Punk.cz - o punku u nás i ve světě

     Byl to nejhorší baskytarista, jaký se kdy dostal do nahrávacího studia. A nejhloupější muzikant, co kdy šlapal tuhle zem. Píchat si heroin a vraždit mu šlo každopádně líp. Celkem bez nesnází nakonec odpravil i sám sebe; bylo mu jedenadvacet let. Zbyla po něm jediná deska, kterou natočil s kapelou jménem Sex Pistols. Přesto patří k legendám rockového muzea.

    Odehrálo se to v lednu roku 1978. Sex Pistols táhli ve starém autobuse přes Spojené státy; snažili se Američanům prodat pravý britský punk. Sid většinu času jen civěl z okýnka-v jedné ruce plechovku piva a v druhé sendvič, myslel na kouření péra a snil o injekci v předloktí. Pak se to stalo: odpoutal uzounká očka od ubíhající krajiny a jeho pohled padl na nádhernou věc-motorkářské boty. Neuvěřitelně bytelné, vyrobené z kůže a ocele. Patřily Bobovi, jednomu z fotografů. Sid se už poněkolikáté ve svém životě zamiloval. Nejprve to bylo do drog a sexu, tohle však byla láska na první pohled, láska jak trám. Od té doby neměl chvilku klidu. Zkusil od Boba boty koupit. Fotograf však odmítl. Alespoň mu je však byl ochoten půjčit na večerní koncert. A tak si Sid boty poprvé obul a-jako by najednou povyrostl. Větší část večera sice hrál chybné basové party, ale v těch botách se cítil neporazitelným králem pódia. Musel je prostě mít. Bylo pozdě v noci, kapela opět na cestě, všichni v autobuse spali. Jen Sid ne. Přemýšlel o těch nádherných botách. Pak na to přišel! Aby je získal, musí jejich majitele zabít! Snad to byl zásah prozřetelnosti-jeden z pasažérů se probudil práve včas, aby spatřil Sida, jak se sklání nad Bobem a v ruce svírá nůž. Podařilo se mu ho zezadu sevřít, zvednout mu ruce nad hlavu a odebrat zbraň. Sid se ani nepokusil bránit. Vše proběhlo naprosto tiše, nikdo se nevzbudil. První promluvil Sid:,,Byl bych ho předtím vzbudil, než bych mu podřezal krk.“ Tak takový byl Sid Vicious.

Malé velké dítě

    Dlouhá léta žádný Sid neexistoval, jen John Simon Ritchie, který se narodil 10.května 1958; bylo to nemanželské dítě. Kdo ví, s kým přesně si ho feťačka Beverlyová pořídila. Opravdu byl jeho otcem nějaký Ritchie? Malý John nakonec pro jistotu celé dětství používal obě příjmení. Vyrůstal na předměstí Londýna. Byla tam taková parta, kterou vedl sarkastický mladík, vše kolem sebe do hloubi duše nenávidějící. Jmenoval se John Lydon. A protože se všichni ti johnové pletli, překřtil Johna Simona Ritchieho na Sida-jméno, které nenáviděl, ale poslušně s ním žil. Život téhle skupinky byl nudný; alespoň jim tak připadal. Toulali se, prali se, kradli, objevovali LSD. Občas se snažili zabavit. To třeba Sid chytil kočku za ocas , několikrát s ní zatočl a pak jí vyrazil mozek o cihlovou zeď. Bylo mu čtrnáct…

    Stalo se to v létě 1975. Přitažlivě odporného Lydona si ve svém obchůdku s názvem Sex povšimnul protřelý manažer Malcolm McLaren-a nabídl mu angažmá v pun kové kapele Sex Pistols, kde ho překřtili na Johnnyho Rottena. Bývalá sídlištní parta i nadále dělala svému bývalému vůdci nebezpečnou ochranku; i když by se víc hodil nějaký tvar slova útočit, než chránit. O tom by ještě dnes mohl vyprávět třeba britský novinář, který se při koncertě v legendárním klubu 100 velkému Rottenovi znelíbil. Psal se rok 1976. Jeden z Rottenovy klaky održel publicistovi nůž nějakých pět centimetrů od tváře a Sid se ho pokoušel praštit přes hlavu rezavým řetězem z motorky. Právě to mu od nadšeného Rottena vyneslo nové příjmení-Vicious(Poděs).

