CO PANKÁČ,TO SORTA...

 

Punková subkultura v Písku (V)

Punková subkultura v Písku (V)

 

Martina Schwubová nám poskytla ke zveřejnění svou bakalářskou práci, jejímž tématem je punková subkultura v Písku v osmdesátých letech dvacátého století, za což jí samozřejmě děkujeme. Vzhledem k rozsahu celého díla jsem se rozhodl, že vám představím několik výňatků. Pokud vás text zaujme, přiložím ho ke stáhnutí na konci celého seriálu. Martina při své práci vycházela ze vzpomínek několika týpků (Radek Hudec, Dušan Matějíček, Jaroslav Kabát, Pavel Rutta a Michal Schwub), kteří budou označeni svými iniciálami. Při práci použila citáty z několika knih. když jsem ke své hrůze zjistil, že bych měl s přenesením a upravením textu na punk.cz díky různým stylům písma, odkazům na použitou literaturu a podobně hodně práce, jako starý lenoch jsem všechny odkazy vypustil. Jak už jsem psal v úvodu, kompletní text se vším všudy se objeví ke stáhnutí na závěr.

mrtvola© 

 

 

5. Punková subkultura v Písku

Písek je bývalé okresní město v jihočeském kraji, leží na úpatí Píseckých hor, protéká jím řeka Otava. Město má 30 tisíc obyvatel a po Český Budějovicích a Táboře je třetím největším městem v kraji. V městské kronice se zachoval popis místní mládeže z r. 1958: „Na výběrových školách mají stipendia (na technické zemědělské 600 Kčs měsíčně), jiní vydělávají – ale rodičům na byt a stravu nepřispívají. Utrácejí: za kouření, parádu, lihoviny, atp. Vidíš je v kavárnách, hostincích, v tanečních zábavách. Jenom ne ve vzdělávacích a osvětových podnicích. (…) Nejhůře pak bývá při čajích a zábavách v hostincích. Pořadatelé tu bývají „krátcí“, veřejné napomenutí i hrozba neplatí. Chuligáni jim říkají. Jejich řeč se značně liší nejen od spisovné, ale také od obyčejné mluvy. Je propletena pojmy ze živočišné výroby („vole, bejku, kanče!“), ale také novými termíny. Ale to jsou konečně řidčí výjimky, jež postupem doby budou asi nahrazeny opět jinými výstřednostmi.“

 

V osmdesátých letech se na čaje v Písku chodilo stále. Konaly se v hotelu Bílá Růže a mezi mladými byly populární sety punkových písniček, které tam pouštěl M. Zemen. Další možností vyžití byly diskotéky v KD Jitex a později v nově postaveném společenském centru Družba.

 

„ … se chodilo, že jsme byli mladý, ti nikde nenalili, tak se chodilo na čaje, na nedělní diskotéky,

kde vobčas něco pouštěli, takovej blok. Mohlo se jezdit na zábavy, kde to bylo volnější, že

jo, kdo moh, koho pustili z domu, no a začali jsme se scházet. (...) ze začátku to byla v podstatě

muzika a parta stejně starejch kluků, který jako celkem neřešili ňáký otázky, že jo? Scházeli

jsme se, poslouchali jsme tu muziku."

MS

 

Moji narátoři uváděli, že se s punkem seznámili v rozmezí let 1980 - 1982. Každý z nich prožil první kontakt skrze hudbu, prostředkovanou deskami z kapitalistické ciziny (Ramones, Sex Pistols, 999), poslechem rádia (pořad Větrník na stanici Vltava, zahraniční stanice) a sledováním německé televize. Desky se zajímavou muzikou si každý sháněl podle možností - černá burza, kamarádi, vstřícní rodiče (dva z mých narátorů měli otce, který jezdil s kamionem do zahraničí). Na první poslech vzpomínají dodnes.

