CO PANKÁČ,TO SORTA...

 

Punková subkultura v Písku (VI)

Punková subkultura v Písku (VI)

Martina Schwubová nám poskytla ke zveřejnění svou bakalářskou práci, jejímž tématem je punková subkultura v Písku v osmdesátých letech dvacátého století, za což jí samozřejmě děkujeme. Vzhledem k rozsahu celého díla jsem se rozhodl, že vám představím několik výňatků. Pokud vás text zaujme, přiložím ho ke stáhnutí na konci celého seriálu. Martina při své práci vycházela ze vzpomínek několika týpků (Radek Hudec, Dušan Matějíček, Jaroslav Kabát, Pavel Rutta a Michal Schwub), kteří budou označeni svými iniciálami. Při práci použila citáty z několika knih. když jsem ke své hrůze zjistil, že bych měl s přenesením a upravením textu na punk.cz díky různým stylům písma, odkazům na použitou literaturu a podobně hodně práce, jako starý lenoch jsem všechny odkazy vypustil. Jak už jsem psal v úvodu, kompletní text se vším všudy se objeví ke stáhnutí na závěr.

mrtvola©

 

 

Ovšem nebyla to pouze státní policie, která se o partu píseckých punkerů zajímala. Jak jsem popsala už v předchozí předchozí kapitole, různých stupňů represe se mohli nadít od kteréhokoliv příslušníka VB, jak se můžeme dočíst ve Sdělení VONS č. 737 z roku 1988:

 

„Je všeobecně známo, že stoupenci hnutí punk jsou v Československu různými způsoby zastrašováni

a pronásledováni. Veřejná i Státní bezpečnost se snaží toto hnutí omezit a jeho příznivcům

znepříjemňují protiprávními metodami život. V Písku se punkové např. neodvažují do

středu města, při setkání s hlídkou VB jsou často předváděni na oddělení VB, která jim v rozporu

se zákonem odnímá odznaky, kování z oděvů a náušnice, většinou stříbrné. Při různých příležitostech

jsou podrobováni opakovaným výslechům. Všechny akce řídí Státní bezpečnost.“

 

Podle narátorů bylo toto odnímání píseckou „specialitou“. Náušnice vytržená z ucha, kožen bunda (!) nebo zabavený stahovák, který stál v té době 200 korun (pro srovnání sud piva 170 Kč), nebyly výjimkou. V Písku byl populární krámek Hanky - Panky na Rákócziho třídě v Budapešti, kde se dalo koupit punkové oblečení, plakáty a různé doplňky. Tip na něho dostali asi od pražských punků a jelo se. Ovšem právě výletu „za nákupy“ policisté využili k odebrání pasů pod záminkou emigrace do Rakouska. Získat pas nazpět nebylo vůbec jednoduché.

 

 

„Jenomže tam jsem byl asi 2x, pak mi sebrali pas. Přišli, zazvonili u bytu, teď jsem viděl ty soudruhy

už známý. V ruce papír, jo? Abych jim dal pas. Tam mi dali nějaký rozhodnutí. Pamatuju

si, že „Odvolání nemá odkladného účinku“, tam bylo napsáno, jo? Jsem musel pas vodevzdat

hned. Bylo mi vysvětleno, že špatně reprezentuju naší republiku v zahraničí. A pak nějak jsem si

vzpomněl (...) nevim po dvouch letech, (...) jsem tam šel jestli by mi ten pas nevrátili? Jsem byl

překvapenej (...), že byl svolnej, ten soudruh tam, že by mi ho vrátili, ale ať přijdu, druhej den.

Tak jsem přišel jenomže už tam na mě čekali. Zavolali estébáka ze Zeyerovky (sídlo písecké

StB-pozn. M.S.), a ten mi tlačil špalky do hlavy asi dvě hodiny nebo tři, když s nima budu

spolupracovat, že mi ten pas vrátí, z toho nakonec vyplynulo, jo? Tak jsem jim řek naschledanou“

DM

 

„(...) jsme s klukama nikdy neuvažovali nad nějakou emigrací, vůbec! Sebral mi pas, že moje

cestování do ciziny by ohrozilo vnitřní bezpečnost státu. To bylo odůvodnění! A pozor! Ještě tam

byl dodatek! Odvolání nemá odkladný účinek.“

PR

 

Co píseckou policii určitě netěšilo byl fakt, že parta místních punkerů se přes veškerou péči ze strany bezpečnostních složek nemenšila. Sice někteří již odešli na vojnu, ale objevuje se nový dorost okolo těch, kteří zůstali.

