CO PANKÁČ,TO SORTA...

 

Punková subkultura v Písku IV

Punková subkultura v Písku IV

Martina Schwubová nám poskytla ke zveřejnění svou bakalářskou práci, jejímž tématem je punková subkultura v Písku v osmdesátých letech dvacátého století, za což jí samozřejmě děkujeme. Vzhledem k rozsahu celého díla jsem se rozhodl, že vám představím několik výňatků. Pokud vás text zaujme, přiložím ho ke stáhnutí na konci celého seriálu. Martina při své práci vycházela ze vzpomínek několika týpků (Radek Hudec, Dušan Matějíček, Jaroslav Kabát, Pavel Rutta a Michal Schwub), kteří budou označeni svými iniciálami. Při práci použila citáty z několika knih. když jsem ke své hrůze zjistil, že bych měl s přenesením a upravením textu na punk.cz díky různým stylům písma, odkazům na použitou literaturu a podobně hodně práce, jako starý lenoch jsem všechny odkazy vypustil. Jak už jsem psal v úvodu, kompletní text se vším všudy se objeví ke stáhnutí na závěr.

mrtvola©

 


4.8. A byla to mládež závadová?

 

Jak již bylo řečeno, komunistický režim odmítal a potíral jakékoliv spontánní aktivity. Vládnoucí moc kontrolovala společnost za pomoci ozbrojených sil jejichž částí byly i složky Veřejné a Státní bezpečnosti.

 

„(...) to byli vokrskový policajti, plus, že jo, měli většinou sebou vždycky jednoho v civilu, to

byla kriminálka, nebo vyšetřovatelé (...) jako estébáků zas tolik nebylo! Pokud si dobře

pamatuju, tak to voddělení písecký mělo ňákejch deset lidí! (…) Ty nemohli sloužit furt, že jo,

každej fízl měl pokyny zadaný a v rámci těch pokynů se nějakym způsobem choval. Mohl se na

to vykašlat, nebo tě moh buzerovat.“

MS

 

„Působení socialistické Bezpečnosti bychom mohli označit jako „neveřejnou diktaturu“, která je ostatně vlastní mnoha policejním státům. Bezpečnost zajišťovala socialistický pořádek povýtce neveřejným represivním zasahováním ozbrojených příslušníků do chodu společnosti. Chránila v prvé řadě nadřazené postavení komunistické strany, její vedoucí úlohu, před domácí „reakcí“.“ Každý příslušník VB mohl kohokoliv legitimovat i třeba jen za to, jak byl kdo oblečen. Dále mohl následovat pod různými záminkami odvoz na stanici k podání vysvětlení. Na stanici to probíhalo různě podle toho, jak se zadržený choval.

 

„To voni legitimovali, ale jestli to hlásili nevim. Protože, když člověk neudělal průšvih nebyl

důvod. Jednou mě hlásili, že jsem měl přečin nahoře na severu, tak jsem musel jít na národní

výbor, že jsem měl něco proti socialistickýmu soužití, nebo co, jsem dostal důtku a ještě pokutu.

Jsem byl v Žatci a tam zavřeli našeho kamaráda, jo? bezdůvodně, tak jsme šli s Velkym Sidem

protestovat před fízlárnu, tak nás zatáhli dovnitř, taky nás zmlátili, jo? zkopali a vodvezli nás

na záchytku do Bíliny a potom nás řešili timhletim přestupkem.“

DM

 

Odvoz na záchytku byl pro policisty poměrně častým řešením situace.

 

„(...) když nás chytli večer, tak jsme všichni chodili spát na záchytku. Vesměs to brali to tak, že

když budeme mít víc záznamů, tak s námi mohou hejbat. Oni nám nikdy nebrali krev, prostě nás

tam odvezli. Hele tady je máte. Hele ty zaplatíš dneska 200,-, pak 500,- a hnedka ti to chodí do

škol, víš co, ale nikoho nezajímá jestli jseš nebo nejseš (pod vlivem alkoholu pozn. M.S.). A

takhle tě dostávali na ty malý střípky.“

RH

 

Přestupky se hlásily do místa bydliště, či na školu a na organizace SSM, kde se to pak řešilo. Zajímavým opatřením byly časově omezené zákazy určitého města, což bylo ošetřeno městskou vyhláškou.