 

„Bylo mi ňákejch 13 let, a tenkrát syn školníka, kde já jsem hrál pinčes, se jmenoval Petr

Bakaléros, [smích] byl to takovej malej kluk a dotáh tam starej kazeťák s nahrávkama Sex

Pistols. A to bylo, jak bych to řek, to byla rána do hlavy, jo, a od tý doby jsem se vez. (…) Nosil

kazeťáček, půjčil mi to tenkrát no a to byl konec, no. Začal jsem se po tom pídit, potom jsem si

zjistil, že na Londýně vysílá John Kelway, jo, poslech jsem dál, potom jsem potkal jednou

Fruťáka s Pokčou, no a bylo to.“

JK

 

„Ale prostě ty Ramones, ten rychlej rockenrol bez nějakejch sól, to prostě voslovilo všechny! No

Ty bláho! (…) a ta deska, to byl soustruh, tak vlastně z ní nezbylo nic, za ten den, tenkrát jí měl

pučenou, pozor! To jsme měli pučený jenom jeden den! My jsme, za tu sobotu jsme si jí vyslechli

snad vosumkrát, desetkrát, prostě, řikám: No to je bomba! [Aj ou lets gou!] No, ježiš šmarjá!!

No fakt něco nádhernýho!“

PR

 

„Když v rádiu vod rána hrajou Ivetu od Korna a najednou člověk slyší Ramones a já jsem pak

hnedka dostal ještě nahrávku od AC/DC a do tý doby [Iveta, tatatatatatáá] jo? tak najednou

musíš zjistit, že je to taková darda! Pro to co se to tady dělo a najednou [Aj ou lets gou!]

[smích] A v tu chvíli tě to musí dostat! Joo! To je energie, mě totiž začala brát ta energie.

Prostě tahleta muzika a začal jsem se vo to zajímat. A začal jsem jezdit na burzy, vyměňovat, a

to byl prvopočátek, ten impuls.“

RH

 

V Písku fungovala parta poslouchající punk velmi záhy, už v r. 1977. Zpočátku poslouchali pouze pořad Větrník, kde získali prvotní informace. O dva roky později se dozvěděli o výměnných burzách v Praze, kam pak pravidelně jezdili. Získat originální desky se dalo různými způsoby. Dost nebezpečnou možností bylo soutěžit na Rádiu Londýn.

 

„V průběhu roku 1980 sdělil Řenč Karlu Literákovi, že vyhrál v soutěži kterou pořádalo Radio

Londýn LP desku DAMNED 3. Při této příležitosti sdělil Literákovi i vysílací časy. Od Literáka

se pak o tomto dověděli zbývající členové party. Vysílání poslouchali pak Suchý s Křížem, Literák

s Markem a i další příslušníci skupiny. Pravidelným poslechem se však zabýval Suchý a Literák,

který také navázali písemný styk s uváděnou vysílací stanicí a konkrétně s jejím redaktorem

Johnem Kelweym. Literák obdržel od Kelweye také písemnou odpověď, byli jim také zahrány

požadované skladby a Literák navíc obdržel 3. časopisy.“

 

„Ta Studánka vzadu, tenkrát tam dělala pani Pokorná, a vopravdu jsme tam pěkně zatopili, přinesli

uhlí, atd. Takže jsme byli vzadu za zavřenejma dveřma (…) takže tam to bylo perfektní, že

vlastně my jsme tam měli i rádio, že třebas jsme poslouchali v neděli Londýn, to bylo punkové

okýnko Johna Kelwaye. Jo to bylo fajn. Tenkrát dokonce Dušan Suchejch tam vyhrál desku.

Tenkrát mu poslali desku. (…) Poslal dopis a vyhrál, byl vylosovanej a poslal mu tenkrát desku

Rocket to Russia – Ramones. Po prvně v životě si viděla originál desku vod EMI. Takže supr, jo!

Von jí vyhrál, samozřejmě to bylo zkontrolovaný, zcenzurovaný, prostě StB Český Budějovice

atd. Ale dostal jí do ruky, což bylo pěkný, ale plakáty už ne. V tom byly plakáty, ten člověk, John

Kelway, mu psal, že mu posílá plakáty punkovejch kapel z Londýna a byla tam jen ta deska.“

PR

 

S touto „první“ partou se postupně dali dohromady i moji narátoři a začali se scházet. Bývalý signální svazek „PUNK“, ze kterého pochází stránky z citovaného materiálu, uvádí v r. 1982 jako členy skupiny 9 lidí plus dva nepravidelné, kdežto o rok dříve to bylo 6 lidí. Dělali to, co všichni mladí lidé: studovali nebo chodili do učení, vyměňovali si nahrávky, poslouchali oblíbenou muziku, a jezdili na zábavy. Parta si říkala „Písecký krysy“ (PIA RATs)50 a měla i svůj symbol, který můžeme vidět na dobovém snímku.

