CO PANKÁČ,TO SORTA...

 

Punková subkultura v Písku (VII)

Punková subkultura v Písku (VII)

Martina Schwubová nám poskytla ke zveřejnění svou bakalářskou práci, jejímž tématem je punková subkultura v Písku v osmdesátých letech dvacátého století, za což jí samozřejmě děkujeme. Vzhledem k rozsahu celého díla jsem se rozhodl, že vám představím několik výňatků. Pokud vás text zaujme, přiložím ho ke stáhnutí na konci celého seriálu. Martina při své práci vycházela ze vzpomínek několika týpků (Radek Hudec, Dušan Matějíček, Jaroslav Kabát, Pavel Rutta a Michal Schwub), kteří budou označeni svými iniciálami. Při práci použila citáty z několika knih. když jsem ke své hrůze zjistil, že bych měl s přenesením a upravením textu na punk.cz díky různým stylům písma, odkazům na použitou literaturu a podobně hodně práce, jako starý lenoch jsem všechny odkazy vypustil. Jak už jsem psal v úvodu, kompletní text se vším všudy se objeví ke stáhnutí na závěr a je k dispozici dole pod článkem.

mrtvola©

 

6. Závěr

 

Tlak, který vytvářel komunistický režim svou represivní složkou měl ten efekt, že lidé naladění proti režimu (ať je k tomu režim dotlačil, či to byla jejich volba) měli společného „nepřítele“, společný cíl. Cítili se na „jedné“ lodi. Díky tomu spolu komunikovaly různé party, které se později názorově rozešly. Společnou řeč, tak dokázali najít i lidé, kteří měli pramálo společného a za normálních podmínek by se spolu „nebavili“. To vše mělo vliv na soudržnost a koherenci lidí. Prostor byl rámcově vymezen na ONI x MY, orientace v životě byla tímto schematickým vymezením usnadněná. Po revoluci se tento prostor rozpadl, party se rozdělily a lidé se „přestali mít rádi.“

 

Nebylo tedy až tak důležité k jakému hnutí se člověk přidal, protože v tomto smyslu režim nerozlišoval. Rozhodovala potenciální „nebezpečnost“. Pro jistotu tedy stíhal veškeré odlišné a nezávislé aktivity, ať se jednalo o mírová hnutí (České děti, Klub Johna Lenona, aj.), skauting, punk nebo ekologické hnutí. Mládež, zpočátku, neměla zájem být v opozici, chtěla se jen bavit, strojit se po svém, vytvořit si svůj vlastní svět. Generační revolta, která je pro dospívání zcela přirozená, by se v normálním prostředí vyčerpala ve střetech s rodiči, učiteli, se starší generací. Zásahem represivních složek vytvořil režim společenský problém. Tím se stalo, že mnoho mladých lidí si začalo uvědomovat stát jako omezující, a svou podstatou nepřátelský. Někteří se začali, již vědomě, angažovat v nezákonných aktivitách a přispěli svým dílem k pozdějšímu rozpadu režimu.

 

„Hlavně 15 letej kluk jako [fff] Je to šílený! Co po mě chtěj? Proč votravujou? No ale má to

výhodu v tom, že pokud nejsi úplně blbej, tak tě to postrčí na tu správnou stranu, víš co si o

nich máš myslet, takže udělali, to co nechtěli.“

MS

 

Nakonec bych ráda zodpověděla otázky, které jsem si kladla na počátku. Ovlivnilo regionální hledisko místní punkovou subkulturu? Jistě, vzhledem k tomu, že Písek je spíše malé město, lidé jsou tu pod větším společenským dohledem. Často se navzájem znají, ze sousedství, ze školy či přes rodiče, a tak i tlak Bezpečnosti mohl mít požadovaný efekt. Společenské postihy, ale měly kontraproduktivní efekt: postižení rodiče zatrpkli vůči režimu a mladým to bylo jedno. Platilo heslo „No Future“. Tehdejší mládež prostě nespojovala svou budoucnost se socialistickým režimem, neměla snahu se ztotožnit s idejemi, které jim byly nabízeny. Dalším důsledkem života v malém městě je méně možností se „schovat“. Členy party i místa srazů měla policie zmapované, mohla bez problémů kdykoliv kohokoliv sebrat. Šikana VB se projevovala, dle uvážení příslušníků, soustavným sledováním jedince (osobní policajt), odvozem na „záchytku“ či několik kilometrů za město. Zameškání vlaku či autobusu na zábavu kvůli dočasnému zadržení byla oblíbená praxe všech policistů, nejen těch píseckých. Jednoduchou obranou bylo strávit víkend mimo město, což také členové písecké party dělali. Jaký smysl pro ně punk měl? Byl to „ostrůvek“ svobody – místo, kde se cítili volně mezi sebou. Šlo hlavně o přátelství, o porozumění a vzájemný respekt. Také to byla možnost, jak se pobavit a dát životu jiný smysl a jiné hodnoty, než jaké vyznávala většinová společnost.