 

„To za komunistů to byla největší sranda, já měl zakázanou Plzeň. Já jsem nesměl jet do Plzně,

měsíc, to jsem nikdy nepochopil. V Plzni, když jsem tam přijel, tak nás lapli na nějaký akci, na

kterou jsme tam jeli. Voni mě dali mi podepsat papír, že jako vodejdu, ale nesmím se vrátit, že

bych mohl bejt trestně stíhanej. (...) nám museli dát ten měsíc, protože my jsme nic neprovedli,

tak ten měsíc pro ně byla taková ta adekvátní doba. Ale my jsme to nepochopili, že jsme

nemohli jet do nějakého města v Čechách. To když někomu řeknu dneska, tak to lidé nechápou,

protože dneska můžou kamkoliv.“

RH

 

4.9. Mládež a společnost

 

Samota tak hrozně svírá

A není kam jít !

Ze čtyř stěn se šklebí nuda

A není kam jít !

Obrazovka bíle září

A není kam jít !

Zaprášené listy knížek

A není kam jít !

(ZNC)

 

Negativní společenské jevy popsané na začátku kapitoly se projevovaly samozřejmě i ve výchově mládeže. Chataření, chalupaření, shánění nedostatkového zboží, zaměření na konzum, to byly hlavní aktivity rodičů. Jak trávila čas mládež? Z průzkumu, jakým činnostem se věnují mladí lidé (15 - 29let) o víkendu, vyplynulo, že na prvním místě je práce okolo chaty, domu, zahrady, pak sledování televize a poté sport a tělovýchova. U 15 - 18letých to vyhrála televize a prohrál čas strávený s rodiči. Nejvíce byli ovlivněni kamarády, známými z práce nebo ze školy, rodiči, sportovním oddílem, přáteli ze SSM aj. Možnosti jak trávit čas ve městě byly omezené. Nabídka kulturních zařízení nebyla nijak velká. Domy kultury byly navštěvované podle atraktivity nabízených pořadů. Zájem o oblíbené taneční zábavy leckdy převyšoval kapacitu sálu a tak mnohdy „kvantita převládla nad kvalitou“ a snaha nepodávat alkoholické nápoje, či kouřit jen na vyhrazených místech, vyšla nazmar. Zpráva z XVII. sjezdu KSČ, který se konal v březnu 1986, byla jasná: více se věnovat výchově mládeže: „určitá část mladých lidí se chová v rozporu se socialistickou morálkou a normami společnosti. Nemůžeme přehlížet jevy, jako je lehkomyslný vztah k životu, k jeho hodnotám, neúcta k práci, k lidem, včetně vlastních rodičů, různé formy násilí a vandalismu. Současně nemůžeme nevidět, že příčinou těchto jevů bývá často špatný příklad dospělých. Podcenit nesmíme ani vlivy kapitalistického světa.“