 

„Tak já jsem se s nima scházel i přes tejden, voni byli v Písku, Dušan Suchejch a Literák, voni

jezdili někam do školy do Volyně nebo kam. A to jsme chodili do Olympie, tam vždycky na dvě -

tři piva. (...) No a tam jsme se vždycky domlouvali, kam vyjedeme.“

DM

 

„Při dokumentaci uváděli, že jsou přívrženci punkrocku, že se jim líbí hudba. Spínací špendlíky, řetězy a různé další symboly nosili proto, že je nosí představitelé punkrocku na západě, ale i proto, že chtěli vyjádřit svůj protest proti tomu, že v ČSSR nejsou podobné punkrockové skupiny. Na Západě se jim líbí, že tam mládež není omezována ve svých projevech, mohou otevřeně hlásat své názory, což v ČSSR nelze. Karel Literák ve své výpovědi uvedl, že svým jednáním sledoval protest proti současnému způsobu života v ČSSR a demokracii zde. Se všemi jmenovanými bylo provedeno preventivně rozkladné opatření formou pohovoru operativy.“

Co to byl ten pohovor operativy? Šlo o to, že Veřejná Bezpečnost se nestarala pouze o bezpečí veřejnosti, ale i o veřejnou kázeň, a o to, aby živly nepřátelské československému zřízení, představované stranou, nenabili vrchu. Složky Bezpečnosti ovládaly skrytě soudní moc a vymáhaly socialistickou kázeň. Síly bylo používáno výjimečně, přestavovala spíše hrozbu. Práce s mládeží byla specifická. Mladí lidé jsou snadno ovlivnitelní a proto je třeba je chránit před vlivem ideodiverze (rozumí se vliv myšlenek ze západu - pozn. M.S). StB se zaměřovala na členy církví a sekt, na zahraniční studenty z kapitalistických států a jejich tuzemské kamarády, na mládežnické organizace, kde mohli působit bývalí členové potlačených organizací (Junák, Skaut, aj.), na mládež poslouchající „štvavé“ stanice, na všechny, kdo měli kontakt s kapitalistickou cizinou, atp. Důležité bylo získat spolupracovníky z řad mládeže a vytvořit tajnou síť. S její pomocí pak šlo plnit vytčené úkoly ve výše uvedených skupinách, zabránit srazům tzv. volné mládeže, či přerušit nelegální koncert aj. Tajný agent byl také příčinou založení jižzmiňovaného spisu Otava:

„Agentem SOŇA r.č. 021096 byl dne 12.9.1986 získán poznatek o tom, že získal sešit příslušníka základní služby, kde je popisován průběh vojenské služby, konkrétně pyroskupiny VÚ 3755 Chotěboř-Bílek, jakož i fotografie, kde v její dolní části byl nápis „PUNKS not DEAD“. Z druhé strany fotografie byly nápisy punkrockových skupin se západních států jako např.: „SEX PISTOLS“ „DAMNED“ apod.“

Tento spis byl založen a veden vojenskou kontrarozvědkou, která ovšem fungovala podobným systémem jako StB. V plánu opatření se dozvídáme, že materiály o vojínu Bakalerovi byly vyžádány od KS SNB ČB (Krajská správa sboru národní bezpečnosti České Budějovice) – nesvazkový signál Punk a signální svazek Punk - z kterých jsou uvedené citace, a o pomoc bylo požádáno Okresní oddělení StB (O-StB). Na vojína byli nasazeni agt. SOŇA a STELA. Další již neutajovanou formou „prevence“ bylo působení na jednotlivce či skupinu osob pomocí jejich okolí, tj. kolegy z práce, ze školy, ze SSM, známými, příbuznými aj. Šlo o výchovný účinek společnosti. Mezi tyto formy iniciované či organizované StB patřily:

· projednávání protispolečenského jednání osoby na schůzích odborových, mládežnických

aj. organizací a orgánů

· pohovor - beseda operativního pracovníka s osobou ve jménu orgánů StB

· besedy s osobami z řad mládeže uskutečňované vedením podniků, závodů,

společenských organizací z iniciativy orgánů StB

· výchovné působení na osobu prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize

· výchovné působení na osobu v průběhu vyšetřování

Pohovor, nebo také již zmíněné preventivně výchovné opatření (PVO), byl řešením pro „přívržence“ punkrocku v Písku. Vzhledem k tomu, že se nepoučili a ve „vyznávání“ punku pokračovali i nadále, byli stále pod bedlivým dohledem O-StB Písek. Tady jsou vzpomínky na jinou formu „výchovy“ - besedu s rodiči, která proběhla v roce 1983:

