Punk.cz - o punku u nás i ve světě

V roce 1977 vyhřezly punkové zvratky s poselstvím udělej si to sám na titulní stránky tisku. Vzhledem k tomu, že jsme již dlouhá léta a nejrůznějšími prostředky dělali to samé, mysleli jsme si, že, týpci jako Rotten, Strummer a další, to vidí jako my. Konečně jsme nebyli sami. Nikdy jsme vážně nepřemýšleli o tom, že bychom založili kapelu, prostě to jednoho dne přišlo samo sebou. Každý, kdo přišel, se mohl přidat a zkoušky podle toho vypadaly, vždycky se to zvrhlo v těžkou pařbu. Steve a Penny spolu začali hrát již někdy v lednu roce 1977, ale trvalo nám až do léta, než jsme posbírali, popůjčovali a ukradli dostatečné množství nástrojů a aparatury, abychom se opravdu mohli definovat jako The Crass.

Hráli jsme na spoustě festivalů a demonstrací jako chaotický projev nezávislosti a nepřizpůsobivosti. Vykopli nás dokonce i z legendárního Roxy Club, už jsme si tam pak nikdy nezahráli. Řekli nám, že s takovým bordelem nechcou mít nic společného ;-) No, uvědomili jsme si, že naši punkoví kolegové jako Pistols a Clash jsou jenom loutky. Možná se jim líbilo, že olupují velké gramofonové firmy, ale výsledkem bylo to, že napálili punkové publikum. Nepomohli nikomu jinému, než sami sobě a tím, že vytvořili další módu, okořenili život blazeované smetánky na londýnské King´s Road. Hráli si na to, že dělají revoluci, pořád stejná historie, ocitli jsme se opět sami.

Během jedné z mnoha nočních alkoholických pařeb jsme se nakonec rozhodli, že naše mise bude spočívat v tom, že vytvoříme rozsáhlou alternativu proti vykořisťování lidí hudebním průmyslem. Chtěli jsme vybudovat něco, co bude všem dávat, namísto brát a zároveň bude trvat hodně dlouho. Příliš mnoho slibů, které padly na scénách, již upadlo v zapomnění. Během dlouhé zimy 77-78 jsme žili v osamění, celkem regulérně jsme hráli s UK Subs v londýnském klubu White Lion. Když hráli UK Subs, byli jsme publikum my, když jsme hráli my, tak publikum tvořili UK Subs. Občas to bylo opravdu deprimující, ale většinou jsme se docela dobře bavili. Tvrdohlavě jsme nastavovali zrcadlo těm punkovým klaunům, ukazovali jsme jim jejich pravou tvář, loutky v soukolí show byznysu.

Naše koncerty byly pořád divoké a chaotické, ještě jsme se pořád báli vylézt na scénu bez toho, abychom se před tím totálně neožrali a často jsme byli tak hotoví, že každý z nás hrál úplně jiný song. Ale je fakt, že jsme se přesto docela dobře bavili. Nepotkávali jsme žádné kokoty, kteří by nás otravovali absurdními historiemi o našich kožených botách, nebo s tím, jestli se má pít čaj s mlékem, nebo bez něj a podobně. Nebyl tam nikdo, kdo by se podivoval nad tím, že anarchie a mír mohou existovat společně, nikdo nám netlačil do palic nekonečné monology o Bakuninovi, o kterém jsme si tehdy mysleli, že je to nějaká značka vodky. Byli jme otevření ke všem názorům, společně jsme vytvářeli naše životy. Šťastná epocha až do té doby, než se z té svobodné alternativní scény, kterou jsme začali vytvářet, stala společnost s hromadou bigotních zákonů a pravidel, než se z hnutí, ketré jsme pojali jako opravdový punk, stalo uzavřené gheto. Hráli jsme dokonce na nějakém fesťáku Rock Against Racism, to bylo poprvé, co jsme dostali nějaké prachy. Když jsme pak řekli pořadatelům, že si ty peníze mohou nechat pro dobro věci, odpověděli nám, že dobrá věc je právě ten finanční zisk. Už jsme pak pro ně nikdy nehráli.

Když punkové loutky začaly houfně hrát v USA, aby se nadýchaly toho vzduchu, který jim dělal tak dobře, naše izolace nás ještě více zocelila. Rozhodli jsme se, že skoncujeme s alkoholem a začneme se tomu všemu věnovat poněkud seriózněji. Na protest proti narcisistům z punkové módy jsme se oblékli do černých hadrů, během koncertů jsme začali promítat filmy a video, natiskli jsme letáky, ve kterých jsme vysvětlili naše postoje, no a dokonce jsme začali vydávat časopis International Anthem. Také jsme namalovali tu hadru, která pak visela na všech našich koncertech a vytyčili jsme si cíl za každou cenu vydžet minimálně do mytického roku 1984 (mrtvolí vsuvka - 1984 je název kultovní knihy o totalitě od spisovatele George Orwella). V létě roku 1978 si Pete Stennet, majitel již neexistujícího labelu Small Wonder, poslechl nějaké naše pásky a docela ho to oslovilo. Ozval se s tím, že by nám rád vydal epéčko, ale nůže se rozhodnout se kterými vály. No a tak jsme nahráli všechny věci, co jsme doposud složili a vytvořili jsme tak ep s největším počtem songům na světě. Ep se jmenovalo The Feeding Of the Five Thousand, protože minimální náklad byl 5000 výtisků. Podle nás zhruba o 4900 kusů více, než jsme byli schopni prodat. V době, kdy píšeme tento článek, se naše první ep pomalu stává zlatou deskou, což ale hudební tisk přechází úpným tichem.

 

Takže jsme to měli všechno na desce v naprosto na tu dobu nezvyklém černo-bílém obalu a hudební tisk mohl konečně spustit tu útočnou palbu lží, která nás doprovází až dodnes. Hudební kritici ji nenáviděli, ale jejich zhnusené poznámky vyvolaly opačný efekt, než si přáli. Bez přehánění můžeme podotknout, že jsme se stali jednou z nejdůležitějších britských kapel v historii rockové muziky. Co se týče hudby, tak byl náš vliv naprosto minimální, přesto jsme obrovským způsobem zapůsobili na velmi obsáhlou společenskou vrstvu. Masmédia nás už od našich začátků naprosto ignorovaly až do doby, kdy si uvědomily, že nás budou muset brát přece jenom trochu vážněji. Je to naprosto jednoduché, když nepřistoupíte na jejich hru (komerční vykořisťování) média nepřistoupí na tu vaši. Hudební průmysl kupuje nejen muzikanty, ale i novináře a tisk.

V okamžiku, kdy jsme začali ohrožovat oblast, kterou měl šoubyznys pod kontrolou, objevily se první nabídky od nepřítele. Pokusil se nás koupit velký šéf firmy Pursey´s Package, dohasil s lukrativní nabídkou 50 000 liber, pokud to tedy u nich podepíšeme. Informoval nás o tom, že jeho label je schopný dobře prodat revoluční rock a také o tom, že bez jeho pomoci se nemůžeme nikdy prosadit. Jednalo se o první z mnoha nabídek, kterou jsme odmítli.