný!!

Transparenty všude! Úplně supr zážitek, to bylo výborný! (...) Čekal jsem, že tam budou ňáký

kontroly nebo tak, ale kupodivu nic. Jako dobrý, fakt! To bylo takovej svobodnej duch tam,

nikdo nevotravoval“ MS

 

4.7. Svět, kde nebyla zábava

 

„(...) ale vlastně my jsme nikdy nenadávali na to, že nemáme prachy, na to že se nikam nemůžeme

dostat, my jsme si vlastně hledali cestu, jak se zabavit i v tom světě, kde nebyla zábava.“

RH

 

Kniha Sto studentských revolucí: Studenti v období pádu komunismu – životopisná vyprávění, je výsledkem tříletého projektu věnovaného českým vysokoškolským studentům a jejich roli v listopadových událostech roku 1989. Z výzkumu je patrné, že rocková hudba byla jedním z ventilů odporu mladé generace k tehdejšímu režimu. Podle velké části studentských výpovědí měly ovšem pro formování jejich postojů nesmírný význam i nepolitické, skutečně dobrovolné a zájmové aktivity. V jejich rámci vznikala neformální přátelství, vytvářely se různorodé skupiny, subkultury mladých, kteří se sdružovali na základě obdobných zájmů. Podle vyjádření mnoha někdejších studentů ovlivnila nová vlna velmi silně jejich politické postoje už jen z důvodu výpadu státní moci proti ní. I když většinou tuto hudbu neprovozovali aktivně, nebyli pouze jejími pasivními konzumenty – kolem hudebních skupin nové vlny a punku se vytvářely jakési fankluby, v nichž si lidé vyměňovali desky a nahrávky, opisovali texty ahovořili o všem možném.

 

„Mně se líbilo jezdit s tima klukama a prostě zažívat to, cestovat tim vlakem, srandy, poznávat

mraky lidí, jiný vesnice, města, todleto, což vlastně jsem tady v Písku vůbec nezažil, jo?“ PR

„Do čtvrtka škola. V pátek, taška do kouta, vracel jsem se v neděli večer. Nebo v pondělí ráno.

Neexistovalo bejt o víkendu doma.“ RH

 

Myslím si, že to hlavní, co se odrazilo i na vzpomínkách mých narátorů, byl aktivní život a fenomén party. Společně podnikané cesty na koncerty, společné zážitky, společné postihy ze strany policistů, dobrodružství, akce, život na cestě. Každý víkend byl prožitý na 100 %. Často jezdili na oblíbené kapely nebo vyráželi za známými do jiných měst.

 

„Na tý nádražce jsme se třeba sešli, že nás tam bylo patnáct, jenomže každej z nás jel třeba

někam jinam. (…) Jak říkám, někdo měl třeba kamarády v Sokolově, někdo v Plzni, nebo v Budějkách,

každej se tam rozjel na jinou stranu. (…) A pak jsme se zase vrátili a vyprávěli si.

A nám to připadalo činorodý. To byl fór!“ RH

 

Punker na malém městě to neměl snadné. Pokud chtěl aktivně hrát musel sehnat zkušebnu

a hluk se dal utajit těžko. Zájem policie přišel dříve nebo později podle toho zda pomohli

aktivní sousedé. Hrát se mohlo legálně, když se sehnal zřizovatel a povedly přehrávky, nebo

nelegálně což vyžadovalo odvahu při organizování koncertů. Další možností bylo zábavy

organizovat, ale to vyžadovalo vhodný sál a povolení z MěNV (Městský Národní Výbor).

„Většinou se to dělalo, že byla nějaká svadba, nebo štando, museli jsme dojít na Národní výbor

pro povolení, že můžeme hrát po zavírací hodině. To voni většinou dali, to tam někdo došel,

slušně voblečenej, tomu povolení dali, no.“ DM

 

Nejsnadnější možností bylo si na muziku vyjet do okolí. Zpočátku nebylo moc kapel a tak se na ně jezdilo pravidelně. Extrakt, Bonpari, či Park X byly novovlnné formace, které hrály i převzaté písničky od Police, Ramones, Patty Smith a jiných zahraničních vzorů. Návštěvnost byla vysoká, což sebou přinášelo i zvýšenou pozornost ze strany policie. Ta byla vždycky bdělá a hledala si nejrůznější záminky, aby mohla zasáhnout.