 

„Já vim, tenkrát poprvně co bylo setkání, to byl ještě Literák, Bakča myslim, Radek Marků

a tadleta partička, Čukís, jo? To jsme měli setkání, nějakej nadporučík Marek, svolal nás a rodiče,

a měli jsme setkání my, jako punkáči s rodičema, s policajtama. Prostě tam měli placky

a nějaký takový nesmysly co nám sebrali. Tak to ukazovali rodičům, jak chodíme, prostě chtěli

ty rodiče jako vostrašit, vlastně nám dělali bububu, ještě s náma nic nedělali.“

DM

 

Ovšem přes veškerou péči jež jim věnovala StB parta rostla.

 

„Během snad pár měsíců jsme se dali dohromady ještě s Pokčou, Fruťák, ne? Ty jsem potkal,

začal jsem se s nima scházet, dostali jsme se k těm klukům co tady byli vo chvilku před náma, to

byli Literák, Dušan Suchý, ne? vlastně Bakča, no a najednou to byla jedna velikánská parta. A

přibírali se další, další, další, až nás tady bylo 30? 20? tak mezi 20 - 30. No vono takovej ten

základ, to bylo asi 20 lidí. Potom někdo přicházel, někdo vodcházel, bylo to asi takhle no.“

JK

 

V září roku 1984 byl signální svazek PUNK obnoven, aby byla mimo jiné zaznamenána rok stará událost dokládající „propagování“ fašismu. Hákový kříž byl původními anglickými punkery použit z důvodu čisté provokace, hnutí jako takové se k fašismu a jeho myšlenkám nikdy nehlásilo. Ovšem spojení punker = fašista se stalo pádným „argumentem“ v rukou československé Bezpečnosti: „V červenci 1983 se přívrženci PUNKU sešli v restauraci „Studánka“ v Písku. Po požití alkoholu při cestě z restaurace do soukromého bytu Zdeňka Šindelky vykřikovali fašistické pozdravy „Sieg Heil“. Toto vykřikoval Petr ERLICH.“

 

„To bylo po cestě, když jsme šli roztahaný jak hadi, to si pamatuju doteďka, a šli jsme od Studny

jako směrem k Olympii, jo a šli jsme po silnici, možná někdy nad ránem, jo a bylo nás 10?

15? byl to had sto metrů dlouhej, jo? Všichni úplně na hadry. Tak co si kdo pamatoval? Tam

jako.. to bylo docela zajímavý. (...) my jsme šli tenkrát v půlce, nevěděli jsme co se tam dělo. No

jo, jenže někdo to prásknul, začali si pro nás jezdit po školách, jo? To už potom, začalo velký

vyšetřování. Voni byli úplně nemohoucí z toho, že nemůžou přijít na to, kdo to byl, tenkrát po-

tom to ňák vyšetřili. (…) Na základě tohodle, vlastně začalo i takový to vyšetřování, už se začalo

takový ty, policajti na školy, jo? kdes byl, cos tam dělal, a jaký máte vedení, a koho podporujete,

no a potom začali takový ty běžný výslechy, jo? A potom už v podstatě po nás šli dost.“

JK

 

Podle vyprávění narátorů a studia zmíněného spisu, policisté v roce 1984 - 5 začali punkery stíhat. Již nepostupovali formou pohovorů a výstrah, ale společenských postihů. Pravidelné výslechy, konstrukce obvinění na základě, kterých se vyvozovaly důsledky. Velmi záleželo na tom, zda člověk už pracoval nebo ne. Údajné protispolečenské jednání bylo v podobě obvinění hlášeno na vedení škol a do organizací SSM.

 

„(...) jsem byl svazákem taky, vlastně to bylo automatický, že ti dali svazáckou průkazku.

Jenomže kvůli tomu jsem měl zas potíže, když už jsem nastoupil do práce voni tady v Písku mě

potom z toho svazu mládeže vyhodili, (…) a to jsem šel za předsedou SSM, tak mi tam domlouvali,

že prostě nemůžu bejt na jednej straně v komunistickej organizaci a na druhej straně ve fašistickej,

tak že mi musí dát činnost jako práci svazáckou, kterou bych odčinil hříchy, nebo co,

já nevim. Tak mi dali, že budu vylepovat nástěnku. Tak jsem se na ní došel podívat a tim to

skončilo.“

DM

 

„Nikdo se se mnou nebavil. Nejdřív jsem byl asi na dvou výslechách předtim, na fízlárně, (...)