 

„Většinou to skončilo tim, že voni vodešli na vojnu. Voni vodešli na vojnu a přišli zas další,

mladý, a já na vojně nebyl, já jsem dostal modrou knížku, takže já jsem je vodved vždycky

a další pankáči, mladý, zas přibyli. Takže to byl Danglár, a Pecka a tidleti, to se pak střídalo.

Pak přibývali mladší a mladší. Ale vodved jsem vojáků dost. Na vojnu, na rozlučku jako.“

DM

 

Příčinou konce původní party PIA RATs nebyli policisté, ale vojna. V období mezi roky 1985 - 8957, kdo si „nevyběhal“ modrou knížku odcházel v jarním nebo podzimním termínu k odvodu. Dva roky na vojně byly obvykle považované za ztracené. Velmi záleželo k jakému útvaru se kdo dostal. Někdo zažil dva roky nudy, jiný byl i na vojně za svou příslušnost k punku sledován (viz. spis Otava). Vojáci byli na vojně vystaveni šikaně a jiným negativním vlivům, které je samozřejmě dále formovaly. „Škraloup“ v kádrových materiálech se s nimi táhl dál a stále ovlivňoval jejich život.

 

„Já byl s feťákama a s takovejhlema lidma, jako pro mě nepředstavitelný, a oni mě tam prdli

schválně, ještě mi ukazovali papíry, že jsem tam měl napsaný, že jsem fašista a takovýhle věci,

takže oni mi schválně poslali i papíry takovýhle, aby tam na mě pohlíželi jako na takovýhleho

člověka. Takže voni se svým stylem takhle pomstili. Na tý vojně ono to fungovalo divně... je to

těžký takhle vysvětlovat, ale když přijde člověk z vycházky a sedí ti na kavalci dva kusani, který

ti sebrali tkaničky, aby si píchali do žil, tak takhle to u mě fungovalo každej den. A vono bejt

tam 2 roky s takovýma volama, když to řeknu, to je průser. Tak takhle voni nás chtěli jako

zlomit.“

RH

 

„Povedlo se jim spíš, že se člověk vrátil z vojny opravdu naštvanej. Je to divný, že to říkám

takhle, když se vrátil Šíšnák, tak ten se 2 roky z toho dostával. Protože tomu na vojně vymlátili

všechny zuby. Když se vraceli starý z vycházky, tak dostával přes držku, a tak mu vymlátili

přední zuby. A ten, jakmile přišel z vojny a viděl vojáka, jako lampasáka, tak ho hned šel

napadnout. Prostě se dostali na útvary, kde byli opravdu debilové. Takže tam ta agrese

vzrostla“

RH

 

„Já si myslim, že vojna to byla taková ta brzda pro všechny mladý lidi. Tim šikanem, tou

demagogií tam, kdo se vracel z tý vojny, tak už bych řek, že byl poznamenanej. (…)

Znechucenej, prostě a čekal vlastně další období.“

PR

 

Dva roky jsou dlouhá doba. Důvěra mezi starými a novými členy party se v některých případech nenavázala, chyběly společné akce. Někdo se již do města nevrátil, jiní se osamostatnili, oženili, založili rodiny, začlenili se do běžného života. Období, kdy se písecká parta omladila, odpovídá zhruba druhé punkové vlně (viz rozdělení ve čtvrté kapitole). Mladší členové se od starších zřetelně odlišovali svým přístupem.

 

„(...) po tý vojně, jsem přišel na Studánku, a mě třebas tidleti kluci jako byl Máček, a Danglár,

Miky, já jsem s nima dětství neprožil! (…) Voni vlastně ani neposlouchali tuhle muziku. Oni poslouchali

hardcore tenkrát, (…) prostě ta stará parta, tam už nikdo nebyl. Já tam sám sedět nebudu.

Nebo ne sám. Prostě ne. (…) A jak řikám: já jsem jim nevěřil!“

PR

 

„Ale nicméně co jsem se vrátil (z vojny - pozn. M.S.), potom už v tom vosumdesátymsedmym

a vosumdesátymvosmym, jak jsem už jezdíval do Písku zase z Prahy, tak tam bylo hodně silný

hnutí, hodně novejch lidí přišlo, a to bylo zlatý v období. (…) Ty lidi se začali víc zajímat, jo?

