Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Zikkurat byla vlastně první česká punková kapela, kterou jsem viděl. Extempore s Mikolášem Chadimou tehdy brázdili země české s naprosto dokonalým pořadem, jenž se jim dle mého názoru již nikdy nepodařilo překonat, hustá pakárna aneb patrně nejlepší podzemní deska té doby: "Velkoměsto". Vedle toho veledíla byli Plastici (při vší úctě k otcům českého undergroundu) jen šedá nuda, historie už trochu jiné generace, - - - sorry. Švehlík táhl fenomenální kytarista Pavel Richter tehdy silně ovlivněný Robertem Frippem z britských King Crimson. No a prdelní a mocí establišmentu nezlomitelný Pepa Nos byl a dodnes zůstal Pepou Nosem, žádný rusofilní estébácký práskač typu veleznámého folkového ostravského barda a milovníka ruských dumek, - - - cyp s nim. Hrozně jsem tehdy chtěl hrát v nějaké punkové kapele, ale na Moravě bohužel s výjimkou Havířova žádní punks neexistovali. Všechno se rozjelo až o mnoho let později. Na Moravě se hrál buď underground (druhá kultura), nebo blues, či bigbít na vesnických tancovačkách. Jednoho dne jsem se dozvěděl od spolužačky na gymplu o tom, že ve Veselí nad Moravou se bude konat velký rockový festival. Bylo okamžitě vymalováno, tam jsem prostě nemohl chybět, - - - - nebylo co řešit, ty vole, nebo co.

V sobotu ráno jsme s Modulem vyrazili na vlak. Nutno podotknout, že jsem vypadal jako pěkný kokot, mládí a tak, - - - - co naděláš. Zrovna jsem tehdy hrál dementní nezletilou fetku v nějakém filmu pro mladé a tak jsem měl papír s razítkem, že se nesmím rok stříhat, což velmi dráždilo ředitele gymnázia, kde jsem tehdy tvrdl. Ten film (Mezi námi kluky) stál sice úplně za hovno, ale mohl jsem si pak koupit od jedné zábavové kapely dvě staré bedny se zesilovačem a to zvýšilo mou hodnotu amatérského muzikanta. Nabalil jsem se do dlouhého manšestrového kabátu, který jsem našel na půdě na statku u babičky, kolem krku se mi na špagátu houpal špunt s nějakou tou tradiční slaboduchou hippies propagandou styl make love not war a tak, kuří noha v kolečku a podobně, mé sandály z národního podniku Svit radostně ťapkaly po zaprášené dlažbě otrokovického nádraží. Den byl těhotný velkými událostmi, bylo to cítit ve vzduchu, nesmírně pozitivní mega vibrace a podobně.

Konečně jsme dorazili do Veselí. Nádraží bylo plné zevlujících mániček a cestu na festival by v pohodě našel i slepý. Byla totiž lemována vypitými litrovkami od nejrůznějších vín typu Jarina, nebo dezertní jablečné zvané jabčák. Hmmm, víno, to je asi nepřesný výraz, jednalo se spíš o mocné chemické zbraně se silně ničivým účinkem na celý trávící systém. Občas jsem spatřil i prázdnou láhev od Alpy. Ta sloužila k výrobě bájemi opředeného děsivého nápoje Alpský ryzlink (do litru jabčáku se nalila malá láhev Alpy), - - - totální destrukce. Pod jedním z obřích poutačů příznačných pro dobu reálného socialismu ležela na trávě hromada nehybných těl, bratři a sestry, co padli v boji se sluncem a populární lihovinou. Čest jejich památce. "BUDUJ VLAST, POSÍLÍŠ MÍR. ÚKOLY SEDMÉ PĚTILETKY SPLNÍME!" hlásal velkými rudými písmeny nápis nad hezky namalovaným usmívajícím se úderníkem s lopatou, zatímco zděšené babičky se křižovaly při pohledu na tu Sodomu a Gomoru. No a Modul zase sbalil nějakého babáče a jako tradičně už myslel jen na jednu věc: kdy, kde a jak.....

Festival odpíchly nějaké místní kapely a dlouho se nedělo nic, coby stálo za zmínku. Po těch letech si už dnes vůbec nevzpomínám, kdo vlastně hrál před finální noční smrští. Ta začala kapelou Švehlík, která podle některých účastníků naprosto zastínila Extempore. Mě osobně tehdy více zaujala parta kolem Mikoláše Chadimy a Pavel Richter mě sejmul až později, když začal hrát s Oldřichem Janotou v naprosto halucinačním seskupení Mozart K. Je však nutné podotknout, že máničky zpozorněly a pořádně ožily, přičemž z beden se na nás valily dlouhé minimalistické plochy podbarvené disharmonickou kytarou střídané výbuchy tradiční rytmické rockovosti. Na tu dobu se jednalo o velmi novátorský počin, není co řešit. No a pak po pauze nastoupili  Extempore Mikoláše Chadimy a to byla hotová bomba. Jak už jsem psal výše, "Velkoměsto" považuji za českou stěžejní nahrávku osmdesátých let. Prostě jedna pecka za druhou, dokonalý hukot, který neztratil na své síle ani po takřka třiceti letech. Některé hity jako "V obchodě oz", "Ach, není tu není", "Chlap a opice", "Pod tramvají".... se mi nesmazatelně vyryly do paměti, sakra, bych mohl pokračovat a vyjmenovat po řadě skoro všechny věci z cd, které později vyšlo u Black Point Music. Je nutné zodpovědně podotknout, že máničky propadly naprostému šílenství. Hopsaly, vlnily se, některé z nich dokonce i radostně skákaly a vyrážely z hrdel neartikulované výkřiky někde na pomezí mezi stavem latentní debility a naprosté demence, což bylo naprosto pochopitelné. Hektolitry vypitého jabčáku začaly působit.