SSM, tam byl taky takovej debil, tam jsem si taky votevřel hubu, nechal jsem ho a vodešel, (…)

no a když jsem přišel na školu, tak mi voznámili, to si pamatuju doteďka, hanobení hlavy státu,

propagace západní kultury a propagace fašismu. A ádié. Měl jsem to na minutu! Hm. V životě

jsem nebyl u soudu, nic. (…) Jako potkat svojí bejvalou třídní, to byla svině! (...) Takže vlastně

v půlce čtvrťáku někdy před pololetim jsem vyletěl. Na hodinu!“

JK

 

„(...) mě vyhodili ze SSM a vyhodili mě i ze školy. To bylo ve třeťáku, ale vyhodili mě měsíc

před zkouškama, závěrečnejma. (…) To bylo za propagaci.. já tam měl vyloženě hanobení rasy,

propagaci fašismu, hanobení rasy a národů. Tenhleten paragraf mi řekli, že mě za to vyhazujou,

že jsem .. že se stýkám s fašistama a že máme soudní spory... Todle proti mně vedl ňákej Měchura,

tendleten spor, to byl hlavní svazák, (…) A ten mi řekl, že propaguju fašismus, rasismus, a já

jsem mu řek A jaký pro to má důkazy? To mám z kriminálky. A já jsem mu řikal: No a já jsem

byl někdy obviněnej? Von řikal: No to ne. Tak jaký máte jako důkazy, že to dělám? Protože podle

zákonů tehdejší doby, když někdo není obviněnej nemůžeš vo něm mluvit jako vo vobžalovanym.

No do toho ti nic není! Jsi vyloučenej a vypadni! [smích]“

RH

 

Ani po vyloučení ze školy a ze SSM punkeři své „podvratné“ činnost nezanechali, a pokračovali ve svém způsobu života i nadále ovšem už v zaměstnání.

 

„Nastoupil jsem do Jitexu jako seřizovač, (…) a takže se chlastalo dál, ale už na mě nikdo

nemoh [smích] Tak. Jo? Mě to bylo úplně jedno a chytil jsem se tam docela slušně, a potom

začal takovej ten normální život. Jezdili jsme pořád na zábavy a pořád se chodilo všechno

todleto (...)“

JK

 

Poslední citace z tajného spisu dokládá, že punkerů, kteří to o sobě ani nevěděli, bylo tehdy v naší společnosti daleko více: „Skupina PUNK se řídila programem, který spočíval zejména v tom, že přívrženci hnutí se aktivně nezapojují v zaměstnání do různých akcí a neplní normy na 100 %. Do SSM či jiných společenských organizací vstupují pouze z donucení a v tomto případě jsou pouze pasivními členy.“ Paradoxně právě socialistická pracovní realita odpovídala policisty popsanému „programu“.

 

„Na tři směny, to znamená, že noční se prochlastala, jo? [smích] Jo? Vona potom se začala prochlastávat

i vodpolední, takže jsme pracovali na ranní. [smích] Potom už jsme na některý

směny ani nechodili, ale co nám mohli, nic! Řikám jelo se dál, jenomže tenkrát samozřejmě

dělnická třída to byli všichni. (...) Dělalo se, dělalo se zvesela, budoval se socialismus (…)

Ale i v práci tam člověk přišel k jinej sortě lidí, jsme byli na dílně všichni stejnýho věku jak já.

Nikdo punkáč. Já byl s klukama, jeden větší antikomunista než druhej, jo? A to myslim beze

srandy. Tam byl kluk, kterej v podstatě předsedu celozávodního výboru neustále posílal do

prdele slovy Ty zasranej komouši! [smích] A nemoh mu nic! [smích]“

JK

Martina Schwubová

Punková subkultura v Písku:


20.3.2011   Rubrika: Články   |   Komentářů: 4   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1,7
jde to 1,7
 

Diskuse ke článku - Punková subkultura v Písku (V)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
Kilčo
Kilčo - 21.3.2011 20:05

Ehm, tak to bylo ...

 
Kilčo
Kilčo - 21.3.2011 8:51

Ach jo...

 
Sanovak
Sanovak - 21.3.2011 8:39

pecka,doufam ze bude jeste par dilu :-)

 
Banjo
Banjo - 20.3.2011 21:54

Jo, už se těším na další pokračování smajlik - 5