 

„...ale některý věci ti třebas ani nedocházely, a tos vnímala, protože voni ti to hloupě připomněli.

Prostě osmadvacátej únor (...) byla to sobota, tak jsme jeli na zábavu, ve vlaku veselo, vystoupíš

na peróně a oni, že se vysmíváš Vítěznýmu Únoru, jo? Kdyby blbci tě neupozornili, tak

to nevíš.“ PR

 

„ A potom jsme začli jezdit, se začalo jezdit na kapely, na zábavy. (…) do Strakonic jezdilo, no

a pak vlastně byly ty Bonpari, Extrakti. (…) Jenomže to se tam jelo a pak se to ani nekonalo.

Třeba se přijelo do Strakonic vlakem a že ještě budem pokračovat autobusem dál, a tam už čekali

u autobusu policajti a už to naskládali do aut, jsme jeli třeba do Doubravice, já si pamatuju

tenkrát, ani nevim, v kterym to bylo roce, jak umírali ti ruský prezidenti, Andropov,

Černěnko a tidleti šli nějak krátce po sobě a to vždycky byl nějakej smutek, to se nesmělo nic

konat.“ DM

 

Dobovou zprávu o jedné „nevydařené“ akci si můžeme přečíst i v Infochu č. 5/8639:  Zákaz vystoupení skupiny Novodur:

 

„Na železničních stanicích Strakonice a Katovice však už čekali příslušníci VB a bránili zájem-

cům, aby pokračovali dále – a to i pěšky – do Volenic. Někteří zájemci o hudební večer byli

převezeni policejními Aviemi na stanici VB do Strakonic, a to pod různými záminkami, jako

např. Proto, že prý podoba neodpovídá fotografii v občanském průkazu, pro údajné poškození

občanského průkazu apod. Další policení vozy čekaly přímo ve Volenicích na motorizované

účastníky zábavy. Lidem, kteří se dostali do Volenic, Veřejná Bezpečnost oznámila, že se

zábava nekoná. Zákaz zábavy vydal dodatečně, teprve dvě a půl hodiny před plánovaným

začátkem, předseda MNV Volenice.“

 

Šikana pod nejrůznějšími záminkami ze strany Veřejné bezpečnosti život zpestřovala. O to lepší byl pocit, když se povedlo příslušníky doběhnout díky kamarádství a vzájemné pomoci:

 

„Na Hradišti v hospodě a šli jsme pěšky dolu do města, v noci, a byla to jako velká parta,

ňákejch pětadvacet lidí, roztahaný po celý ulici. Ňáký chytráci na začátku tý kolony, rozkopli

pár popelnic a zmizli. Načež na nás vostatní přijely dvě auta z obvodu, no a sebrali mě a někoho

ještě. A já jsem měl tašku, v tý nacpanej stejnokroj, jinak jsem byl v civilu, a vodvezli mě na

vokrsek, na náměstí velký, no a naštěstí tehdá mě zachránil Saša Levejch, že tam zvonil, dobejval

se dovnitř. Služba: Je tady nějaký pan Levý a chce ho vidět jestli ho nebijem. Tak pojďte

dál! Tak ho vidíte, nic se mu neděje můžete zase vypadnout! A Levák se podíval na mě, věděl co

mám v tý tašce, říká: Ta taška je moje, můžu ji vodnýst? Je jeho? Řikám: No jasně, je jeho, já

jsem mu jí jenom nes. Si jí vemte a vypadněte! Takže zaplať pánbů! Protože za vopuštění posádky

bylo několik měsíců natvrdo jo? No tak stejnokroj zmizel, tak s tim na mě nemohli, akorát

jsem byl 4 měsíce nezaměstnanej a asi hodinu jsem tam vobjasňoval, jak to že nemám razítko

zaměstnavatele.(narátorovi se povedlo získat zpět občanský průkaz v průběhu vojenské služby,

normálně býval na celé dva roky odebrán - pozn. M.S.) Tak jsem řikal brigády a takový ty píčoviny,

pak mě teda slavně vykopli. Vyhodili mě, někdy ve 4 ráno a byl klid.“ MS

 