Víc si vyhledávali věci, byli jako aktivnější, rozjela se práva zvířat, jo? Rozjela se spousta,

spousta věcí a ta původní parta, tak to byly fakt lidi, který víc chodili do hospody a vedli kecy

a tak. Ale ti mladší už jezdili na demonstrace a jako mladší, tam byl věkovej rozdíl dejme tomu

4 - 5 let, ale ti už byli aktivnější, ti už do toho nastoupili s tim, že se něco děje.“

MS

 

Písečtí punkové byli stále pod kontrolou místní pobočky StB, která je průběžně sledovala a vyslýchala. Když nepomohl tlak společenských skupin, snažili se policisté zastrašit stoupence punku jinak. Při pravidelných výsleších sbírali informace, které potom mohli dále použít.

 

„Hlavně si monitorovali, kdo se s kým kamarádí, aby jim zapadali ty střípky do sebe, vlastně je

to jednoduché, zmáčknou pár kluků, řeknou: s kým se kamarádíš? a ty nemůžeš říct, že nechodíš

do školy s tímhletím, stejně si tě vyfotili, takže lhát nemá cenu, no a pak ty další výslechy to

chtěli o čem se kdo baví, co kdo má proti režimu, starý desky jako Kubišový, blbosti vesměs.“

RH

 

„No voni, prostě neměli čeho se chytit, sebrali každýho z tý partičky, jo? Do Družby, co jsme

chodili. Tak si zjistili, kdo tam chodil, jo? Pak postupně je vždycky sebrali, naložili, vodvezli do

Zeyerovky a tam dělali výslechy. A z toho vyplynulo koho asi tak chtěj dostat nebo vodsoudit.“

DM

 

Na základě výpovědí z let 1985 - 1986 bylo v lednu 1987 vzneseno obvinění:

 

„ (...) že oba obvinění opakovaně po delší dobu před větším počtem osob pohoršlivým

způsobem hanobili členy KSČ, protože jsou stoupenci socialistického společenského a státního

zřízení. Takovým jednáním naplnili ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu trestného

činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. b) trestního zákona.“

„Nakonec nás teda vodsoudili s Honzou, se Sidem, v sedmavosumdesátym roce nějak. (...)

Uvařili to jen tak. Tam přinesli každýmu něčí výslech, kdo co řek. Takhle to ukázali, hele ten

vypověděl takhle, jo? To si sepsali někde tam vedle v kanceláři, tomu udělali bububu, když to

nepodepíšeš, nevypovíš stejně jako von. Na ně! Že někde v restauraci vykládali vo komunistech,

že stejně už dlouho u moci nebudou, že budou lítat jako sateliti. Já, když mi to tam četli, co jsem

já jako vyprávěl v tej restauraci, tak jsem nevěděl jestli se tomu mám smát, nebo... když jsem to

vod nich slyšel poprvně, ... že komunisti budou lítat jak sateliti!“

DM

 

„J. Kolář byl odsouzen na šest měsíců s podmíněným odkladem na dva roky, D. Matějček k nápravnému opatření (strhávání 15 % platu, zákaz požívání alkoholických nápojů a zákaz restaurace Družba po dobu 10 měsíců). V odůvodnění rozsudku se při hodnocení důkazů dokonce uvádí, že "vyjadřovali svůj negativní vztah k socialistickému zřízení", takže je zřejmé, že důvodem jejich odsouzení bylo vyjadřování kritického vztahu ke společenským poměrům. (…) Okolnosti zahájení trestního řízení a jeho průběhu svědčí o jeho účelovosti: smyslem trestního postihu bylo zastrašit stoupence punk od další účasti v tomto hnutí. Šikanování punků v Pískupokračuje i v poslední době.“

 

Jako zajímavou shledávám skutečnost, že obětí procesu se stal člověk, který nebyl na vojně. Mohl tedy kontinuálně působit v partě jako „stmelující“ prvek (toto se vztahuje pouze na DM, druhého odsouzeného nemohu posoudit). Jako jediní byli odsouzeni za hanobení národa rasy a přesvědčení. Později byli odsouzeni i jiní lidé z okruhu party, ale tresty byly uděleny za jiné přečiny, obvykle majetkového charakteru. Smutnou obětí se v tomto případě stal odvážný Roman Předota. Byl odsouzen „k šesti měsícům podmíněně odloženým na rok, za tr. čin křivé výpovědi, neboť při vyšetřování potvrdil, že J. Kolář a D. Matějček hanlivé výroky pronášeli, zatímco u soudu to popřel.“

 

„A vod tý doby, co jsem tedkon zjistil v těch seznamech, jsem s Honzou, se Sidem vedenej jako

třetí stupeň nebezpečnosti pro republiku. Prostě potřebovali to tady nějak potřít, no. Tam u soudu

si pamatuju, ten Srňák, ten Předota, ten si tu svojí výpověď, po tom co vypovídal na policajtech

rozmyslel, že jako to bylo vykonstruovaný. Tak řek u soudu, že s tou výpovědí, co tam jako

