Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Na jaře se nám to konečně podařilo vydat, první vál na první straně desky nazvaný Sound of Free Speach (zvuk svobodného slova) spočíval na tom, že jsme tam nechali ticho. V nahrávacím studiu rozhodli, že Asylum, první věc z druhé strany, je na jejich a tedy i na váš vkus příliš rouhavá. No vidíte, taková prostě byla pravá tvář cenzury v tzv. svobodném světě. Ale nevadí, po nějaké době se nám nakonec podařilo najít studio, ve kterém s tím neměli problémy, Asylum jsme nahráli znovu, přidali jsme k tomu Shaved Women, obal desky jsme natiskli doma a vynutili jsme si, že se to bude prodávat za 45 pencí. No a začaly veliké starosti. Hned poté, co vyšlo Reality Asylum, na nás byla podána fůra žalob kvůli obsccénnosti nahrávky. Policie pročesala všechny obchody s deskama v Británii a brigáda mravnostní policie ze Scotland Yardu nás osobně poctila návštěvou. Ve společnosti strážců dobrých mravů jsme strávili zábavné odpoledne nad šálkem čaje. No, nakonec nám oznámili, že jsme sice formálně svobodní, ale že se již raději nemáme pouštět do podobných dobrodružství, jinak riskujeme soudní proces. Ta jejich tzv. formální svoboda nás jen utvrdila v tom, že jsme s tím nepřestali. No a tak vlastně začaly nepřetržité nepříjemnosti s policií, které trvají až dodnes.

V té době se také poprvé a naposledy dostaly některé z našich věcí do rádií s celonárodní působností, což mělo zákonitý efekt. Masová média v Anglii se před těmi sprostými rouhači uzavřela a kromě malého prostoru, který jsme dostali během několika debat, se naše hudba do rádia nedostala. I ty debaty nakonec vedly k tomu, že jsme se dostali na černou listinu BBC. Zjistili jsme, že se nevyplatí veřejně protestovat proti věcem jako třeba válka na Falklandách, neboť posluchači pak zablokují telefonní centrálu BBC svými rozhořčenými telefonáty. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli veřejně dementovat fámy o naší příslušnosti jak k extrémní pravici, tak i levici, začali jsme vedle našeho praporu vyvěšovat vlajku se symbolem anarchismu. V těch dobách bylo A v kolečku celkem neznámý symbolem, který jste mohli vidět vzácně jen v úzkém kroužku vyznavačů nudné anarchistické literatury. Během několika měsíců už bylo všude na zdech, na bundách, na plackách i vlajkách po celé zemi.....

Zjistili jsme, že CND (hnutí za nukleární odzbrojení) ještě stále existuje, i když velmi sterilním způsobem, sami mezi sebou se drželi na uzdě. Rozhodli jsme se, že podpoříme jejich boj, protože to sami nebyli schopni realizovat. Od těch dob jsme přes výsměch hudebního tisku na koncertech používali vlajku se symbolem pacifismu. CND se nám pomalu podařilo oživit, díky nám se o nich dozvěděly tisíce lidí, kteří se pak stali páteří jejich nové existence. Část společnosti doposud žijící v nevědomí se nejednou seznámila s radikálními myšlenkami a společně s jejich nositeli začali lidé navštěvovat velké manifestace, pochody za mír a další nejrůznější setkání, které se začaly objevovat. V roce 1977 jsme rozpoutali graffiti válku na zdech v centru Londýna. Hesla jako "Fight war, not wars!" (bojuj proti válce a ne ve válce), nebo "Stuff your sexist shit!" (sežer si to tvoje sexistické hovno), byly první graffiti tohoto typu, které se objevily v Anglii. Inspirovaly rozsáhlé společenské hnutí, jež je dnes bohužel zastíněno umělci z hiphopové scény, kteří nic moc nepředvedli, tedy kromě toho, že poukázali na zákeřný charakter americké kultury.

Na jaře v roce 1980 jsme se účastnili několika koncertů, jejichž cílem bylo získat finanční prostředky na podporu několika uvězněných anarchistů, tzv. persons unknown (neznámí). Když se dostali na svobodu, zajímalo je, jestli bychom s nimi nechtěli založit anarchistickou organizaci. Nahráli jsme "Bloody Revolution", "Persons Unknown", na druhou stranu jsme dali "Poison Girls", no a z výtěžku prodeje desky jsme mohli otevřít Anarchistické centrum. Fungovalo to asi rok. Vzhledem k složitému spolusoužití a nesmiřitelným ideologickým střetům mezi tradicionalisty ze skupiny persons unknown a anarchopunky naše spolupráce skončila. Poté, co jsme zjistili, jak jednoduše jsme získali peníze pro otevření Anarchistického centra,  jsme si uvědomili, že můžeme nejen nalézat nové ideály, ale dokonce je i s úspěchem realizovat. Na naše koncerty chodilo opravdu hodně lidí. Nejlepší způsob, jak toho využít, bylo hrát výhradně na akcích, které podporují nějakou dobrou věc. Během několika let koncertování se nám podařilo shromáždit finanční prostředky pro hromadu nejrůznějších kauz.

