Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Mimo to, že svůj osud odevzdali do rukou Jimmyho Purseye, měli Angelic Upstarts a Cockney Rejects společnou ještě jednu věc a to kontakt na novináře Garryho Bushella. No a to byl jakýsi synek požárníka a velký fanda the Clash, který se vyškolil na žurnalistu ve stranickém tisku Socialist Worker Party (britská obdoba Komunistické strany Československa-Československé strany práce, kterou založil levicový extrémista a bývalý důstojník STB Ludvík Zivčák alias údajně policií zabitý student Šmíd během tzv. sametové revoluce). Ale zpět k britskému punku. Garry Bushell si vytvořil časopis Napalm a posléze se stal členem redakční rady hudebního týdeníku Sounds. Začal bojovat za kapely, na které jeho novinářští kolegové pohlíželi s pohrdáním jako UK Subs, Menace a Sham 69. No a navíc, což se mu musí přiznat, měl čich na to, že dokázal vycítit budoucí populární trendy už v době jejich zrodu. Jako jeden z prvních hudebníc kritiků se začal zajímat o revival mod, o ska a o NWOBHM (New Wave of British Heavy Metal), což bylo v té době hnutí srovnatelné s punkem, (stejná energie, stejný nedostatek finančních prostředků, ale sakra smysl pro to, aby se s tím poprali a dosáhli úspěchu; jo, jasně, NWOBHMisti byli navíc poněkud chlupatější, než oipunks a instrumentálně úplně v jiné lize, Mötorhead a tak..... ).

V květnu roku 1979 se Garry poprvé setkal s muzikanty z Cockney Rejects, což byl kvartet vedený dvěma vykutálenými bratry a zároveň amatérskými boxery slušné úrovně z rodiny dokera pocházejícího z proletářské části Londýna East End. Ale hlavně se jednalo (a na to nesmíme zapomenout) o fanatické příznivce fotbalového klubu West Ham FC. Začali koncertovat někdy v roce 1977, no a a o dva roky později jim díky manažerovi Garrymu Bushelovi Jimmy Pursey ze Sham 69 produkoval jejich první ep "Flares and Slippers", jež vyšlo u Small Wonder Records v létě roku 79 a na němž byl i hit "Police car". Oba dva jim pak pomohli k tomu, že podepsali smlouvu s EMI. Jediný opravdový problém, který tehdy Cockney Rejects vlastně měli, byl jejich fanatismus pro West Ham, neboť většina jejich fans byla ovlivněna nacionalistickou ideologií Britské národní fronty. A tak se jejich koncerty staly dějištěm zuřivé války mezi nejrůznějšími hooligans, jako byly ideologicky nepřátelské gangy skinheads, a také mezi fanoušky West Ham a jiných fotbalových klubů. Došlo to až tak daleko, že po koncertu v Cedar Club v Birminghamu v roce 1980, který skončil mohutnou totální bitvou mezi kapelou a jejich fans na straně jedné a dvě stě skinheads, fandům klubu Birmingham City na druhé straně fronty, Cockney Rejects přestali hrát na veřejnosti. Poté, co vydali tři klasická oi alba Greatest Hits I, II, & III, se kapela poněkud uklidnila a od roku 1981 a desky "The Power and the Glory" se začala orientovat k poněkud komerčnější muzice, nebo lépe řečeno k hudbě, která již nevyvolávala tolik nepřátelských polemik.

Angelic Upstarts měli v té době také spousty problémů, ale na rozdíl od Cockney Rejects se jednalo hlavně o nejrůznější nedorozumění s místní policií. Vznikli v létě roku 77 poté, když zpěvák Mensi (horník) a kytarista Mond (elektrikář) viděli na koncertě the Clash. Oba dva pocházeli z dělnického sídliště v South Shields na severo-východě Anglie. Angelic Upstarts do toho bez jakýchkoliv rozpaků praštili hned prvním singlem a songem "The Murder of Liddle Towers", ve kterém obvinili policisty z toho, že zabili boxera Liddle Towerse během drsného výslechu ve vazbě. No a nevyměkli ani druhým flákem "Police Oppresion", jenž poněkud rozlobil policii v místě jejich bydliště. Prostě si od té doby v regionu nezahráli. Mensi to všechno ještě završil svými všeobecně známými sympatiemi k extrémně levicové Socialist Worker Party. Na jednom z koncertů, který se odehrával v nějakém vězení Mensi muklům rovnou doporučil, aby zůstali v chládku, pokud Margaret Tchatcher (tehdejší konzervativní britská premiérka) vyhraje příští volby a punkům na koncertech radil, aby volili levici, protože Margaret jinak zničí britské odborové hnutí. Kapela podepsala smlouvu s Warner Brothers a ještě v roce 79 stihla vydat úspěšný singl s flákem "I´m an Upstar." Jejich rostoucí pozice na britském gramofonovém trhu se však začala poněkud komplikovat díky hromadě fans, kteří se pojmenovali Upstart Army a kteří začali pravidelně navštěvovat jejich vystoupení. Nemusím snad dodávat, že Upstart Army byla složena výhradně ze skinheads. Všechno se ještě zhoršilo někdy v srpnu, když na jejich společný koncert s Cockney Rejects v londýnském Electric Ballroom dorazila horda skins patřících k extrémně nacionálnímu hnutí British Movement, což byla v té době jedna z frakcí Národně socialistické strany (National Socialist Party) otevřeně se hlásící k ideologii nacismu. Jejich specialitou byly (jak jinak) násilnosti na koncertech a fotbalových zápasech.

Podobné události se stávaly celkem často, koncert v dubnu stejného roku ve Wolverhamptonu skončil všeobecným a totálním masakrem, neboť několik desítek rozvášněných příslušníků National Front nepřestávalo hajlovat ani po marných pokusech Mensiho o zvládnutí situace. No a není se čemu divit, kapele to začalo mediálně docela škodit. Garry Bushell to však nemínil vzdát a představoval si to tak, že by mohl vytvořit nové hnutí na základě fanoušků a muziky Cockney Rejects a Angelic Upstarts. Navíc mu do jeho kanceláře v Sounds chodilo stále více a více poštovních zásilek s demo nahrávkami nových skupin a tak začal cítit, že se děje něco nového, něco, co pojmenoval "New Punk". Nakonec ho EMI pověřila tím, aby sesbíral nejlepší songy a udělal z toho všeho směsku, což se stalo. Deska vyšla v roce 1980 a jmenovala se Oi, the Album.