 

„Ňáká politika? Nás to nezajímalo. (...) Důležitý pro nás bylo, aby to bylo hodně barevný na

hlavě, kožený bundy, aby se dobře hrálo, abysme se vožrali a vysrat se na ňáký komunisty, fízly

a tak dále. To bylo to jediný.“

JK

 

Jaké problémy jim přinášely jejich postoje? Samozřejmě velké, šlo nejenom o výslechy a šikanu ze strany VB. Konflikty s rodiči, společenské postihy jako vyloučení ze SSM či dokonce ze školy, zápisy do kádrových materiálů, které měly vliv na možnosti dalšího uplatnění. Zde je pěkně vidět příklad labellingu (viz. třetí kapitolu). Již zařazení těchto jedinců mezi „závadovou“ mládež sebou přinášelo jiný pohled ze strany společnosti. Následná kriminalizace, či kádrový „škraloup“, verdikt jen stvrdily. Nálepka, kterou takto tito mladí lidé dostali, byla nezrušitelná, a nedalo se s ní nic dělat. Snižovala jejich šance do budoucna na jakékoliv jiné pracovní uplatnění než dělnické. Jedinou možností, jak se vymanit ze začarovaného kruhu byla emigrace.

 

Srovnání punku tehdy a dnes:

 

Jak jsem již zmínila dříve, rozdíl mezi tehdejší punkovou subkulturou a tou dnešní je velký. Hnutí punk vycházelo za komunismu z jiného společensko-sociálního pozadí, tedy řešilo jiné problémy, než jaké řeší dnešní mládež. Tehdejší režim nezvládl proces systematického přisvojování, protože společnost byla narušena normalizací. Problém řešil silově, eliminací hnutí. Současná společnost, dvacet let po revoluci, poskytuje mladým jiné možnosti, ale také jiné nástrahy.

 

„A na všech fotkách za komančů, když se podívám těm lidem do vočí tak z nich vyzařuje radost:

Já jsem tady! Ten úsměv na rtu tam většinou je. Když se kouknu na ty fotky z dnešní doby,

tak je to agrese, nenávist, nevím co se svým životem. Je hroznej zlom za těch 20 let, ne jak se ta

muzika změnila, ale ti posluchači. Tenkrát to bylo: „Jo! Teď tady jsem!“. Dneska je to tvrdě:

„Já tady jsem! Já si to místo vydobudu!“. Změnil se ten systém v tom, že dneska jsou zlomení ti

lidi. My jsme chtěli bejt rovný. To je trošku takovej průser. Voni jsou zlomený z toho systému, ze

všeho, proto tíhnou k tomu punku. V tý naší době vono to bylo jinak, to bylo o přátelství, byla to

parta lidí, kteří se měli rádi i neradi jako v manželství, ale respektovali se. Dneska je to průser

doby, je to produkt.“

RH

 

Jakým způsobem ovlivnil punk jejich život? Jak to vidí z odstupu 20 let? Dovolila jsem si připojit pár slov o narátorech, o tom, jak v současnosti žijí, čemu se věnují:

 

Radek Hudec (přezdívka Ráďa Smráďa) se po revoluci začal aktivně věnovat muzice. Zpíval například v kapele Zamrzlý mozky, Divoký západ, Yn Lok eldev an Lok. Aktuálně působí v seskupení Ráďa Smráďa and the gang. Stále žije v Písku. Co pro něho znamená punk?