řikal v tom přípravným řízení, že s ní nesouhlasí, že chce vypovídat jinak. Jenomže voni nás

nakonec vodsoudili na základě těch vostatních výpovědí, takže jeho potom ještě soudili, že měl

křivou výpověď.“

DM

 

Ani vykonstruovaný proces příliš partu nerozbil. Stále jezdili na víkendy mimo město. Na vesnicích hrály zábavové skupiny (Parkán, Brutus, Extrakt, Bonpari aj.), jedinou punkovou kapelou na jihu Čech, která měla povolení legálně hrát, byli strakoničtí Telex. Na zábavách se člověk seznámil s lidmi z jiných regionů, s kterými se pak vzájemně navštěvoval.

 

„My jsme jezdívali a hodně se kámošili s lidma z Plzeňska, z Táborska, ze severu, nevim, z Ústí

nad Labem, jezdilo se potom na Žatec, Dětvák z Ústí nad Orlicí, takže všichni jsme se takhlenctak

znali, ale minimálně se jezdilo do Prahy. Spíš jsme jezdili po těch svejch kámoších mimopražskejch

jsme drželi dohromady, (…) voni řešili trošku jiný problémy, takže tady s Pražákama

nikdo ňák moc nekamarádil. Jo, jezdilo se na Plexis, Mrtvý miminka a tak, ale, takový kamarádi

jako třeba s Plzeňákama nebo Strakoničákama, nebo Budějčákama, to jsme s Pražákama

nebyli.“

MS

 

Na zábavě bylo možné potkat různé lidi. Kdo měl zájem, tak se seznámil i s členy opozice.

 

„No a vždycky jsme přijeli vlakem, došli jsme dalších pět, deset, patnáct kilometrů do tý vsi, kde

se hrálo, no a deme tam do hospody, koukáme venku stojí auto s plzeňskou značkou, řikáme:

[Áááá] Je tady Rampich, protože je tady auto s plzeňskejma estébákama. Jo? Rampich von byl

chartista, docela docela činnej, no a jako takovej byl dost sledovanej.“

MS

 

„To člověk přišel do styku s tima lidma, takhle co jezdili na ty akce. Různý lidi tam jezdili,

z Charty, slovo dalo slovo, a člověk pak už vodebíral Voknoviny a tam už vlastně psali co se

dělo v republice, pak bylo Několik vět a takovýhle no.“

DM

 

V druhé polovině 80. let česká společnost dávala více najevo svou nespokojenost s režimem. Svou roli samozřejmě sehrály negativní jevy popsané ve čtvrté kapitole, ale hlavní příčina byla v Sovětském svazu. V březnu r. 1985 byl zvolen do funkce M. Gorbačov, který nastartoval ekonomické a společenské změny v SSSR, ale hlavně politiku nevměšování se do vnitřních záležitostí zemí socialistického bloku. Od jeho návštěvy v r. 1987 si lidé slibovali, že se vyjádří k srpnu 68 a odmítne současné vedení KSČ vzešlé z těchto událostí. To se ale nestalo. V reakci na tuto návštěvu vznikla písnička Míša od skupiny E!E:

 

Každá země, kde se moc mluví o svobodě je podezřelá,

tam, kde se furt musí vyřvávat:

My jsme národ, my jsme národ svobodnejch lidí,

tam se chce mermomocí schovat fakt, že se svobodou je to tam pod psa

Hopsa hejsa pryč jsou můry, co nám nedávaly spát,

schváleni jsme byli shůry, Míša je náš kamarád.

Teď jsme zase pevně v sedle, kdo by nám chtěl židle brát,

ten je vedle jak ta jedle, Míša je náš kamarád.

Můžeš nadál směle křičet, my jsme národ, my jsme stát,

chartu pošlem do prdele, Míša je náš kamarád.

 

Lidé pochopili, že si musí pomoci sami. Nespokojenost a požadavky začali projevovat veřejně. Masověji se navštěvovaly demonstrace, a velmi rozšířené byly petice, žádosti a dopisy adresované státním a stranickým orgánům. Jednou ze systematicky šířených petic bylo v roce 1989 i Několik vět.