    ,,No, já nemyslím, že bych byl opravdovej poděs, ale divokej jsem dost,“ tvrdil o sobě. Vlastně nikoho pořádně praštit neuměl, jenom protivníka zastrašoval svými klátivými pažemi a zlým smíchem. Byl nebezpečný jen tím, že fyzická bolest byla něco, co si ano vzdáleně nepřipouštěl. To není domněnka, dokládá to až příliš mnoho fotografií. Pózuje s výrazem kreténa: zaťatá pěst, bojovně vystrčený loket, na předloktí doširoka se šklebící řezná rána. Nepocházela z žádné pouliční šarvátky, to on sám si rozdíral vlastní tělo střepy skla, žiletkou, nožem. Dělával to, když se nudil. Ještě dřív, než to začalo fascinovat média. Tehdy však ještě tento nedomrlý mladík nikoho nezajímal. To až když v únoru 1977 nastoupil do kapely.  Baskytarista Glen Matlock toho času dostal padáka a Sid měl zaplnit jeho místo. O basové kytaře přitom věděl jen, že by se sní dalo snadno kohokoliv zabít. Nikdy se na ní nenaučil. Oč méně tónů uměl, o to víc mu však šlo žvanění:často se coby uznávaná autorita necitelné punkové mládeže nechával slyšet, že je nejméně sexuálním stvořením na světě.

    Jenže pak se potkal s Nancy Spungenovou a názor radikálně změnil. Stejně rychle jako názor na drogy. Ten den na večírku s newyorskými punkáči Heartbreakers už byl členem stále slavnějších Sex Pistols . Johny Thunders a Jerry Nolan na něj naléhali:,,Seš kluk nebo chlap?“ Byl kluk, ale chtěl být chlap. Tak si poprvé šlehnul herák. O pár minut později už zvracel;čerstvá zkušenost v něm na nějaký čas zanechala jen děs. Jenže Nancy Spungenové(společensky nepřizpůsobivé kurvě, jak ji vystihl legendární rockový novinář Nick Kent) připadal heroin báječný. A Sidovi zase Nancy. Zanedlouho v tom lítali oba; v destruktivním vztahu i ještě ničivější závislosti na drogách. Bylo to stejně rychlé jako kariéra Sex Pistols-jediné regulérní album Never Mind The Bolocks Here´s The Sex Pistols vydali koncem roku 1977, o pár měsíců později už neexistovali. To Sidovi také nepřidalo. Krátce nato se rozpadl i vztah Sida a Nancy; ovšem mnohem dramatičtěji.

Rokenrolová hvězda

    Dvanáctého října 1978 za deset minut jedenáct se v ústředně hotelu Chelsea ozval zadrhávající hlas s anglickým přízvukem. Žádal aby někdo přišel na pokoj 100, protože ,,někdo je vážně zraněn“. Manhattanská policie našla Sida sedícího strnule na posteli. V koupelně pak mrtvé tělo Nancy Spungenové. Když se ptali, Vicious prohlásil, že k hrozné události došlo proto, že on je ,,svině, hnusná svině“. O chvíli později dodal:,,Nemůžete mě zavřít, jsem rokenrolová hvězda.“ Zavřeli ho. Ale za deset dní zase propustili, byť jen na kauci. Z Anglie přijela i jeho matka a všichni oslavovali Sidův návrat z vězení Ryker´s Island.

   Kromě Sida. Ten objevil holicí čepelku a rozbitou žárovku. Obojím si pak přeřezal všechny žíly na rukou a na nohou. Matka respektovala synovo přání zemřít. Seděla vedle něj a dívala se, jak drogami a alkoholem ředěná krev vytéká z jeho těla. Později na večírek dorazil Malcolm McLaren a Joe Stevens, Sidův neoficiální pečovatel. Bývalý baskytarista Sex Pistols už byl natolik oslabený, že nedokázal udržet moč, která se rozlévala po krví prosáklém povlečení. To bylo moc i na otrlého McLarena. Zvláště když ho Sidova matka začala přesvědčovat, že tady jde o ,smluvní sebevraždu‘, a ať do toho nezasahuje. Sám Sid prosil bývalého manažera o nějaké utišující prostředky. McLaren tedy zase odešel, i když v tu chvíli ještě nevěděl, jestli má zajít pro žádané prášky nebo pro doktora. Joe Stevens zůstal. Klekl si vedle Viciouse s malým kazetovým mikrofonem a začal nahrávat:,,Tak, Side, jak to tenkrát vlastně bylo?“ Ptal se na podivnou smrt Nancy Spungenové a Sid spustil.