Na stránkách Jihočeské pravdy vycházel v roce 1986 seriál reportáží o negativních jevech mezi mládeží nazvaný "Krok k dospělosti?" Cyklus byl věnovaný záškoláctví a kriminalitě, nalévání alkoholu mladistvým, šikaně a toxikománii. Na tento volný cyklus navázala počátkem roku 1987 celostránková beseda v sobotní příloze nazvaná Ve střetu s paragrafy, která reflektovala problematiku z hlediska školství, SNB (Sbor národní bezpečnosti), soudů, SSM, aj. Po 14 dnech následoval další celostránkový článek I mládí má své stíny, doprovázený fotografií strakonického punkera. Článek se zabýval jedinci, kteří „podléhají vlivu buržoazní propagandy a ideodiverznímu působení nebo se zhlédli ve vyznávání pseudokulturních směrů typu PUNK“. Takových jedinců není, dle autora článku, mnoho, ale nelze je přehlížet. V textu se dále hovoří o případech vandalismu, na které plynule navazuje příklad dvou učňů, kteří se netajili před spolužáky tím, že poslouchají Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Po vysvětlení, co je to punk (zmíněno je i hnutí skinheads), následuje popis příčin - alkoholismus, nevyhovující výchova v některých rodinách, učilištích, školách a jiných výchovných organizacích, nedostatečné využití volného času, formální přístupy k mladé generaci, záporné vlivy asociálních part a kriminálních živlů, a zvláště ideologická diverze. To je již zmíněný poslech „štvavých“ stanic, které se na mládež snaží působit atraktivností pořadů se silným emocionálním podbarvením, kombinací módní hudby s politickými komentáři, výzvou k navázání telefonických či písemných kontaktů jako třeba „krylovky“ na přání. Článek, který hnutí předvedl jako negativní jev, měl poměrně značnou čtenářskou odezvu a v následujících měsících Jihočeská Pravda některé z nich v rubrice OHLASY uveřejnila.

Jiným článkem „Na aktuální téma“ byla diskuze pěti svazáků ze SEŠ v Kaplici s názvem "Kam (ne)dojdou s průměrností?" Jak je patrné z názvu článku tématem diskuze byla průměrnost. Studenti se vyjadřovali ke školnímu kolektivu, který se snaží jedince zprůměrovat: „lidé nemají rádi, když je někdo lepší než ostatní“. Má to i své výhody: „člověk jen průměrný se nemusí bát, že v případě náhodného neúspěchu bude hned zatracován.“ Diskuze se dotkla i organizace SSM, která byla pro režim zodpovědná za socialistickou mládež. „SSM je dobrovolná organizace. Ale v prvním ročníku se nás nikdo neptal, zda se chceme stát členy. Prostě jsme všichni jako na povel vstoupili – průměrní, nadprůměrní, podprůměrní. (…) Dobrovolně povinný vstup samozřejmě nevzbudí v lidech nadšení. Nejde jen o svaz mládeže, ale i o jiné společenské organizace.“

Problémy plynoucí z takového přístupu se následně odrážely i ve výsledcích této organizace. Svazáci se nebyli schopni na ničem domluvit, nikdo neměl chuť se příliš angažovat, převládala celková pasivita, i když samozřejmě nelze zevšeobecňovat. Leckde se našli aktivní členové, kteří dovedli nabízených možností využít a stali se třeba pořadateli tanečních zábav, nebo zastřešovali jiné mládežnické aktivity.

 

„Vesměs ti lidi v něčem vynikali, proto vlastně i revoltovali, protože oni svoje já nemohli protlačit

v tom světě: musíš bejt ve středu, nesmíš vyčuhovat, nesmíš přečuhovat, jo je to tak, to byla

takováhle doba.“ RH

 

4.10 Postihy rodičů

 

Režim se snažil na punkery působit různorodě. Preventivně výchovnými pohovory (viz další kapitolu), společenským tlakem a když ani to nepomáhalo byl vyvíjen tlak na celou rodinu.

 

„Voni chtěli někoho nachytat a nechtěli nachytat jenom nás, voni chtěli, aby se s tím

svezla rodina, systém našeho starýho komunismu spočíval v tom, že chtěli dostat celou rodinu,

aby to tam neklapalo.“

RH

 

To se mohlo uskutečnit pouze v těch rodinách, kde rodiče byli ve straně, či byli zaměstnáni jako pracující inteligence v nemanuálních zaměstnáních. „Ideologickou diverzi“, kterou byli nakaženy jejich děti, si tak zpětně odpykala i generace rodičů.

 

„Voni měli strach. Voni měli strach vo práci. Tenkrát pak mámu vyhodili, protože vona dělala

na vojenský správě účetní, a vlastně kvůli nám vona letěla. Ta chodila furt na kriminálku do Budějovic.

