Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Rok 1984 se dostavil a bylo to ještě horší, než v předpovědi z Orwellova románu, vládla nezaměstnanost, chudoba a hlad. Policejní stát se stal realitou, což brzy zjistili horníci během jejich dlouhodobé stávky. Společenská rovnováha držela pouze na tenké nitce špatné a egoistické diktatury. Naše situace také nebyla nejlepší, vláčeli nás po soudech na základě nařčení z obscénnosti, což nás prakticky zničilo. Řekli nám, že mají prostředky k tomu, aby nás navždy umlčeli. V létě tohoto roku jsme pořádali náš poslední koncert, bouřlivou noc na podporu stávkujících horníků na jihu Anglie. Na scéně jsme jako vždy zopakovali, že náš boj za svobodu nevzdáme a budeme v něm pokračovat. Když jsme se v noci vrátili domů, uvědomili jsme si, že už tak dál nemůžeme pokračovat. Trasa, kterou jsme si zvolili, se ocitla ve slepé uličce. K tomu, abychom dosáhli naše dávné cíle, jsme už potřebovali jiné prostředky. Několik týdnů po koncertě nás opustila Hari Nana, vydala se hledat vlastní cestu.

Od tohoto okamžiku jsme ztratili chuť ke hraní. Už jsme nebyli přesvědčení o tom, že to má nějaký smysl. Naše vystoupení se stala jen jedním z dalších zdrojů společenské zábavy. Cíl se nám skoro podařilo dosáhnout. Nakonec to nevyšlo, ale chyba nebyla v nás a v naší angažovanosti. Tvrdili jsme, že mimo nás samých neexistuje žádná autorita a zároveň jsme toto tvrzení opustili a stali jsme se THE CRASS. I my jsme stálými účastníky často bolestného procesu hledání a proměnlivého vymezování našeho bytí, snahy o pochopení jedněch druhými, léčení dobrovolných zranění, která pocházely z našeho střetu se státním sektorem. John Lennon o tom samém kdysi prohlásil: "Sen skončil." Hnutí jako Class War,   http://en.wikipedia.org/wiki/Class_War (odmítali pacifismus a mírové hnutí, byli přesvědčeni o nutnosti použití násilných prostředků v třídním boji,  - - mrtvolí vsuvka) a Christians For Peace  http://www.christiansforpeace.org/  potřebují znovu nalézt bývalou důstojnost, kterou ztratili během diskuzí o problémech, za čímž, zdá se, stála druhá strana konfliktu.

Naší chybou bylo to, že jsme definovali nepřítele. Určitě existují lidé, kteří se snaží zabarikádovat cestu ke svobodě, ale opravdového nepřítele je třeba hledat v nás samých. Dělení na "my" a "oni" neexistuje, jsme na tom všichni stejně,  já i ty. Je třeba, abychom nabrali sil, abychom se opět dostali do rovnováhy, je nutné odmítnout vše, co nefunguje, otevřít se k pozitivním postojům i ideálům a přijmout je za své. Musíme najít individualismus, který by se mohl stát opravdovou autoritou. K tomu, abychom našli naši opravdovou vizi života, kterou nám nevnutila nějaká banda cyniků, nebo despotických tyranů, musíme hledět daleko za drátěné ploty a policejní zátarasy. Asi jako karatista, jenž se nesoustřeďuje na cihlu, kterou má rozbít, ale na prostor kolem ní. Tento příklad je opravdu velmi poučný. Ztratili jsme příliš mnoho času, energie, spousty naší duše v pokusech o lov zlých stínů násilí a teroru v atomové éře našeho nebe. Ty stíny se staly skvrnami na naší duši a nadešel čas k tomu, abychom se očistili a zbavili se jich, abychom vystoupili na světlo. Jsme uzavřeni v metaforickém vězení: "Tlučte a bude vám otevřeno. Vláda nebes dlí ve vás samotných." Známe dostatečně dobře bolesti celého světa na to, abychom k nim ještě přihodili všechny naše úzkosti, naši psychickou a fyzickou únavu. Pokud ještě někdy budeme chtít dosáhnout naše společné cíle, budeme muset být všichni dostatečně silní na to, abychom mohli uspět. Všichni jsme se spletli, všichni jsme se dopracovali k úspěchu. Nemáme se za co stydět, ale uvědomujeme si, že stojíme na hrdém, ač poněkud bolestném a zmateném začátku. The Crass byli postaveni na lásce, míru a svobodě, což ještě více a lépe platí v dnešní době.