Doba uzrála k tomu, abychom rozpoutali feministický boj. Věděli jsme, že jsme považováni za tak trochu jinou kapelu, ale zároveň jsme cítili, že se ženskému elementu v Crass přikládala menší váha, než tomu mužskému. Když vyšla deska Penis Envy (chuť na penis), vypukl další skandál v hudebním tisku. V jednom deníku se dokonce objevilo, že se jedná o desku vytvořenou jedinými půvabnými feministkami, které existují. Songy jsme ale nepsali kvůli nějaké existující frustraci mezi námi, prostě jsme se rozhodli, že se vydáme touto cestou. Měli jsme již dlouho určitou předtuchu a ta se ukázala být naprosto opodstatněná. Týden poté, co se deska objevila v obchodech, se vyšplhala na patnácté místo prodejního žebříčku. O týden později po ní nebylo v žebříčku prodeje ani vidu, ani slechu. To samé se nám přihodilo s Nagasaki Nightmare. Bylo nám jasné, že je naprosto nemožné, abychom se během jednoho týdne dostali tak vysoko a další týden zmizeli. Velká vydavatelství mají dost peněz na to, aby mohla protlačit jejich desky do hitparád, stejně tak si mohou dovolit z nich odstranit ty naše. Už dlouho jsme regulérně koncertovali v nejrůznějích koutech po celé Anglii, v místech, kde doposud nikdo nehrál (cirkusové šapitó, stany, sociální centra a pouliční centra na sídlišti, prostě kdekoliv s výjimkou diskoték, soukromých klubů a univerzit). Během našich turné byly stovky lidí nás ochotny s námi jezdit klidně až na konec světa a vzájemně slavit naše pojetí svobody. Podělili jsme se s nimi o hudbu, filmy, literaturu, společně jsme diskutovali, jedli a pili čaj. Ať už jsme se dostali kamkoliv, vždy nás přivítaly usměvavé tváře lidí, kteří byli připraveni hledat a vytvářet alternativní varianty proti všeobecné šedi. Nebylo to však jednoduché, setkávali jsme se i s lidmi, kteří měli za cíl rozbít vše, co se nám podařilo vybudovat. Na festivalu Stonehenge nás třeba zmlátila banda motorkářů, na některé naše koncerty dorazili neonacisté (Belfast, festival Reading, Londýn...). Měli jsme také spoustu problémů, ale radost ze života nám to nezkazilo.

V roce 1981 jsme nahráli Christ, The Album, vydali jsme ho o rok později v létě. Skončila sranda a vypukla velká lidská tragédie, Velká Británie vstoupila do války. Ozbrojený konflikt vypukl na souostroví Falklandy, o kterém do té doby nikdo nic nevěděl, a to kvůli nějakým blbostem na jakémsi ostrově, o kterém také nikdo nikdy neslyšel (South Georgia). První jehla se zapíchla do anarcho-pacifistického balónu a během několika měsíců ho roztrhla na kusy. Stovky mladých mužů šly na smrt a naše songy, protesty, manifestace, traktáty, slova a ideály ztratily smysl. Uvědomovali jsme si, že to, co nabízíme, má skutečnou hodnotu, ale v situaci, která nastala, to všechno vypadalo jako hloupé a zbytečné. Thatcherová chtěla válku, kvůli blížícím se volbám potřebovala posílit svou pozici a zároveň pozici její politické strany. Rozhodla se, že bude válka, a byla válka; zástupy raket a politiků, kteří je následovali. Navzdory tomu, že bychom mohli být označeni za zrádce, což ostatně jsme, se nám podařilo pokoutným způsobem vydat desku se songem proti válce na Falkandách. Na reakci hudebního tisku jsme nemuseli čekat dlouho, přišla okamžitě. Stali jsme se zrádci. Kvůli desce jsme dostali oficiální varování z Parlamentu, ve kterém jsme byli upozorněni na to, abychom si dali opravdu pozor na to, co právě děláme...

Dole pod článkem máte odkazy na pár songů Crass z té doby na YouTube.