Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Takřka žádné protesty proti válce neexistovaly, nesouhlas byl v zárodku zadušen. Pacifistické hnutí bylo založeno na tom, že bojovalo proti válce, no a ta válka se teď najednou zrealizovala. Ticho, které následovalo, bylo opravdu bolestné, zdiskreditovalo celé hnutí. Když válka skončila, vydali jsme "How Does It Feel To be the Mother Of a Thousand Dead" (jaké máme pocity, když jsme matkou tisíce mrtvých) a začalo to kolem nás znovu vířit. Během poslanecké interpelace v parlamentu byla Thatcherové položena otázka, jestli zná naši desku a ví, o čem je. Bylo jasné, že nám to i se svou politickou stranou spočítá a pokusí se nám to za každou cenu osladit. Nevděčná role pokračovat v onom udání byla přisouzena advokátovi Timu Eggarovi, členu Konzervativní strany. Už od začátku se mu to hroutilo pod rukama. Ale k totální explozi došlo až v momentě, kdy jsme z něj během debaty v rádiu udělali hotového idiota. No a navíc jsme začali dostávat podpůrné dopisy od členů parlamentní opozice. Možná, že jsme už nebyli tak osamocení, ale nechápali jsme, co se děje. Ocitli jsme se uprostřed zvláštní a terorizující arény. Vytyčili jsme si za cíl předání našich myšlenek veřejnosti, chtěli jsme je obhajovat v diskusi s lidmi podobného zaměření jako my. Dopadlo to jinak, o naše myšlenky se začali zajímat a počali je rozpitvávat temné stíny pohybující se v chodbách Moci.

Nevěděli jsme, jak se máme rozhodnout. Měli jsme s tím seknout, nebo dále pokračovat s rizikem nejrůznějších problémů až do doby, kdy se totálně nezlomíme kvůli vynaloženému úsilí ? Nakonec jsme zvolili druhou variantu. Vzhledem k rychlosti s jakou vypukla válka na Falklandách a k pohromě, kterou Thatcher způsobila jak v Británii, tak v cizině, jsme museli reagovat mnohem rychleji, než tomu bylo dříve. Než jsme dali dohromady Christ, The Album, zabralo to tolik času, že několik songů prorokujících lidové bouře a sociální nepokoje bylo dohnáno a překonáno realitou (Toxteh, Bristol, Brixton). Když deska vyšla, Fankandy už byly v jednom ohni, styděli jsme se za to, že jsme byli tak pomalí, neúspěch nás zahanbil. Začal předvolební boj a parlamentní opozice nezůstala netečná s rukama v kapsách. Poslanci za Travel Party přehodnotili své pozice a přestali bojovat proti nukleárnímu zbrojení, čímž úplně rozbili poslední zbytky pacifistického hnutí zadušeného vlastním strachem. Naším prvním strategickým tahem bylo vydání deskyl Yes Sir, I Will (ano sire, k Vašim rozkazům), jednalo se o divoký řev určený mocným a všem, kteří s nimi souhlasí. Idea desky byla jasná, není žádná autorita mimo nás samých.

Naše politické pozice se postupně vymezily a dostali jsme najednou chuť na to, abychom mnohem přesněji než dříve definovali to, co nás motivuje. Chtěli jsme vysvětlit "jak" a "proč" naší zuřivosti, stejně jako naše pojetí individualismu. Často jsme byli obviňování z toho, že děláme jednoduchou a povrchní propagandu, doba dozrála k tomu, abychom vystoupili naplno a s odkrytým hledím. Někteří členové kapely zrealizovali Act Of Love, sbírku asi padesáti básní. Pokusili se ukázat, že původem našeho hněvu byla láska a nikoliv nenávist a že naše idea individualismu nevycházela z našeho sociálně vyhraněného egocentrismu, ale byla naší životní filosofií. No a v té době jsme také poslali do deníků na celém světě tu slavnou kazetu, nebo-li kauzu "Thatchergate".