Sice nemíníme koncertovat, ale než abychom začali s novými aktivitami v jiných oblastech, budeme pokračovat v započaté práci. Na konci léta roku 1984 jsme nahráli Ten Notes on a Summer´s Day, naši poslední oficiální desku. není vyloučené, pokud to situace bude vyžadovat, že někdy v budoucnu zase pod značkou Crass něco nenahrajeme. Každý z nás se dnes odebral svým vlastním směrem, jeden dělá producenta, další maluje krajinky, třetí točí filmy a čtvrtý se léčí. Máme v úmyslu používat náš label k tomu, aby na něm vycházely desky jiných kapel, jeden z našich cílů je také založit knižní nakladatelství. Dokud bude co na práci, uděláme vše pro to, aby byl výsledek co nejllepší. 

MRTVOLÍ POZNÁMKY:

vycházel jsem z francouzského textu, který najdete na této stránce, odkaz na něj je úplně dole, - - - bohužel to pořád nefunguje, takže případné zájemce odkazuji na tyto stránky  http://fra.anarchopedia.org  nahoře vlevo pak do prázdného okénka napíšete Crass a objevíte se na stránkách, kde úplně dole najdete odkaz na naskenovaný originální výtisk přeložené publikace, - ufff ;-(

Existuje i anglická verze, jež je mnohem komplexnější http://www.southern.com/southern/label/CRC/index.html

No a teď k vlastnímu článku. Rád bych přihodil několik vysvětlujících poznámek o tom, co si o něm myslím jako  bývalý muzikant  jedné z punkových kapel z dob reálného socialismu v bývalé ČSSR. Crass bojovali proti systému  (shodou okolností proti parlamentní monarchii a kapitalismu, tedy svobodnému tržnímu hospodářství). Považovali ho za despotický a totalitní. Ale systém je nechal žít, mohli svobodně ventilovat své názory, koncertovat, vydávat desky a zároveň se tím vším docela decentně živit. To znamená, že té "neviditelné ruky trhu",  jak ji nazývá ve svém již klasickém díle Bohatství národů americký ekonom Adam Smith, dovedli docela dobře využít. Byli akorát nasraní, že je bojkotovaly hlavní masová média s celostátní působností a později tím, že museli hodně času trávit v soudních síních. Jako alternativní řešení nabízeli jakýsi model anarchistické komunity, která se nakonec rozpadla jako všechny podobné pokusy v historii. Crass jako komunita skončili, zákonitě přerostli k individualismu, tedy k přirozenému stavu věcí.

Při čtení článku je třeba, abyste si uvědomili, co se ve stejné době odehrávalo o několik stovek kilometrů dále na východ. V roce 1979 přepadla sovětská vojska Afganistán. Válka trvala takřka deset let a byla mnohem ničivější, než ta o Falklandy. V SSSR žádné spontánní lidové protesty a manifestace neexistovaly, ono vlastně ani nebylo o co stát, pokud jste tedy nechtěli skončit v nějakém lágru, v blázinci, nebo zčistajasna spáchat z "nepochopitelných" důvodů sebevraždu a tak. Pokud by se někdo pokusil realizovat podobnou srandu jako Crass s tou jejich kazetou, už by to nikdy nerozchodil a jako vlastizrádce by se brzy houpal na šibenici, přičemž by to odskákala i celá jeho rodina. A to nejen v Rusku, ale zcela určitě i u nás.

V ČSSR to bylo o něco lepší, relativně, nebo-li méně drsné. Nicméně třeba muzikanti z kapely Plastic People šli do basy, jeden z nich třeba za hru na saxofon. I u nás něco podobného, co předvedli Crass, spadalo do žánru vědeckofantastických smyšlenek. Opravdová totalita a policejní režim  totiž vládly v zemích tzv. reálného socialismu, což Crass zcela jistě věděli, ale patrně z ideologických důvodů se k tomu nějak moc nevyjadřovali. Z těchto a ještě mnoha dalších příčin jejich názory nepovažuji za  konstruktivní a vyvážené (stejně jako názory The Clash), vzhledem ke globální geopolitické situaci tehdejší doby. Nějak moc mne nezaujaly, i když hudebně se mi jejich tvorba líbí a jak už jsem psal v úvodu, považuji je za jednu ze základních kapel hnutí. Velmi oceňuji jejich intelektuální a filozofickou poctivost, nebo jak bych to nazval. V momentě, kdy zjistili, že se stali obětí vlastní hry, tak se na to jako kapela vysrali.......