(…) Ale nikdy nám to nevyčetli. Nejprv byli zlí, ale já myslím, že voni pochopili, že je to

ten systém. Voni byli na nás naštvaný, ale víc byli naštvaní na ten systém co nehodnotí: ano, my

jsme něco provedli, tak maj to říci nám, ale ne se mstít rodině. (…) Protože jsme nikdy nikomu

nic nekradli, nešlo o kriminalitu, žádnou trestnou činnost. Proč by nás měli perzekvovat, kvůli

tomu, že si nageluješ vlasy a žiješ si svým stylem? To je trošku takový nepochopitelný.“ RH

„Takže, jak to bylo v soudružských kolektivech zvykem, máma musela vyvodit z mého chování

závěry a nasypat si popel na hlavu, takže to dopadlo tak, že mě jakože vyhodili z domova, ovšem

dohlídli na to, abych šel bydlet k dědovi s babičkou, takže tam jsem následně bydlel víc než půl

roku možná dýl, no a nějakým způsobem to soudruhům stačilo, aby jí jako nevylili úplně.“ MS

„Táta, ten kvuli tomu měl problémy. (...) chtěli ho vyhodit, ale že von uměl perfektně německy,

a že se znal dobře s předsedou strany v ČSAD. (…) von jim dával hlasovat, kdo je pro, aby teda

setrval na kamionu a kdo je proti. A většina byla proti a chtěla, aby vodešel, ale právě ten předseda

toho stranickýho výboru, ten se ho zastal, tak moh zůstat. Protože von byl jako řidič dobrej

a spolehlivej, po pracovní stránce neměl žádný problém, a všude se domluvil, takže kdyby von

se ho nezastal, tak by šel někam k lopatě.“

DM

 

V této čtvrté kapitole jsme si ve zkratce představili dobu, ve které žili českoslovenští punks, a přiblížili si specifické projevy subkultury – hudbu, styl a způsob života v místních podmínkách a zároveň také represe, kterými se režim snažil punk potírat. Obecně lze říci, že subkulturu, kterou „kapitalistický“ svět dovedl včlenit do dominantní společnosti a ještě ji komerčně využít, československý režim nepochopil a odmítl jako neslučitelnou s ideály „socialistického“ člověka. Pronásledování a represe, tak paradoxně hnutí pomohly v rozšíření. Politizace také mnoha mladým lidem otevřela oči:

 

„Začalo to jednou velkou psinou všechno. (…) punková hudba, zjistil se styl voblíkání, všechno

todleto, a byla to prdel, jo? Prostě neskutečná sranda, jenže potom se do toho samozřejmě začali

montovat policajti, jo, a potom vlastně z celýho tohodle punku se vyvinula, mluvim samozřejmě

sám za sebe, takovej ten doslova panickej vodpor ke komoušům, policajtům a takový tý

verbeži, jo? V podstatě, když si člověk, byť jenom šestnáctiletej uvědomil, že ho buzerujou za

něco, co je naprostá hovadina. Proč by ho za tohle měli buzerovat, jo? Tak tam se vyvinula

vopravdu taková ta, dneska už je mi to jedno, nenávist, jo? K těmhle těm lidem prostě.“

JK

Martina Schwubová

Punková subkultura v Písku:


13.3.2011   Rubrika: Články   |   Komentářů: 5   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1,9
jde to 1,9
 

Diskuse ke článku - Punková subkultura v Písku IV

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
Karlos
Karlos - 15.3.2011 18:10

Opět dobrésmajlik - 5

 
Banjo
Banjo - 14.3.2011 7:39

Sice se trapně opakuju, ale fakt dobrý čtení... Je vidět, že ti kluci, co to s nima probírala, to fakt zažili.

 
pangáč
pangáč - 13.3.2011 21:54

mrtvola ©: s tím naprosto souhlasím....

 
mrtvola ©
mrtvola © - 13.3.2011 20:44

pangáč: souhlas, dobré počtení. Podobné věci by se měly dnešním mladým punks pořád otloukat o palice, aby si uvědomili, na čem u nás vyrostl punk třeba oproti Anglii a USA.

 
pangáč
pangáč - 13.3.2011 20:40

paráda :-)