Jinou zábavou, na kterou narátoři vzpomínají i po letech, bylo vystoupení skupiny Parkán. Nastává podzim roku 1984, skupina se načas odmlčí, z důvodu odchodu baskytaristy na vojnu. Poslední koncert bude 29. 9. v Čepřovicích. V 19 h již byl sál plný k prasknutí. Vše zatím probíhá v klidu. „Skupina je dosti rozrušena, protože již několik dní se z různých míst nese „tichou poštou“ zpráva, že se něco chystá. Nad vším se vznáší už v minulosti vyslovená kletba soudruha Fixe, vedoucího odboru kultury ONV: „Ještě jednou na vás přijde tolik lidí tak vás zrušíme!“ Kletba se začíná naplňovat krátce po 19. hodině, kdy se před sálem začíná zastavovat policejní antony. StB zahajuje akci. 36 psovodů a jejich psí partneři obkličují objekt. V akci je i pohotovostní pluk z Lišova. (…) Ve 21:30 hodin už pořadatelé nevydrželi tlak a vyhrožování StB a nařizují ukončení zábavy. Dav lidí se valí ven. A to, co následuje, je jak vystřiženo ze záběrů ze studentské demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze. Dlouhé obušky si hledají namátkou své oběti. Část lidí se pokouší uprchnout do polí, kde se stávají kořistí psů, kterým už byly sundány ochranné košíky. Antony se rychle plní zadrženými.

 

„Já jsem utíkal, za mnou policajt, já měl takhle koženou bundu, viď, držel jsem si jí dozádu a

von řezal do tý bundy naprázdno, já jsem se pak votočil a von mi říznul přes hubu. Potom v

pondělí v práci jsme si s Rajčákem ukazovali jelita, tam z toho byli úplně vyřízený (kolegové -

pozn. M.S).“ DM

 

„ten sál, co byl vedle hospody vobklíčili tři kordony policie, se psama, zásahovka, posílená vod

pohraničníků. Vlítli dovnitř a vykopali všech asi 400 lidí, nebo kolik jich bylo, tak je vykopali

ven uličkou, štvali na ně psi, honili je, tam se šlo pěšky 12 km na vlak do Volyně. Už si nevzpomenu

kdo to byl asi Péťa Thót nebo kdo. Tak ten musel celou dobu běžet, protože za nim běžel

čokl s psovodem.“ MS

 

Tuto podkapitolku bych ráda zakončila sms zprávou od potenciálního narátora, s kterým jsem nakonec rozhovory nerealizovala. Podle mého názoru přesně vystihuje kolektivní pocity této subkultury: „ Jaký to bylo? Úžasný! Obrovská legrace a pocit, že svět se točí kolem nás. Obrovský přátelství, soudržnost, adrenalin, zábava, nápady. Až přijedu můžem pokecat. Bejt mladejje krásný, jako u každýho, ale naše mládí je i dnes pořád v paměti, punk´s not dead!“

 

Martina Schwubová

Punková subkultura v Písku:


21.2.2011   Rubrika: Články   |   Komentářů: 5   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 2,3
jde to 2,3
 

Diskuse ke článku - Punková subkultura v Písku III

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
Sanovak
Sanovak - 22.2.2011 0:20

narez,to se cetlo uplne samosmajlik - 5smajlik - 1

 
pangáč
pangáč - 21.2.2011 23:44

bomba, vždycky si výborně počtu :-)

 
Kilčo
Kilčo - 21.2.2011 22:15

To jo! Dík.

 
Banjo
Banjo - 21.2.2011 17:39

Jo, díl od dílu je to lepší! Dneska fakt dobrý...

 
mikesh
mikesh - 21.2.2011 16:49

smajlik - 10