Punk.cz - o punku u nás i ve světě

"Oi" je typické citoslovce z londýnského Eas End, které se používá někdy od třicátých let minulého století. Deska začíná již klasickou palbou "Oi! Oi! Oi!" od Cockney Rejects a jsou na ní mimo jiné dva kousky od Angelic Upstairs, the 4 Skins, Peter and the Test Tube Babies a the Exploited, skotských radikálů zpívajících "Ještě věřím anrachii!" Zpěvákovi Wattie se na hlavě tyčil narozdíl od muzikantů ostatních kapel s tradiční lookem skinheads dvaceticentimetrový kohout a byl oblečený v kožené bundě plné železných cvoků. Songy the Exploited měly společně s fláky Angelic Upstarts jako jediné na desce politické texty a navíc hráli mnohem rychleji. Zbytek kompilace byl vyplněn oslavou klasické zábavy skinheads, tedy chlastání piva a rvaček před, během a samozřejmě i po fotbalovém zápasu no a také hrám na kočku a myš s policií.Tempo songů bylo zároveň mnohem klidnější a navíc doplněno melodickými popěvky v refrénech ve stylu chorálů fotbalových chuligánů. A tak vypadal opravdový ideový základ hnutí oi, jak ho popsal a pokusil se ho zorganizovat Garry Bushell, který ve své kanceláři v redakci Sounds dokonce pořádal tiskové konference za účasti členů kapel z desky, nebo i nově příchozích jako Infa Riot a Business. Oi mělo být politicky neutrální, nebo pluralitní a zároveň hrdé na svůj třídní původ, mělo se podílet na organizování koncertů, které by podporovaly nejrůznější kauzy spojené s bojem dělnické třídy o lepší budoucnost, hlásalo jednotu a spojenectví mezi skins a punks, no a hlavně se mělo úplně distancovat, nebo alespoň omezit fanatismus spojený s chuligány kolem fotbalových mužstev.

Smůla. - - - Na koncertě 4 Skins, the Business, the Last Resort (kvartet sponzorovaný londýnským kšeftem s hadry stejného jména pro skinheads) někdy v červnu roku 81 v Hamborough Tavern v Southallu, což bylo předměstí s obrovskou koncentrací indo-pakistánských přistěhovalců, ze kterého pocházel třeba Malcolm Owen z Ruts, došlo k pranici mezi účastníky koncertu a přistěhovalci z okolí. No a po zásahu policie vypukl totální bordel na celém sídlišti. Dnes už nikdo nezjistí, kdo to vlastně všechno vyprovokoval, podle tehdejších médií se tam vypravily stovky "ultra-pravicových" skinheads v několika autobusech a incident vypukl v okamžiku, kdy nějaký skin napadl a zmlátil matku rodiny ze sídliště. Bushell ve své knize "Story of Oi" naopak tvrdí, že ty autobusy byly jen dva a že v nich nebyli tzv. ultrapravičáci, no a že ty koktejly molotov, které zakončily koncert a zničily sál, si místní mládež vyrobila s dlouhodobým předstihem. O několik dní později vypukly ještě větší nepokoje v Toxtehu no a podle médií to bylo jasné, za všechno mohli hudebníci z kapel oi scény, kteří vyprovokovali živly k "Summer of Discontent" (léto nespokojenosti).

Náš novinář ze Sounds se snažil udělat všechno možné, aby očistil kapely, o které se staral, no a ty zase začaly organizovat jeden koncert proti rasismu za druhým, styl nejsme žádní nácci, nebo co. Ale na jaře to Bushell hustě nedomyslel. Když dokončoval obal druhé oi směsky, která měla vyjít v roce 1981, rozhodl se na titulní stranu použít fotografii anonymního skina s docela agresivním výrazem v xichtu, jenž se patrně chystal vytisknout podrážku vojenské boty do obličeje nějakého pacifistického nešťastníka. No a co čert nechtěl, hoch byl nakonec identifikován. Jednalo se o jistou buznu Nicky Crane, ach pardon, opět se jako tradičně omlouvám všem zastáncům gender. Byl to gay a zároveň národní socialista (nacista) s parádním tetováním oslavujícím slávu Hitlerovy Třetí říše, které se nepodařilo úplně smazat ani grafikům z EMI, kde deska vyšla. A jak to tak už v životě chodí a jak se zároveň říká u nás na jadrné Moravě: " Na posraného spadne hajzl." Ještě jednou se omlouvám všem citlivým povahám a zastáncům dobré vůle za podobné vulgarismy. Deska se měla jmenovat Strenght Thru Oi, což měla být neškodná slovní hříčka s názvem alba skotského bandu the Skids - Strenght Thru Joy. Jenomže Hitlerova Národně socialistická německá dělnická strana naprosto stejně pojmenoval program, jenž měl ve třicátých letech sloužit k tomu, aby se vytvořily prostředky zábavy pro německou dělnickou třídu. A bylo vymalováno. Dva měsíce po tom, co vyšla deska, se do toho všeho obuli novináři z deníku Daily Mail. Rozebrali do posledního písmenka celý text, který Bushell napsal na obalu desky a neunikla jim ani jedna pochybná informace. No a tím skončila veškerá serióznost novináře hnutí oi a bohužel i měsíčníku Sounds, jenž byl až do svého konce v roce 1999 stigmatizován touto událostí.