Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Princezno, dnes
napsali jsme spolu epitaf
a kdyby to tak viděl starej
Jack Kerouack,
brečel by radostí, jsem si tím
skoro jistej.
A přesto jsme šli diamantovou cestou,
skrz podivné rostliny,
mezi kruhy v obilí,
až jsme mohli ulehnout na
tom místě,
kde nebe se setkává se zemí
a myriády živých ohníčků
planuly tak divoce věčně živou
prázdnotou,
jako kdysi.

A díky za to,
žes mě zas nechala nahlédnout
do účetní knihy života.
Možná, že jsem byl tak opilej,
ale našel jsem tam rovnováhu.
My, umírající, odkazujeme všechno
všem, ať už si to uvědomují,
nebo ne.

Má Princezno
s křídly zvrhlých andělů,
než se naděješ, vezmou mi tě.
Než se naděješ přervou nitě
ďáblové sametoví
v bílých pláštích,
pod zemí požehnaní.

Ale ani
jízda dolů po páteři hada
mi nezabrání v tom,
abych tě miloval.

Kruholovec

Jsem nevyrovnaná rovnice,
která nemá řešení.
Jsem bezestředný kruh
a sebestředné lešení.
Agnostikův Bůh,
autistická družice,
logaritmus bez rytmu,
srdeční arytmie hrobnice.

Nad člověkem, pod člověkem,
nikdo nesmí, Nietszche, stát,
co se mého chtíče týče,
šel se dávno zakopat.
Exhumuji, exhumuji,
nemám ovšem srdce na to,
asi jsem tu arytmii
od hrobnice chytil za to.

Neexceluji v Excelu,
se sexem je to sakra lepší,
v Essexu mám svou celu,
exhumace bude delší,
až budu ex – humanem...
a to mne těší.

Jsem kvadratura bez kvádra,
nebo možná pouhou krychlí,
smrtící to eskadra,
co nazvala Bibli bichlí.
Jsem frenetická frekvence,
možná příznak, spíše přízrak,
jsem blízko každé děvence,
která nemá moc dobrý zrak.
A nečeká na zázrak.

Velký trojúhelník

V krajině za zrcadlem
stojíme každý na vrcholu
trojúhelníka osamocen v úhlu nepravosti,
vytyčen ďáblovým kružítkem do ztracena.
Svíráme mezi sebou
asi
osy
lásky,
nenávisti
a paranoie.
Chceme se stát pyramidou
a tak čekáme na zbytky pláště,
abychom nechodili nazí,
jsme oběti,
jsme vrazi,
hračky pro děti
citů své duše,
která jednou odletí...
na bílém plátně trojůhelník
z černé tuše.

Kde to má střed, Afrodité?
Kam se schovat před ostrým úhlem
jejího pohledu?
Tři pekla na každý ráj, tak to už v očistci chodí...
Všechny trosky na stejné lodi.
Na mou věru, v tomto poloměru
není čas na polovičatost.
V podivném propletenci aort
tečou mi nervy,
co jsem chtěl, to nemám,
nechtě,
vlastně,
je to krásně
lidské.

V průniku
čtverných,
čtveráckých,
srdcí sešli jsme se,
každé na chvíli opustilo svou
krychli.
Ale dost kubismu.
Odcházím?

Ozvěny duše

Chtěl bych slyšet svoji duši
bez ozvěn,
chtěl bych aspoň tušit
místo, kde srdce buší,
dřív, než je člověk
narozen.
Chtěl bych vidět aureolu
andělského chóru
aspoň jednou
předtím,
než mne na máry zvednou
se štěstím,
že nebude to příliš těžké
rozplynout se,
Williame,
je sic moc hezké
rozhodnout se,
ale srdce němé
nemá zábrany,
tak postav se do rány.
A zírej na nebe...

Ve studených peřinách
bylo dnes příliš pusto
a říkal jsem si, jestli i duchové
můžou mít strach.
Jen vteřiny na pekelných hodinách
a zrnka písku na husto
nastřádané
sypaly se dolů...
jsem své duše vrah?

Nenech si krev své duše stékat po rukou,
Princezno.

Rukodělná revoluce, za niž se zaručuji

Evoluce
ruku v ruce
revoluce
procházejí se po lúce,
bez vůdce a bez poluce,
rukovali bez onuce.
Už je ruka v rukávu,
zajdou si pak na kávu.
ruka ruku rtutí myje,
inu, ano, poezie.
Zacházej s ní v rukavičkách,
až tě nechá na holičkách
u holiče
na holčičkách.
Ručně stručně zapíšou tě,
levou rukou,
rukou učně
od holiče,
kroutě v koutě,
no na moutě
tyče chtíče
na chomoutě.

A lež má krátké nohy,
ale dlouhýma rukama
ráda rozdává rány
na všechny strany.
Kromě těch politických.

Divinorium

Prolétáváš stěnou ve svém očním důlku
do krajiny Černého prince
pro jehelníček z vlasů
Medusy
šla bys i bosa po hlavách mudrců
cestou
ze sametové lidské kůže
v sedmimílových španělských botách.
Království se topí ve tvé vaně,
nějaký malý zmetek vytáhl špunt,
ztrácíš se ve víru
a věříš,
že každý den umírá na prahu
chrámu minulosti.
Pamatuji si každé tvé slovo,
mám je napsaná zevnitř lebky,
kdyby sis někdy chtěla počíst,
jsou tam.
Mám na klávesnici sedm sjetých trpaslíků,
co mě tahaj za prsty,
ťuk, ťuk, ťuk,
zní to jak rány gilotinou
při revoluci v pantomimě.
Mám dlouhou chodbu s řadou dveří,
které neotvírám.
Mám pár stínů kolem,
abych se necítil tak osaměle.
A taky každé ráno
mívám stmívání...

Mystérie mizérie

Mám prázdnou hlavu
plnou otazníků
a přál bych si,
aby mne pochovali
vestoje,
protože jsem celý život prožil
na kolenou.
Ať andělé a démoni
nestojí za dveřmi a
klidně zaklepou,
dneska je všechny zvu.

Svou zahradu nesekám,
plevel přeci patří
k životu.
Chrámem je mi hora,
les i bar, stačí si přinést
oltář ve svém srdci.

Žádný bůh netvoří pravidla,
jen lidé.