Další velké oživení se dostavilo s příchodem Pepy Nose, jenž se ve vlaku potkal s nějakým houslistou a během cesty nacvičili repertoár ve dvou. Co o něm říct? No, asi to, že byl opravdovým ztělesněním folkového protest songu, ostatně jím zůstal dodnes. Ve svých válech si dělal srandu úplně ze všeho, ale hlavně z tehdejšího komunistického establišmentu. To vedlo zákonitě k tomu, že mu STB o rok později zakázala veřejně vystupovat a Pepa se uchýlil do ilegality. Dodnes s láskou vzpomínám na nahrávku z tajného folkového klání na zřícenině hradu Lukov, která se podzemními kanály dostala i mezi prosté nezasvěcence. "Lukov, zřícenina blues, policajti sou příliš líný, aby se sem vyškrábali...." O rok později místní represivní složky na lenost zapomněly, vydaly se v plné síle se psy do kopce vedoucímu ke zřícenině a rozehnaly máničky a přítomné muzikanty do hlubin nočních lesů. Taková už byla doba. Proti Pepovi se pak rozjel dlouholetý proces a bolševik ho šikanoval ještě pěkně dlouho. Ve Veselí nad Moravou opravdu zabodoval a asi největší úspěch měl v té době aktuální song "Sedzi muga na scienie" o tehdejších stávkách proti režimu v Polsku, - - - hustá prdel. Během Pepova vystoupení jsem ještě koutkem oka zaznamenal Modula, jak se vytrácí s tou jeho kostí k lesíku vedle scény.

Jako třešnička na pomyslném dortu se po půlnoci na pódiu zmaterializovala parta naprosto jiných týpků, Zikkurat Jirky Křivky s Vildou Čokem, první punková kapela, jež se zjevila na Jižní Moravě. Ty vole, to skoro vypadalo, jakoby najednou z Marsu mezi moravské vidláky přilétli nějací mimozemšťané. S těmi jejich černými saky z dědovy skříně, patkami a krátkými naježenými vlasy a zubní pastou, nebo nějakým zeleným svinstvem počmáranými xichty. Jako, už když tam k večeru společně seděli na nějakém vyvýšené kládě, nebo to bylo pódium, nebo co, tak v tom moři mániček vypadali opravdu nevšedně, to teda jo. Zpočátku to neměli jednoduché, neboť zdivočelé máničky je nechtěly pustit na scénu a urputně se dožadovaly dalších vesele antikomunistických songů milovaného Pepy. No, napjatá situace se pak přece jen zklidnila a Zikkurat to mohli konečně rozbalit. Jednoduchá úderná punková palba, skvělý hýkal Čok, naprostá esence rokenrolu. Lidi to nakonec vzali a ve šklebícího se dementního idiota, co skákal kolem jako smyslů zbavený, jsem se pro tentokrát proměnil já. No vidíte, nějaká ta spravedlnost přece jen existuje. Ale ruku na srdce, cobyste dělali na mém místě, kdybyste najednou na pódiu coby hvězdy večera uviděli partu stejně starých kluků, jako jsem byl já, co do nás začali tlačit nekonečnou řadu punkového standardu, z něhož jsem tehdy znal jen songy od Sex Pistols. Navíc prohozenou peckami ve stylu: "Zalomená hřídel, spařená prdel, zlomenej zub..." Ten slogan mi tak nezapomenutelně utkvěl v palici, že je to první věc, která se mi okamžitě vybaví, když slyším slovo zikkurat.

Skoro to tehdy vypadalo, že se něco začíná dít a že to bolševik nechá běžet. Punk byl v té době převratné nové hnutí a znamenal nejen kopanec do prdele systému, ale i ideový a hudební rozchod s předchozí generací dětí květin. Rokenrol se opět vrátil ke své prapůvodní zemitosti. A s tím bolševikem jsem se zmýlil, ve své dětinské naivitě jsem ho zcela podcenil. O rok později už začal hon na punk a novou vlnu a všechny jmenované kapely si pak dlouho nikde nezahrály. Jo, nedávno jsme seděli s Modulem u piva na nějaké zahrádce a došla řeč i na Veselí nad Moravou. Je to přesně tak, jak jsem si myslel. Z celého koncertu Zikkurat si pamatuje leda to, že ho hrozně bolely záda. Hodili si to spolu v nějaké staré litinové vaně, na kterou tam v tom lesní příšeří narazili. Oba dva jsme se tomu zasmáli. Nějak jsem se dnes rozkecal, nebo co. No nic, už toho nechám a raději si otevřu orosený lahváč.

mrtvola