 

„Několik vět to jo, to jsem roznášel, to jsem dával podepisovat. (...) Měli jsme jednoho známýho

v Klatovech, jo? A tomu jsme vždycky to předávali, a ten potom lifroval ty podpisy, a to četli na

Svobodnej Evropě, ty, kdo to podepsali. Tady lidí z Písku jsem sehnal dost. (…) To bylo konspirační,

to jsem ti řikal, ne? v metru po schodech nahoru dolu po jezdících schodech, teď jsme si

to předávali přes to (madla eskalátorů - pozn. M.S.), konspirativně, ten jel dolu nahoru,

šup a pryč.“

DM

 

Petice žádala mimo jiné propuštění politických vězňů, ukončení omezování svobody shromažďovací, ukončení kriminalizování a pronásledování nezávislých iniciativ, odstranění cenzury a legalizaci nezávislých sdělovacích prostředků, změnu v přístupu k životnímu prostředí a veřejnou diskuzi nejen o něm, ale i o 50. letech, roku 1968 a normalizaci. Petici podepsalo 40 000 občanů.

 

„Ale voni potom v září mě sebrali a dali mě do vazby, jo? A zavřeli mě tam a pustili, ale to už byl

připravenej nějakej proces, kvůli těm Několika větám udělali domovní prohlídku, jo? Prohledali

všechno, garáž, sklep i byt. (...) Já doma měl spoustu věcí. Já to ňák čuchal, že přijdou policajti,

tak jsem to dal známýmu (…) tam se mělo jednat vo to, že já jsem vod Charty tydlety protisocialistický

tiskoviny pravidelně donášel do tý restaurace (Studánka - pozn. M.S.). Ňák jednou

za 14 dní a všem to tam ukazoval. Jsem zažil, že jsme vyšli z hospody a voni tam lezli po lešení,

ty estébáci, a sledovali nás, co tam děláme. Měli tam asi taky náký svoje lidi, ty nás hlídali.“

DM

 

„Přinesl do restaurace Studánka v Písku tiskovinu Několik vět a další tiskoviny, které zde dával

číst přítomným osobám a poté prohlášení Několik vět dával přítomným osobám podepisovat.

V daném případě se jedná o tiskoviny, které jsou protisocialisticky zaměřené proti ČSSR, tyto

jsou vydávané Chartou 77, další tiskoviny jsou dováženy ze zahraničí. Tiskoviny dle výpovědi

svědků přináší Matějček do uvedené restaurace nejméně jednou za dva měsíce.“

Usnesení o domovní prohlídce

 

 

Společnost v roce 1989 se aktivizovala, lidé podepisovali petice, narůstal počet účastníků demonstrací, ale složky Bezpečnosti pokračovaly ve své práci i nadále a sledovali nepovolené aktivity.

 

„Několik vět jsme podepisovali, myslim, že u Žlutýho v bytě, když jsme tam jeli na koncert, byli

jsme takhle podepsaný pod sebou (...) postupně si nás si nás zvali (Bezpečnost na výslech -

pozn. M.S.) podle toho seznamu, Říman byl, Žlutej byl, a teď jsem čekal, postupně po těch

lidech, se vždycky vozvali: Hele tak už jsem byl taky! jsem čekal, kdy to dojede na mě. Uklidil

jsem si ubytovnu, vodnes jsem věci Frantovi do kanclu, řikám: Tady mi schovej todlencto! Jsem

na řadě! No a pak se to zarazilo, protože už byl ten listopad a už dál nepokračovali. (…) Chtěli

jsme škodit bolševikovi. Jo to byly takový šťouchance, který samozřejmě ... v tom textu nebylo

nic špatnýho, jo, to by z fleku podepsal každej. Ale tim, že z toho režim hysterčil, tak ještě, ještě

vo to větší jsme měli radost.“

MS

 

Revoluce v listopadu konečně ukončila dlouholeté sledování punkerů v naší republice a otevřely se nové možnosti. V Písku se to projevilo zejména velkým boomem nových kapel, které živelně vznikaly a rozpadaly se: Ztracené existence, Zamrzlý mozky, Funus band, Hey - Key, či Divoký západ64. Společenské změny v 90. letech znamenaly velký zlom. Nové možnosti lidi rozdělily a každý šel dál svou cestou.

 

„Svět byl furt stejnej. Lidi seděli v hospodách, tam co seděli, víš co, nic se prostě nemění. Ale

stalo se spíš něco jinýho. Stalo se to, že lidi.. ty stejný lidi, který se dřív měli rádi, tak vlastně

začali se nemít rádi. (…) jak neměli koho mít jako nepřítele, ty lidi šli do sebe, čili blbost. A to

byl takovej konec. Takže vlastně to byly takový poslední dva roky a pak už se nikdo z nás tak

moc s vostatníma nestýkal.“

RH

 

 

Martina Schwubová

Punková subkultura v Písku:


6.4.2011   Rubrika: Články   |   Komentářů: 0   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 2
jde to 2
 

Diskuse ke článku - Punková subkultura v Písku (VI)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.