http://www.southern.com/southern/label/CRC/1238.html

Jednalo se o kazetu do magneťáku, na které byl záznam telefonického rozhovoru mezi Reaganem a Thatcherovou, nahráli jsme to opravdu dobře. Thatcher uznala svou přímou zodpovědnost za potopení argentinského vojenského křižníku Belgrano střelou z britské jaderné ponorky, což v oficiálních médiích přecházela mlčením, a zároveň zodpovědnost za bombardování britské lodi Sheffield stíhačkami z letadlové lodi Invicible (nová letadlová loď se stíhačkami s kolmým startem do té doby udržována v tajnosti), při němž zemřelo 22 Britů. Uplynul rok a nic se nestalo, pak ale kazeta doputovala k vládním institucím do Washingtonu. Okamžité tiskové dementi, které přišlo, nám ukázalo, že metoda, kterou jsme použili k diskreditaci Raegana a Thatcher, se příliš nelišila od metod, které používají ony instituce. Jak se mohlo stát, že podobnému padělku byl přikládán takový význam? Mohli za to Rusové a Kreml, samozřejmě, ve spoustě deníků v USA a Sunday Times v Anglii jste se mohli dočíst, že se jednalo o akci agentů ruské KGB. Oficiální tisk poprvé nějakým způsobem spojil Thatcher s potopením křižníku Belgrano. Byli jsme štěstím celí bez sebe, ale zároveň jsme měli trochu strach. Nevěděli jsme, jestli se k tomu podvodu máme přiznat, nebo jestli máme ještě nějakou dobu vyčkat.

Vyřešilo se to samo o sobě v okamžiku, kdy nás kontaktoval novinář z Observeru a chtěl s námi hodit řeč o nějaké kazetě a něco se o tom všem dozvědět. Nejdříve jsme zatloukali, ale pak jsme se rozhodli, že se k tomu veřejně přiznáme. Je fakt, že když jsme nahrávali a rozesílali kazetu, byli jsme opravdu opatrní. Nepřáli jsme si, aby se někdo někdy dozvěděl, že to byla naše práce. Dodnes zůstává tajemstvím, jak je možné, že to všechno odhalil nějaký novinář. V každém případě se jednalo o vážné varování, i stěny mají uši, co ještě všechno věděli o našich aktivitách? Ocitli jsme se ve velmi riskantní situaci. Telefon začal vyzvánět. Začaly se o nás zajímat deníky z poloviny planety. Jak je možné, že banda nějakých punků zesměšnila vysoké státní úřady USA? Kdo ví, co jsme ještě vyvedli....... Doposud se nám nepodařilo dospět k tomu, aby o nás byl takový zájem. Telefon vyzváněl bez přestání, dávali jsme jedno interview za druhým, najednou jsme se ocitli na titulních stránkách tisku. Když jsme hovořili se zástupcem sovětského tisku, natáčela to jedna z amerických televizních stanic. Účastnili jsme se přímých televizních diskuzí v USA a diskuzí v rádiu v Japonsku a v Anglii, vysvětlovali jsme náš anarchistický postoj.

Dospěli jsme k tomu, že jsme získali určitou politickou moc, naši cestu, vážili si nás a jednali s námi s respektem. To bylo to, co jsme opravdu chtěli? Kvůli tomu jsme se kdysi dali dohromady? Nestali jsme se po sedmi letech tím, proti čemu jsme chtěli na začátku bojovat? Vybudovali jsme samozřejmě solidní základ pro naše ideje, ale něco z těch idejí jsme cestou poztráceli. Byli jsme velkomyslní a otevření, stali se z nás uzavření cynici. Naše aktivity se doposud nesly v duchu lehkosti a optimismu, najednou jsme byli dotlačeni ke smutku a k jakémusi negativnímu militantismu. Stali jsme se skeptickými právě tam, kde jsme kdysi bývali veselí, náš bývalý optimismus se ztratil, nahradil ho pesimismus. Během těch sedmi let, co jsme hráli, nás státní moc měla pod dohledem. Přišly další problémy, bylo to nevyhnutelné.