 

„Prostě my jsme se tolerovali jako osobnosti a v tom byla ta podstata toho punku, že každý měl svůj

prostor pro svojí svobodu.(…) vlastně my jsme nikdy nenadávali na to, že nemáme prachy, na to, že

se nikam nemůžeme dostat, my jsme si vlastně hledali cestu, jak se zabavit i v tom světě, kde nebyla

zábava. (...) pro nás to byl jen název, náš život byl naše cesta. Ono je to všechno obráceně. Já neříkám,

kdo byl pravý, tohle je blbost, to nemá cenu rozebírat. Každý by si v tom měl najít to, co je to

jeho světlo, kdyby se to tenkrát jmenovalo, já nevím, třeba metal, tak jsme fandili metalu, ale potkali

jsme se taky, ten název je než zavádějící věc. (…) Ten punk je jenom součástí mýho života, kterej

vnímám prostě jako bytost, která se zde vocitla a má si něco prošvihat. Jsem bytost, která je

spokojená s nespokojeností, a přitom nemá ráda průměrnost. [smích] “

RH

 

Dušan Matějček (přezdívka Kilčo) dojíždí do Prahy za prací, ale jinak žije se svou rodinou v Písku. Často fotografuje na punkových koncertech. Díky této zálibě se dostal k internetovým stránkám punk.cz, o které se stará jako administrátor. Hlavně jemu děkuji za uveřejnění citlivých materiálů, které jsem využila v této práci. Při srovnání punku dříve a dnes vyzdvihuje absenci společného nepřítele, který pomáhal stmelit různorodé skupiny, dával lidem cíl.

 

„Dneska. Je to jiný. (…) Voni se dohadujou mezi sebou, nemaj vlastně ten jednotnej cíl. Ty

punkáči. Nedrží pospolu, tak jako se drželo dřív. Nejsou sjednocený dneska, jsou to partičky

a nesnáší se mezi sebou a jedny vodsuzujou druhý a to je vidět v těch diskuzích tam na tom

punku cz. Člověk jim chce něco vysvětlit a tě napadají slovně (…) Ale dřív to bylo jiný. Dřív

prostě ty lidi drželi pohromadě. (…) No bylo to dobrý. To zažít. Jsem rád, že jsem to prožil.

Docela rád bysem to znova zopakoval. Ale dneska je taky pěknej život.“

DM

 

Jaroslav Kabát (přezdívka Kaboš) žije dodnes v Písku. Po vojně se oženil a založil rodinu. Věnuje se podnikání na plný úvazek. Na své punkové období vzpomíná rád, punkrock poslouchá často a rád vyráží na koncerty. Na jednom vzniklo i naše společné foto. Na otázku co pro něho znamenal punk odpověděl:

 

„Celej život! (…) já to poslouchám pořád, pořád mi to hraje v autě. Ale člověk se naučil bejt

svůj. To teda se naučil, nenechat si do ničeho kecat, jo? Prostě najednou člověk byl samostatnej,

svéprávnej, jo? A byla to paráda. A i po těch letech, prostě to byl životní styl, ať si kdo chce

co chce říká, dalo nám to strašně moc. Strašně moc. Ten život by se vodvíjel, ať k lepšímu nebo

horšímu, ale já jsem spokojenej. Byla to paráda, všechny klady, všechny zápory, nedá se nic

dělat, takovej je život, jsem šťastnej, že jsem to zažil, nádhera!“

JK

 

Pavel Rutta (přezdívka Fruťák) Již od dětství byl pro něho životní náplní sport. V házené hrál první národní ligu, dnes je rozhodčím. Punk poslouchá dodnes, je pro něho stále prostředkem k odreagování, rád ho poslouchá i navštěvuje koncerty. Při srovnání punku dříve a dnes si všímá nedostupnosti materiálu, o to větší, ale byla radost, když člověk někde něco zajímavého sehnal.

„(...) před rokem 89? Určitě to první poznání toho punku, i skupina Ramones, perfektní parta,

krásný zážitky a samozřejmě potom ta nedostupnost toho materiálu, než jsi se k tomu dostala.