   Ta nahrávka se dochovala, později ji otiskl nejeden britský časopis. Podává souvislý a jasný obraz tragédie. Přiznal vše: Chtěli si píchnout, protože dostali tisíc dolarů za chystaná vystoupení. Žádná narkotika však doma neměli. Od dealera nakonec získali jen tuinol; barbiturát, jenž v kombinaci s alkoholem Sidovy abstinenční přízraky jen zhoršil. Sid šílel. V jednu chvíli vyběhl z pokoje a začal bušit do všech dveří hotelu Chelsey. Křičel, ať mu někdo dá drogy. Jeden z hostů ho napomenul. Naneštěstí pro Sida to byl urostlý černoch. Věren své punkové reputaci, označil ho Poděs za ,zasranýho negra‘. Vzápětí měl přeražený nos. S bolestí se odplížil zpátky do pokoje, kde na něj čekala Nancy. Drogy nepřinesl, tak inkasoval další facku; opět byl cílem nos. A Sid, stojící vedle stolu, na němž ležel sedmipalcový nůž, jí to vrátil:bodnul svou milovanou jedinou čistou ranou do žaludku. Jenže o pár minut později už se objímali v aktu vzájemného usmíření. Naneštěstí Spungenová vytáhla nůž z rány, aniž by na ni použila nějaké obinadlo. Lehla si na postel a vicious vypadl ven, neboť byl objednán na methadonovou kliniku. Když se vrátil, jeho milovaná Nancy byla mrtvá. Nebylo jí ani jedenadvacet let.

Holka pro všechny

    Když Sid skončil přerývané vyprávění, vrátil se McLaren. S lékařem. Dva týdny se Vicious dával dohromady v Bellevue Hospital. Vše se zdálo zapomenuto; přiznání ki vraždě jako by neexistovalo. Sid si našel novou přítelkyni a staré zvyky. Zaseč byl drsnou punkovou hvězdou-krátce před Vánocemi 1978 se dostal do sporu s Toddem Smithem, bratrem zpěvačky Patti Smith, a vrazil mu do obličeje rozbitou lahev; málem mu vypíchl oči. Gesto rockera, který je přesvědčen, že může všechno, že mu všechno projde. Jenže Smith ho zažaloval a Vicious se ocitl zpátky v Ryker´s Islandu s tou nejtvrdší kriminálnickou elitou. Neměl to tam snadné, tady nikdo rockové hvězdy nectil. Černoši ho mlátili, Portorikánci na něj plivali. Pokud chtěl přežít, musel být po vůli všem vězňům, kterým chyběl sexuální styk.

    Pustili ho až po bezmála dvou měsících; 2.února 1979. Zase na kauci. A zas se u příležitosti jeho návratu z vězení konal slavnostní večírek. Matka mu dokonce na uvítanou koupila heroin. A Sid se tentokrát skutečně bavil. Hned si píchnul, čímž porušil podmínky propuštění na kauci. Málem se předávkoval, v hlavě se mu zatmělo, pleť se pokryla modrými skvrnami. Po chvíli rozcvičování přišel k sobě a pokračoval-v dobrém rozmaru-v líčení svých plánů. Snad ani on nevěřil tomu co vykládá. S realitou to nemělo nic společného. Čekal ho jen soud a vězení. Zpátky mezi černochy a Portorikánce, zpátky k homosexuálnímu otroctví. Možná, že pochopil alespoň tohle. Ať tak nebo tak, zatímco jeho přítelkyně spala, našel další heroin. Tentokrát už nadměrnou dávku rozcvičit nedokázal. Bylo mu jedenadvacet let.

Autor: Jan H. Brouk