Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Vokno do podzemí

Pozor - servírujeme další zajímavé čtení.

"Vyrostl jsem do něj. Jinou alternativu, než žít v undergroundu, si nedovedu představit" - říká mi ve vzácných chvilkách, kdy není vyrušován, legendární František "Čuňas" Stárek, šéfredaktor Vokna, časopisu pro druhou i jinou kulturu, nejvýznamnějšího samizdatového tisku v okruhu českého undergroundu u nás vůbec. Lenivě vyřizuje telefonáty, návštěvy přispěvovatelů a i dávných kamarádů, kteří ho přišli jen tak na skok pozdravit. Sluneční paprsky tepou do oken jejich redakce v Bolzánově ulici, kde jsou všichni jako jedna nevyspalá rodina těšící se z právě nabyté svobody.

"Začalo to v šesté třídě ZDŠ, když jsem bojoval za dlouhé vlasy, protože se mi líbili Beatles. Ty boje jsem vedl až do maturity na hornické průmyslovce v Duchcově. Musel jsem maturovat v krátkovlasé paruce," - spustí a zase se zarazí a dává mi raději k dispozici svůj na stroji psaný životopis vypracovaný k přihlášce na vysokou školu. Je to čtení jak pro kádrováka: rodiče JZD připravilo o zemědělskou usedlost, otec musel pracovat jako dělník, později z politických důvodů vězněn a brzy umírá. Syn vychováván matkou, sourozenci o dvě desítky let starší. Po maturitě geodetem, poštovním doručovatelem, lesním dělníkem, geofyzikem a v neposlední řadě topičem. Stihne se třikrát oženit... Co se ale ukrývá za tím? Odchytávám procházející legendu českého undergroundu."Seznámil jsem se s beatnickou poezií, překlady bigbeatových textů zahraničních kapel: Bratři a sestry,je čas, abyste se odvázali (chci vidět vaše ruce nad hlavou), chci vidět pořádnou revoluci," deklamuje." Desky jsme si vzájemně půjčovali, nahrávali, jezdili stopem po republice jen se spacákem, ale to není podstatné," brání se a ožívá teprve, když může hovořit o období, ve kterém se tato ranná vlna beatnictví konsolidovala do undergroundu. "Neustálým vzájemným stykem se vytvořily určité okruhy lidí, kteří byli místně známý a věděli o sobě navzájem. Nejdůležítější centra byla v Praze a na severozápadě Čech. Při procesu s Plastikama v roce 1976 (hudební skupinou provinivší se texty písní obsahujícími četné hrubé neslušnosti, jak to bylo oficiálně prezentováno, ve skutečnosti prvním pogromem na underground), jsem byl zatčen pro manažereskou a organizační činnost. Dokázali mi, že jsem vyráběl pozvánky na přednášku Magora (Ivana Jirouse básníka a teoretika umění) do Přeštic. Evidentně ale sáhli naslepo. Odsoudili mě k šesti měsícům podmíněně," vysvětluje F.Stárek.

Díky svým zaměstnáním jsem se hodně pohyboval po venkově a tak jsem se nikdy nestal Pražákem. Proto jsem chtěl prolomit úzkostlivě výtvářené ghetto disidentů a dostat svobodné informace i k lidem na venkově. V roce 1979 jsem vydal první číslo Vokna. Stovka výtisků byla pečlivě distribuována do většinu okresů. Tam se opisova a dále rozšiřovala. Měli jsme rozhodně nejpropracovanější distribuční síť u nás vůbec.Vokno vycházelo nepravidelně pětkrát, šestkrát do roka," říká. Listuji jednotlivými čísly: materiály autorů oficiálních periodik zcela neznámých věnované hudebním i myšlenkovým trendům, verše, překlady, povídky, recenze výstav... Měšťáka by to šokovalo otevřeností a syrovostí. Je to však podhoubí, kde se rodí a kvasí budoucí výboje, které posouvají následně celou oficiální kulturu a nejen ji.» V listopadu 1981 mě zatkli a byl jsem obviněn z hrůbé neúcty vůči společnosti, když první tzv.hovnová teorie padla, přestože taková slova ve svých dílech používal i Čapek. Posudek vypracoval Miroslav Rzounek coby soudní znalec z oboru literatury a umění. Označil nás za epigony zakrývající vlastní nemohoucnost a snažící se udělat mecenáše na Západě. Byl jsem odsouzen k 3,5 letům vězení a dvěma letům ochranného dohledu," říka F.Stárek a já vyjadřuji podiv.

"Policajti mi taky stáli několik dnů před domem, musíš vědět, kdy tě sledujou, který telefon můžeš používat, na kterou adresu můžeš poslat dopis. Nahrálo nám, když se v Rusku dostal k moci Gorbačov. Naši místní funkcionáři najednou nevěděli, co dělat. Tak pro jistotu nedělali žádná rozhodnutí. Toho jsme využili. Kromě Vokna jsme začali vydávat měsíčně Voknoviny, dělali jsme i tříhodinový videomagazín. Pořádali jsme i koncerty a výstavy. Zlom nastal po návštěvě Gorbačova u nás. Pohlaváři pochopili, že mají volné ruce a tak začali zase řádit "neznámí pachatelé". Vykradli mi zrezivělou škodovku a odnesli si z ní videokameru se záznamem z pouti k Palachově hrobu. V únoru 1989 jsem byl zatčen a odsouzen ze stejných důvodů jako předtím opět ke stejnému trestu. Díky Husákovi a Občanskému fóru," směje se, "jsem byl 28. listopadu v první amnestii propuštěn s Černogurským, Uhlem, Rumlem a dalšími. Od té doby dělám šéfredaktora Vokna. Teď nedávno vyšlo 18.číslo ještě připravované před revolucí." Nemáte obavy z budoucnosti, ptám se. "Jako jestli s komunismem nezajde i underground? Ne. Mimo velký okruh institucionalizované kultury bude vždycky na okraji malý pulsující kolečko. Vždycky budou existovat lidi, kteří s oficiální kulturou nebudou chtít mít nic společného,» uzavírá povídání šéfredaktor Vokna. Taky se zastavil redaktor Televizních novin. Domluvit minutový vstup ve zprávách a mnohoslibné náznaky budoucí prezentace druhé kultury na obrazovce.František "Čuňas" Stárek se z toho sice na zadek neposadil, jak jsem to při podobných příležitostech viděl a u jiných, nicméně se nevzpečoval, ba i do notýsku adresu načmáral. Trochu jsem se podivil.

František Prchal