To bylo senzační! Když jsi se k tomu dostala po prvně, k filmu Great rock n roll Swindle o Sex

Pistols. Sice to bylo v angličtině, tenkrát s bídou každej uměl anglicky žádná celá nula nic. 4x

za sebou! (…) Dneska? Tak vono se říká, že člověk, když vzpomíná mládne, tak určitě ty vzpomínky

a určitě opět ta muzika. Odreagování. (...) Je to ve mně, prostě, dneska, jak řikám, když si

sedneš k tý starý partě je to v nás furt a neustále to voslovuje.“

PR

 

Michal Schwub (přezdívka Šroub) se odstěhoval do Prahy již v roce 1985 a žije tam stále. Po revoluci spolu s dalšími lidmi vybudoval na Žižkově punkový klub Propast, který také 6 let provozoval. Hrál na baskytaru v kapele Exekuce, Anthropoid, aktuálně ve skupině Angry Brigade. Ovlivnil punk jeho život?

 

„No [smích] zcela nepochybně ho vovlivnil. Protože si myslim, že jsem punkáč a myslím, že

budu. Punkáč nebo punkrocker to je jedno. Ale naučil mě, se vobejít v tom smyslu, že člověk se

stal víc individualističtějšim, víc průbojnějšim, naučil jsem se víc prosazovat svoje věci, i

když ... todle bych se naučil tak jako tak, kdyby to v tom nebylo, ale byl to prostředek a je to

cesta. Jo? Vovlivnilo mě to natolik, že v tom žiju doteď a myslim si, že budu žít dál.“

MS

Martina Schwubová

Punková subkultura v Písku:


12.4.2011   Rubrika: Články   |   Komentářů: 9   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 2,4
jde to 2,4

Ke stažení:

 

Diskuse ke článku - Punková subkultura v Písku (VII)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
Medvěd
Medvěd - 13.4.2011 19:51

mrtvola ©: No jo,už to mám..

 
Medvěd
Medvěd - 13.4.2011 19:48

mrtvola ©: Kde ?

 
mrtvola ©
mrtvola © - 13.4.2011 19:37

Velmi dobře udělaná práce, fakt parádní čtení a zároveň výlet mezi punky do komoušské totality. Pokud vás zaujaly ukázky, stáhněte si to všechno, i s fotkama smajlik - 1

 
Kilčo
Kilčo - 13.4.2011 10:08

amtoz:
npor. MAREK, tak to souhlasí. Ten pak odešel do Budějovic na lepšíh flek a po něm to převzal takovej magor CHRENŠČ (po přvratu vyhodili je oba dva) a jeho pobočník VLK, ten je tam snad ještě dneska. Chrenšč potom dělal ve skladu v Jitexu. Jednou za mnou přišel v hospodě ke stolu a říká: "Už se mě nemusíš bát, už mě taky vyhodili."smajlik - 20

 
Medvěd
Medvěd - 13.4.2011 9:57

Mně se ty díly taky velice zamlouvali a co víc,tak hlavně celková upřímnost jednotlivců,co to tehdá prožívali.Když bych to porovnal z dnešní dobou,tak právě ta upřímnost už moc vidět není a i si myslím,že je to vzácnost.Já jsem třeba z důvodu toho,že jsem byl tehdá ještě malej (když padnul režim,tak mi bylo deset) tu dobu nezažil a podle toho,co všude možně čtu (i třeba v této sadě článků),tak nějak nevidím až takovou agresi,jako tomu je v době dnešní...jak to,že to tehdá šlo a dneska je to vzácnej jev nebo jak to mám nazvat,a jak je možný,že se to čímdál tím víc vytrácí ? Já,když to porovnám třeba od toho roku "95,tak tam to ještě bylo celkem v pohodě a mezi jednotlivejma bandama to tak nevřelo jako dnes - kdy tady třeba u nás se dvě bandy punks nemohou ani vystát a napadaj se a dělají si naschvály už jen třeba proto,že jsou z jiného města - to nechápu.Místo aby v týhle čím dál "negativní" době,nebo jak nazvat třeba to,co předváděj politici a vůbec jak to tu jde všechno do hajzlu - prostě celká dojebanost v našem státě,korupce,neustálé zdražování,úbytek pracovních míst,zániky fabrik atd atd,tak spíš my ze "scény" by jsme měli držet pospolu,tak jako tomu bylo dříve,kde když někdo něco třeba ve vládě posral,tak punks a spol byli první,co ještě chvilku tak nějak po té rovoluci vycháze ostře demonstrovat do ulic a dávali těm zmrdům jasně a jednotně najevo,co si o preblémech myslíme.Dneska "vylezou" pouze a jen,když někde mašírujou hákoši nebo podobná verbež,což si je myslím docela málo...Já taky nikam poslední tři roky cca nevyrazil,to je fakt.Ale co já budu támhle někde ve třiceti šaškovat,když můžou jít (tak jako jsme tehdá chodili my) ti náctiletí,dvacetiletí atd.To dneska nevidíš a i tehdá všelijaký ty blokády,demonstrace pro mě osobně byly taky symbolem punku,revolty,nenechání si srát na hlavu a já nevím co.Dneska už se na to jebe a každej,jak tady bylo i psáno,jede hlavně na sebe a výhradně ve svůj prospěch.No,uvidím,třeba se to změní a třeba ještě není tak blbě,jak se mi zdá,takže je ještě čas...

 
amtoz
amtoz - 13.4.2011 9:03

Klaním se až ke kolenům, výborný námět, výborné zpracování, excelentní závěr.
Moc se mi líbí zachycení "dobové atmosféry" a fakt o kterém se dnes taktně (asi) mlčí, totiž podstatná role VB při otravování života.
Při čtení jsem si uvědomil, že se tehdá jednalo o normální generační vzpouřičku, z které si až bolševik udělal problém. Napadá mě, nakolik to bylo způsobené samotným faktem existence potlačovacího aparátu. Myslím si totiž, že Stb-áci v okresních městech neměli moc co dělat. A jestli náhodou osobní ambice a potřeba vykazovat nějakou činnost (v Písku to byl npor. Marek ?) nebyla hlavním důvodem vzniku "protispolečenské činnosti".
Jo a důležitá byla také reakce rodičů, jejich ovlivňování a fámy kolující mezi nimi. Teprve dlouho po té se mně máti zeptala: "A je pravda, že jste při tom pogu tancovali nahatí do kola a uprostřed někdo souložil?" :-)))
Celá práce se mi moc líbila. Díky za napsání a za zveřejnění.

 
Banjo
Banjo - 13.4.2011 6:46

Medvěd: Ono je to výstižný všechno, celá ta práce. Za komanče šlo o to, že se ke scéně měli odvahu přihlásit jenom ti, kteří na to měli. Dneska si může na punka hrát kdekdo, koho to zrovna baví.
Čili dřív v tom bylo i trochu to, že ti lidi se mohli cítit jako průkopníci nebo hrdinové. A lidi je aspoň částečně brali jako něco nového v boji proti společnému nepříteli - komančovi.
A dneska? Komanči nám nevládnou, nebo aspoň ne tak viditelně jako tehdy. Takže společnej nepřítel se nekoná. To je přece na prd, revoltovat, když to jednak nikomu nevadí, jednak hnutí je už trochu staršího data - punk byl na vrcholu v 80. letech, teď už jsou tady i novější styly...
No a taky nikdo nebojuje proti punkerům, snad kromě pár národních socialistů. Ti mezinárodní jsou bez většího vlivu, staří a unavení. A nezbývá než doufat, že se k moci nedostanou ani jedni z nich.
A právě k tomu je dobré znát celou tu práci, protože příčiny jsou tam popsaný dost dobře.

 
Medvěd
Medvěd - 12.4.2011 15:18

Tohle je fakt velice pěkně řečený a co víc,hlavně totálně výstižný.smajlik - 10
A na všech fotkách za komančů, když se podívám těm lidem do vočí tak z nich vyzařuje radost:

Já jsem tady! Ten úsměv na rtu tam většinou je. Když se kouknu na ty fotky z dnešní doby,

tak je to agrese, nenávist, nevím co se svým životem. Je hroznej zlom za těch 20 let, ne jak se ta

muzika změnila, ale ti posluchači. Tenkrát to bylo: „Jo! Teď tady jsem!“. Dneska je to tvrdě:

„Já tady jsem! Já si to místo vydobudu!“. Změnil se ten systém v tom, že dneska jsou zlomení ti

lidi. My jsme chtěli bejt rovný. To je trošku takovej průser. Voni jsou zlomený z toho systému, ze

všeho, proto tíhnou k tomu punku. V tý naší době vono to bylo jinak, to bylo o přátelství, byla to

parta lidí, kteří se měli rádi i neradi jako v manželství, ale respektovali se. Dneska je to průser

doby, je to produkt.“

RH

 
mikesh
mikesh - 12.4.2011 14:55

povedena prace, to srovnani punku za komance a dnes vystihuje mnohe smajlik - 5